Job
Kapitoly:
1, 2, 3,
4, 5, 6,
7, 8, 9,
10, 11, 12,
13, 14, 15,
16, 17, 18,
19, 20, 21,
22, 23, 24,
25, 26, 27,
28, 29, 30,
31, 32, 33,
34, 35, 36,
37, 38, 39,
40, 41, 42.
1.kapitola (Job)
Job, muž pobožný, 6. z dopuštění Božího statku i dítek zbaven, 20. a
zarmoucen jsa, Bohu z toho dobrořečil.
- Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého.
- Kterémuž se narodilo sedm synů a tři dcery.
- A měl dobytka sedm tisíc ovec, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení volů, a pět set oslic, a čeledi služebné velmi mnoho, a byl muž ten vznešenější nade všecky lidi východní.
- I scházívali se synové jeho, a strojívali hody po domích, každý ve dni svém. Posílávali také, a zvávali své tři sestry, aby jedly a pily s nimi.
- A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly [podlé] počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny.
- Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.
- Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
- I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, [a že jest] muž sprostný a upřímý, bojící se Boha a varující se zlého.
- A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha?
- Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi.
- Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.
- Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé [buď, ] toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy.
- Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
- [I] přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich,
- Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
- A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě.
- A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
- A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
- A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
- Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil.
- A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.
- V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.
2.kapitola (Job)
Job na tělo od Satana raněn, 9. od své ženy k zlořečení Bohu ponoukán,
11. a od přátel navštíven.
- I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem.
- Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
- I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, [že jest] muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny.
- A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého.
- Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebudeliť v oči zlořečiti tobě.
- Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé [buď, ] a však zachovej ho při životu.
- Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho,
- Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele.
- I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři.
- Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž [jen] věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.
- Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem tom zlém, kteréž přišlo na něj, přišli jeden každý z místa svého: Elifaz Temanský, a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, na tom zůstavše spolu, aby přijdouce k němu, politovali ho a těšili jej.
- Kteříž pozdvihše očí svých zdaleka, nepoznali ho. Potom pozdvihše hlasu svého, plakali, a roztrhše jeden každý roucho své, házeli prachem nad hlavy své zhůru.
- A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova; nebo viděli, že se velmi rozmohla bolest [jeho.]
3.kapitola (Job)
Job naříkaje na den narození svého, 11. lituje, že v životě matky neumřel,
20. naposledy i proti Bohu dosti tvrdě mluví.
- Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
- Nebo mluvě Job, řekl:
- [Ó by byl] zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
- Ten den [ó by] byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
- [Ó by] jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
- [Ó by] noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
- [Ó by] noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
- [Ó by] jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
- [Ó by] se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla [dočekala, ] ani spatřila záře jitřní.
- Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
- Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, [proč] jsem nezahynul?
- Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
- Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
- S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
- Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
- Aneb jako nedochůdče nezřetelné [proč] jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
- Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
- Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
- Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
- Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
- Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
- Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
- Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
- Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
- To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
- Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
4.kapitola (Job)
Elifaz Joba z netrpělivosti obviňuje, 6. a že náboženství jeho nemusilo
býti upřímné, důvodně to prokázati usiluje.
- Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
- Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
- Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
- Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
- Nyní pak, jakž [toto] přišlo na tebe, těžce to neseš, [a] jakž tě dotklo, předěšen jsi.
- Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
- Rozpomeň se, prosím, kdo jest [kdy] nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
- Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji [i] žali.
- Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
- Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
- Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
- Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
- V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
- Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
- Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
- Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost [jen byla] před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
- Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
- Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
- Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
- Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož [toho] nerozvažují, na věky zahynou.
- Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
5.kapitola (Job)
K hořejších řečem přidav tuto něco Elifaz, 8. zatím Joba, aby se Bohu
kořil, napomíná.
- Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?
- Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.
- Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, [řka:]
- Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by [je] vytrhl.
- Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.
- Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.
- Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.
- Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,
- Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,
- Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,
- Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,
- Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,
- Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.
- Ve dne motají se [jako] ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.
- Kterýž zachovává od meče [a] od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.
- Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.
- Aj, jak blahoslavený [jest] člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.
- Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.
- Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.
- V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.
- Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.
- Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.
- Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.
- A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.
- Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.
- Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.
- Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.
6.kapitola (Job)
Job S. touží, že Elifaz kvapně bez uvážení jej odsuzuje, 28. a k
bedlivějšímu svých bíd rozsuzování jeho napomíná.
- Odpovídaje pak Job, řekl:
- Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
- Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
- Nebo střely Všemohoucího [vězí] ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, [a] hrůzy Boží bojují proti mně.
- Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
- Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
- [Ach, ] kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
- Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
- Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
- Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne [Bůh] co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
- [Nebo] jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
- Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
- Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
- Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
- Bratří moji zmýlili [mne] jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
- Kteříž kalní bývají od ledu, [a] v nichž se kryje sníh.
- V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
- Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
- To vidouce houfové jdoucích [z] Tema, zástupové Sabejských, [jenž] naději měli v nich,
- Zastyděli se, že v nich doufali; [nebo] přišedše až k nim, oklamáni jsou.
- Tak zajisté [i vy] byvše, ne [jste] ; vidouce potření [mé, ] děsíte se.
- Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
- Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
- Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
- Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
- Zdali jen z slov [mne] viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
- Také i na sirotka se obořujete, anobrž [jámu] kopáte příteli svému.
- A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a [suďte, ] klamám-liť před oblíčejem vaším.
- Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak [poznáte, ] žeť jest spravedlnost v té [řeči] mé.
- A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
7.kapitola (Job)
Nad svými těžkostmi naříkaje S. Job, samému Bohu jich touží,
20. a k hříchům se přiznávaje, odpuštění jich žádá.
- Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
- Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává [skonání] díla svého:
- Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci [plné] trápení jsou mi odečteny.
- Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A ] pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
- Tělo mé odíno jest červy a strupem [i] prachem, kůže má puká se a rozpouští.
- Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
- Rozpomeň se, [ó Pane, ] že [jako] vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
- Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
- [Jakož] oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí [zase, ]
- Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
- Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
- Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
- Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
- Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
- Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
- Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
- Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
- A že ho navštěvuješ každého jitra, [a] každé chvíle jej zkušuješ?
- Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
- Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
- Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
8.kapitola (Job)
Dildad Jobovi domlouvá, jako by spravedlnosti Boží utrhal, 3. a zastávaje
jí, slouží mu pohrůžkami i sliby ku pokání.
- Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
- Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých [budou jako] vítr násilný?
- Což by Bůh silný neprávě soudil, a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?
- Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.
- Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,
- A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.
- A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.
- Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.
- (Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme [čeho] povědomi; k tomu dnové naši jsou [jako] stín na zemi.)
- Zdaliž tě oni nenaučí, [a] nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?
- Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?
- Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.
- Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, [tak, ] pravím, naděje pokrytce zahyne.
- Klesne naděje jeho, [a] doufání jeho [jako] dům pavouka.
- Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.
- Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.
- Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, [i] na místech skalnatých rozkládá se.
- A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, [řka:] Nevidělo jsem tě:
- Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.
- Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:
- Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,
- [Když] nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku [lidí] bezbožných nikdež nebude.
9.kapitola (Job)
Ukazuje Job, že Bůh i když lidi tresce, spravedlivý jest, však ne hned
jest každý ten bezbožný, kdož trestán bývá, proto že Bůh i ku pobožným
právo má.
- Odpověděv pak Job, řekl:
- I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
- A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti [ani na] jedno z tisíce [slov.]
- Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
- On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
- On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
- On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
- On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
- On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a [hvězdy] skryté na poledne.
- On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
- Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
- Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
- Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, [jakkoli] mocní.
- Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
- Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, [ale] před soudcím svým pokořiti se budu.
- [Ač] bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
- Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
- Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
- Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
- Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; [pakli] za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
- Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
- Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, [že] upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
- Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
- Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
- Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
- Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
- Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
- Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
- Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
- [Ano] bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
- Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní [i to] roucho mé.
- Nebo [Bůh] není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
- Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
- [Kdyby] odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
- Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není [toho] tak při mně.
10.kapitola (Job)
Job k naříkání se navrátiv, 2. ač na Boha, že s ním tak tvrdě nakládá,
tuze se domlouvá, 20. však ho potom za polehčení svých těžkostí žádá.
- Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
- Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
- Jaký máš na tom užitek, že [mne] ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
- Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
- Zdaž [jsou] jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
- Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
- Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
- Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, [a teď] pojednou všudy vůkol hubíš mne.
- Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
- Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
- Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
- Života z milordenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
- Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
- Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
- Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, [ani tak] nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
- Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
- Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
- Proč jsi jen z života vyvedl mne? [Ó bych] byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
- A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
- Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
- Prvé než odejdu [tam, ] odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
- Do krajiny, [pravím, ] tmavé, [kdež jest] sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
11.kapitola (Job)
Zofar zhruba a nevinně viní Joba z řečí marných a nepravých. 5. Zatím
slouží jemu, aby ulekla se Božích spravedlivých soudů, milost jeho hledal.
- A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
- Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
- Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
- Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, [ó Bože, ] před očima tvýma.
- Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
- Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího [trestání] zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
- Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
- Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?
- Delší jest míra její než země, a širší než moře.
- Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
- Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
- Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
- Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
- Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
- Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
- Nebo se na těžkost zapomeneš, [na niž] jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
- K tomu nad poledne [jasný] nastaneťčas; zatmíš-li se [pak, ] jitru podobný budeš.
- Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, [i] bezpečně spáti budeš.
- A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
- Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich [bude jako] dchnutí člověka.
12.kapitola (Job)
Job S. zamítaje chlubné a dojímavé řeči Zofarovy, proti nim lidí rozumných
zkušení i zřejmé skutky moci Boží za důvody staví.
- Odpověděv pak Job, řekl:
- V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.
- I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?
- Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý [a] upřímý.
- Pochodně zavržená [jest] (podlé smýšlení [člověka] pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.
- Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí [dobré věci] v ruku jejich.
- Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.
- Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.
- Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?
- V jehož ruce [jest] duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.
- Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?
- Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.
- [Nadto pak] u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.
- Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.
- Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.
- U něho jest síla a bytnost, jeho [jest] ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.
- On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.
- Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.
- On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.
- On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.
- On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.
- On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.
- On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.
- On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,
- Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.
13.kapitola (Job)
Job tresce přátely, že neuměle zastávajíce Boží pře, jemu ubližovali,
a začínaje své pře vésti, ku Pánu Bohu řeč obrací.
- Aj, všecko [to] vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
- Jakož vy znáte [to, ] znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
- Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným [o] svou při jednati budu.
- Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
- Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
- Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
- Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
- Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
- Zdaž [vám to] k dobrému [bude, ] když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
- [V pravdě žeť] vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby [jeho] šetřiti.
- Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
- Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, [a] hromadám bláta vyvýšení vaše.
- Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
- Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
- By mne i zabil, což bych [v něho] nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
- Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
- Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou [pusťte] v uši své.
- Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
- Kdo [jest, ] ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
- Toliko té dvoji věci, [ó Bože, ] nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
- Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
- Zatím povolej [mne, ] a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
- Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
- Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
- Zdaliž list [větrem] se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
- Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
- A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
- Ješto člověk jako hnis kazí se, [a] jako roucho, kteréž jí mol.
14.kapitola (Job)
Nad bídou života lidského Job S. naříkaje, týž i týž Boha za polehčení
svých velikých těžkostí prositebně žádá.
- Člověk narozený z ženy [jest] krátkého věku a plný lopotování.
- Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
- A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
- Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
- Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, [a] cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
- Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
- [O] stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
- By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
- [Avšak] jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
- Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
- Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
- Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni [lidé, ] aniž se probuzují ze sna svého.
- Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
- Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky [tedy] dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
- Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
- Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
- [Ale] zapečetěné maje [jako] v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
- Jistě že [jako] hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
- [Jako] kamení stírá voda, [a] povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak [i ty] naději člověka v nic obracíš.
- Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
- Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
- Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
15.kapitola (Job)
Elifaz Joba zjevně z bezbožnosti viní, všelijak smyslu toho, že jen sami
bezbožní trestáni bývají, zastávaje.
- Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
- Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,
- Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?
- Anobrž vyprazdňuješ i bázeň [Boží, ] a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.
- Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.
- Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.
- Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?
- Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?
- Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?
- I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.
- Zdali malá [jsou] tobě potěšování Boha silného, čili něco [je] zastěňuje tobě?
- Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,
- Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?
- [Nebo] což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?
- An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,
- Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.
- Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,
- Což moudří vynesli a nezatajili, [slýchavše] od předků svých.
- Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.
- Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.
- Zvuk strachu [jest] v uších jeho, že i v [čas] pokoje zhoubce připadne na něj.
- Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.
- Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.
- Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.
- Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.
- Útok učinil na něj, na šíji [jeho] s množstvím zdvižených štítů svých.
- Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se [mu] nadělalo faldů na slabinách.
- A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž [žádný] nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.
- [Avšak] nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.
- Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.
- Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.
- Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.
- Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.
- Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany [oslepených] dary.
- Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí [jinou] lest.
16.kapitola (Job)
Job přátelům, že ho kormoutili, domlouvá, 6. na své těžkosti naříká,
17. nevinnost svou zemí i Bohem osvědčuje, a na jeho rozsouzení své
pře se odvolává.
- A odpovídaje Job, řekl:
- Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
- Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
- Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
- [Nýbrž] posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by [bolest.]
- Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
- Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, [ó Bože, ] zbavil všeho shromáždění mého.
- A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé [to] osvědčuje.
- Prchlivost jeho zachvátila [mne, ] a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; [jako] nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
- Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
- Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
- Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
- Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, [a] vylil na zem žluč mou.
- Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
- Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
- Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
- Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá [jest.]
- Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
- Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, [pravím, ] jest na výsostech.
- Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
- Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
- Nebo léta [mně] odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
17.kapitola (Job)
Na přátely své Bohu touže Job svatý, vypravováním těžkostí svých k větší
čitelnosti jich službu jim činí.
- Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
- Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich [mne] kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
- Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
- Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož [jich] nepovýšíš.
- Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
- Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
- Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
- Užasnouť se nad tím upřímní, a však nevinný proti pokrytci [vždy] se zsilovati bude.
- Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
- Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
- Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, [pravím, ] srdce mého.
- Noc [mi] obracejí v den, [a] světla denního ukracují pro přítomnost temností.
- Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
- Jámu nazovu otcem svým, matkou [pak] a sestrou svou červy.
- Kdež [jest] tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
- Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu [země] odpočívati.
18.kapitola (Job)
Bildad Joba viní, že sobě přátely zlehčuje, a bezpotřebně horlí,
5. a mluvě o trestání od Boha bezbožných, namítá, že i on jsa podobně
trestán, bezbožní býti musí.
- Odpovídaje pak Bildad Suchský, řekl:
- Dokudž neučiníte konce řečem? Pomyslte na to, a potom mluviti budeme.
- Proč jsme počteni za hovada? Oškliví jsme [jemu, ] jakž sami vidíte.
- Ó ty, jenž hubíš život svůj zůřením svým, zdaliž pro tebe opuštěna bude země, a odsedne skála z místa svého?
- Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich.
- Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne.
- Ssouženi budou krokové síly jeho, a porazí jej rada jeho.
- Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí.
- Chytí ho za patu osídlo, [a] zmocní se ho násilník.
- Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce.
- Odevšad hrůzy jej děsiti budou a dotírati na nohy jeho.
- Hladovitá bude síla jeho, a bída pohotově při boku jeho.
- Zžíře žily kůže jeho, zžíře oudy jeho kníže smrti.
- Uchváceno bude z stánku jeho doufání jeho, a to jej přivede k králi strachů.
- V stánku jeho [hrůza] bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou.
- Od zpodku kořenové jeho uschnou, a svrchu osekány budou ratolesti jeho.
- Památka jeho zahyne z země, aniž jméno jeho [slýcháno bude] na ulicích.
- Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.
- Ne [pozůstaví] ani syna ani vnuka v lidu svém, ani jakého ostatku v příbytcích svých.
- Nade dnem jeho zděsí se potomci, a přítomní strachem podjati budou.
- Takovýť jest zajisté způsob nešlechetného, a takový cíl toho, kterýž nezná Boha silného.
19.kapitola (Job)
Job S. nad bezprávím svých přátel naříká, a chtěje, aby mu toho více
nečinili, své těžkosti veliké, též doufání v Boha, a naposledy pohrůžku
strašlivou jim předkládá.
- Tedy odpověděv Job, řekl:
- Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi [svými?]
- Již [na] desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
- Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
- Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc [mne, ] za pomoc [sobě] bráti proti mně potupu mou:
- Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
- [Nebo] aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
- Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
- Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
- Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
- Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
- Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
- Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
- Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
- Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
- Na služebníka svého volám, ale neozývá se, [i] když ho ústy svými pěkně prosím.
- Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně [jí] prosím, pro dítky života mého.
- Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
- V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
- K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
- Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
- Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
- Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
- [Anobrž] rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
- Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
- A ač by kůži mou i tělo [červi] zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
- Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří [jej, ] a ne jiný, [jakkoli] zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
- Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
- Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.
20.kapitola (Job)
Zofar proti naříkání žalobnému Jobovu sebe i svých tovaryšů zastává,
a vždy toho na Joba, že bezbožný jest, dovésti usiluje.
- Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:
- Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,
- Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.
- Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil [Bůh] člověka na zemi,
- Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce [jen] na chvílku?
- Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,
- Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?
- Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.
- Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.
- Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.
- Kosti jeho naplněny jsou [hříchy] mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.
- A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, [a] chová ji pod jazykem svým;
- Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:
- [Však] pokrm ten ve střevách jeho promění se; [bude jako] žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.
- Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.
- Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.
- Neuzří pramenů potoků [a] řek medu a másla.
- Navrátí úsilé [cizí, ] a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude [na ně] vesel.
- Nebo utiskal [a] opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.
- Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.
- Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.
- Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.
- By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj [Bůh] prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude [i] na pokrm jeho.
- Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.
- [Střela] vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; [a] když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.
- Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.
- Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.
- Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.
- Tenť [jest] podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.
21.kapitola (Job)
Job ukazuje proti Zofarovi, že lidé bezbožní na větším díle mívají se
dobře, a tak, že jakož dobré bydlo pobožnosti, tak ani bídy a kárání
Boží bezbožnosti znamením jistým nejsou.
- A odpovídaje Job, řekl:
- Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to [za] potěšení [od] vás.
- Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.
- Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?
- Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.
- Ano [já sám, ] když rozvažuji [své bídy, ] tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.
- Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?
- Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.
- Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.
- Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.
- Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.
