Týden před Vánocemi vyhlížela Smržovka o polednách jako městečko z pohádky o sněhové královně: třpytivý sníh na okolních pahorcích i v ulicích městečka, blankytně modré nebe, zlaté slunce a citelný mráz. Hoteliéři si mnuli ruce a těšili se, kterak sezona pěkně začíná. Ne, že by se Smržovka podobala alpským horským střediskům, i ke Špindlu či Harrachovu má ještě co dohánět, ale vrcholky Jizerek jsou tu na dohled a přicházejí do módy u lyžařů tuzemských i přespolních. Na Vánoce ale dopadlo všechno jinak: pršelo, sjezdovky holé, turisté prchali domů.

Podle Komenského naučného slovníku, jenž vyšel v roce sedmatřicátém, mělo tehdejší město Smržovka (Němci mu říkali Morchenstern) přes sedm tisíc obyvatel: jenže jen osmnáct set z nich byli Češi. Čímž řečeno mnohé. V devětatřicátém museli do vnitrozemí s ranečkem oni, o sedm let později pak německá většina "heim ins Reich". Smržovka se z pohrom sbírala půl století: ještě dneska má jen něco přes čtyři tisíce obyvatel, ale dlužno říci, že v posledních šesti či sedmi letech prokoukla skoro k nepoznání.

A třeba taky podotknout, že v sezoně se počet zdejších usedlíků zdvoj, ne-li ztrojnásobí - o rekreanty a turisty.

Mnohé z chalup, uprázdněných v půli let čtyřicátých odsunem, vzaly zasvé přičiněním "zlatokopů" či zubu času: ale ty, jež přežily, se od padesátých let staly cílem narůstající chalupářské vlny milovníků hor a dneska jsou mnohdy chloubou města i okolních vsí, rozhozených po horských úbočích. Sedm stovek rekreačních objektů, tedy chalup a chat, se nachází v katastru obvodního policejního oddělení ve Smržovce: což je porce, kterou patřičně ocení a zváží zase jen policista.

Protože uhlídat něco takového je mnohem horší než onen příslovečný pytel blech a policisté ze Smržovky se upřímně přiznávají, že nejradši bývají, když napadne metr sněhu a k mnoha rekreačním usedlostem závěje zahradí cestu.

Ne, že by nepřáli majitelům zdravý pobyt na horách, ale dobře vědí, že zloději jsou dneska pohodlní a do hlubokého sněhu se jim šlapat nechce.

"Za rok u nás majitelé chat a chalup ohlásí zhruba dvě stě, dvě stě padesát vloupaček," věcně a smutně říkají policisté ze Smržovky. "Jsou dny, třeba z jara, když sleze sníh a Pražáci se přijedou podívat, co obleva natropila s jejich barákem a zahradou, kdy pomalu nestačíme sepisovat protokoly."

Jistěže se snaží vloupáním předcházet, střežit nejčastěji napadané objekty, všímat si podezřelých lidí, kteří přijíždějí vlakem na místní nádražíčko a hezky po svých se vydávají na obhlídku slibných lokalit. Stále častěji ale z vnitrozemí vyrážejí organizované skupiny v autech, dokonce i dodávkových či nákladních auty, které dovedou chalupu vystěhovat takřka z gruntu a vydrancovat všechno cenné.

"Ale možná ještě častější jsou nájezdy part, které ukradnou méně, ale co neodnesou, zničí, rozbijí, rozřežou," chmurně říkají policisté.

Což ovšem nezřídka činí i místní gangy mladistvých či dokonce dětí. Moc neukradnou, protože moc neunesou, ale o to víc roztříkají - jen tak, ze zloby, závisti, zrůdného potěšení.

"V jedné vsi tu známe partu tří bratranců, na něž se nabaluje další mládež a děti, dokonce s nimi táhli i prvňáčci. Když je chytíme, všechno sepíšeme a případ odložíme: jsou nezletilí. Nedávno se konečně jednoho z "bossů" podařilo umístit do výchovného ústavu, banda se rozpadla - a za pár dní se místo ní zrodila jiná."

"Máme tu chalupu, kterou už zloději vyloupili pětatřicetkrát - a třiatřicetkrát byli pachatelé nakonec chyceni," říkají Smržovští a ukazují nám to nešťastné, výstavné stavení. Má smůlu: je na ráně a na první pohled vypadá slibně, blahobytně.

Místní "firmy" v tomhle ovšem nejedou - ne, že by snad ve Smržovce žili samí světci, ale aktivita problémových jedinců, jež tamní policisté dobře znají po jménu i tváři, se vybíjí spíš na nějaké fackovačce v hospodě či na diskotéce. Na vloupání přijíždějí experti z vnitrozemí, jak je dneska zvykem: buď sem vyrazí na "spanilou jízdu", jednorázový výpad z druhého konce republiky, anebo jde o recidivisty na pohybu, kteří na konci své šňůry mají na triku desítky objektů a statisíce, ne-li miliony škod.

