| |
 Voyen Koreis Že dnes žiji v Austrálii, že zde vysílám v rádiu, maluji obrazy, píši česky i anglicky, překládám a v neposlední řadě hraji golf, za to vše asi může můj dnes už silně prokvetlý vous.
Jak k tomu vlastně došlo?
Narodil jsem se 14. února 1943 v Londýně. Otec, diplomat, se s matkou nacházeli v Albánii, když nacisté zabrali republiku. Přes Řecko a jižní Francii se moji rodičové dostali do Anglie, otec vstoupil do zahraniční armády, dotáhl to na majora. Po válce jsem s nimi byl na čs. velvyslanectví v Bělehradě, kde jsem si jistě hrával s dcerkou Korbelových, i když si na to nepamatuji. Paní Albrightová asi taky ne. Potom jsme byli ve východním Berlíně, kde otce jmenovali generálním konzulem, až do jeho náhlé smrti v 50. roce.
Vyrůstal jsem dále v Praze, na Zbraslavi, v Rokytnici nad Jizerou, žil jsem později v Karlových Varech a znovu v Praze. Byl jsem zblázněný do divadla, vojnu jsem projezdil jako zpěvák u vojenského souboru, po vojně jsem byl nějaký čas v kamenném divadle ve Varech. Později jsme
zde s několika kolegy založili malé autorské kabaretní divadlo, hráli jsme nejprve kde se dalo, v Městské knihovně, v divadélku Kapsa, po lázeňských domech. Potom jsme začali stále častěji vyjíždět, s pořadem “Písně pro kočku” jsme projezdili velkou část Čech.
Kočovný život mě nakonec přestal bavit, rozhodl jsem se tedy, že raději budu studovat operní zpěv. Přestěhoval jsem se do Prahy, stal jsem se soukromým žákem paní profesorky Dolanské a připravoval jsem se s ní
na zkoušky na AMU. Přes její varování jsem si ale před zkouškami odmítl oholit svůj vous, který jsem už tehdy (stejně jako dnes) považoval za nedílnou součást své osobnosti. Nevyhnutelným výsledkem bylo, že jsem se na operní fakultu nedostal; předseda komise pan Kočí totiž kategoricky prohlásil, že žádné ”beatniky” na AMU mít nechce. Následky tehdejší mladické vzdorovitosti přetrvávají dodnes. Kdybych byl mohl studovat, nejspíš bych se byl nějak přenesl přes události spojené s 68 rokem a byl bych asi zůstal v republice, takto mi zde ale žádná vábná budoucnost nekynula. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně ”British born” a
odletěl jsem raději do Londýna. Tam jsem si přece jen zazpíval Kecala, aspoň při školním představení v londýnské Morley College. K pěvecké kariéře to sice nevedlo, zato k manželství s českou emigrantkou Dášou,
kterou jsem na představení pozval.
Syn Darius se nám narodil až v 85. roce v subtropickém Brisbane, kam jsme emigrovali v 73., protože v Anglii nám byla zima. Tady je zase někdy trochu moc horko. V Austrálii jsem se živil nejprve jako skladník, také jsem prodával koberce, salámy, chleba, nemovitosti, bramborové
lupínky, ořechy. Později jsem se stal státním zaměstnancem, sociálním pracovníkem, tlumočníkem. Jen jednou jsem si tu vážně zahrál divadlo,
zato to byla kláda - Jarryho tatík Ubu! Dal jsem se pro změnu do
malování, až doposud jsem měl asi tucet sólových výstav, většinou
abstraktní obrazy.
Když začala v 79. roce v Brisbane vysílat etnická rozhlasová stanice, byl jsem jejím prvním českým hlasatelem a prvním hlasatelem vůbec, protože českým vysíláním se tehdy začínalo. Dnes jsem už čtvrtý rok jejím vicepresidentem. Vysíláme momentálně v 51 jazycích, což je možná světový unikát. Každý týden zde vysílám česky, někdy také anglicky. V
angličtině jsem napsal rozhlasovou hru, kterou jsem také režíroval a která se s úspěchem vysílala nedávno. Mám již rozpracovánu další hru, která se bude natáčet v příštím roce. Vytvořil jsem také množství pořadů pro jinou
brisbaneskou stanici, která se zabývá klasickou hudbou.
V posledních letech se začínám stále více zabývat psaním a také
překladatelskými pracemi. Napsal jsem románovou fantasii Bláznova
cesta, jíž lze nalézt na této stránce na jiném místě, stejně jako některé z mých článků a fejetonů. Do češtiny jsem přeložil australskou divadelní hru, asi deset uměleckých pořadů pro ČT, atp. Do angličtiny knihu o homeopatii a různý materiál pro australskou televizi. Pro tu občas dělám i
doubingy (mým hlasem na př. promlouvá Gorbačov při interview s Olivií Newton-John).
Někdy si říkám: jak by se byl asi vyvíjel můj život, kdybych si byl před třiceti lety do hladka oholil svoji tvář? Nevím. Zpíval bych třeba Kecala, Vodníka, Leporella na prknech Národního divadla? Nebo by se ze mne byl stal zahořklý učitel zpěvu, či snad šmírácký herec v nějakém zapadlém divadle?
Vím to, že nemám čeho litovat.
 Román na téma tarotových karet. Přístupnou formou vyjádřená symbolika tarotu. |
|
|
|
