|
|||
Pojď si pro mě! 1. díl V roce 2085 byla většina přírodních zdrojů Evropy vyčerpána, pohonné hmoty se staly nejžádanějším zbožím černého trhu a anarchistické Rusko ovládané organizovanou mafií čelilo jedné z největších krizí své historie. O dva roky později se rozpadla Evropská unie a NATO zmítané vnitřními konflikty podepsalo s provizorní Ruskou vládou smlouvu o vzájemné pomoci. Účel obchodu byl zřejmý: Jednotky NATO se pokusí navrátit Dumě kontrolu nad ropnými oblastmi na Sibiři a Rusové na oplátku otevřou kohouty svých ropovodů pro členské země a pokusí se udržet ceny v únosných mezích. Ještě téhož roku vstoupily armády spojenců na půdu Ruského svazu..... 14. 9. 2104 Ropná plošina společnosti DBM ovládaná teroristickou organizací Z lehkého polospánku mě vytrhlo skřípavé hlášení rádia: "Rudý 4 ... skupině Rudý ... provádím bioscan cílové oblasti. Senzory zachycují 32 forem života v objektu 3B až 3D, .. filtruju .. je tady silná interference .... sakra, to i moje stará vidí líp ... zatracený křápy, ty nový OKTONIA na 2500 Mhz jsou strašně citlivý, víc z toho nevymáčknu." To je Mickey, náš pilot a expert na výpočetní techniku. Von strašně rád čučí na ty starý grotesky jak je dávaj každej druhej tejden v měsící v pořadu "Vzpomínky na 2D film". Proto mu tak s chlapama řikáme. "Hej, Mickey, neměl bys zavolat někoho, kdo aspoň trochu rozumí počítačům?", vysílačkou se ozval praskavý smích. "Tady je váš pilot, připoutejte se a nekuřte, deme dolů....", s vrtulníkem to pěkně trhlo a pár nováčků, co eště nezná Mickeyho manévry jen ztěží udrželo rovnováhu. Dosedli jsme na zem. "Je to OK, seržante, v okolí 250 metrů nemam žádný přimrzlý teroristy...." "Nech si kecy na vopušťák Mickey, jestli budeš takhle ftipnej, tak nějakou žábu třeba ukecáš.", multiradiovým spojení to zase zašumělo. Otočil jsem se na Drejka: "Kolik máš venkovní teplotu?" "Mínus čtyřicet.", suše odseknul. Drejk toho nikdy moc nenamluvil, byl to samotář a specialista na práci, kterou nikdo nechtěl. Je tady ještě dýl než já a to už je co říct, dvě třetiny lidí nepřežije ani rok. "Tak deme chlapi, deme, Steve a Kolanski průzkum, Rodrigez s Chavelem pudou na pravý křídlo a já a Markus vás budeme krejt." Seržant típnul tlustej kubánskej doutník a otočil se na mě. "Vem si ty tři nováčky a drž se s nima pěkně vzadu, nemam zájem přidělávat majorovi další papírování." Otočil jsem se na skupinu mladíků stojící kousek stranou od nás, nemluvili mezi sebou, jenom tam tak stáli jako tři černý rakve. Pokynul jsem jim hlavní svojí osmdesátpětky a vystoupili jsme z letadla. Probíhalo to překvapivě hladce, během pěti minut jsem se dostali k hlavnímu komplexu bez jediného výstřelu. Všechno se zdálo normální, reaktor byl stále funkční a těžební věže tahaly ropu skrz zmrzlou půdu do velkých zelených cisteren. Rychle jsme přeběhli nádvoří a podél zdi postoupili k postraním tlakovým dveřím. "Seržante, jsem na místě, vypadá to, že nikdo neni doma." "Pokračujte v akci, Kolanski a Rodrigez jsou na 14 63 v severním sektoru.Postupujte na východ.",radio zmlklo,vytáhl jsem z pouzdra půlkilovou trhavinu a chtěl jsem jí připevnit na dveře. Jeden z těch novejch si ke mně stoupnul, potom se podíval na stěnu a jedním pohybem ruky otevřel. Tiše to zasyčelo a světlo zevnitř pokrylo skoro celé nádvoří. "Pohybové čidlo" , pokrčil rameny a ustoupil stranou. Pomalu jsem postupovali chodbou, počítače stále nehlásili žádnou pohybovou aktivitu. "Pane?", zeptal