- Povyšují [hlasu] při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.
- Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.
- Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.
- Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?
- Ale pohleď, [že] není v moci jejich štěstí jejich, [pročež] rada bezbožných vzdálena [jest] ode mne.
- Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž [je] bolestmi [Bůh] v hněvě svém?
- Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?
- Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,
- A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?
- O dům pak jeho po něm jaká [jest] péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?
- Zdali Boha silného [kdo] učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?
- Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.
- Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.
- Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž [nikdy] nejídal s potěšením.
- Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.
- Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, [kteréž] proti mně neprávě vymýšlíte.
- Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?
- Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,
- Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, [pravím, ] rozhněvání přistřín bývá?
- Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb [za to, ] co činil, kdo jemu odplatí?
- A však [i] on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.
- Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.
- Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich [ne] zůstává než faleš.
22.kapitola (Job)
Elifaz tresce Joba, že se dokonalostí svou chlubil, 5. zatím hříchy jeho
vyčítaje, 15. a stálou Boží proti zlým zůřivost předkládaje, 21. ku
pokání ho napomíná.
- A odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
- Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná?
- Zdaliž se kochá Všemohoucí [v tom, ] že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své?
- Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou?
- Zdali zlost tvá není mnohá? Anobrž není konce nepravostem tvým.
- Nebo jsi brával základ od bratří svých bez příčiny, a roucha z nahých jsi svláčel.
- Vody ustalému jsi nepodal, a hladovitému zbraňovals chleba.
- Ale muži boháči [přál jsi] země, tak aby ten, jehož osoba vzácná, v ní seděl.
- Vdovy [pak] pouštěl jsi prázdné, ačkoli ramena sirotků potřína byla.
- A protož obkličuji tě osídla, a děsí tě strach nenadálý,
- Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě.
- [Říkáš:] Zdaž Bůh není na výsosti nebeské? Ano shlédni vrch hvězd, jak jsou vysoké.
- Protož pravíš: Jak by věděl Bůh silný? Skrze mrákotu-liž by soudil?
- Oblakové jsou skrýše jeho, tak že nevidí; nebo okršlek nebeský obchází.
- Šetříš-liž stezky věku [předešlého, ] kterouž kráčeli lidé marní?
- Kteříž vypléněni jsou před časem, potok vylit jest na základ jejich.
- Kteříž říkali Bohu silnému: Odejdi od nás. Což by tedy jim učiniti měl Všemohoucí?
- On zajisté domy jejich naplnil dobrými věcmi, (ale rada bezbožných vzdálena [jest] ode mne).
- [Což] vidouce spravedliví, veselí se, a nevinný posmívá se jim,
- Zvlášť když není vypléněno jmění naše, ostatky pak jejich sežral oheň.
- Přivykejž medle s ním [choditi, ] a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré.
- Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém.
- Navrátíš-li se k Všemohoucímu, vzdělán budeš, [a] vzdálíš-li nepravost od stanů svých,
- Tedy nakladeš na zemi zlata, a místo kamení potočního [zlata] z Ofir.
- Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem [i] silou tvou.
- A tehdáž v Všemohoucím kochati se budeš, a pozdvihna k Bohu tváři své,
- Pokorně modliti se budeš jemu, a vyslyší tě; pročež sliby své plniti budeš.
- Nebo cožkoli začneš, budeť se dařiti, anobrž na cestách tvých svítiti bude světlo.
- Když jiní sníženi budou, tedy díš: Jáť jsem povýšen. Nebo toho, kdož jest očí ponížených, [Bůh] spasena učiní.
- Vysvobodí i toho, [kterýž] není bez viny, vysvobodí, pravím, čistotou rukou tvých.
23.kapitola (Job)
Naříká Job, že přátelé řeči jeho zle vykládali, 3. a jakž s jedné strany
jsa sebou jist, od Boha slyšán býti žádá, tak s druhé strany soudě jeho
moc a sobě volnost, pod jeho mocnou ruku se koří.
- Tedy odpověděl Job a řekl:
- Což vždy předce naříkání mé za zpouru [jmíno bude, ješto] bída má těžší jest nežli lkání mé?
- Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.
- Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.
- Zvěděl bych, [jakými] slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.
- Zdaliž by podlé veliké síly [své] rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi [sílu.]
- Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
- [Ale] aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.
- By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.
- Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.
- Šlepějí [zajisté] jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se [s ní] neuchyloval.
- Aniž [od] přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.
- On pak jestliže při čem [stojí, ] kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.
- A vykoná uložení [své] o mně; nebo takových [příkladů] mnoho jest při něm.
- Pročež před tváří jeho děsím se; když [to] rozvažuji, lekám se ho.
- Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,
- Tak že [sotva] jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou [ne] zakryl mrákoty.
24.kapitola (Job)
Job proti Elifazovi vede odpor, 2. vyčítá skutky i naproti tomu štěstí
lidí bezbožných, 23. dokládaje, že s tím se vším Bůh jest spravedlivý,
poněvadž je přece časem svým tresce.
- Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, [neměli] neviděti dnů jeho?
- [Bezbožníť nyní] mezníky přenášejí, [a] stádo, kteréž mocí zajali, pasou.
- Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola [od] vdovy.
- Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.
- Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí [jako] ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.
- Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.
- Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.
- [A] přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.
- Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.
- Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.
- [Ti, ] jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.
- Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.
- Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.
- Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.
- Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.
- Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.
- Ale hned v jitře [přichází] na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.
- Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.
- [Jako] sucho a horko uchvacuje vody sněžné, [tak] hrob [ty, jenž] hřešili.
- Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.
- Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.
- Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li [kdo z nich, ] bojí se o život svůj.
- Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho [šetří] cest jejich.
- Bývají zvýšeni poněkud, ale hned [jich] není; tak jako [jiní] všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.
- Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?
25.kapitola (Job)
Bildad mysle, že se Job spravedlivým dělá před Bohem, nejsa, pomoc jemu
činí, aby sebe poznal.
- Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
- Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho.
- Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho?
- Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy?
- Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho,
- Nadto pak smrtelný člověk, [jsa jako] červ, a syn člověka, jako hmyz.
26.kapitola (Job)
Job mistrovsky zamítaje řeči Bildadovy, 5. mnohem podstatněji moc a
moudrost Boží, počna od nejnižších věcí až k vyšším, vypravuje.
