|
|||
Excalibur - Odjezd? Probudil jsem se asi 95 minut před hodinou "H". Čas "odjezdu" byl stanoven na 12:00 a momentálně je 10:25, takže si budu muset pospíšit, abych nezmeškal odlet. Teď ještě vymyslet, co si vzít s sebou. Asi jen to nejnutnější, jelikož vše ostatní by měly obstarat mimozemské přenosné replikátory. Takže, co je vlastně to nejdůležitější. V mládí jsme hrávali hru, jaké tři nejdůležitější věci si vzít na opuštěnou kosmickou loď, ale co si vzít na záchranou operaci po úplně neznámých planetách o kterých nás nikdo neučil? No, tak to vezmeme pěkně z kraje. Zubní kartáček, oblíbené oblečení a... a co dál? Kartáček tady můžu stejně nechat, jelikož replikátor mi jich poskytne hromady a oblíbené oblečení představuje stejně jen to co mám na sobě. Takže není co řešit. Sebou si neberu nic. Snad jen standardní vybavení, jako je lokalizátor, puška, komunikátor a podobná zařízení určená pro přežití na neznámé planetě. To mi ale moc prostoru nezabere, takže vlastně pojedu téměř nalehko. Nu což, porozhlédnu se po Maxovi a pozeptám se jak vypadají přípravy na cestu. Neuvěřitelně se těším na prozkoumávání neznámých planet, ale na druhou stranu se děsím všeho, co nás na těchto planetách může potkat. A ani nemáme žádnou jistotu, že naši přátelé ještě žijí. Je dost možné, že jsou již všichni mrtví a pochovaní na této planetě. Ale jsem optimista, proto věřím, že se nám podaří najít všechny, a v pořádku. "Řídící místnost prosím," nakázal jsem výtahovému robotu. A snad se nám podaří zachránit i Ruth, ale tomu ani můj optimistický duch moc nevěří. I kdyby však byla naše mise jen z padesáti procent úspěšná, bude to velice potěšující. Vlastně, byl bych šťastný i kdybychom zachránili pouze jediného člověka. I to bych považoval za úspěch. "Podlaží -435, řídící místnost." Ještě zamyšlen jsem pomalu vystoupil z výtahu. V řídícím centru je trochu moc rušno. Snad je to způsobeno pouze přípravami na cestu. "Kde je Max?," dotázal jsem se jedné kolem procházející pracovnice. "Promiňte, je tady teď trošku rušno, kvůli tomu skandálu, ale myslím že šel k Bashenům." "Jaký skandál?" "Promiňte pane, ale na tohle se musíte zeptat Maxe, já o tom nic nevím." Co se zase děje? Že by se mi Max nezmínil o skandálu, který otřásá celým vedením základny? Musím se na to jít podívat. Doufám, že si ještě pamatuju cestu na jejich polovinu základny. "Podlaží -440, prosím." O jaký by se mohlo jednat skandál, že kvůli němu šel za Basheny? Snad se nestalo něco, co by mohlo ohrozit naši misi? Zklamání už snad bylo dost. "Podlaží -440." Teď rychle. Rovně, doleva, doleva, rovně, doprava a doleva. Snad je to ono. Ale něco tady nehraje, dveře jsou otevřené. A co je podivnější, nikde kolem neproudí ona barevná energie, která mě tak fascionovala při prvním vstupu. Něco se asi opravdu musela stát. Snad je Max uvnitř a všechno mi vysvětlí. Pomalu jsem vkročil do temné Bashenské základny. Pohyb zde byl nyní ještě složitější, jelikož barevné odlišení okolí zdí již neplatilo, byla tu pouze tma a sem tam nějaký odlesk světla z venku. To bylo způsobeno odrazem paprsků od skleněných zdí. Kam mám teď ale jít? Nejlepší asi bude, když zkusím zavolat na Maxe, třeba se ozve... "Maxi! Maxi, jsi tady?" Křiknul jsem to temnoty. Ozvěna pak mé volání opakovala ještě nejméně dvakrát. Jak děsivé. Max se ale neozýval. Tak jsem skusil jít ještě trochu hlouběji do základny. Sice to tady vůbec neznám, ale snad se odtud pak nějak dostanu. Ale daleko šťastnější bych byl, kdybych zde našel Maxe a ten mě odsud vyvedl. Jinak to bude jak ve skleněném bludišti obrovských rozměrů. Nerad bych se zde ztratil. Než by mě tady někdo našel, tak pojdu hlady. Ale snad by to netrvalo až tak dlouho. "Maxi! Kde jsi, Maxi?" Zkusil jsem opakovat své volání. Zase nic. Kde ten člověk může