se jeden se zelenáčů. "Ano, vojáku?", neustával jsem v pohybu. "Pane, tohle není standartní akce, že mám pravdu...", dokončil myšlenku nejistým hlasem. "Ste nějakej chytrej vojíne. Já už sem takovejhle misí prošel stovky. Je to pořád stejný, vylezeš z vrtulníku, nakopeš pár mizerům zadek a vrátíš se domů. Seš nervózní? Já sem byl taky, když sem šel poprvé, drž se za mnou...", přerušil mě druhý nováček, který se do té doby debaty neúčastnil:" On má pravdu, pane, je to tady celý divný. Je nás osm, proč by se třicet teroristů prostě nemohlo opevnit v budově. Ani nezabezpečili dveře, je to nějaká past nebo co? Nemam z toho dobrej pocit." Otočil jsem se a zastavil postup. "Tak poslyš ty zatracenej chlapečku, tohle neni žádná virtuální simulace, tváříš se jako bys sežral armádní slovník", chytil jsem ho pod krkem, "K přežití potřebuješ jenom jedno... Poslouchej moje rozkazy a nemysli na nějaký kraviny, jinak pudeš domů v černym pytli." Opět jsem se dali do pohybu, přemýšlel jsem o něm, měl sakra pravdu,ale přiznat před touhle bandou posránků, že jdeme do pekla nebyl v tuhle chvíli asi nejlepší nápad. "Rudý čtyři skupině Rudý, zvedá se tady pěkná bouřka, musim to na pár hodin vodpíchnout a přečkat to nad mrakama.Rudý čtyři konec." Otočil jsem se za sebe. Tahle zpráva je rozhodně moc nenatchla, teď už maji pořádnej strach, jestli se strhne přestřelka a někdo zpanikaří... "Mam tady pohyb na 14 32 .... potvrďte.", překonfiguroval jsem skenr a otočil se dozadu. "Potvrzuji, ..... blíží se to, pane." Několika rychlými pohyby rukou jsem dal skupině jasné rozkazy. "Nikdo nevystřelí dokud neřeknu, je vám to jasný?", poklekl jsem a zamířil do temné chodby. Pokusil jsem se navázat spojení se seržantem, ale bezvýsledně. "Je to někdo z nás? Kolanski nás měl krejt sakra, proč by se ale vracel? Pane? ...", vojín se odmlčel a podíval se na mě svýma ustrašenýma očima. "Ztratili jsme s nima kontakt, že....", stále se díval upřeně do mojí tváře. Nepromluvil jsem, ale stejně museli všichni z mého výrazu poznat, že má pravdu. "Pane?", ozval se ten druhej. "Třeba už sou všichni mrtví .... dou si pro nás sakra, copak to nechápete?", zřetelně jsem viděl, jak se jeho samopal v matné záři lampy na helmě chvěje. "Nesmysl, slyšeli bysme střelbu, .... ", snažil jsem se urovnat situaci, i když sem si tím nebyl moc jist. "Pane, vetřelec 1 vstoupil do dosahu sekundárního skenru. Vzdálenost 45m, ... 40m .... ", pomalu jsem odjistil zbraň. Rádiem to zašumělo, ozval se zprvu nesrozumitelný praskot, ze kterého jsme slyšeli jen útržky: "Huííí xz Drake, souřadnice ... zrrrr 14 38 .... postup TRGGgggrr huííí ... potvrďte souřadnice ..", pořádně jsem si oddechl. "Vzdálenost 25m, provádím DNA analýzu ..... potvrzuji, vzorek je shodný s armádním záznamem číslo 2548771, svobodník Charles Drake, 28 let." Z šera vystoupila mohutná postava a zamířila rovnou ke mně. "Mohli jsme tě zastřelit Drejku, co je sakra s tou vysílačkou?" Pohlédl směrem odkud přišel. "Nefunguje." "Jak nefunguje? To je nějaká magnetická bouřka nebo co?", stále hleděl směrem do chodby, "Sakra podívej se na mě!" Pomalu se otočil, uviděl jsem jeho tvář. Lehce krvácel. Chvíli jsme spolu útržkovitě mluvili, nebyl jsem si jist tím co mi tvrdil. Když se venku začalo zhoršovat počasí, dostal přímý rozkaz od seržanta, aby se připojil k akci. To bylo těsně před tím než se rozpadlo spojení. Procházel chodbou, když v tom jeho senzory zaznamenaly pohyb jen několik