- A odpovídaje Job, řekl:
- Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci?
- Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?
- Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe?
- [Však] i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají.
- Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.
- Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.
- Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.
- [On sám] zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.
- Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.
- Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.
- Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.
- Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.
- Aj, toť [jsou jen] částky cest jeho, a jak [nestižitelné jest] i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?
27.kapitola (Job)
Job S. s závazkem, že svou nevinnost proti svým přátelům prokázati chce,
slibuje, 7. a po čem pobožní i bezbožní v pokušeních poznáni bývají,
ukazuje.
- Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:
- Živť jest Bůh silný, [kterýž] zavrhl při mou, a Všemohoucí, [kterýž] hořkostí naplnil duši mou,
- Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,
- Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.
- Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.
- Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.
- Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.
- Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?
- Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?
- Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?
- [Ale já] učím vás, v kázni Boha silného [jsa, ] a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.
- Aj, vy všickni [to] vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?
- Ten [má] podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:
- Rozmnoží-li se synové jeho, [rozmnoží se] pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.
- Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou [ho] plakati.
- Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:
- [Co] najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.
- Vystaví-li jako Arktura dům svůj, [bude] však jako bouda, [kterouž] udělal strážný.
- Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.
- Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.
- Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.
- Takové věci na něj dopustí [Bůh] bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.
- Tleskne nad ním [každý] rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.
28.kapitola (Job)
Moudrost Boží, kterouž svět řídí, Job S. vypravuje, 28. a v čem pravá
moudrost lidí pobožných záleží, oznamuje.
- Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.
- Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.
- Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.
- Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, [i] odchází.
- Z země vychází chléb, ačkoli pod ní [jest něco] rozdílného, podobného k ohni.
- V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,
- [K čemuž] stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,
- Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.
- K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.
- Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.
- Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.
- Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?
- Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.
- Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.
- Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro [za] směnu její.
- Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.
- Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.
- Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.
- Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.
- Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?
- Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.
- Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.
- [Sám] Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.
- Nebo on končiny země spatřuje, [a] všecko, což jest pod nebem, vidí,
- Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.
- On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.
- Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji.
- Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.
29.kapitola (Job)
Job žádá navrácen býti k svému prvnímu způsobu, jejž tu vypravuje, a
zvláště v jaké vážnosti byl, i proč.
- Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
- Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
- Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
- Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží [byla] v stanu mém,
- Dokudž ještě Všemohoucí [byl] se mnou, [a] všudy vůkol mne dítky mé,
- Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
- Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
- Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
- Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
- Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
- Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
- Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
- Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
- V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
- Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
- Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
- A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
- A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
- Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
- Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
- Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
- Po slovu mém [nic] neměnili, tak na ně dštila řeč má.
- Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali [jako] k přívalu žádostivému.
- Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
- Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním [místě, ] a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
30.kapitola (Job)
Job S. stavějš přítomný způsob svůj proti předešlému, naříká nad svým
zlečením, 15. též nad hrůzami, a nezpůsobností těla, 20. i nad tím, že
s ním Bůh tak přísně zachází.
- Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
- Ač síla rukou jejich k čemu by mi [byla?] Zmařena jest při nich starost [jejich.]
- Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
- Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, [a] jalovec za pokrm byl jim.
- Z prostřed [lidí] vyháníni byli; povolávali za nimi, jako [za] zlodějem,
- Tak že musili bydliti v výmolích potoků, [v] děrách země a skálí.
- V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
- Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
- Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
- V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
- Nebo [Bůh] mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
- Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
- Mou [pak] stezku zkazili, k bídě mé přidali, [ač] jim to nic nepomůže.
- Jako širokou mezerou vskakují, [a] k vyplénění [mému] valí se.
- Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
- A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
- [Kteréž] v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
- Oděv můj mění se pro násilnou moc [bolesti, ] kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
- Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
- Volám k tobě, [ó Bože, ] a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
- Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
- Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
- Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a [do] domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
- Jistě žeť nevztáhne [Bůh] do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
- Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
- Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
- Vnitřností mé zevřely, tak že se [ještě] neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
- Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
- Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
- Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
- A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
31.kapitola (Job)
Job S., aby více přátel svých za bezbožné jmín nebyl, všecko své obcování
předešlé po částkách rozbírá, 25. snažně při tom žádaje před samým Bohem
v své rozepři slyšení míti.
- Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
- Nebo jaký [jest] díl od Boha s hůry, aneb dědictví [od] Všemohoucího s výsosti?
- Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
- Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
- Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
- Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
- Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
- [Tedy co] naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
- Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
- Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
- Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
- Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
- Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
- Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
- Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A [ne] sformoval nás hned v životě jeden a týž?
- Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
- A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li [i] sirotek z ní?
- Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako [u] otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
- Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
- Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
- Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
- Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
- Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
- Skládal-li jsem [v] zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
- Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že [ho] množství nabyla ruka má?
- Hleděl-li jsem na světlost [slunce] svítícího, a na měsíc spanile chodící,
- Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
- I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych [tím] zapíral Boha silného nejvyššího.
- Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
- Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
- Jestliže neříkala čeládka má: [Ó by nám] dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
- [Nebo] vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
- Přikrýval-li jsem jako [jiní] lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
- A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
- Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. [Ale] aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
- [Víť Bůh, ] nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
- Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
- Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
- Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
- Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
32.kapitola (Job)
Elihu, čtvrtý přítel Jobův, k mluvení ponuknut jsa, 6. přístup sobě k řeči
činil, v němž jakž příčiny, 21. tak i způsob mluvení svého ukázal.
- A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
- Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
- Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
- Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
- Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
- I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak [jste] starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
- Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
- Ale [vidím, že] Duch [Boží] v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
- Slavní ne [vždycky] jsou moudří, aniž starci [vždycky] rozumějí soudu.
- A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
- Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
- A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
- Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
- [Odpovím:] Ač [Job] neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
- Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
- Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
- Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
- Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
- Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
- Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
- Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
- Nebo neumím jmen proměňovati, [nebo] tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
33.kapitola (Job)
Elihu napomenuv Joba ku pozorování řečí svých, 8. ukazuje mu, že
nenáležitě s Bohem souditi se chtěl.
- Slyšiž tedy, prosím, Jobe, řeči mé, a všech slov mých ušima svýma pozoruj.