být? Možná v konferenční místnosti, ale nevím, jestli tam odsud trefím. Skusím se vrátit ke vchodu a pak nějak po paměti dorazit do oné místnosti. Snad si ještě trošku pamatuju cestu. I když, bez barevných obláčků to bude težké. Klidným krokem jsem poslepu vyrazil zpět ke vstupním dveřím. Rukama jsem opatrně šmátral po zdích a snažil se vybavit si cestu, po které jsem přišel. Žádná zábava to tedy nebyla. Ale úspěšně jsem to zvládl a když jsem uviděl světlo ze vstupu do naší základny, měl jsem vyhráno. Teď ještě musím najít onu konferenční mísnost. Pokud vím, tak jsme minule s Maxem nešli moc dlouho a zelená místnost se nacházela hned za první zatáčkou vlevo. No, snad budu mít štěstí, levou zatáčku už jsem absolvoval, teď kousek rovně a měl bych být na místě. Ano. Něco velkého už je tu. "Maxi, jsi tady?" "Jo, kdo je to!?!" "Tail, Maxi. Co se děje? Proč tady sedíš úplně sám a potmě?" "Tail, no paráda. Ani se neptejte, kapitáne. Stalo se něco hrozného." "Tak povídej Maxi, co se stalo? Celá řídící místnost je vzhůru nohama, takže to asi bude něco velkého, že?" "Hmm! velkého? Přímo kolosálního. Bashené pláchli! Celá jejich základna je totálně prázdná. Jenom tady uprostřed místnosti něco leží. Ještě jsem neměl odvahu to vynést na světlo. Vůbec nechápu, proč to udělali. Nejdříve nám naslibovali hory doly a pak si klidně zdrhnou. Sakra! Zatracený cizáci. Neměli jsme jim věřit už na začátku. Kdo ví, třeba to jsou jenom komplici Cerbů a teď se smějou, že nás tady maj všechny jak na stříbrnym podnosu! Šmejdi zatracený!!" "Uklidni se Maxi, zas tak moc se přece nestalo." "Jak se mám sakra uklidnit! Všem na základně jsem takřka slíbil, že všechny zmizelé najdeme a teď nic! Nic, protože bez těch zatracenejch šmejdů se nikam nedostaneme! Nikam! Du pryč!" "Kam letíš Maxi?! Počkej! Blázen jeden." Max vyletěl z místnosti jako namydlený blesk. Můžu jen doufat, že běžel někam k nám a ne k nim. Na Bashenské základně by ho totiž nikdo nenašel. "Jauvajs! Kurňa, co to je?" Že bych narazil ne ten předmět o kterém mluvil Max? Co to asi je? No, ať je to cokoli, vezmu to s sebou na světlo, třeba mi to něco řekne. A doufám, že Max neudělá někde nějakou hloupost, které by potom mohl litovat. Přece není ještě všechno ztraceno, vždyť máme ještě naši loď s hyperprostorovými motory. Tak by nám také mohla docela pomoct, jenom by to chtělo vymyslet něco lepšího, než jsou kvaliniomové generátory, jelikož 60% energie na jednu cestu je trochu hodně. Pokud by se nám to podařilo stáhnout tak na 10, nebo dokonce 5%, byla by to nádhera. Ale to by chtělo dny a měsíce perné práce a výzkumu. Na což samozřejmě nemáme čas. Asi budeme muset vymyslet něco lepšího. Ale co? Jaj, konečně venku z té tmy. Tak se podíváme, co nám to Bashené nadělili na rozloučenou. "Milí přátelé, bohužel jsme vás museli opustit. Důvody, které jsme měli pro vás nejsou důležité, proto vám je nebudeme vysvětlovat. Podstatné pro vás je to, že jsme vám zde nechali jeden SPD-přenosník, pomocí kterého se dostanete na kteroukoli planetu, kterou vlastní Cerbové. A nejen na jejich planety, máte možnost se dostat na kteroukoli planetu v celém vesmíru. Tento model je totiž částečně vylepšený od předchozích verzí. Umožňuje tedy i cestování v mnohem komfortnější podobě. Jediné co musíte udělat, je zadat název planety, nebo její koordinátory. Pro jistotu jsme vám přiložili disk se všemi nám znamými planetami, včetně těch, které plánujete navštívit. A dokonce včetně vaši domovské planety, Země. Doufám, že tento malý dárek omluví naši nepřítonost. Těšíme se někdy na viděnou. S pozdravem RUBÍN" A sakra! Tak přece jenom nejsou tak špatní, jak si Max myslel. Nechali nám tady přenosník. No to je paráda. Hned to musím jít sdělit Maxovy. Než opravdu něco provede. Snad není pozdě. "Podlaží -435, řídící