Nádraží mají v nevelké Smržovce dokonce dvě, malá, ale úhledná. Jet se dá odsud do Liberce, Černého Dolu a Tanvaldu: odtud se mohlo pokračovat dál, až do Harrachova, ale jak vývěska poučí, na trase byl Českými drahami zaveden "nulový grafikon". Což, přeloženo do normální češtiny, znamená, že osobní vlaky byly zrušeny a v lůně matičky horské přírody kouří o to víc aut a autobusů. Ale to vskutku není kauza pro policisty: třebaže, jak někteří místní občané říkají, někdo by za to sedět jít měl...

"Linkových autobusů ubylo, pojízdné prodejny už nejezdí vůbec, horské chalupy, kde ještě zůstávali stálí obyvatelé, se vylidňují. Staří vymírají, anebo vám řeknou: nákup by nám děti ještě dovezly, ale není tu telefon - a co když budeme potřebovat doktora? A mladí tam bydlet nepůjdou, chtějí pohodlí," říká policejní šéf ze Smržovky, podporučík Kopáček.

Ještě když před pár lety v rajonu nastoupil, mockrát šel prý od chalupy k chalupě pěšky a kolikrát užasl, že v některé ještě někdo bydlí natrvalo. Povětšinou babičky, jež měly upřímnou radost, že vidí člověka, protože se mezi lidi vypravily akorát jednou do týdne, na nákup. Dneska jsou přes týden hory vylidněné - a zloději mají "klid na práci".

Jablonecký ředitel podplukovník Josef Rašín zná policejní práci doslova od píky, začínal totiž jako okrskář: díky čemuž taky fandí menším služebnám, na nichž spočívá podle něj podstata každodenní policejní práce. "Když soustředíte policisty do větších oddělení, nutně dojde k tomu, že v místech, kde se zrovna nic neděje, neuvidí lidé hlídku pořádně dlouho. A přítomnost policisty působí preventivně, o tom není pochyb. Otázkou ovšem zůstává, jestli držet deset obvodních oddělení a na všech stavět stálou službu - anebo mít sice těch deset, ale čtyřiadvacet hodin sloužit třeba jenom ve třech největších - a v ostatních rajonech věc řešit obchůzkovou službou a možností zavolat na tísňovou linku," říká ředitel uvážlivě. Jablonecko patří k takřečeným druhotypovým okresům, tedy k těm s menším počtem policistů ve výkonu služby. Konkrétně jde asi o dvě stě mužů a žen, přičemž zhruba deset procent dosud chybí k naplnění tabulkového stavu: což představuje ovšem výrazné zlepšení, neboť ještě před pár lety chyběla k normálu skoro čtvrtina lidí. Zřejmě tu prý sehrává roli nezaměstnanost, která zejména pro čerstvé absolventy středních škol činí z policejní uniformy vítaný zdroj existenční jistoty.

"Nápad trestné činnosti na okrese je značný, objasněnost máme zhruba jednačtyřicetiprocentní," nahlíží ředitel do statistiky. "Za jedenáct měsíců uplynulého roku evidujeme 3214 trestných činů, zatím jsme z nich objasnili 1314. Na Smržovce jsou dokonce trochu nad průměrem: za stejné období vyšetřovali 306 trestných činů a z nich dosud objasnili 144. Což znamená sedmačtyřicet procent."

Dlužno podotknout, že čtyři pětiny z nápadu trestné činnosti na Jablonecku představovaly záležitosti majetkové, přičemž dvoutřetinovou trvalkou zůstávají krádeže vloupáním do rekreačních a obytných objektů, dále krádeže aut a vloupání do nich: což zřetelně souvisí s faktem, že Jablonecko je vlastně velkou rekreační oblastí a v létě i v zimě sem přijíždí spousta lidí za krásami Jizerských hor. A ti zase přitahují jako magnet nepoctivce, kteří se na nich hodlají přiživit...

"Většina z pachatelů nepochází z našeho okresu, řada z nich přijíždí z Liberecka, ale i z větší vzdálenosti. A nárůst zaznamenáváme i u trestné činnosti cizinců: v druhém pololetí jsme vyšetřovali asi deset případů loupežných přepadení se zbraní v ruce, většinu z nich se pak podařilo prokázat čtyřčlenné partě Ukrajinců, zadržené policejní hlídkou na Tanvaldsku... Radost máme i z odhalení řady podvodů: lidé si vzali auto na leasing, vzápětí je prodali do ciziny - a ohlásili, že jim je někdo ukradl. Takové kauzy jsou pracné, těžko se dokazují a mají velký dopad."