- Aj, jižť otvírám ústa svá, mluví jazyk můj v ústech mých.
- Upřímost srdce mého a umění vynesou rtové moji.
- Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život.
- Můžeš-li, odpovídej mi, připrav [se] proti mně, a postav se.
- Aj, já podlé žádosti tvé [buduť místo] Boha silného; z bláta sformován jsem i já.
- Pročež strach ze mne nepředěsí tě, a ruka má nebudeť k obtížení.
- Řekl jsi pak přede mnou, a hlas ten řečí tvých slyšel jsem:
- Čist jsem, bez přestoupení, nevinný jsem, a nepravosti při mně není.
- Aj, příčiny ku potření mne shledal [Bůh, ] klade mne sobě za nepřítele,
- Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých.
- Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk.
- Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje?
- Ano jednou mluví Bůh silný, i dvakrát, a nešetří toho [člověk.]
- Skrze sny u vidění nočním, když připadá hluboký sen na lidi ve spaní na ložci,
- Tehdáž odkrývá ucho lidem, a čemu je učí, to zpečeťuje,
- Aby odtrhl člověka od skutku [zlého, ] a pýchu od muže vzdálil,
- A zachoval duši jeho od jámy, a život jeho aby netrefil na meč.
- Tresce i bolestí na lůži jeho, a všecky kosti jeho násilnou [nemocí, ]
- Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější.
- Hyne tělo jeho patrně, a vyhlédají kosti jeho, [jichž] prvé nebylo vídati.
- A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných [ran.]
- [Však] bude-li míti anděla vykladače jednoho z tisíce, kterýž by [za] člověka oznámil pokání jeho:
- Tedy smiluje se nad ním, a dí: Vyprosť jej, ať nesstoupí do porušení, oblíbilť jsem mzdu vyplacení.
- I odmladne tělo jeho nad dítěcí, [a] navrátí se ke dnům mladosti své.
- Kořiti se bude Bohu, a zamiluje jej, a patřiti bude na něj tváří ochotnou; nadto navrátí člověku spravedlnost jeho.
- [Kterýž] hledě na lidi, řekne: Zhřešilť jsem byl, a to, což pravého bylo, převrátil jsem, ale nebylo mi [to] prospěšné.
- [Bůh však] vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval.
- Aj, všeckoť to dělá Bůh silný dvakrát [i] třikrát při člověku,
- Aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých.
- Pozoruj, Jobe, poslouchej mne, mlč, ať já mluvím.
- Jestliže máš slova, odpovídej mi, nebo bych chtěl ospravedlniti tebe.
- Pakli nic, ty mne poslouchej; mlč, a poučím tě moudrosti.
34.kapitola (Job)
Elihu některá slova Jobova scestná býti ukazuje, 31. k hledání milosti
jej vede, 36. a aby Boží kázně dobře užiti mohl, toho jemu žádá.
- Ještě mluvil Elihu, a řekl:
- Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
- Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
- Soud sobě zvolme, [a] vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
- Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
- Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
- Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
- A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
- Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
- A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
- Nebo [on podlé] skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
- A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
- Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
- Kdyby se na něj obrátil, [a] ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
- Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
- Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
- Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
- Zdaliž [sluší] králi říci: Ó nešlechetný, [a] šlechticům: Ó bezbožní?
- [Mnohem méně tomu, ] kterýž nepřijímá osob knížat, aniž [u něho] má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
- V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou [lidskou.]
- Nebo oči jeho [hledí] na cesty člověka, a všecky kroky jeho [on] spatřuje.
- Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
- Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
- Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
- Nebo zná skutky jejich; pročež [na ně] obrací noc, a potříni bývají.
- Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
- Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
- Aby [dokázal, ] že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
- (Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?)Tak [celý] národ, jako i [každého] člověka jednostejně,
- Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
- Jistě žeť k Bohu silnému [raději toto] mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
- Mimo to, [ne] vidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
- [Nebo] zdali vedlé tvého [zdání] odplacovati má, že bys ty [toho] neliboval, že bys [ono] zvoloval, a ne on? Pakli co víš [jiného, ] mluv.
- Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
- Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
- Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání [nám jako] lidem nepravým,
- Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi [také jen] chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.
35.kapitola (Job)
Elihu obviniv Joba, že spravedlnost svou nad Boží vystavil, 4. učí, že Bůh
žádnému ničímž zavázán není, 9. a že lidí do času spravedlivě v bídách
nechává. 14. Při tom ho napomíná, aby se k Bohu celým srdcem obrátil.
- Ještě mluvil Elihu, a řekl:
- Domníváš-liž se, že jsi to s soudem řekl: Spravedlnost má převyšuje Boží?
- Nebo jsi řekl: Co mi prospěje, jaký užitek budu míti, bych i nehřešil?
- Já odpovím tobě místně, i tovaryšům tvým s tebou.
- Pohleď na nebe a viz, anobrž spatř oblaky, vyšší, než-lis ty.
- Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš?
- Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?
- Každémuť člověku bezbožnost jeho [uškodí, ] a synu člověka spravedlnost jeho [prospěje.]
- Z množství nátisk trpících, kteréž k tomu přivodí, aby úpěli [a] křičeli pro ukrutnost povýšených,
- Žádný neříká: Kde jest Bůh stvořitel můj? Ješto on dává zpěv i v noci.
- On vyučuje nás nad hovada zemská, a nad ptactvo nebeské moudřejší nás činí.
- Tehdáž volají-li pro pýchu zlých, nebývají vyslyšáni.
- A jistě žeť ošemetnosti nevyslýchá Bůh silný, a Všemohoucí nepatří na ni.
- Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho.
- Ale nyní poněvadž nic není [těch věcí, ] navštívil [jej] hněv jeho; nebo nechce znáti hojnosti této veliké.
- A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči [své.]
36.kapitola (Job)
Elihu učí, že ač Bůh jest mocný v síle, však že žádného neutiská, ale
metličkami k sobě obrací. Pročež aby i Job tolikéž činil, k tomu jemu
slouží.
- Zatím přidal Elihu, a řekl:
- Postrp mne maličko, a oznámímť [šíře;] neboť mám ještě, co bych za Boha mluvil.
- Vynesu smysl svůj zdaleka, a stvořiteli svému přivlastním spravedlnost.
