PIS - Kam v Praze


	Pražská informační služba Betlémské nám. 2 116 98 Praha 1 info@pis.cz

Divadla - náš tip

Divadelní inscenace lze přenášet v čase i v prostoru. O tom prvním případě jsem tu psal v září, když jsem doporučoval staronovou Toscu ve Státní opeře. Dobrým příkladem druhého typu přenosu v současném pražském profesionálním divadelnictví je inscenace Edith a Marlene, která měla premiéru koncem září v Divadle pod Palmovkou.
Literárně hudební předlohou je stejnojmenná hra úspěšné maďarské scénáristky Évy Pataki (překlad Kateřina Pošová), kterou již uvedlo několik českých mimopražských divadel. Značný ohlas u diváků měla především inscenace Městského divadla v Mostě (1996). Text lze charakterizovat jako tzv. "vyšší bulvár" se šlágry v hlavní roli, což je spíš technický termín divadelní hantýrky, než pejorativní označení. Řadí se pod něj kupříkladu i Shafferův M.Formanem zfilmovaný Amadeus, se kterým má společnou základní danost - je založen na životopise historické osobnosti - titulní postavy - a reprodukci její hudby.
Historický žánr v divadle a ve filmu má oproti ostatním jedno velké omezení, které je dáno fyzickou podobou historických, tedy v minulosti skutečně žijích postav. Tato potíž se stupňuje směrem k současnosti a stoupá s obecnou povědomostí o vzhledu té které osobnosti. Hamleta může kromě vyslovených tlouštíků hrát leckdo, od dvaceti až do důchodového věku - to vše už na evropském divadle bylo, hrála jej konečně i Sarah Bernhardt. S Mozartem to není o moc horší, viděli jsme, že ani drobnější postava není nutná. Ale Edith Piaf a Marlene Dietrich? Většina diváků je zná přinejmenším ze spousty fotografií, často i z filmů hraných i dokumentárních. Navíc jsou tu samozřejmě zvukové nahrávky, tedy záznamy hlasů. Pokud tedy nemá jít o nějakou radikální deformující stylizaci, popř. parodii, pokud má jít o pravděpodobné zobrazení, je třeba najít odpovídající herce, což je pro divadlo ještě těžší než pro film. (Honorář je nesrovnatelně nižší, ale úvazek je nesrovnatelně delší, s koncem kdesi v neznámu.)
Režisér Pavel Pecháček v Mostě takové dvě herečky k dispozici měl. Úspěšnou inscenaci teď jako repliku přenesl do Prahy s tím, že do titulních rolí si přivedl originály s sebou. A nejsou to originály ledajaké!
Hana Seidlová má pro postavu legendy francouzského šansonu nejenom odpovídající křehký zjev, ale především dramatickou sílu uhrát na malých plochách četné emocionálně vypjaté výstupy a navíc vynikající pěvecké schopnosti. Její přechody do zpěvu jsou tak suverénní, že kupříkladu pozdní příchozí by mohl mít zpočátku dojem, že pouze mimuje k playbacku.
Renata Worek-Dröslerová má situaci svým způsobem těžší. Hra je v podstatě vylíčením umělecké i lidské dráhy E.Piaf (1915 - 63), M.Dietrich (1901 - 92) má spíše pomocnou funkci, její postava není příliš plasticky napsaná. Ačkoli časové rozpětí děje je asi třicet let, figura tu působí jako nestárnoucí, kontrastní "Věc Makropulos". Začíná jako Editina vrstevnice, ačkoli z dnešního hlediska byla vlastně o generaci starší a na konci příběhu je stále onou neprůstřelnou krasavicí, a nikoli dámou důchodového věku. Její pěvecká čísla mají charakter retrožánru, což není vůbec nic snadného (vzpomeňme na Felliniho film Ginger a Fred, co to znamená imitovat legendu světového filmu a showbussinesu vůbec). Herečka však nejenom výtečně zpívá, ale zároveň má odpovídající zjev. Nejde-li právě o rozhlasovou inscenaci, odpustí se každé M.Dietrich leccos, jenom jedno ne: nohy. Ty má však libeňská představitelka nejenom stejně krásné, ale navíc delší. Podhled kukátkového jeviště je pak už jen esteticky umocní.
Než přijde první písnička, může vyběravější divák nabýt dojmu, že se zmýlil: banální dialogy, konvenční režie - po kolikáté už? Avšak již s prvním šansonem se vše změní! Podobně jako při většině ostatních pěveckých čísel jde o tzv. divadlo na divadle - kromě zpěvačky jsou na jevišti i herci, hrající diváky, tedy divadelní posluchače. Sotva ale píseň dozní, je reakce publika na obou stranách rampy identická: dojetí, nadšení, potlesk, na závěr dokonce "standing ovation". I ta režie se postupně ukáže být funkční: nestrhává pozornost od písní, které jsou přece jenom to hlavní a navíc opatrně vyvažuje scény drastické s náběhy na sentiment, jehož nezvládnutí v závěru sice hrozí, ale zůstane jen u hrozby. Vynikající je pak rytmická skupina V.Truce (klavír, kontrabas, akordeon), provázející celé představení od levého portálu - doprovod řešený playbackem jako v podřadných muzikálech by byl nesnesitelný.
Obě herečky-zpěvačky se musí vyrovnávat s tím, že jejich výkony budou diváci - pamětníci srovnávat s naposlouchanými nahrávkami originálů. Zvlášť těžké to má H.Seidlová, nejenom proto, že E.Piaf se u nás víc hrála v rozhlase a byla i dostupnější na deskách. Posluchači samovolně naskakují i české texty v interpretaci H.Hegerové, která valnou část repertoáru zpívala. Mimichodem: i v české kultuře XX. století by se našla analogická dvojice zpěvaček. Životnímu stylu E.Piaf se blížila neprávem zapomínaná Eva Olmerová rovněž šansoniérka, objevená profesionálem při kavárenském zpívání (později ovšem především jazzová zpěvačka); o generaci starší byla legenda českého šansonu Ljuba Hermanová, absolutní profesionálka s obrovskou sebekázní, která rovněž svou mladší kolegyni přežila. Nenašla by se pro ně česká Éva Pataki?
V představení zní řada známých hitů v původních českých překladech. Neměli by být jejich autoři v programu uvedeni? Vždyť to musí být přehlídka špiček našeho textařského řemesla!
V budapešťském divadle Vígszínház se prý první inscenace (1985) dočkala více než sto repríz. Libeňská inscenace je bulvárem do té míry kultivovaným, milým a zábavným, že si dovoluji tipnout i víc - pokud to účinkující vydrží a divadlo bude chtít. Titul je ideální i pro turisty a pro zájezdy mimopražských diváků - rozhodně je vhodnější, než mnohá pražská komerce. Zhýčkaný pražský divák se pak může jít podívat na neokoukané hvězdy, které potvrzují, že z oblastních Popelek se obratem mohou vykuklit princezny.

Petr Pavlovský

Změna vyhrazena Aktualizace dne: 26/11/1999 Další informace tel. 54 44 44 a 187