Kapitoly, aneb jak se dělají osudové omyly

si fakt nesmím pít. Nejsem na to zvyklá. Chlast lidi ničí - nejenom mě. I když, na druhou stranu, nebylo by bez trochy ethanolu na tomhle zavšivenym světe pravdomluvnýho člověka. Lidi si dovolí ledacos, občas i říct pravdu. No jo, dyť já vím, že jejich hubou je právě ten alkohol, ale o to vlasne ani tak nejde.
Víte, co je to největší svinstvo? Tak já vám to teda řeknu. Znáte to. Absolutní deprese. Jestli to neznáte, tak pak vám můžu na rovinu říct, že je to stav, kdy ztrácíte pojem, iluze i naději. Ad absurdum. Do hajzlu s latinismama. Je to přesně ten stav, ve kterým Kain zabil Ábela, je to dno zevnitř, je to prázdnota, co vás dusí svým obsahem, je to hnis, co teče z čersvý rány, je to taky konec provazu, na kterym jednou skončíte. Museli byste bejt ňákym potrhlym ontologem, aby ste poznali nejdřív svoje bližní a na sklonku schopnosti bytí možná i sami sebe. Přídete o cokoli. Často o všechno. Panenství v těchto uvolněných časových prostorách nevyjímaje. Mít depresi, to je stejný jako když běžíte po schodech a nevíte, kolik pater má ten barák. Běžíte a běžíte a čím rychlejc běžíte, tím víc ste vyčerpaný. Čím usilovnějc doufáte v to, že už ste na střeše, tím horší je pro vás zjištění, že vás čeká přinejmenším ještě jedno patro.
Takže teď víte, jaký to teda je, když máte depresi. Je to na hovno. Ale jaký to je, když se při tom utápíte ve flašce skotský? Ve víně je pravda. V kořce taky. Chlastat se musí. To je asi taky lidský. Nakolik je to neřest, to nechám na vás. Hříšníky jsme tedy skoro všichni. No, a když tak jednou - to můžu potvrdit i jako 17-ti letá studentka - máte naprosto neskutečnou depresi ( třeba právě z toho, že ste to půl roku neměli, nebo možná taky z něčeho na podobný úrovni důležitosti - to znamená, že z ničeho jinýho jí mít nemůžete), rozhodnete se, že si na to dáte pár těch panáků ( často to poznaj lidi sami, dokonce pak nemusíte ani nic platit), a pak to smícháte jednoduše dohromady. Co vznikne? Bordel. Totální chaos. Absolutní bordel. Stačí potom vynechat pocit kyselosti obrácenýho žaludku, začít se kejvat do rytmu s motáním vaší hlavy, a možná to bude v pohodě. Smysly a city a všechno se promele s démonem pálenky nebo ňákýho takovýho vejvaru a bude vám konečně trochu lehčejc. Má to jenom nepatrnej háček. Pozor na chlapy. Sou všude. Každou mouchu láká rozbalený lízátko. Na to občas zapomínám. Před čtvrt rokem sem na to zapomněla.
A teď to prasklo. Kdyby to byla jenom šprcka, dalo by se s tím něco udělat. Ale šprcka to nebyla. Je to horší. Je to pěknej průser. Chcete vědět jak to bylo? Asi bych o tom neměla takle veřejně. Moh' si za to sám. Na studentky -zvlášť když pijou a maj šílenou depku - by si měl každej radši dávat pozor. Zvlášť pak na 17-ti letý studentky. No, on ne. Asi ten pozor dávat zapomněl. Víte, co je docela paradox? Vlastně to není ani tak paradox, ale spíš pěkná sviňárna. Seznámila mě s ním moje kamarádka - to by eště šlo, moje spolužačka - i to by se snad dalo překousnout, a jeho holka - tak to je zásadní problém. No jo, ale co je to zásadní problém? Lidi tak rychle od zásad ustupujou. Asi se někdy v nezásadní mění i problémy. Hezkej kluk. To zas jo. Ale přece s ní chodí. S MOJÍ kamarádkou! Sranda taky byla,že v ten den sme měli závěrečnou v tanečních. Diskárna se asi podivila, když sem vpadla do toho zahulenýho pajzlu v černech sametovejch šatech. Byly hodně krátký. Hezká kurvička, řekli si asi diskofilové napůl sjetý tou svojí mizerně ubalenou marjánkou. Hezká kurva. Víte, co je taky dobrý? Že ty svoje zlatý latinky, ze kterejch mě dycky boleli lejtka, sem nechlala u něj na sporáku. Ale to sme se ješte neznali.