místnost, prosím." Už abych tam byl. Teším se jak malé dítě, až to všem ukážu. Ti nebudou věřit svým očím. Jako jsem jim nevěřil já. Teď jenom doufám, že nespím. Nejradši bych se štípnul, ale mám plné ruce toho přístroje. SPD-přenosník, docela by mě zajímalo, na jakém principu to vlastně funguje. Možná to je něco jako hyperprostorový motor, ale v trochu zmenšené formě. Pokud by se mi podařilo ho trošku prozkoumat, mohl bych potom tuto technologii použít do svého pohonu a tím zmenšit celkovou velikost i hmotnost lodi. Ale radši nebudu pokoušet osud. Já to rozdělám a pak to už nikdo nikdy nedá dohromady. To radši ne. Nejlepší bude, když to pěkně položím v centrále na stůl a pěkně si přečtu návod k použití, jako za starých časů. Stejně, jako když jsem se učil pilotovat Excalibur. Táta mi přinesl pět šestiset stránkových knih a řekl: "na, studuj!", a pak odešel. Ale Rubín dokázal vše popsat téměř v jedné větě. Nepředpokládám však, že vše půjde úplně bez problémů. Takové štěstí určitě nemáme. Už jenom to, že onen přenosník máme, je snad dílkem samotné vládkyně štěstí. Tak bych jí nerad dráždil, aby někam neodletěla. Taková štěstěna se nám teď bude velice hodit, zvláště, pokud se nám podaří odcestovat na nějakou z připravených planet. Myslím, že tam budeme štěstí potřebovat více než kdy jindy. "Podlaží -435, řídící místnost." Jaj, a hurá za maxem. Kde asi vězí. "Promiňte, je tady někde Max?" "Ne, bohužel. Proletěl tudy jako fretka a mumlal si nějaké nesmysly o nějaké základně. Pak zmizel. Bohužel bez vysílačky i bez lokalizátoru." "A jaj. Dobře, díky. Dejte mi prosím tohle do místnosti C5, já se po něm jdu podívat." "Ano, pane." Předal jsem dívce přenosník a pelášil k výtahu. Napadlo mě totiž, kde asi Max vězí. Pravděpodobně se šel trošku uklidnit do původní kolonizační základny. "Podlaží 2, východ 3A, prosím." Já bych na jeho místě udělal asi to samé. Sednout si na chvilku někde na paloučku v úplně opuštěné základně, poslouchat zpěv ptáků a nechat se unášet volným tokem myšlenek. Něco takového bych také potřeboval. Jako sůl. Snad si to někdy v brzké době dopřeju. Možná až najdeme veškeré lidi z kolonie. Pak si snad oddechnu a uvolněně se položím na trávník vystaven slunečním paprskům. "Podláží 2, východ 3A." Tak a teď hurá za Maxem. Doufám tedy, že se nepletu se svou úvahou o jeho momentálním výskytu. Procházka do kolonie je sice hezká, ale je to ztráta minimálně jedné hodiny. A za tu dobu se může stát spousta věcí. A to jsem počítal rychlou chůzi, ale já se chci v klidu ploužit zdejší krásnou krajinou a vychutnávat si každou minutu svého času stráveného mimo základnu. Kráčel jsem pomalu po zeleném travnatém porostu a kochal se rozmanitostí zdejší vegetace. A že bylo na co koukat. Nádherné, obrovské stromy s rudými květy a sytě zelenými listy. Překrásné malé kytičky oplývající modrými kvítky a světlounce zelenými lístečky. Sem tam proběhnuvší malé hnědé zvířátko či světle modrý ptáček v korunách stromů. To vše zde sídlilo v naprosté harmonii a krásném barevném souladu. Nemohl jsem se vynadívat. Ale kolonie se již pomalu blížila, takže jsem musel svou mysl nasměrovat trochu jinam - na Maxe. Začal jsem systematicky očima propátrávat okolí, jestli ho někde nazahlédnu. Nezahlédl. Ale neztrácel jsem naději, vědel jsem ještě o jednom místě, kam kdysi Max rád chodíval - do skleníků. Dokázal tam sedět celé hodiny a pozorovat jak pracuje v rostlinách speciální růstový hormon. Celou tu krásu pozoroval skoro jako zázrak, když mu před očima květina vyrůstala v obrovskou rostlinu se zralými plody. Věřím, že tam ho určitě najdu. Jestli nebude ve skleníku, tak už asi nebude nikde. Prošel jsem volně celou kolonii a vesele si to kráčel kolem skladiště k Maxovy. Teda, vlastně ke skleníkům. Když v tom se to stalo...
|
|||