 Povídky jsou šířeny za manipulační poplatek se souhlasem autora.
Obsahuje 19 z 21 příběhů, které jsem uveřejnil v knize Nebezpečné povídky, dále podle mého názoru poměrně neškodnou hříčku Soutěž, kterou vydavatel odmítl do Nebezpečných povídek pro její přílišnou brutalitu zařadit, a 10 výtvorů, které vznikly až po vydání knihy, z nichž všechny kromě A co se jen tak projít po městě? byly otištěny v Mense. Ve většině zde shromážděných povídek jsem provedl větší či menší stylistické a gramatické úpravy, do povídky Výstava jsem dopsal odstavec, který byl z původní verze otištěné v Mense v zájmu publikovatelnosti vypuštěn.
Doufám, milý čtenáři, že se Ti povídky budou líbit. |
|
|
Kuřátko
”Teda, chlapi, to zase bude dneska nudná šichta,” prohodil jsem mdlým hlasem a zhluboka se napil piva.
Všichni rezignovaně přikyvovali, jenom Pepa se tajemně pousmál a navrhl: ”A co si takhle zahrát kuřátko?”
”Co to je?” zeptal jsem se.
”No, to se dva rozjedou proti sobě a kdo dřív uhne, tak prohrál a je kuřátko,” objasnil Pepa princip hry.
”A odkud tu hru znáš?” vyzvídal jsem.
”Ále, včera si o tom povídali chlapi v hospodě,” odpověděl Pepa.
Na chvíli jsem se zamyslel. Hra mi připadala zajímavá, proto jsem Pepu vyzval: ”Tak si to rozdáme, ne?”
Pepa nadšeně souhlasil. Slavnostně jsme si potřásli rukama - hra může začít.
Upřeně zírám na hodinky. Vteřinová ručička míjí dvanáctku a já vyrážím. Cílevědomě zvyšuji rychlost. Ze zatáčky vyjíždí Pepa se svým vozem. Ukazuji mu vztyčený prostředníček. Tuším blízkost vítězství; zdá se, že Pepovi povolují nervy. Vzdálenost se zkracuje. Říkám si: ”Teď už přece musí uhnout!” Pepa ale neuhýbá. Za mnou se ozývá šílený jekot. Moje hlava naráží do čelního skla a já se propadám do bezvědomí.
Když se proberu, ze všech stran slyším úpění a sténání. Loktem rozbíjím boční okénko a vylézám ven. Opodál sedí na zemi Pepa. Pomalu ke mně obrátí potlučený obličej a já se ho pochybovačně zeptám: ”Ty, Pepo, a má se to kuřátko vůbec hrát s tramvajema?” |
