Dunící vlak vjíždí do města, přichází noc. Píše se rok 1937. Náměstí svítí do tmy. Z okna vagónu hledí starý muž. Vlak křižuje město, statisíce světel. Jakmile zasvítí, spěchá cestující, kterého všechny noviny nazývají českým Edisonem (ačkoliv tak nechtěl být nazýván) do budovy rozhlasu. Za okny svítí vánoční stromky. Je štědrý den. František Křižík usedá před mikrofon, aby pronesl varovné poselství vědcům celého světa: “Chci dnes pronést k vám, k lidem dobré vůle, poselství opravdové víry v mír. Profesore Einsteine, jsme si tak vzdáleni, a přece tak blízcí. Věřím, že věda může sblížit všechny lidi i národy. Věřím v šťastnou budoucnost světa. Lidstvo musí nakonec pochopit, že si je povinno úctou a láskou.” “Moje dětství bylo spokojené a šťastné,” napsal jednou F. Křižík. Jeho otec byl chudý, chromý švec v pošumavské Plánici a matka posluhovala. Chlapec se jim narodil roku 1847, tedy ve stejném roce jako v Americe Edison a v Rusku Jabločkov. Na učenou se vydal do Prahy. “Vyrazili jsme s maminkou z Klatov pěšky, cesta nám trvala tři dny. Když už jsme v Praze zahýbali z Malého rynečku, potkali jsme známou, která tu měla pekaře. Nabídla se, že mě přijmou jako učedníka. Vytrhl jsem se mamince a utíkal pryč na Staroměstské náměstí, maminka za mnou, pekařka se zatím ztratila. Tak jsem se nestal pekařem.” V praze se dal zapsat na malostranskou reálku. Studium neměl snadné. “Ve Sládkovic kuchyni, u nichž jsem za nocleh učil jejich dcery Růženu, Boženu a Gabrielu, byla služčina postel, kde jsem měl přes den uložen i svůj slamník. Večer jsem jej shodil pod stůl v dílně a připravil si lůžko.” Křižík se však mohl učit, jen když mistr svítil. Ale ten šetřil a nesvítil. Takže hned v prvním roce propadl z němčiny. Byl moc rád, protože mohl přestoupit na českou reálku v Panské ulici. “Vlastně jsem nikdy nestudoval. Aby mě pustili k maturitě, katecheta mi dal černé šaty. Ale stejně jsem tam nešel. Ne snad, že bych se bál, ale neměl jsem na taxu. Proto mě přijali na techniku pouze jako mimořádného posluchače. Elektrotechniku odbyl profesor Zenger jen dvěma hodinami.” O dalším osudu Křižíka rozhodla železnice. Začal na ní v podstatě jako opravář porouchaných telegrafů. Střídal různé štace. Olomouc, Brno, Krnov, až se konečně dostal do Plzně. Je zajímavé, že u telegrafů začínal Jabločkov, od telegrafu nastoupil svou dráhu Edison a v roce 1873 získal u telegrafu c. k. železnice plzeňské zaměstnání také Křižík. Jeho prvním vynálezem bylo návěstidlo proti srážkám vlaků. Elektřina svítí v té době pouze v Paříži. Na pařížské Světové výstavě v roce 1878 svítí poprvé Jabločkov se svou elektrickou svíčkou. Pařížané jsou oslněni: Vive la lumiére russe! Ať žije ruské světlo. Večer září svíčky Jabločkova na Avenue de I' Opéra. Lidé nejdou na operu, raději se dívají na světelné divadlo. Mezi obdivovateli je i František Křižík. I když dokáže svítit Jabločkov se svými obloukovkami pouze pětačtyřicet minut, je to světový rekord! V roce 1881 se opět koná velká mezinárodní výstava v Paříži. Míří sem všichni kouzelníci s elektřinou. Rok předtím vynalezl F. Křižík svou diferenciální obloukovku. Do Paříže přijíždí Graham Bell s telefonem, Werner Siemens s dynamem, přes oceán se plaví čaroděj se svým světlem, Thomas Alva Edison. Mezi hosty je také náš Křižík. Sto géniů přijelo, padesát přivezlo zdokonalenou obloukovou lampu, jeden žárovku. Slavná porota v čele s dosavadním králem světa Jabločkovem zkoumá, obhlíží a měří tisíce rozřehnutých blikátek, světýlek a majáků. Nakonec mezinárodní jury uděluje zlatou medaili Františku Křižíkovi. Jeho obloukovka pak svítí na nejčestnějším místě, na hlavním schodišti. Proč nepřiznat, že ještě vyšší cenu obdržel za svou žárovku Edison. Ale souboj mezi obloukovkou a žárovkou trval