DVOJAKOST PŘÍJMŮ A VÝDAJŮAnalýza rodinných rozpočtů pomocí příjmové rovnice domácností provokuje zajímat se o některé skutečnosti, které spíše tušíme, než prokazatelně víme. Jedná se především o daně a srážky ze mzdy. Ve mzdové účtárně nám vždycky, což je obecně dobře známo, něco strhnou. Bereme to jako fakt. Ale co a na co to “něco” přesně je, tím už si hlavu tolik nelámeme. Ostatně nejsme sami. To “něco” přece nestrhávají jenom nám, ale všem (zase ta berlička falešné solidarity falešného kolektivu; její zvlášť zavilí odpůrci hovoří hanlivě o “principu chování stáda”). Není proto od věci si některé důležité věci připomenout. STOP: Existují zákony, které regulují, ať se nám to líbí či ne, naše příjmy a výdaje. Příjmy obvykle snižují (daň z příjmů) a výdaje zvyšují (sociální a zdravotní pojištění, spotřební daně, daň z přidané hodnoty). V souladu s principy solidarity, viz dodatky o historii a ekonomických soustavách, totiž stát v některých případech zákonně naše chování omezuje. Ukládá nám například v době, kdy pracujeme, financovat důchodovou politiku, to jest vydávat z našich příjmů část na důchody pro občany v postproduktivním věku, přispívat na dávky nemocným a ukládá nám také i některé povinnosti, například pojistit si vozidlo. Naopak, jsme-li my potřební, přispívá zase stát nám - v nemoci, v nezaměstnanost a tak dále. Markantně se občanská solidarita projevuje při odchodu do důchodu. Pak už na nás, v případě takzvaného průběžného financování důchodů, které je v naší zemi hlavním zdrojem příjmů v postproduktivním věku, přispívají jenom a jenom “cizí lidé”, zatímco v aktivním věku jsme na “cizí lidi” přispívali my. Jinými slovy: jednou vydáváme peníze my (máme výdaje v podobě různých “povinných srážek”, které nám provádí právě ta naše mzdová účetní), jindy je na naše potřeby a potřeby našich rodin vydává stát (pobíráme příjmy v podobě nejrůznějších důchodů a dávek). To je princip solidarity v praxi. Samozřejmě, ne vždy se nám všechno líbí a ne vždy považujeme všechno za spravedlivé. Jsme-li zdraví a poctivě pracujeme, nemáme velkou chuť podílet se na dávkách pro ty, kteří se práci vyhýbají. Jenže ne všichni jsou flákači a ne všichni za svou nemoc a životní nesnáze mohou. Pak nastupuje ona solidarita a politický boj, ve kterém soupeří “štědrá a plýtvající” levice se “skoupou a spořící” pravicí. My se obvykle chováme přirozeně, to jest, jsme-li na tom zrovna dobře, stojíme pevně za pravicí, nestojíme-li si zrovna nejlépe, podporujeme levici. Je na politicích, aby “ustáli” zlatý střed. Prakticky se výše uvedené povinnosti občana vůči státu, takzvané pojištění ze zákona (zdravotní pojištění, ale také pojištění vozidel), zabezpečují zákonnou formou povinného pojištění, u kterého není třeba zvlášť sjednávat žádnou smlouvu. Nutné je pouze zaplatit ve stanovené lhůtě odpovídající částku. Přehled nejdůležitějších vybraných zákonných povinností a práv občanů ve světle vzájemné solidarity a financování věcí společných je uveden v následujícím schématu. SPOTŘEBA (povinnost platit)
PŘÍJEM (právo na dávku)
Záludnosti problému platit, na jedné straně, a přijímat dávky na straně druhé nejlépe osvětlí příklady z praxe. Uveďme jeden, odborně spíše pro experty, ve svých důsledcích se však týká lidí závislých na mzdě, tedy většiny z nás. Jedná se o dávky nemocenského pojištění. Zaměstnanci a soukromí podnikatelé (živnostníci) nemají při jeho placení stejné podmínky, navíc soukromníci, na rozdíl od zaměstnanců, hradí platby nemocenského pojištění dobrovolně. STOP: Zaměstnavatel za určitou vykonanou práci odmění zaměstnance měsíční hrubou mzdou ve výši 10 000 korun. Co by se změnilo ve vztahu k odvodu pojistného na sociální a zdravotní pojištění a ve vztahu k daňové povinnosti, kdyby tuto práci za zaměstnance vykonal sám zaměstnavatel a obdržel za ni odměnu ve výši přímých nákladů, které mu jako zaměstnavateli vzniknou v případě vykonání práce zaměstnancem, to jest ve výši oněch již vzpomínaných 10 000 korun? V případě vykonání práce zaměstnancem při jeho hrubé mzdě 10 000 Kč jsou náklady zaměstnavatele rovny nejméně (ve hře jsou samozřejmě i další náklady, například za materiál) částce ve výši mezd plus odvody pojistného, to jest 13 500 Kč. Státu bude v tomto případě odvedeno 3 400 Kč pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, 1350 Kč pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a 915 Kč daně, respektive zálohy daně z příjmu, tedy dohromady 5 665 Kč. Zaměstnanci zbude 7 835 Kč (13500 - 5665). Jestliže tuto práci vykoná soukromý podnikatel sám a za vykonanou službu (pozor, už ne práci) obdrží částku 10 000 Kč, potom stát přijde na odvodech na sociální a zdravotní pojištění o 2505 Kč, jak ukazuje výpočet v následující tabulce. Porovnání příjmů a příspěvků na sociální a zdravotní zabezpečení a daň z příjmů zaměstnanců a samostatných podnikatelů (v Kč)
Příčina rozdílu tkví ve vyměřovacích základech. Vyměřovacím základem osoby samostatně výdělečně činné pro odvod pojistného je - na rozdíl od zaměstnance - 35 % příjmu z podnikání po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Podnikatel tak odvede na pojistném o 2505 Kč méně, avšak zaplatí o 424 Kč vyšší daň. Celkem stát obdrží o 2801 Kč méně, než kdyby práci vykonal zaměstnanec. Ve skutečnosti budou rozdíly v odvodech státu ještě vyšší, neboť jsme mlčky předpokládali podnikatelovo nemocenské pojištění a tudíž stejnou sazbu pojistného jako v případě zaměstnance. Nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných však je, podle současné právní úpravy a na rozdíl od nemocenského pojištění zaměstnanců, dobrovolné. V případě, kdy se podnikatel nepřihlásí k účasti na nemocenském pojištění osob samostatně výdělečně činných, odvede na pojistném o dalších 208 Kč méně (4,4 % z vyměřovacího základu). Zvýší se mu sice jeho daňová povinnost (o 40 Kč), ale celkem státu odvede jenom 3416 Kč (oproti 3584 Kč uvedených v tabulce), a zbývá by mu nakonec 10 084 Kč. Aby došlo k narovnání, musel by být vyměřovací základ osob samostatně výdělečně činných zvýšen ze současných 35 % na 74 % a dobrovolnost změněna na povinnost. I o takových “detailech” je politický zápas. Ne jenom o politických a ideologických heslech a dogmatech. Ještě nedávno například ČSSD navrhovala zvýšení ze současných 35 procent na 50 procent. I přes navrhovaný kompromis (oproti “spravedlivým” 74 procentům), který nenarovnával nerovné podmínky zaměstnanců a soukromých podnikatelů úplně, narazila paradoxně - kvůli neznalosti - na tvrdý odpor pravicových stran a jejich voličů-zaměstnanců, i když jejich spor se měl odehrávat de facto v úplně “opačném gardu”. |