|
|||
Tramvaj Setmělo se a na něj čekala opět ta nepříjemná věc - vstát a jít na noční. Naštěstí bydlel celkem kousek od "depa", a tak neměl dlouhou cestu. Obzvlášť teď v zimě, kdy se v tuto noční hodinu dostávaly teploty i pod nulu. Zvedl se z gauče, vypnul televizi, potichu se oblékl a odešel. Dával pozor, aby nevzbudil své dva syny a dceru, kteří již spali. Vyšel z domu a vydal se rychlou chůzí směrem k místu, kde se měl za pár minut přihlásit, aby si mohl odpracovat svou směnu. Zdálo se mu, že asi začne brzo pršet, a tak ještě více zrychlil, aby ho to nepotkalo po cestě. "To zase bude dneska šichta," přivítal ho spolupracovník v práci, který zde již seděl na kafíčku. Byl tu kupodivu sám. "Franta dneska nepříde," řekl a dál popíjel kafe. Chvíli tu spou tak seděli, vypili si oba jedno a pak se rozešli ke svým strojům. Vyjel se svou tramvají s garáže a jel na první zastávku. Předpokládal, že dneska všechno proběhne v pohodě. Doufal, že nezačne pršet. "Tak jak zejtra? Stavíš se, Milane?" zeptala se a prosebně se mu podívala do očí, i když už měla co dělat, aby je udržela otevřené. Vlastně měla, co dělat, aby sama sebe udržela na nohou, na čemž ji vydatně pomáhal dům, o který se pro jistotu opřela. "Zkusim to, ale nevim, jestli mě ještě doktor pustí. Přece jenom sme to dneska trochu to... no... prostě du pozdě, tak čau." rozloučil se s ní a odešel. Ještě chvíli ho sledovala, jak jde od ní a jak se vzdaluje. Zavřela oči. Začala si představovat krásnou slunečnou pláž, palmy, moře. Všude písek a ona. Měla na sobě jen jemné průhledné šaty z hedvábí a proti ní šel on. Viděla ho a pak viděla sebe jak... Z představ jí náhle probrala mohutná rána do hlavy. Otevřela na chvíli ještě oči a viděla jen silnici, světla pouličního osvětlení a pomalu padající sněhové vločky. Občas zaslechla zvuk projíždějícího auta a usnula... "Legitimujte se občane," zaznělo náhle ze zadu. Trhl sebou a než se stačil vzpamatovat, policista ho držel za paži. "Ukažte mi váš občanský průkaz, pane!" znovu se ozval muž v uniformě, kterého teď spatřil. Viděl mu jenom do půli tváře. Nehýbal se. Potom začal pomalu vytahovat svojí občanku z kapsy u kalhot. Podal mu ji. "Takže půjdete se mnou, pane Slavíček. Rušení nočního klidu a koukám také nějaký ten alkohol, no, strávíte si jednu noc v jednom přepychovém zařízení." Policista odvedl muže k autu, kde čekal další muž zákona. Ten naložil rušitele nočního klidu a pořádku dovnitř a nasedl spolu s kolegou do vozu. "Se nám nějak rozněžilo, můžeš bejt rád, že budeš v teple, Slavíček!" řekl mu jeden z policistů a vyrazili. Ještě něco ohlásil vysílačkou a vydal se na cestu. Byla tma a začalo hustě sněžit. Zapnul si potichu radio, aby nemusel poslouchat řeči, opilých cestujících a taky aby se odreagoval. Měl dneska skončit o trochu dřív, aby si mohl odskočit za svojí milenkou a posledních pár jízd za něj měl udělat kolega. Bylo to poprvé, co měl "zahnout" svojí ženě a byl z toho trochu nervózní. Taky byl naštvanej, že začalo sněžit a že musí být v práci v době, kdy ostatní můžou v klidu spát. Zastavil. Otevřel dveře od vagónu a v zrcátku sledoval nastupujícího staršího muže. Muž si sedl na nejbližší židli a viditelně se mu ulevilo. Zavřel dveře a opět se rozjel. Jel na poslední jízdu. Na konečné už na něj měl čekat jeho kolega, který za něj vezme šichtu. "Milane!" zakřičela náhle a probudila se. Otevřela pomalu oči a snažila se vzpamatovat. Viděla jen rozmazaná světla kdesi a jinak všude tmu. Pomalu si sedla. Mnula si oči a doufala, že si vzpomene, jak se sem dostala. Cítila vlhko a zimu a snažila se zvednout. Nešlo to. Asi potřetím pokusu se rezignovaně položila na silnici a ležela. Sledovala oblohu - spíše se snažila tam něco vysledovat, ale místo toho viděla jen pouliční lampu a to ještě značně rozmazanou. Opět usnula. Probudilo ji až jakési zvonění a skřípot brzd... Seděl vzadu a klasik by řekl, že ani nedutal. Najednou si uvědomil, že takhle to nemůže nechat. Že by měl problémy v práci, problémy s přítelem a ještě ke všemu ostuda, problémy se ženou a tak dále. Vyskočil na policistu řidiče a bouchl ho pěstí do spánku. Než stačil druhý zareagovat dostal jednu mezi oči. Auto se zatím zmítalo po silnici, která byla naštěstí dost široká. Odstrčil prvního policistu tím, že otevřel dveře a za jízdy ho vyhodil. Sedl si za volant a dostal auto trochu pod kontrolu. Druhý policista ale na nic nečekal a skočil po něm. Slavíček zareagoval včas a nastavil ruku tak, že policistovi vyrazil polovinu zubů. Potom ho odkopl a podíval se před sebe. Na silnici se povalovala jakási žena, a tak rychle otočil volantem, aby se jí vyhnul... "Do prdele, co je to za hovado? Policajt a jezdí jako uplnej vůl," zakřičel a prudce sešlápl bzdový pedál. Brzdy se o kolejnice obalené sněhem jen slabě otřely a celý vagón jel dál. Zastavil se až ohromným nárazem do policejního vozu, který mu vjel do cesty. Děda sedící vzadu se svalil ze židle a ostatní cestující narazili hlavou o sedačky před nimi. Řidič vylétl předním oknem a narazil hlavou o majáky na střeše policejního vozu. Na místě zemřel. Franta Slavíček stačil z vozu - po vzoru amerických akčních filmů - vyskočit a zachránit si tak život. Skočil přímo na ženu, které se snažil vyhnout a které vlastně zachránil život. Slavíček vyskočil ze země a běžel k tramvaji. Doufal, že to nebude vůz jeho přítele, kterého měl dneska vystřídat na šichtě. To samé udělala žena, která ležela na silnici. Chtěla se ujistit, jestli řidičem tramvaje není muž, s kterým se seznámila minulý měsíc na odběru krve a který k ní měl dnes v noci přijít. Byl to on! Ležel tam v krvi, která pomalu stékala po kapotě vozu. U něj stál jeho přítel a jeho milenka. Za chvíli k nim přišel policista a oznámil jim, že již zavolal sanitku. Nechtěl jim říkat, že pro něj už to nemá cenu. Podíval se na ně na oba, uvědomil si kdo je ten muž, otočil se a šel. "To je ale zatraceně zkurvená náhoda - tenhle blbej svět!"
|
|||