osti se u₧ t°esou,
my se musφme hnout,
dva mrtv²ho nesou,
cht∞l se jenom ohnout.

Kosti u₧ necht∞j poslouchat,
mΘ t∞lo tou₧φ jφt dßl,
och, prosφm, neÜ¥ouchat,
nevydr₧el by to ani sval.

Kosti mΘ u₧ sou tu dlouho,
jß chci tu ale z∙stat,
zbyla u₧ smi jen ty - touho!
Nesmφm nikdy ustat.


Kosti u₧ chrastφ a vr₧ou,
domu nedorazφ,
po cest∞ mi sel₧ou.
Tam se n∞kde plazφ,
asi mu ji₧ doÜla sφla,
z oΦφ teΦou slzy,
oz²vß se starß znßmß k²la.

Jß nechi u₧ jφt dßl,
radÜi sebou seknu,
₧ivot za to stßl,
ale brzo u₧ tu kleknu.

Kosti se u₧ t°esou,
sφly v sob∞ nemajφ,
hlavn∞ tvrdΘ nervy,
zdravφ tu u₧ nejsou,
vÜichni se mi chechtajφ:
"U₧ t∞ taky nesou!"


A tak ty naÜe klouby p∞stujme,
vy₧ivujme naÜe kosti,
pozd∞ji nelitujme,
₧e Φasu nenφ dosti!