Pelíšky
Jak je obecně známo, český film, zvláště pak ten, který se odvolává na historické události, zaobírá historickými motivy a odehrává se v atmosféře doby minulé, bývá diváckým publikem přijímán velice pozitivně a příjemně se o něm vyjadřuje i profesionální veřejnost. Posledním takovýmto filmovým počinem je celovečerní film režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského – „Pelíšky“. Film, odehrávající se, podobně jako veleúspěšný Kolja režiséra Jana Svěráka, v době totality, je bezpochyby jedním z nejzdařilejších filmů poslední doby. Domnívám se, že tento film, jehož návštěvnost neustále eskaluje, bude dalším adeptem na získání všech možných ocenění, včetně ocenění za návštěvnost.
Filmová komedie Pelíšky, ačkoliv vznikala za dosti komplikovaných okolností - měl to být totiž původně televizní seriál - je do největších detailů dovedený film. Do dvě hodiny trvajícího filmu se jeho autorům podařilo vtěsnat veškeré důležité a neopomenutelné okamžiky a skutečnosti a navíc je ještě podkreslit osobitým humorem. Zároveň se také podařilo vytvořit dostatek prostoru pro „vyžití“ téměř všech herců na tvorbě filmu se podílejících. Jediná věc, která by se dala tvůrcům filmu vytknout je ta, že na některé herce skutečně moc prostoru nezbylo. Například Stella Zázvorková v roli babičky se na plátně příliš často neobjevuje. To je však daň za omezený časový fond, který byl k dispozici tvůrcům filmu.
Děj filmu probíhá ve třech liniích. Každá linie popisuje život rodiny v letech 1967 – 68. První rodinou je rodina Šebkova (Miroslav Donutil, Simona Stašová, Michal Beran a Sylvie Koblížková). Rodina důstojníka československé lidové armády, odvěkého spřízněnce komunistického režimu, je poznamenána touto „úchylkou“ svého tatínka. Na rudé nástěnce v předsíni visí jídelní lístek a vůbec život v této domácnosti je organizován k armádnímu obrazu. Roli důstojníka ztvárnil Miroslav Donutil způsobem sobě vlastním, takže mnohým by jeho výkon mohl připadat jako role z Černých baronů. Role v tomto filmu je však o něco vážnější. Druhá rodina, Krausovi, z patra, je typickou buržoazní rodinou. Tatínek (Jiří Kodet), veterán z 2.světové války, též řídí rodinu k obrazu svému. Přísný režim a přednášky o tom, jaké to bylo u výslechu SS nebo ve fašistickém vězení jsou na denním režimu. Těžce nemocná maminka (Emília Vášáryová) snáší však řev a výbuchy svého manžela vcelku statečně. Méně statečně už snáší chování svého tatínka jeho dcera (Kristýna Nováková). Tento objev českého filmu, je skutečným ztělesněním chování a pocitů dospívající dívky. Domnívám se, že nejeden dospívající jedinec se ve výkonu této nadané herečky pozná. Třetí rodinou, ač neúplnou je rodina sestry paní Šebkové (Eva Holubová). Tato matka-učitelka, hledající neustále a bezúspěšně tatínka pro svého malého syna, je též velice živě podanou postavou.
Nitky svazující všechny tři rodiny jsou velice viditelné a hmatatelné. Režisér Jan Hřebejk se rozhodl ponechat ztvárnění rolí na hercích samotných a spoléhal na jejich přirozený talent. Proto je tento film jakousi plejádou českých herců. Každý měl zkrátka dostatek prostoru pro to, aby dokázal co umí. Jan Hřebejk pak již jen dotahoval jisté detaily. Tento neobvyklý postup je na filmu samozřejmě vidět. Film opravdu popisu běžný život tak, jak žádný jiný film.
Asi do prvních dvou třetin filmu se divák směje, až se za břicho popadá. Pak ovšem přijdou dramatičtější okamžiky, kdy diváka smích přejde a smějí se jen ti otrlejší jedinci, mající v oblibě černý humor. Tento přechod je proveden tak brilantním a nenásilným způsobem, že jej divák ani nepostřehne. To, že se vlastně komedie změnila v psychologický film pozná, až když Jiří Kodet stojí na balkoně činžovního domu a rusky řve „hajzlové“ na kolem projíždějící sovětské tanky.