ještě dvacet let. Po tu dobu Křižíkovy lampy zvané Plzeňské svítí ve všech světadílech. Když se tenkrát řeklo ve světě Plzeňské, znamenalo to víc světlo než pivo. Křižík se vrátil z Paříže, položil zlatou medaili mamince na stoličku a opět usedl k telegrafu. Brzy dostal následující zprávu z Norimberka: “Firma Schuckert je ochotna ihned zakoupit váš patent.” Rád bych,” odpovídá, “vyráběl své lampy sám.” Také Fabius Henrion z Francie nabízí za patentová práva velký žok peněz. Akciová společnost v Londýně chce do výroby Křižíkových obloukovek vložit pro začátek dvě stě tisíc liber! Mezitím však vynálezce dostává první českou zakázku: “objednávám, pane Křižíku, pro svou továrnu jednu elektrickou lucernu pod podmínkou, že spotřeba uhlíku nebude činit víc než deset krejcarů...” Proto byl Křižík nucen po čase napsat: “V českých zemích si vyhrazuji výrobu svých obloukovek navždy pro sebe. Pro cizinu jsem nucen svůj patent prodat.” Z Berlína přichází nepříjemná zpráva: “Žaluji vás, Herr Křižík, pro zneužití mého patentu.” Podepsán Werner Siemens. V Německu se nechtěli s českým světlem tak lehce smířit. Propukají soudní spory. Komu přiřknout prvenství? První kolo Křižík prohrál. Ale nedal se, nezalekl se, žádá nové přešetření. Nakonec si prostý český nádražák ukládá do šuplíku rozsudek: Německý patentní úřad zamítl ve druhé stolici žalobu firmy Siemens und Halske a uděluje vám, pane Křižíku, k 15. dubnu 1882 samostatný říšskoněmecký patent č. 16297 s dodatečnou platností.” Plzeňské světlo nešlo tak rychle uhasit. Jan Neruda to nejlépe vystihl, když napsal: “Nejplatnějším důkazem praktické ceny Plzeňky je to, že i ti kramářští Angličané utvořili zvláštní společnost s kapitálem tří miliónů zlatých, aby zužitkovali Křižíkův vynález na celém světě.” Ještě jednu depeši je třeba ocitovat: “Electric Light Company odkupuje, pane Křižíku, vaše právo pro západní polokouli za tři sta deset tisíc zlatých.” Jen do Čech se elektřina dostává pomalu. Osmnáctého srpna 1881 František Křižík poprvé představil svou obloukovku v plzeňském divadle. Zářila na jevišti jako slunce. Když se v Praze stavělo po požáru navé Národní divadlo, utvořilo se družstvo, které vypsalo konkurs na elektrické osvětlení. Přihlásili se dva soupeři, Commanditgesellschaf für angewandte Elektrizität Brückner und Ross a František Křižík. Němec Brückner zastupoval Američana Edisona, Křižík českou práci. “Považoval jsem za samozřejmé, že to může provést jen Čech. Ta práce by mi dělala vejvětší čest. Oznámil jsem, že se zříkám patentních honorářů. Moje nabídka však přivedla pány do značných rozpaků.” Do Plzně přijíždí za Křižíkem dva vyjednavači: inženýr Krost z pražských plynáren a velkoobchodník Nesvadba. “Měl jsem s pány dlouhou rozmluvu. Nerozuměl jsem, co chtějí, až se nakonec přiznali. Žádali, abych celému zařízení dal před lidmi jen své české jméno. Ve skutečnosti to udělá Brückner.” To bylo pro Františka Křižíka naprosto nepřijatelné, nedůstojné, pokořující! Oba vyjednavači se nechtěli nechat odbýt, celý den domlouvali a žadonili. Marně. Brzy potom napsal Křižík do Prahy, že svou nabídku bere zpět. Odpovědným pánům tím spadl kámen ze srdce. Františku Křižíkovi skončil sen, že světlo v Národním divadle rozsvítí on, první český elektrotechnik. Nakonec se však přece jenom dočkal. Uprostřed prvního slavnostního představení selhala dynama. Musel je opravit a pak nad světly Národního divadla bděl celých 30 let. František Křižík však nesvítil jen lidem na ulicích, v roce 1891 postavil také první elektrickou tramvaj a vozil v ní pražany z Letné na výstaviště a později i jinam. Majitel pražské koňky Belgičan Ottlet, který měl koncesi pro Prahu, mu za to vypověděl válku, nechtěl ho s tramvají pustit přes pražské hradby. Když je