Kdyby měly spatřit světlo světa nové dějiny kriminalistiky, určitě by v nich nechyběl případ soudobého chebského lupiče podsvětím přezdívaného Al Cappone.

"Je to asi největší případ majetkového charakteru po revoluci. V roce 1992 na něm rok pracoval speciální tým Západočeského kraje sestavený z kriminalistů z Plzně, Chebu, Karlových Varů a Sokolova. I když jsme dávali do spisu jen nejdůležitější informace, má přes dvacet šanonů," vypráví o nástupu organizovaého zločinu u nás komisař kriminální policie Okresního ředitelství v Chebu mjr. Jiří Vopálenský.

Na krádeže, vyloupené byty, chaty, obchody a nějaké ty restaurace byli na Chebsku, stejně jako na jiných místech republiky, policisté zvyklí. Lavinu, která rok zaměstnávala speciální tým kriminalistů tady však dosud nepoznali. Vytipovat pachatele nebylo v tomto případě tak obtížné, jako ho dopadnout. Mladík, říkejme mu třeba Petr, který měl na svědomí nejen vykrádačky bytů, obchodů s nejrůznějším zbožím, starožitnictví, krádeže automobilů i loupeží se znal s kde kým, a tak pro něj bylo hračkou napojit se na zkušené zločince, kteří se v té době začali organizovat. Když kriminalisté případ rozsáhlých krádeží rozpracovávali, bylo jich na sto padesát a postupně bylo odhaleno patnáct pachatelů, kteří se na nich spolu s Petrem podíleli. Dostat se do obchodu, v ukradeném auťáku z něho odvézt půlku skladu, to dovede každý průměrný zloděj. Rozmístit ale nakradená auta nejen po celé republice, ale i v Maďarsku, Polsku, Německu, zkrátka po slušném kusu Evropy, to chce opravdový organizační talent. Ten, jak se ukázalo, Petr měl, a proto se mu dařilo docela svižně policistům unikat.

"Ten člověk si z nás snad dělal i legraci. Když jsem se na něho například jednou poptával, dozvěděl jsem se, že jsem se s ním musel právě před chvílí potkat." To není možné," tvrdil jsem a vzápětí jsem se dozvěděl, že dotyčný má na vlasech právě čerstvý přeliv, a tak není divu, že jsem ho přehlédl. Podobných kousků jsme s ním zažili povícero," vzpomíná mjr. Vopálenský.

Každý pachatel udělá jednou chybu, utěšovali se policisté a pochopitelně se nemýlili. Al Cappone se kromě svých krkolomných kousků postupně ozbrojoval tak dokonale, že se ho podsvětí začalo bát. Spojení s lidmi, kteří ho mohli krýt, přestalo být zrovna ideální.

O zatýkání nebezpečně ozbrojeného pachatele vyprávějí na chebské kriminálce jako o své běžné práci. Laikovu uchu však zní popis momentů, při kterých šlo co chvíli o život, jako pěkně napínavé kino.

Jednoho dne se donesl k policistům signál, že Petr má velmi silnou vazbu na svou babičku, která bydlí v činžáku na chebském sídlišti. Akce směřující k zatčení nebezpečného pachatele mohla začít. Kriminalisté obsadili dotyčný objekt a zjistili, že informace byla pravdivá. Jeden z nich najel autem před pachatelův vůz, zatímco další dva objeli bleskurychle sídliště tak, aby dotyčného zajistili zezadu.

"Vyskočil jsem z auta a postavil se před okénko jeho vozu s povelem, aby vypnul motor. Pachatel viděl, že je zle, ale v tom se objevila na jeho zadním sedadlem ženská hlava. Vystřelit za takovýchto okolností by bylo velice riskantní a delikvent v mžiku využil náhlé změny na scéně. Šlápl na plyn, vjel na chodník, o fous minul auto, které ho blokovalo, a mizel pryč. S kolegou pplk. Karlem Hryzákem jsme ho začali pronásledovat, ale dopadlo to přesně jako v americkém filmu. Přes silnici, na které jsme pachatele pronásledovali, vede železnice do Schirndingu a zákon schválnosti tomu chtěl, že zrovna v tu chvíli tudy projížděl vlak. Sledované auto profrčelo těsně před ním a my se jen dívali, jak nám mizí. Když jsme později chytili jednoho z Petrových spolupachatelů, řekl mi při vyšetřování:

Já jsem na vás tenkrát na tom sídlišti mířil a přemýšlel jsem, jestli to mám zmáčknout.

A ty bys střelil? zpetal jsem se.

