|
|||||
Divadlo Poezie poprvé v Americe
Že doma není nikdo prorokem a že z východu republiky je i navzdory zmenšenému teritoriu po rozdělení Československa pořád nesmírně daleko do Prahy, kde se rozhoduje, o čem se bude v rozhlase a v televizi referovat a o čem psát, vypovídá ticho o tomto turné nejstaršího českého divadla svého druhu v domácích celostátních médiích (s jedinou výjimkou Lidových novin, které 22. března přinesly recenzi newyorského uvedení).
S nápadem překročit zahrádku domácích, nezřídka do sebe uzavřených a léty zakonzervovaných divadelních přehlídek přišla Regina, která za 28 let své existence posbírala předlouhou řadu ocenění (podvakráte si jí všimlo dokonce Ministerstvo kultury, naposledy ji nejvýznamněji poctila Obec spisovatelů) a v uplynulém desetiletí patřila ke stálicím v národním finále postupové přehlídky divadel poezie Wolkrův Prostějov, asi před dvěma roky. Od myšlenky k oživení kusu, se kterým před 11 lety nadchla, ačkoli na nejvyšší stupínek nedosáhla, prostějovskou porotu, musel však uplynout ještě rok. Poté se spojila s Miroslavem Holubem, vyměnila si s ním několik dopisů a započala ve zkušebně pracovat na tom, aby s básníkem, esejistou, lékařem a vědcem mohla vyjet na americké univerzity jako doprovod jeho autorských čtení. Ten byl spojení nakloněn nejen z možného důvodu vděčnosti souboru za to, že jeho texty bez bázně a hany inscenoval v čase, kdy byl za totality v kladbě, ale i z důvodu vědoucnosti, že přiveze americkým studentům něco, s čím se nikdy nesetkali. Zatímco Holub se pustil do vyjednávání turné se svou literární agentkou v USA, Regina vystartovala s českou podobou na domácí prkna, sama zvědavá na to, jak nemálo u souborů vídaný návrat k osvědčenému titulu své vlastní historie uvítá publikum a členové porot. V časopise Amatérská scéna č. 3/98 se objevila poznámka k představení z pera Karla Tomase hned po regionální přehlídce Břeclavský píseček: "Soubor oprášil, předělal a nově obsadil svoji inscenaci z roku 1988 - nic proti tomu. Zvláště, když ji její stáří nepoznamenalo. Tedy zejména text a obrazy. Stvoření loutkového divadla jako obraz světa, absurdní inscenování Gilgameše typickými postavami českého loutkového divadla - Škrholou, Honzou, Kašpárkem a doktorem Faustem, přičemž vodník Michal předčítá geografické údaje - takový obraz je (zatím) stále aktuální. Otázkou je, zda nenechává příliš mnoho otevřeného, zda svět přemalovaný na loutkové divadlo neřeší některé problémy tím, že je nevidí. Anebo, pokud je to tak úmyslně, vtírá se otázka, jestli to tak je v pořádku." Po prezentaci na Šrámkově Písku, celostátním setkání mladého a netradičního divadla, se Regině nedostalo v publikovaných referátech Michala Dočekala a Karola Horvátha ani jednověté zmínky! Po Wolkrově Prostějově už ano. V referátu Pavla Chalupy napsané opravdu jednou větou, a ještě v závorce: "(Další ,čestné listy' od poroty získaly soubory Kapka z Plzně, Pes v akváriu z Uherského Hradiště a Regina z Břeclavi)." V Prostějově porota, která se vinou ignorujícího postoje Jany Štěfánkové z Artamy, organizace podporující neprofesionální umění, k potřebám žánru roky téměř nemění, udělala nejkontroverznější rozhodnutí za posledních několik let: vyslala na Jiráskův Hronov k reprezentaci žánru soubor Stopa z Liberce se zcela průměrným pořadem Ahoj, blázne!, divadla poezie přímo nedůstojným. O úrovni domácích posudků si později Jan Císař dovolil napsat sice pravdivou větu o tom, že má "už léta pocit, že si s nimi (rozuměj divadly poezie, pozn. aut.) ani na Wolkrově Prostějově nevědí moc rady při jejich posuzování a hodnocení", ale na druhou stranu sám ukázal, že i on ctí dojmologii: prostějovskou přehlídku totiž nenavštěvuje. Jak to s Reginou a hodnotou jejího představení, žánrem vůbec a koneckonců světovostí české poezie skutečně je, mohl odpovědět mnohem objektivněji než