PIS - Kam v Praze


	Pražská informační služba Betlémské nám. 2 116 98 Praha 1 info@pis.cz

Film - náš tip

Tak se zdá, že se letos v komerční kinematografii příliš neurodilo. Ani ty dlouho očekávané a masivně propagované Lucasovy Hvězdné války (tedy Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba) zjevně nepřekonají úspěch Titanicu. Skladba listopadových premiér je relativně pestrá, avšak postrádá nějaké výraznější dílo. Výjimkou zřejmě bude podle těch, kteří film viděli, oceňovaný sociální příběh francouzského režiséra Ericka Zoncy Vysněný život andělů.
Může být potěšitelné, že u nás letos hrají prim české filmy, to znamená samozřejmě Pelíšky, Z pekla štěstí a Návrat idiota. Po letní přestávce se objevují v kinech další české tituly, které sice úspěch zmíněných předchůdců nepřekonají, přesto však jistě stojí za diváckou pozornost. A to navzdory tomu, že se k nim váže řada kritických výhrad. Již v září se v kinech objevil Kanárek, autobiografická zpověď režiséra a představitele hlavní role Viktora Tauše. Ctitel Quentina Tarantina natočil podle scénáře svého staršího přítele Borise Hybnera film sám o sobě; respektive o cestě studenta FAMU ke drogám a zase zpět. Nesporně závažné téma realizoval se zjevným nasazením, s očividnou upřímností a se znalostí klipové popkultury. Avšak v okamžicích, kdy tvůrce usiluje o zevšeobecnění zkušeností vlastních nebo svých přátel, propadá schematické didaktičnosti. Když se snaží o sdělení subjektivních pocitů, utápí se v limitách sebestřednosti. Zase se tu naplno projevuje častý neduh mladých filmařů, tedy až překvapující suverenita, jež není dostatečně podložena "gruntem". Snímek však zaujme vizuálním ztvárněním, zachycením různých městských prostředí či současných lidských typů.
Se svým třetím režijním opusem přišel koncem září kameraman Jaroslav Brabec. Věnoval několik let přepisu povídky dnes už zapomenutého spisovatele Josefa K. Šlejhara Kuře melancholik. Na scénáři s ním spolupracoval špičkový český autor Vladimír Körner. Režisér se však až příliš nechal unést svou původní profesí a v koncentraci na vizuální stránku díla potlačil téma vyprávění i psychologii postav. Komorní rodinné drama se odehrává v blíže neurčené minulosti na horském statku (natáčelo se na Slovensku, u Terchové). Zachycuje osudové proměny v životě mladého sedláka, který prožije se svou první ženou velkou romantickou lásku. Po její smrti se vrací ke své dřívější milence, smyslné šenkýřce Róze, a pod jejím vlivem se proměňuje jeho přístup k synkovi z původního manželství. Bukolická idyla se vytrácí a nastupuje stále dusivější atmosféra pokřivených vztahů mezi několika lidmi na osamělé usedlosti. Nešťastný chlapec se upíná ke kuřeti, jež jediné přežilo na dvoře útok krahujce. V duchu předlohy tvůrci používají symbolické obrazy, jež však někdy svou doslovností mohou působit až naivně. Snímek nesporně strhuje expresivitou a sugestivností výtvarného řešení, vizuální a zvukové "atrakce" však zahlušují intimní osudové drama a paradoxně nevedou k emocionálnímu prožitku. Ve filmu vysledujeme ozvuky z Vláčilových Stínů horkého léta, z Jakubiskovy Tisíročné včely i z Herzových Petrolejových lamp. Je to zvláštní, ale k Brabcovu snímku lze mít podobné výhrady jako k úspěšnému Michálkovu dramatu Je třeba zabít Sekala. I tady se projevují sklony k manýrismu a podivná neschopnost tvůrců doopravdy strhnout diváka vnitřní silou díla (jež je v tématu bezpochyby obsažena).
V druhé polovině října měl premiéru debut Mateje Mináče Všichni moji blízcí, avšak v době uzávěrky našeho časopisu ještě nebyla novinářská projekce. Proto se místo toho věnujme očekávanému dílu Karla Kachyni se stručným názvem Hanele. Ostatně s Mináčovým filmem je vzdáleně pojí židovská tematika. Po zpracování několika povídek Ivana Olbrachta, uvedených pod stejným názvem jako autorova sbírka, tedy Golet v údolí, jež natočil Zeno Dostál v produkci České televize, sáhla televizní dramaturgie po další povídce z této knihy a sice po Smutných očích Hany Karadžičové. Scénář napsala zkušená televizní autorka Jana Dudková. Pokud se vám zdá, že se text příliš hemží slovem "televizní" není to náhoda. Kachyňovo zpracování příběhu o dívce, snažící se vymanit z bigotní venkovské komunity, je velmi kultivované a profesionálně zručně realizované, pohříchu však nese právě znaky televizní dramaturgie. Tyto znaky stále zřetelněji provázejí řadu českých titulů jako přirozený důsledek skutečnosti, že Česká televize je stěžejním producentem našich filmů. Kinematografie se tak zplošťuje a ztrácí některé atributy. Vraťme se však do podkarpatské Polany mezi chasidské Židy, do doby, kdy sem nesměle začínají zasahovat vlivy civilizace. Ortodoxní a bohabojní obyvatelé se od různých "pokrokářů" dozvídají, že země je kulatá a že Židé se mohou vrátit do země zaslíbené, tedy do Palestiny. Krásná Hanele Šafarová je dcerou zchudlého kupce a hostinského. Její děd patřil k nejbohatším lidem v kraji, dokud se nezačal soudit s podvodným Salamonem Fuxem. Prohrané soudní pře rodinu zruinovali. A Hanele, která silou vůle vzdoruje svému nápadníkovi, synu obyčejného šnorera (žebráka) Šlojmovi, udělá první krok na cestě k vlastní samostatnosti: odchází z Polany pracovat do Ostravy... Stěžejní téma střetu starého a nového myšlení, konfliktu mezi pragmatičností doby a ortodoxní vírou, má dnes možná trochu jinou podobu, než v Olbrachtově době (navíc u autora komunisticky orientovaného). Kachyňa se ovšem zaměřuje více na barvitý popis života v uzavřené komunitě a na charakteristiku společenského postavení "méněcenných" venkovských Židů. Využívá k tomu tradiční filmové prostředky. Vzniká tak žánrový obrázek, připomínající zmíněného Goleta v údolí (ovšem bez jeho anekdotického humoru). V nabízejícím se srovnání se špičkovým Kachyňovým dílem, s vysoce oceňovaným komorním vesnickým dramatem Kráva, postrádá poslední opus českého filmového klasika existenciální přesah a zůstává tak napůl cesty k divákovi. Není to náhoda, že tato výhrada je podobná výtkám o pár odstavců výše!

Tomáš Bartošek

Změna vyhrazena Aktualizace dne: 26/11/1999 Další informace tel. 54 44 44 a 187