PIS - Kam v Praze


	Pražská informační služba Betlémské nám. 2 116 98 Praha 1 info@pis.cz

Divadla - náš tip

Před půl rokem jsem tu ohledně inscenace Divadla v Dlouhé, nazvané Kabaret Vian - Cami končil tvrzením: „Nejlepší inscenace současné divadelní Prahy". Nedávná plzeňská prestižní přehlídka Divadlo '98 ukázala, že uplynulý čas na tomto konstatování nic podstatného nezměnil. Spolu s Divadelníkem Divadla Na zábradlí (o kterém tu již psala L.Jungmannová) reprezentoval Kabaret... právem špičku pražského profesionálního divadla, a to dokonce ve dvou reprízách. V té druhé úspěšně alternovala Lenku Velikou, která odchází plnit mateřské povinnosti, Magda Zimová (až dosud v hradeckém divadle DRAK). Na rozdíl od běžného záskoku může v divadle znamenat náročná dodatečná alternace (herečka se mj. musela naučit na akordeon) jen jedno: inscenace má takový divácký úspěch, že se počítá ještě s jejím dlouhým reprízováním. Proto stojí za to se k ní vrátit - žádný z pražských divadelních fajnšmekrů by si ji neměl nechat ujít!
Kabaret, na rozdíl od běžného divadla, nepotřebuje pouze prostor. Potřebuje především prostředí s atmosférou. To je v Dlouhé vytvořeno „Kroužkovou kavárnou". Jindy standardní divadelní buffet a foyer, přiléhající zleva k balkonovým lóžím jsou osazeny stolky, židlemi i útulnými lavicemi a příslušným osvětlením; po celý večer se mezi diváky pohybují sličné, divadelně kostýmované servírky (v civilu studentky divadelní vědy pražské filosofické fakulty), které nabízejí opravdu pestrý nápojový lístek, v určitou chvíli dokonce pozornost podniku - olivy jako jednohubky. Pan Kroužek je sice skutečný podnikatel v pohostinství, ale zároveň svého vrchního tak trochu hraje. A tak je to tu se vším. Vše je divadelní, ale něco je zároveň opravdové.
Základem programu jsou hudba a zpěv, jak se na pražský kabaret sluší. S výjimkou Milana Potočka (piano, klarinet), Tomáše Rejholce (bicí) a Kateřiny Jirčíkové (saxofon, pikola, příčná flétna) muzicírují vesměs herci, o zpěvu nemluvě. Lídrem je Jan Vondráček, který hraje první housle i v přeneseném slova smyslu, konečně ne náhodou je s M.Potočkem spolupodepsán pod hudebním aranžmá a nastudováním. A opět: zatímco herci zdatně muzicírují, K. Jirčíková svižně „vystřihne" komediální roličku jako nikoli z hudebního, ale divadelního „partesu".
Kompozice večera je revuální. Písnička, scénka, dvě písničky, výstup, šanson, parodický skeč, písnička atd., to vše spojováno Vondráčkovým konferováním i němými blackouty - skvělý je např. „exhibicionista", který vždy při triumfálním rozevření pláště ukáže nahou hruď, na které je římskou číslicí uvedeno číslo následujícího obrazu.
Komický účinek společenské satiry obou moderních klasiků francouzského humoru se opírá o obecnou, časem neztenčenou platnost jejich textů - klasika nestárne. O jediné výjimce, melodicky zvláště zdařilém Vianově šansonu Dezertér jsem již psal, ale ne všemi jsem byl správně pochopen. Evropské politické události od té doby celý problém bohužel ještě víc aktualizovaly, a proto konkrétně: ano, odmítne-li někdo bojovat za vlast, nemusí to být vždy jenom výraz zbabělosti. Výjimka se ale vztahuje pouze na situaci, kdy v zemi vládne nedemokratický, nemravný režim, který vede agresívní válku. Pacifisté v Hitlerovském Německu byli, a v dnešním Miloševičově Srbsku jsou, stateční lidé. Pacifisté v předválečné Francii sloužili objektivně zlu, byť byly jejich pohnutky sebeušlechtilejší. Je příznačné, že zpívat takové písně v zemích, kterým by pacifismus nejvíce slušel, je přísně zakázáno. A naopak. O co víc podporovali komunisté projevy pacifismu v zemích svých protivníků, o to méně je trpěli doma.
Režisér Jan Borna se ovšem nespokojil s interpretací starých textů, nespolehl se pouze na jejich nestárnoucí kvality. Dobovou satiru dokázal organicky propojit se satirou zcela současnou. Tak například minidrama Opilcovo dítě, aneb malý mstitel je rámováno jako televizní seriál, přičemž coby trojrozměrný moderátor v rámu obrazovky funguje J. Vondráček, zatímco vše ostatní se odehrává mimo, jakoby v televizním studiu. Před každou částí předchází standardní ohlášení včetně převyprávění předchozího děje, popřípadě i varování před drastickými výjevy. V závěru pak moderátor z televizoru vystoupí a jako personifikovaný blesk sežehne zlosyna na briketu.
Ouverturou k jinému příběhu jsou spartakiádní Poupata v podání Michala Davida. V jejich rámci je předveden jakýsi průřez dějinami spartakiád, takže jsem se uviděl jak na obecné škole zápolím s krychlí i jak po letech jako vojín základní vojenské služby radostně padám obličejem do bláta, to vše za socialismus ještě krásnější. Takto se může spatřit asi většina dnešních dospělých. Pokud to kdo dělal dobrovolně, nijak mu to neberu.
Zcela původní je textu prostá scéna Potapěč. Podmořský lovec (Pavel Tesař) se zjeví překvapeným zrakům diváků v prostoru dýmem zamlženého schodiště za prosklenými vchodovými „lítačkami" kavárny. Tak jsou skvěle využity fixní, autentické dispozice prostoru, je posílen divákův pocit jedinečnosti (při přenosu na festival jsou s tím ovšem potíže). Herec „levituje", leže na svislé tyči pojízdného stojanu, „pluje" mořskými hlubinami. Tu se v hledišti zjevuje surreálná ryba v lidské velikosti (loutka, animovaná hercem uvnitř), vniká za dveře („do vody"), „uloví" žabího muže, a v zápětí se vrací zpět s malým kulovitým akváriem, ve kterém animuje marionetu potapěče včetně realistického detailu - vypouštění vzduchových bublin. S tímto výstupem pak obchází jednotlivé kavárenské stolky, aby si diváci podívanou užili hezky z blízka.
Závěr se samozřejmě vrací k hudbě, k písním. Ještě jsem nezažil představení bez vytleskaných přídavků. Za pěkný šlágr šel by český divák světa kraj. Nejsem výjimkou.

Petr Pavlovský

Změna vyhrazena Aktualizace dne: 26/11/1999 Další informace tel. 54 44 44 a 187