Já nevím, byl to hrozný fofr a taky jsem se bál toho druhého s vámi, protože on měl v ruce taky pistoli a určitě by po mně střelil, odpověděl. Byla to vlastně taková napínavá psychologická hra," uvažuje nahlas kriminální komisař.

I další zatýkání proběhlo na zmíněném sídliště. Mladík šel údajně znovu navštívit svou babičku a policisté zaujali svá stanoviště. Tentokrát opravdu nenechali nic náhodě. Nechme ještě chvíli vyprávět mjr. Vopálenského.

"Bylo to zrovna v neděli. Obsadili jsme celé okolí včetně několika bytů a restaurací a čekali na pachatele. Já s kolegou jsme hlídali ve sklepě. Z ničeho nic slyšíme ránu, řev, a pak už jsem zahlédl jen chlupaté nohy. Chlap, který bydlel v domě, šel s kbelíkem pro něco dolů, a když mě uviděl na odložené válendě, myslel si, že tam spí bezdomovec. Práskl kýblem a utíkal pryč. Hned nato někdo zavolal policii, takže na nás přijeli kolegové s majákem. Museli jsme přiznat, že tam zasahuje kriminální policie, a oni s pochopením rychle odjeli, aby akci nenarušili.

Pachatel, na kterého jsme čekali, se v tom místě opravdu objevil. Ruce vzhůru, jménem zákona! zazněl kolegův příkaz. Než se kdo nadál, vytáhl pachatel ozbrojený pistolí i granát. Kolega nebezpečného soupeře odzbrojil, dal do pout, a pak už se vezl k nám. Když přijeli pyrotechnici, pořádně se vyděsili. Přepravní pojistka granátu byla odbalená a místo ní byl připevněn jen ohnutý špendlík omotaný izolepou, takže granát mohl kdykoli vybuchnout."

"Proč u sebe nosil tak nebezpečně upravený granát a proč ho při zatýkání nepoužil?" ptali se později kriminalisté při výslechu pachatele.

"Kdyby nebyl upravený, tak by nevybuchl na dálku a já potřebuju, abych jen odloupl izolepu a hodil vám ho pod kola, kdybyste mě pronásledovali. V tu ránu byste byli ve vzduchu. Když jsem ležel na zemi, přemýšlel jsem, jestli ho hodit. Policista byl u mě ale příliš blízko, a tak bych to odnesl i já," zněla chladnokrevně upřímná odpověď.

V den zatčení policisté pachateli sdělili jen to, co měli opravdu okované. Když byl později ve vazbě, přidávali své další poznatky a případ se neuvěřitelně rozrůstal i o skutky, o kterých se jen domnívali, že by s nimi dotyčný mohl mít něco společného. Ten člověk měl skutečně dobré organizační schopnosti, vždyť například někdy stihl i deset trestných činů za jediný den.

Při vazebním vyšetřování hrál obviněný s kriminalisty jakousi hru. Pokaždé, když za ním přijeli, vezli mu šunku a čokoládu Milenu - dvě pochoutky, při kterých řeč plynula jako mezi férovými partnery. "Já vám ukážu, kde jsem udělal pět baráků, ale musím vám to jet ukázat sám," nabízel spolupráci.

Policisté věděli, že mu jde hlavně o útěk, ale každá vyjížďka byla profesionálně připravená, takže neměl šanci, což si jako pravý profík uvědomoval.

"Jednou jsme přijeli po podobném slibu k benzinové pumpě s občerstvením mezi Karlovými Vary a Chebem a dotyčný začal smlouvat: když ustoupí zásahovka o nějakých patnáct metrů dál, řekne nám prý všecho o dalších barácích a pěti bytech, které v partě udělali. Kolegové řekli, že to klidně zvládnou, a tak jsme mu vyhověli. Musím říct, že slovo opravdu dodržel. Později ale, když ho vedli spoutaného na psyciatrické vyšetření, snažil se eskortě utéct. Protože se jednalo o zvlášť nebezpečného pachatele, byla proti němu použita zbraň, kterou byl zraněn. Myslím, že ani nechtěl utéct, protože věděl, že nemá šanci. Musel to ale zkusit - byl už zkrátka takový."

Škodu, kterou pachatel způsobil, ohodnotili znalci šestimístnou číslicí. V souvislosti s vyšetřováním tohoto případu byly navíc objasněny i dvě vraždy. Kromě speciálního kriminalistického týmu se prý na tomto případu nadřeli všichni policisté - od pořádkové až po pohraniční, která prováděla opatření na státní hranici. Byl to zkrátka zajímavý případ a nebýt specializovaného týmu, kdoví kdy a jak by skončil, dozvěděli jsme se na závěr.

Radvana ČERVENÁ
Foto Jiří NOVÁK