- V pravdě, žeť ne [budou] lživé řeči mé; zdravě smýšlejícího [máš mne] s sebou.
- Aj, Bůh silný mocný jest, aniž [svých] zamítá; silný jest, [a] srdce udatného.
- Neobživuje bezbožného, chudým pak k soudu dopomáhá.
- Neodvrací od spravedlivého očí svých, nýbrž s králi na stolici sází je na věky, i bývají zvýšeni.
- Pakli by poutami sevříni [byli, ] zapleteni jsouce provazy ssoužení:
- Tudy jim v známost uvodí hřích jejich, a že přestoupení jejich se ssilila.
- A tak otvírá sluch jejich, aby se napravili, anobrž mluví [jim, ] aby se navrátili od nepravosti.
- Uposlechnou-li a budou-li [jemu] sloužiti, stráví dny své v dobrém, a léta svá v potěšení.
- Pakli neuposlechnou, od meče sejdou, a pozdychají bez umění.
- Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž [k němu] volají, když by je ssoužil.
- [Protož] umírá v mladosti duše jejich, a život jejich s smilníky.
- Vytrhuje, [pravím, ] ssouženého z jeho ssoužení, a ty, jejichž sluch otvírá, v trápení.
- A tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti [na] širokost, kdež není stěsnění, a [byl by] pokojný stůl tvůj tukem oplývající.
- Ale [ty] zasloužils, abys jako bezbožný souzen byl; soud a právo [na tě] dochází.
- Jistě strach, aby tě neuvrhl [Bůh] u [větší] ránu, tak že by [jakkoli] veliká výplaty mzda, tebe nevyprostila.
- Zdaliž by sobě co vážil bohatství tvého? [Jistě] ani nejvýbornějšího zlata, ani jakékoli síly [neb] moci [tvé.]
- Nechvátejž [tedy] k noci, [v kterouž] odcházejí lidé [na] místo své.
- Hleď, abys se neohlédal na marnost, zvoluje ji raději, nežli ssoužení.
- Aj, Bůh silný nejvyšší [jest] mocí svou. Kdo jemu podobný učitel?
- Kdo jemu vyměřil cestu jeho? Kdo [jemu] smí říci: Činíš nepravost?
- Pamětliv buď [raději, ] abys vyvyšoval dílo jeho, kteréž spatřují lidé,
- Kteréž, [pravím, ] všickni lidé vidí, [na něž] člověk patří zdaleka.
- Nebo Bůh silný tak jest veliký, že [ho] nemůžeme poznati, počet let jeho jest nevystižitelný.
- On zajisté vyvodí krůpěje vod, [kteréž] vylévají déšť z oblaků jeho,
- Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi.
- (Anobrž vyrozumí-li [kdo] roztažení oblaků, [a] zvuku stánku jeho,
- Jak rozprostírá nad ním světlo své, aneb všecko moře přikrývá?
- Skrze ty věci zajisté tresce lidi, [a též] dává pokrmu hojnost.
- Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje [mu ukrývati se] za to, co je potkává.)
- Ohlašuje o něm zvuk jeho, též dobytek, a to hned, když [pára] zhůru vstupuje.
37.kapitola (Job)
Elihu v mnohých věcech předivnou velikomocnost Boží Jobovi předkládaje,
13. k rozsuzování jí službu jemu činí.
- Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
- Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
- Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
- Za nímž zvučí hlukem, [a] hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
- Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, [jak.]
- Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
- Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí [nemohl] konati díla svého.
- Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
- Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
- Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
- Také i při svlažování země pohybuje oblakem, [a] rozhání mračno světlem svým.
- A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
- Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k [prokazování] dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
- Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
- Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb [kdy chce] osvěcovati světlem oblaky své?
- Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, [a jiné] divy dokonalého v uměních?
- A že tě roucho tvé zahřívati [bude, ] když [Bůh] zemi pokojnou činí větry poledními?
- Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
- Poukaž nám, co bychom řekli jemu; [nebo] nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
- Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo [za mne] mluvil, jistě že by byl sehlcen.
- Ano nyní nemohou patřiti [lidé] na světlo, [když] jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
- Od půlnoční strany [s] [jasnem jako] zlato přicházeje, [ale] v Bohu hroznější [jest] sláva.
- Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, [ač] jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
- Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného [z těch, kdož] jsou moudrého srdce.
38.kapitola (Job)
Bůh Jobovi pro nerozumné řeči domlouvaje, staví jemu před oči moc a
moudrost svou v skutku stvoření i stvořených věcí řízení prokázanou.
- Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl:
- Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými?
- Přepaš nyní jako muž bedra svá, a [nač] se tebe tázati budu, oznam mi.
- Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.
- Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?
- Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její,
- Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?
- Aneb [kdo] zavřel [jako] dveřmi moře, když vyšlo z života, [a] zjevilo se?
- Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu [místo] plének jeho,
- Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře,
- I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobytí svého.
- Zdaž jsi [kdy] za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,
- Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli?
- [Tak] aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, [oni] pak aby [nedlouho] stáli jako roucho,
- A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo?
- Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis?
- Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis?
- Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku.
- Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností,
- Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho?
- Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých [jak] veliký [býti má?]
- Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis,
- Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje?
- Kterými se cestami rozděluje světlo, [kteréž] rozhání východní vítr po zemi?
- Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému,
- Tak aby pršel déšť i na tu zemi, [kdež] není lidí, na poušť, kdež není člověka,
- Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou?
- Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy?
- Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí?
- [Až i] vody jako [v] kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá.
- Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati?
- Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li?
- Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi?
- Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe?
- Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme?
- Kdo složil u vnitřnostech [lidských] moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost?
- Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje,
- Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely?
- Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž,
- Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce?
- Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?
39.kapitola (Job)
Bůh některé živočichy a při nich divnou moc a správu svou před oči Jobovi
stavěje, 32. aby k tomu něco odpověděl, jeho napomíná. 34. Proti čemuž on
vinen se dává, a napravovati slibuje.
- Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, [a] laň ku porodu pracující spatřil-lis?
- Máš-li v počtu měsíce, [kteréž] vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
- [Jak] se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
- [Jak] se zmocňují mladí jejich, [i] odchovávají picí [polní, ] a vycházejíce, nenavracují se k nim?
