”00:35 a dále - blíže neurčený vnitřní prostoročas mentální černé díry. Rozpad druhé signální soustavy, lavinovité depersonalizace. Do toho unyle drnká hudba k teletextu svou Píseň písní. Zbaven jakýchkoliv kontaktů s naším typem světa, dívám se zhroucenou Bránou vnímání skrz brány další a podstatně vyšší daleko za všechny myslitelné obzory. Hovořím se Zdrojem. Jsem neuvěřitelně blízko Řešení, Pochopení, Zasvěcení (i když neřeším a nechápu vůbec nic). Jsem v nepojmenovatelných končinách jakéhosi bezedného jinde (kde lidské ”ostrovy” konečně splývají v jeden ”prakontinent”). A tak podobně. 02:30 Procitám z deliria. Psychedelický hokej je v závěru třetí třetiny. Nebylo to vlastně čisté delirium, asi jsem opravdu i usnul, ale mělo to hodně do sebe. To se pozná podle toho, že se teď dlouho směju kosmickým smíchem, vrtím užasle hlavou, tvářím se jako debil a uvědomuju si, že se mi dostalo neobyčejné milosti. Mám sem tam hamletovské zážitky nirvány a pocit nesmírně vznešené důležitosti vlastního já (i když si zrovna nevzpomínám, že by Hamlet kdy zažil nějakou nirvánu).” |