málo metrů od něj, rozhodl se tedy oblast prozkoumat. Po bezvýsledném pátrání byl přesvědčen, že se jednalo o vadu systémů způsobenou poruchami v atmosféře, když v tom se signál ozval znova přímo za jeho zády. Potom už si pamatoval jenom to, jak se probral na zemi a krvácel. "Lovci jsou nastraženi, pane!", podal hlášení jeden z těch novejch. "Kde je tvůj parťák?", podíval jsem se na něho. "Tak kde je? Řek se jasně, že máte chodit po dvojicích!" Chvíli jsme na sebe jenom tak bezvýznamně koukali, chtěl jsem ho poslat zpátky, ale předběhl mě Drejk. "Mam tady signály," otočili jsme se přímo k němu,"Hodně signálů.. Pět, možná šest, tak 180m od nás, velká skladová hala. Analyzuji vektor pohybu.", začal si pohrávat s počítačem. V marné naději jsem poklepal na vysílačku a přidal jí trochu šťávy, ale odměnou mi bylo pouze zběsilé kvílení a praskot. "Ok. Neví o nás. Míří přes kotelnu do hlavní termoregulační jednotky v sektoru 21 13." Rozhodil jsem nechápavě rukama. "To je úplnej nesmysl. Co by kdo dělal u tepelnýho rozvaděče, chtěj nám snad vypnout klimatizaci?" Hledal jsem odpověď ve tvářích okolo stojících mužů, ale nikdo mi nedal ani sebemenší naději. Co mohl sakra někdo chtít v kotelně? Jak jsem se tak poohlížel po místnosti, najednou jsem si uvědomil, že nám jeden muž stále ještě chybí. "Kde byl tvůj kámoš naposled? Kde si ho viděl?", obořil jsem se na nejbližšího vojína. Krčil rameny a mlčky na mě zíral. "Mám ho, je na 14 10, asi 60m od nás, nepohybuje se.", vrazil mezi nás druhej z nováčků. Vyrval jsem mu z ruky DNA analyzer a projel výsledky ještě jednou. Byl to on, asi se tam někde zhroutil, neunes to psychicky a teď tam sedí v koutku a brečí. Sakra, co nám to sem posílaj za chudáky? Trocha stresu a člověk hned aby je držel za ručičku. "Dou po něm.", ozval se Drejk. "Změna pohybového vektoru potvrzena, kontakt za 30 sekund.", popadl jsem svojí zbraň a pokynul jsem k rychlejšímu přesunu. Doběhli jsme k mohutným tlakovým dveřím. "Je přímo za nima, tak 4 metry od nás. Otevřte to, sakra!" Znovu jsem poklepal na radio, bezvýsledně. Drejk začal rozebírat kontrolním pult vedle dveří. "Za chvilku to mam.", odplivnul si. Vytáh jsem od opasku počítač a podíval se na displej. "Jsou 6m od něj...." "Dělej, nemáme čas!" "5m ..." "Tak co je s tima dveřma?" "Proč nestřílí?", proboural nervózní atmosféru vtíravou otázkou jeden z vojínů. Všichni jsme na okamžik strnuli. Čtyři metry od sebe a žádnej výstřel? Copak je nevidí? "2m.", odmlčel jsem se, "1 metr.." Nechápavě jsem si vyměnil pár pohledů se všemi, možná měl skenr poruchu, né, to ne.... V pultu to cvaklo a dveře se počaly s těžkým syčením otvírat. Ihned jsme vpadli do místnosti. "Kde sou?", zavrtěl jsem hlavou. Kužely našich lamp pročesávaly temnou chodbu. Nic. "Podivej se na skenr!", podal jsem malou kapesní krabičku Drejkovi. Ozvalo se několik sérií pípnutí. "Je to hrozně zkreslený, nemůžu zaměřit jejich přesnou polohu, jakoby tady vůbec nebyli." "Podívejte!", vykřikl , "To je Dannyho puška a výstroj." Danny. Až teď jsem si uvědomil, že jsem se ho ani nezeptal na jméno. "Celý to nedává smysl. Tohle je nádobíčko za 500,000 dolarů, proč by ho tady nechávali? A ta puška....", přerušilo mě tiché kovové klapání. Byl to jeden z Lovců, pohyblivá inteligentní mina, najde si svou oběť, zasekne se do ní a pak exploduje. Moc hezká věcička. Nechápali jsem kam de, ten kovovej pavouk si to prostě šinul přímo kolem nás někam dopředu, kde nic