- Kdo propustil zvěř, [aby byla] svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
- Jemuž jsem dal pustinu [místo] domu jeho, a [místo] příbytku jeho zemi slatinnou.
- Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
- To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
- Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
- Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
- Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
- Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a [na] humno tvé shromáždí?
- [Ty-lis dal] pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
- A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
- Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
- Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná [byla] práce jeho, [tak jest] bez starosti.
- Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
- Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
- Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
- Zdali jej zastrašíš jako kobylku? [Anobrž] frkání chřípí jeho strašlivé [jest.]
- Kopá důl, a pléše v síle [své, ] vycházeje vstříc i zbroji.
- Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
- [Ač i] toul na něm chřestí, [a] blyští se dřevce a kopí.
- S hřmotem a [s] hněvem kopá zemi, aniž [pokojně] stojí k zvuku trouby.
- [Anobrž] k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
- Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
- Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
- Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
- Odkudž hledá pokrmu, [kterýž] z daleka očima svýma spatřuje.
- Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu [i ona] jest.
40.kapitola (Job)
Bůh potrestav Joba, že zastávaje své spravedlnosti, o jeho soudcech
nerošafně mluvil, 4. ukazuje mu jeho mdlobu, 10. svou pak, příkladem
slona a velryba, velikomocnost předivnou.
- A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl:
- Zdali hádající se s Všemohoucím obviní [jej?] Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to.
- Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl:
- Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá.
- Jednou jsem mluvil, ale nebudu [již] odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu [více] přidávati.
- Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl:
- Přepaš nyní jako muž bedra svá, [a nač] se tebe tázati budu, oznam mi.
- Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? [Což] mne odsoudíš, [jen] abys se sám ospravedlnil?
- Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš?
- Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se.
- Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho.
- Pohleď, [pravím, ] na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich.
- Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě.
- A tak i já budu tě oslavovati, že tě zachovává pravice tvá.
- Aj, hle slon, jejž jsem jako i tebe učinil, trávu jí jako vůl.
- Aj, hle moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho.
- Jak chce, ohání ocasem svým, [ačkoli jest] jako cedr; žily lůna jeho jako ratolesti jsou spletené.
- Kosti jeho [jako] trouby měděné, hnátové jeho [jako] sochor železný.
- Onť jest přední z účinků Boha silného, učinitel jeho [sám na něj] doložiti může meč svůj.
- Hory zajisté přinášejí mu pastvu, a všecka zvěř polní hrá tam.
- V stínu léhá, v soukromí [mezi] třtím a bahnem.
- Dříví stín dávající stínem svým jej přikrývá, [a] vrbí potoční obkličuje jej.
- Aj, zadržuje řeku [tak, že] nemůže pospíchati; tuší [sobě, ] že požře Jordán v ústa svá.
- [Zdaž kdo] před očima jeho polapí jej, [aneb] provazy protáhne chřípě [jeho?]
41.kapitola (Job)
Bůh kratičce připomenuv velikou moc svou, 3. k začaté řeči se navracuje,
a o velrybovi dále, jaký jest, vypravuje.
- Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?
- Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?
- Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?
- Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?
- Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým?
- Přistrojí-liž [sobě] hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?
- Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?
- Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.
- Aj, naděje [o polapení] jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho [člověk] nebývá poražen?
- Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?
- Kdo mne [čím] předšel, abych se [jemu] odplacel? [Cožkoli] jest pode vším nebem, mé jest.
- Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.
- Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo [k němu] přistoupí?
- Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.
- Šupiny [jeho] pevné [jako] štítové sevřené velmi tuze.
- Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.
- Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.
- Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho [jsou] jako záře svitání.
- Z úst jeho [jako] pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.
- Z chřípí jeho vychází dým, jako [z] kotla vroucího aneb hrnce.
- Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.
- V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.
- Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.
- Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.
- Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, [až] se strachem [i] vyčišťují.
- Meč stihající jej neostojí, [ani] kopí, šíp neb i pancíř.
- Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.
- Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.
- Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.
- Pod ním ostré střepiny, stele [sobě na] věci špičaté [jako] na blátě.
- Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.
- Za sebou patrnou činí stezku, [až] sezdá, že propast má šediny.
- Žádného není na zemi jemu podobného, [aby tak] učiněn byl bez strachu.
- Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.
42.kapitola (Job)
Job od Boha jsa poučen, pokání činil, 7. Bůh přátely jeho trestal, i cestu
k spokojení jim s sebou ukázal, 10. Jobovi pak nad předešlé časy
požehnati ráčil.
- Tedy odpovídaje Job Hospodinu, řekl:
- Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti [tvému] myšlení.
- Kdo jest to ten, [ptáš se, ] ješto zatemňuje radu [Boží] tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem [tomu] nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.
- Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi.
- Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak [i] oko mé tě vidí.
- Pročež mrzí mne [to, ] a želím toho v prachu a v popele.
- Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj
Job.
- Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se [modlil] za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi [podlé] bláznovství [vašeho;] nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job.
- A tak odšedše Elifaz Temanský a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, učinili, jakž jim byl přikázal Hospodin, a přijal Hospodin oblíčej Jobův.
- Navrátil také Hospodin to, což odjato bylo Jobovi, když se modlil za přátely své, tak že což měl Job, rozmnožil to Hospodin dvénásobně.
- A sšedše se k němu všickni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všickni známí jeho prvnější, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, kteréž byl uvedl Hospodin na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu.
- A tak požehnal Hospodin Jobovi k posledku více nežli v počátku jeho. Nebo měl čtrnácte tisíc ovcí, a šest tisíc velbloudů, a tisíc spřežení volů, a tisíc oslic.
- Měl také sedm synů a tři dcery,
- Z nichž první dal jméno Jemima, jméno pak druhé Keciha, a jméno třetí Kerenhappuch.
- Aniž se nacházely ženy tak [krásné, jako dcery Jobovy, ve vší té krajině; kterýmž dal otec jejich dědictví mezi bratřími jejich.
- Byl pak živ Job potom sto] a [čtyřidceti let, a viděl syny své, a syny synů svých, ] až do [čtvrtého pokolení.
- I umřel Job, stár jsa a pln dnů.
Zpět na obsah...