Trochu mě bolela hlava. Možná z těch sraček, kterejma mě někteří VŽDYCKY zcela nezyštně napájeli. Koukal po mně. Nemám to ráda, když po mně někdo čumí. A on se díval. Kruci. Jak jenom tohle nesnáším. Nejsou to ani tak rozpaky, ale mám potom chuť takový lidi dráždit. Chotit kolem nich jako kočka kolem ještě živý myši. Lovit je. Střídat se s takovejma lidma. Jednou bude myš on, jednou třeba já. To mě baví. Věděl to. Asi to věděl. Věděl, že to chci, a taky věděl, že se zase jednou bude moct uklidnit vědomím, že je jenom člověk. Že se budem uklidňovat navzájem. Jsme přece jenom lidi.
Divnej člověk. Trochu sme spolu tancovali. Sahal na mě a díval se na mě. Díval se na mě tak jistě, že teď sem byla myškou zase já.
"Dyť s ní chodíš." pošeptám mu natolik zřetelně, aby mě i v tom příšerně reprodukovaným drnkání dobře slyšel. Bez odpovědi. Ale to se dá pochopit. Mluvit se mnou asi moc nechtěl. Já asi taky ne.
A bylo to dobrý. Ztratit se, zcela nepozorovaně, jak se potom ukázalo, se nám zrovna nepovedlo, ale bylo to fakt dobrý. Fakt dobrý. Možná bude konečně po depresi. Ale jo, depka mě po TOM vždycky přejde. Proto TO asi potřebuju tak často.
Ležíme tak vedele sebe. Ne trochu utahaný, hodně utahaný. Povídáme si. Vlastně se vůbec neznáme a klidně se spolu vyspíme. Ale takovej je prej život. Jinak pohoda. Jinak fakt dobrý. Myslím na jeho holku. Asi na ní taky myslí. Já myslím eště na něco jinýho. Nic neberu. Ale to bude v pohodě. Musí. Zatím to vždycky v pohodě bylo.
Myslím na jedny klíče. Na ty od školy. Je na nich dobrej přívěšek. Něco o sexuální osvětě nejen mezi mládeží. Jen si tak říkám, že kdyby se všechny chovaly tak jako já, osvěta by asi stejně nebyla k ničemu. Doufám, že nejsou. Asi ne. Lidi to taky tvrdí.
Teď už sem zase kočka a vracím se zpátky. Potkali sme se. S tou JEHO holkou. S MOJÍ kamarádkou. Dívá se na mě blbě. Radši jí neposlouchám, nevnímám jí. Tvrdí to, co říkaj lidi často. Hlavně o mně. Asi už ste ve vobraze. Kdyby do mě bylo vidět, věděla by, že sme to spolu dělali a taky by asi viděla, že to moje zatracený lidský svědomí začínalo produkovat šílenosti typu: Ty si se zbláznila? Si padlána hlavu? Deprese.Ty si snad jinak neumíš poradit? To si tak slabá, že s každym musíš lízt do postele? Jo.To by asi viděla. Du si klidně domů. Ve čtyři ráno. Jdu a je mi fajn. Je mi strašně fajn. V krvi mraky endorfinu, a k tomu to nečistý svědomí. Hladina stoupala i nadále. O nic jinýho přece nešlo - hříchy se smejvaly blaženou drogou z kuličky hypofýzy.
A tak se žilo dál. Pár telefonů, pár návštěv, pár zajímavejch nocí i unavenejch rán. Hodně blbejch, příšerně komplikovanejch rozhovorů, jak říkat složitě jednoduchý věci, jak nědky radši nemluvit a někdy zase radši jo. Tak holt TO šlo dál. Od huby k hubě. Vědělo se TO. Věděli to všichni, až na NÍ. Jo, a teď to prasklo. Je to strašný. Už spolu nejsme, nedalo se to vydržet. Moc na nervy. Člověku by na podobnej pokus o vztah nevydržel vagón tučný čokolády na den. Ta je prej taky na nervy. Ale vlastně asi o nic nešlo. Lidi se na mě dívaj přes prsty. Občas si říkám, že to ví fakt každej. Že je mi to vidět na očích. Snad ne. Ale asi to ví FAKT každej. I lidi, který neznám a který nidky neznali mě. Teď si dovolujou odsuzovat. Vlasně si to zasloužím. Odsoudí mě. Ale nelituju toho, i když. občas možná jo. Třeba dneska. Dneska to totiž prasklo. Rozešli se. V pátek se spolu rozešli. Zapomněl dávat pozor. Co čekal? Že tohle holce nevadí, když se vobčas prostě vyspí s někym jinym? Prokecnul se. Nemělo se to stát. Drahej lék na jednu večerní depresi. Prostě omyl. Můj omyl.

Lucka

Hlavní stránka | Index rubriky