překročil, hnal ho před soud. Na lavici obžalovaných usedl Křižík s elektřinou a Belgičan s koňským potahem. Slavný tribunál nakonec elektřinu osvobodil a do Prahy ji nechal vjet. Křižík chtěl konkurovat i Fordovi. Postavil sice jen tři automobily, ale na elektřinu, aby lidem nekazil vzduch. Celá Praha byla svědkem, že byl první, který s tímto motorem vyjel Nerudovkou až na Hradčany. Chtěl, aby elektřina pomáhala i na venkově. Aby mu uvěřili, přijel za sedláky s elektrickou mlátičkou. Snad nejvíce předstihl svou dovu svými elektrickými lokomotivami. S napětím 500 voltů začal skromně na trati Praha-zbraslav. Více se osmělil mezi táborem a Bechyní. “Bez kuráže se nic nedokáže. 1400 voltů!” V historii elektrických drah to byl první případ tak vysokého napětí stejnosměrného proudu. Přijel dokonce táborský kněz a zažehnal nebezpečí polní mší na peróně. Ale Křižíkovi to nestačilo. Přihlásil svou lokomotivu k soutěži do Vídně. “Varujeme vás, pane Křižíku,” píše narychlo do Evropy M. G. Lemme, ředitel z Westinghouse Company v USA. “3000 voltů!” odpovídá Křižík. To bylo do té doby ve světě neslýchané. Koncem 19. století se elektřina velmi rozšířila. Kdo bude jejím diktátorem? Americké a německé koncerny, General Electric nebo Siemensova společnost? Nakonec se průmysloví obři spojili a uchvátili výrobu ve všech zemích. Jen do Čech se nedostali, zastavil je František Křižík. Elektřinu jsme si vyráběli sami. Křižík vybavil zařízením 130 elektráren. A vůbec mu nevadilo, že na nich vždy více prodělal, než vydělal. Stejně prodělával na tramvajích, na elektrických mlátičkách i lokomotivách. Křižík je miloval, ale český národ je od něho zatím nechtěl přijmout. Své poslední, ničím nezkalené vítězství slavil František Křižík na Jubilejní výstavě v roce 1891. Osvítil ji svými lampami a poháněl ji svými elektrickými motory, ale především elánem. Večer vrhal reflektorem z výstavní věžě jako z majáku světelný proud po celých středních Čechách, pak sestoupil dolů a spustil svou nezapomenutelnou fontánu. Voda hučí, lidé šumí - pak všechno ztichne a Křižík spouští další vodotrysk, gejzír světel, sto čarovných barev se míhá, prolíná, třpytí se a tančí. Desetitisíce Čechů zpívají Kde domov můj. Končí se rok 1913. “Bankovní úvěr,” píše Křižík, “pohltil všechen můj zisk.” Už je po krk zadlužen, tentokrát u Pražské úvěrní banky, kterou vede Matěj Blecha. Křižík se před ním nechce sklonit. Musí. Alespoň při jednání se dá zastupovat advokátem, který bance píše: “Prosinec 1913. Vaše vysokoblahorodí, pane centrální řediteli Blecho, dovoluji si co nejuctivěji oznámiti, že pan Křižík byl nucen vyhovět veškerým požadavkům slavné správní rady.” Odpovídají mu: “Leden 1914. Františku Křižíkovi. Vzhledem k tomu, že jste předal podepsané bance de facto vedení svého podniku, nepovedeme proti vám exekuci.” V lednu 1917 ustavuje Pražská úvěrní banka akciovou společnost, která přebírá Křižíkův podnik do svých rukou. Tehdy vlastně Křižík pro českou elektrotechniku už zemřel. Banka se zmocnila všeho, co měl rád. Překážel jí, musel odejít. Ve stáří však netrpěl chudobou. Vždyť jen od Angličanů, jak víme, dostal za svůj první velký vynález tři sta tisíc ve zlatě. To bylo víc, než mu zbylo po likvidaci českou bankou. Jan Neruda o něm kdysi řekl: “Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem, byl Čech.” V roce 1937 spěchal František Křižík do českého rozhlasu, aby pronesl společně s Karlem Čapkem varovné poselství lidstvu. “Profesore Einsteine...... věřím, že věda sblíží lidi i národy. Jsme si povinni láskou.” Přišla nacistická okupace, válka. František Křižík umírá v roce 1941. Odpočívá na Vyšehradě, nedaleko Němcové, Smetany a Alše. Těsně před smrtí vzkázal těm, kteří se bránili tmě: “Odvahu. Odvahu do života. Nic víc.”
|