nebylo. Najednou prudce zrychlil, prolétl vzduchem a něco zachytil. Neviděl jsem dobře, co to bylo, vypadalo to jako když se v létě tetelí vzduch, nemělo to tvar, barvu, prostě nic. Komplexem otřásl mohutný výbuch, ze stropu se uvolnilo několik těžkých trubek a dopadlo na podlahu, která pod silným nárazem nevydržela a my jsem se zřitili někam do hloubky. Probral jsem se dole v sutinách, zkusil jsem vstát, ale měl jsem zlomenou nohu. Vyndal jsem z lékárny fixační dlahu a píchnul jsem si něco proti bolesti. "Ste Ok?", zeptal se Drejk a rozsvítil mohutnou přenosnou lampu, rázem jsme viděli na čem sme. "Tohle patro vůbec neni v plánech budovy.", suše jsem konstatoval deprimující fakt. "Je ... je mrtvej.", přibelhal se ke mně poslední vojín. "Byl to můj nejlepší přítel.", skoro se mi zdálo, že pláče. "Hej, vojíne ..... jak se jmenuješ?" "Tom. Tomas Hacks." "Tak poslyš Tome, uklidni se, třeba neni mrtvej. Je dost dobře možný že zůstal někde nahoře." "Ho snad někde vidíte? Je pod těma troskama!", zvýšil hlas. "Poslyš mi tě teď tady potřebujeme, dej se do kupy a vyrazíme.", chytil jsem ho za ramena a třásl s ním dokud nepřikývl. "Co to tam nahoře bylo?", nahnul jsem se k Drejkovi. Mlčel. "Ty o tom něco víš Drejku, je to tak?" "Ne." "To co jsme tam viděli nebylo odsud, nebyla to žádná podělaná maskovací technologie, to neni možný." Tom se rozesmál: "A co čekáš, že tady běhá? Trpaslíci ze zelenejma anténkama? .... Všichni tady chcípnem." "Jen ať si zkusí přijít, vetřelci mizerný, dyž to bude chlap, tak....", Drejk si několikrát pohladil svojí pulzní pušku. "A když to bude ženská?", zeptal se ho Tom. Spustil ruku na chvíli z hlavně, zašmátral s ní v kapse a něco z ní vytáh. Pak se pousmál a ukázal nám starej zelenej prezervativ. Nastala bouře smíchu. "Teda, kámo, nevěděl jsem, že se tahle výstroj taky fasuje. ", Tomas kolem něj za stálého pohyhňávání prošel a poplácal ho po zádech. "Kdo má lano?" "Měl ho Danny, ale to je nám teď prd platný." "Ok, musíme si najít cestu ven jinudy. Někde tady bude schodiště. Vedou odsud jenom dvě chodby, jedna ....", nestačil jsem ani doříct větu a přerušilo mě ostré pípání skenru. Tom ho držel v ruce a četl nahlas všechny signály, které byly v dosahu DNA analyzeru. "17 82 - Neidentifikovatelná forma života, 18 30 - Neidentifikovatelná forma...", splašeně se na nás podíval. "Musíme jít.", vstal jsem ze země a odkulhával jsem směrem k protějšímu tunelu. "Podepři ho a děte první, budu vás krejt.", rozkázal Drejk vojínovi a rytmickým pohybem začal nabíjet svůj granátomet. Zapřel jsem se o jeho rameno a skákal jsem po jedné noze. "Drejku, pojď!", otočil jsem se zpátky. Museli jsme jít dál a doufat, že nás ten blázen dožene. Celou budovou opět otřásla série výbuchů. "To je naše zbraň", vyprostil jsem se a znovu zapnul radio, "Drejku, pojď, sakra tak kde si?" K mému překvapení se do sluchátek ozval seržant. "Nahlašte situaci, co se to tam u vás děje? Ztratili jsem úplně kontakt, teď ještě ty exploze, zadejte mi ihned vaše souřadnice!" Podíval jsem se na navigační jednotku: "Jsme na 19 01, dva muži mrtvý, jeden raněný, potřebujeme okamžitou pomoc, opakuji ..." Tomas mě znova chytil v podpaždí a začal mě tlačit dál chodbou. "Musíme jít, odřízli by nás." Podíval jsem se na detektor pohybu. Bylo tam dobrejch patnáct pohybujících se objektů, měl pravdu, snažili se nás sevřít do kleští. Ať to bylo cokoliv, bylo to inteligentní. "Nemáme ani ponětí kde ste. Ty souřadnice by