jakákoli porota americký zájezd. Žel, Miroslav Holub v létě 1998 náhle a nečekaně umírá. Kolektiv nemá na vybranou: rozhoduje se vyjet téměř na vlastní pěst, když se mu nedaří proniknout tajemnou houštinou kulturních grantů a nepomáhá mu ani účast v záhadném konkurzu Správy českých center v zahraničí. V záhadném proto, neboť se jedná o blamáž jejího vedení směrem k předkládaným amatérským projektům. Krajně odmítavé je i stanovisko k pomoci od Petra Poledňáka z Českého kulturního centra v New Yorku. Muže, kterému jde podle názoru newyorských starousedlíků předně o vlastní kariéru a až v následné řadě o možnou prezentaci českého umění v USA, nějaké studentské divadélko přece nemuselo zajímat. A taky moc nezajímalo. Regině tudíž nezbylo nic jiného, než sednout k internetu a pokusit se o nemožné - najít partnery, kteří by soubor pozvali, aniž by ho kdy viděli a slyšeli. Podařilo se to zhruba za měsíc. Společnost pro vědy a umění v New Yorku a český student ve Washingtonu Ondřej Slačálek jsou těmi dobrodruhy, kteří zvou soubor za oceán. Ve chvíli, kdy jsou zaplacené letenky a stojí se před vyřízením víz, je americká ambasáda v České republice kvůli nebezpečí z terorismu uzavřena. Zdá se, že osud si po smrti básníka připravil pro Reginu druhou, a tentokráte definitivní ránu do vazu. Stresující situace se nakonec vyvine tak, že den před odletem dostávají studenti pasy s vízy do rukou. Newyorská představení na Manhattanu a v Astorii pro komunitu Čechů a Slováků přivodila oběma stranám bezmála šok: s tak vřelým přijetím souboru nepočítal ani ve snu, na straně druhé starousedlíci zase nepočítali s tím, že uvidí a uslyší z úst středoškoláků poezii na takovémto stupni hodnoty a úrovně. Význam akce díky početné divácké účasti povýšilo i konkurenční představení operní pěvkyně Evy Urbanové, která jen o málo později zpívala o pár bloků dále. Předestíranému zloutkovatění společnosti a jejích mezilidských vztahů nadmíru výtečně rozumělo i washingtonské publikum, obecněji mnohem vnímavější, pozornější i chápavější než diváci doma. První, složené výhradně z vysokoškolských studentů, projevilo hned po produkci nečekanou snahu dozvědět se o způsobu inscenování poezie tímto originálním způsobem maximum. Nápodobně tomu bylo i po druhém anglickém uvedení poezie, tentokráte v experimentálním divadélku, kam si své diváky herci museli přivést přímo z ulice a vyzkoušet si tak tvrdý management Západu. Téměř zaplněný prostůrek po skončení opětovně tedy hýřil zvídavostí, je-li mluvené slovo vskutku verši, kde se v mladých hercích vzala taková hudebnost, jak ji dále kultivují, kolik má divadlo poezie u nás vyznavačů atd. atp. Po představení třetím si už někteří diváci dokonce žádali zvukových nahrávek (jsou k objednání na internetové stránce souboru: www.gbv.cz/regina). Regina tak poznala na vlastní kůži, že představuje žánr, který je z palety divadelních možností České republiky pro svět jeden z nejoriginálnějších, že bychom se s ním na světových divadelních festivalech nemuseli vůbec obávat představit, ba naopak, kdyby tu ovšem existovala vůle ze strany státních institucí ho tam dopravit nebo alespoň všemožně doporučit. V nekrologu k úmrtí Miroslava Holuba novinářka Šárka Kosková napsala: "Ještě mohl napsat řadu skvělých a moudrých esejů jako třeba ten o krvi prolité či Přírodě a smrti, v nichž pro něj tím nejdůležitějším nebyly jen cit a touha, ale také rozum, intelekt - a hlavně ČIN. Reálný, hmatatelný čin." Z břeclavské Reginy by musel mít radost. Namísto těch, co mají práci pro reprezentaci našeho umění za hranicemi v popisu své práce, avšak za desetiletí po revoluci z toho pro amatéry zaobírající se poezií neučinili vůbec nic, zhmotnila tento ČIN pro Holuba, českou poezii a amatérské divadelnictví až ona, pochopitelně k ostudě a zahanbení i náležitých ministerstev a jejich státních úředníků.
|
|||||