vůbec neměly existovat...", ozvalo se radio. "To sakra vim taky, tohle neni žádná přiblblá těžební stanice, ztratily jsme dva vojáky v boji s něčim, co sme ani neviděli, je vám to jasný?", chytil jsem se Toma líp a pokračovali jsme v běhu. "Musíte se dostat na povrch, jinak pro vás nemůžeme nic udělat." "Hele.", Tom namířil prstem na dveře od výtahu. Bože, ať funguje. Stiskl jsem volací tlačítko a čekal. Tom se zatím nervózně díval na displej počítače, něco mu tam nehrálo, ale nebyl si tím jist. Konečně ke mně promluvil: "Nikdo. Podivej se na to, prostě nikdo. Měli jsem jich za zadkem patnáct, byli čtyřicet metrů od nás a najednou nic. Jakoby se propadli do pekla. A nebo...", Tom popadl svojí pušku a začal střílet do chodby za námi. Nic jsem neviděl a on asi taky ne, ale nemýlil se. Byli tam. Když jednoho z nich trefil, vypadalo to stejně jako když se ho tenkrát dotkl ten Lovec, vzduch se začal tetelit a v mírném dýmu se postupně rýsoval obrys, tentokrát jsme to mohli vidět až do konce. Vypadal jako člověk, ale jeho kůže byla jiná, byla strašně zvláštní, neumím ji vůbec popsat, protože jsem nikdy nic s čím bych to mohl porovnat neviděl. Měl velké černé oči a na rukou jen dva prsty, koukal jsem na něj, jak si pravačkou sáhl na svoje zranění a mezi těmi dvěma pahejly mu utkvělo trochu krve. Potom padl k zemi. Tomovi mezitím došly náboje, vyrval z brašny nový zásobník, ale ruce se mu strašně třásly a tak mu spadl na zem. Už se pro něj nestačil ohnout. Výtah za mnou cinknul. Rychle jsem vlez dovnitř a praštil pěstí do ovládacího panelu. Dveře se začaly pomalu zavírat a skrz tu škvíru jsem ještě na pár posledních chvil zahlédl Toma, byl asi v bezvědomí, ležel na zemi a pak .... PANE BOŽE! Nebyl jsem schopen pohybu. To, co jsem viděl mě absolutně ochromilo. Výtah krátce zaduněl a zastavil, neváhal jsem ani minutu, vytáh jsem tu půlkilovou nálož, nařídil časovej spínač na 20 sekund , odhodil jí do výtahu a ten poslal výtah zpátky dolů. Ozval se mi znovu seržant: "Už tě máme na monitoru, posílám k tobě Kolanskiho, vydrž na místě." Podíval jsem se na svoji nohu a zjistil, že zlomenina se začala otvírat. Musel jsem si píchnout další dávku proti bolesti a jak tak jehla mizela pod mojí kůží, přemýšlel jsem o tom, co jsem viděl tam dole. Tomas ani Drejk nejsou mrtví, ty bytosti nezabíjí, ale .... Z přemítání mě vytrhl Kolanski. "Jak ty se citíěš?", jeho lámaná angličtina byla snad ještě strašnější než tamto dole. Klekl si ke mně a začal mi ošetřovat tu zlomeninu. Několika zkušenými tahy mi dlahu zpevnil a pomohl mi vstát. "My musieme ijsť." Jak mě tak pevně držel, všiml jsem si zvláštního zranění, které měl na krku. Úplně stejné měl i Drejk, když ho.... nenápadně jsem hmátl po pistoli. Byla pryč. "Rudý čtyři skupině rudý, odpočítávání .... 30 minut do odletu. Rudý čtyři konec." Došli jsme do řídící centrály, odtud už to podle slov mého společníka nebylo daleko k východu. Všiml jsem si této části komplexu, když jsem se pokoušel po explozi zjistit, kde jsme. Vedl odtud jenom jediný východ a tím jsme přišli. Musel jsem jednat, vytrhl jsem se mu, vyrval mu pušku a namířil na něj. "Ani se nehni." Byl evidentně celou akcí tak zaskočen, že se nezmohl ani na nejmenší odpor. I teď na mě zíral, jakoby o ničem nevěděl. "Kdo ksakru si?", zeptal jsem se přímo. "Co to s tebou je? Děláme spolu už šest měsíců, hele dej pryč tu pušku...", natáhl proti mě ruku. Praštil jsem ho pažbou, až upadl na zem. "Vážně? A kam se poděl tvůj přízvuk? A od čeho máš to zranění na krku, to musel bejt hodně velkej komár.", bylo vidět, že jsem se trefil. Otřel si z tváře krev a podíval se vyčítavě na mě. "Je pozdě, vojáku, všechno je tady a bratři si dou pro tebe. Nevíš proti komu stojíš, nevíš nic o lidech, o sobě. Oni věděli.", ukázal na několik těl mrtvých vědců, "Oni ano, zemřeš tou nejhorší smrtí, protože jenom tak se ...", přerušil jsem jeho monolog mířeným výstřelem mezi oči. Přistoupil jsem k jednou ze stolů, pokrytému vysokými štosy papírů. Rychle jsem listoval, bylo tady opravdu všechno, mutace DNA, pokusy s radioaktivitou, pokusy na mimozemšťanech, zbraně, které byly v USA teprve ve výzkumu a sověti je měli už za studené války. Celý to bylo jenom velký divadlo, nechávali nás, abychom si mysleli, že jsme na špici. Kdyby tenkrát nebyl převrat, ví Bůh, co by se stalo. Většina stránek byla zakódovaná, některá slova byla dokonce vyškrtaná tlustým černým fixem, ale proč by je někdo nechával válet tady na stole? Dokumenty největšího utajení, to přece ... rozhlížel jsem se po místnosti a pak mi to došlo. Je tady všechno, všechno co jim dali, zápisy o pitvách, kousky neznámých slitin, technické nákresy. Udělali chybu a teď se pro svou technologii vrátili. A možná nejen pro ní. "Tady Mickey, ohlašte se, odlet za dvě minuty." Bože, co když jsou ostatní jako Kolanski a dostanou se pryč. Dobelhal jsem se k žebříku, dobře jsem věděl, že k vrtulníku to už nemůžu stihnout. Šplhal jsem nahoru ke střeše, otevřel jsem poklop a odtud se mi naskytl dobrý výhled na stojící vrtulník. Nasadil jsem na pušku dalekohled a prohlížel jsem si lidi. "Mickey, dělejte, odlet za 45 sekund." Mohl bych je odtud všechny postřílet, ale co když jsou nevinní? Mám zabít lidi s kterejma jsem tak dlouho pracoval, maji rodiny sakra. Nechal jsem hlaveň klesnout k zemi. To nemůžu. "Odpočet T mínus patnáct." Možná jsou to oni a možná prchají, ale to je jenom možná. Naposledy jsem se zadíval do dalekohledu. Ježiši! Je tam Drejk! Vytáhl jsem z batohu AA-hlavici a začal jí šroubovat na hlaveň pušky. Hotovo. Spustil jsem automatický zaměřovací program. Vrtulník se mezitím líně zvednul ze země a zakroužil nad plochou a zamířil domů. Stiskl jsem spoušť. Výbuch. Konec. Zbraň mi vypadla z rukou, svalil jsem se k zemi a čekal na smrt. Na jasném nebi se zanedlouho objevily dvě letadla, vyhodily drobný padáček s antihmotovou bombou a zmizely v dálce. Najednou mě ozářilo jasné světlo. Smrt? Čekal jsem jí, ale byli to oni. Gigantická loď návštěvníků si přijela pro svoje vojáky, visela tam ve vzduchu bez jediného zvuku a modrými paprsky pročesávala stanici. Popadl jsem znova pušku a chtěl jsem po vetřelcích začít střílet, ale najednou mě zasáhl jeden z těch modrých světelných sloupů. Probral jsem se ve zvláštní místnosti bez oken, odzbrojen a bez šatů. Protřel jsem si oči a porozhlédl se okolo. Stěny byly posety zvláštními polštářky a skrz ně na mě vyzařovalo teplé rudé světlo. Nebyl jsem tam sám. Přímo za mnou stáli tři statní vetřelci. Ten, co stál vepředu měl v ruce zvláštní kulovitý útvar, přistoupil ke mně a koulí se dotkl mého nahého těla. Svaly se mi stáhly ve strašlivé křeči. Řval jsem bolestí. "Myslím, že teď je nejlepší čas si projít vaší technologii střelných zbraní, že vojáku?", přikročil ke mně další. Ozval se i ten poslední: "A potom nám povíš i něco o antihmotě." "Spolupracuj s námi a zemřeš rychle." ...pokračování příště
|
|||