Převážná část trestných činů se odehraje v okresním městě samém, dalšími problémovými oblastmi jsou prý Janov, Bedřichov, Tanvaldsko a Desensko - až směrem ve Kořenovu, kde dominují vloupání do rekreačních chalup a krádeže aut - zejména lepších značek německých turistů. Nemálo je i dopravních nehod: silniční síť je hustá, ale převážně jde o silnice druhé a třetí kategorie, jejichž stav a povahu zpupní páni řidiči silných limuzín ne vždy berou na vědomí. Naštěstí prý ovšem povětšinou jenom řinčí plechy.

"Vztahy se sousedy máme opravdu dobré - s Libercem nás spojuje nejen tramvaj, ale i shodné problémy. Navíc hraje roli fakt, že tamní ředitel po listopadu 89 šéfoval rok a půl v Jablonci a já zase nějaký čas dělal v Liberci zástupce, takže naše vztahy jsou nejen služební. Neméně dobře ale vycházíme i s policejními Východočechy ze Semil. A ze severu máme Poláky - jenže terén na patnáctikilometrové hranici, tvořené navíc z větší části řekou, je tak členitý, že na něj stačí jediné oddělení pohraniční policie. Pokud někdy řešíme případy neoprávněného překročení hranic, pak jde opravdu o turisty, kteří čáru překročí z neznalosti. Žádný hraniční přechod v okrese není a pašeráci hledají schůdnější trasy, stejně jako organizované party, převážející do Polska kradená auta."

Jablonecko je okresem podhorským, ne-li přímo horským: což s sebou nese jistá specifika, která se kromě jiného projevují na vyšší spotřebě policejních aut. V čase úsporných opatření to ovšem znamená pro ředitele významnou starost navíc.

"Měli jsme značnou nadspotřebu, ale opatření, jež jsme zavedli, měla pozitivní dopad," říká podplukovník Rašín.

"Uzavřeli jsme třeba dohodu s firmou Shell, že od ní odebereme určité množství benzínu - a díky tomu jsme dostali množstevní rabat. A snažíme se rozhodně nejezdit zbytečně, když se u nás spotřeba opravdu snižuje obtížně: máme většinou felicie, vybavené automatickým sytičem, a protože po městě se vlastně jen pojíždí od případu k případu, motor se pořádně nestačí zahřát... Na venkovských odděleních zase hraje roli kopcovitý terén a chladno, panující u nás větší část roku. Ale celkovou spotřebu jsme opravdu srazili a nemůže se nám teď stát, jak někdy vidím tvrdit v televizi, že bychom si nemohli třeba dojet pro pachatele, který řádil u nás, a zadrželi ho někde na Moravě nebo na jihu Čech."

Ředitel si upřímně pochvaluje solidní a dělné vztahy s okresním úředem i jabloneckou radnicí, jakožto i s ostatním starosty a konšely v sídelních městech obvodních policejních oddělení. Klape i spolupráce s třemi městskými policiemi, v Jablonci, Tanvaldu a Železném Brodě, jakož i největšími bezpečnostními službami, jež v okrese provozují pulty centralizované ochrany.

"Nepěstuju žádnou samochválu, ale mohu s čistým svědomím říct, že v uplynulém roce jsme dosáhli lepších výsledků než v šestadevadesátém," říká ředitel Rašín. "Je to málo, je to moc? Ať posoudí jiní..."

Policie ve Smržovce obývá na náměstí dům, v němž sídlívalo ředitelství skláren, pak propadl na dluhy bance a od ní jej koupilo vnitro. Nádherná kachlová kamna v koutě strohé kanceláře jsou připomínkou dob zašlé slávy...

"Na čtvereční kilometry jsme si rajon nikdy nezměřili, ale vedle Smržovky nám patří ještě Albrechtice, Josefův Důl, Horní a Dolní Maxov, Lučany, Nová Ves, Horní Černá... Jenom celý objet zabere pár hodin. A když se něco semele na dvou protilehlých koncích, máme kalup," říká podporučík Miloslav Kopáček, jenž smržovským polististům šéfuje: od září, kdy jeho předchůdce převeleli do Tanvaldu. "Když tu oddělení před pár lety začínalo, sloužili tu tři chlapi: když se stalo něco vážného, prostě nešli domů, než věc dodělali. Dneska máme šestnáct tabulkových míst, ale je nás osm. Jednáct přitom považuju za minimum, abychom mohli opravdu dělat na čerstvých případech: ne je jenom registrovat."

Jak už řečeno, problémy moc nedělají místní občané, na jejichž většinu nedá smržovský policejní šéf dopustit: lidi na horách jsou prý docela jiní než ve ve městě, drsná příroda je totiž nutí držet pospolu a vážit si pomoci. Nikdy nevědí, kdy ji budou potřebovat - a tak jsou k ní ochotnější taky sami.

Sezona v horách dnes už vlastně nezačíná, ani nekončí - ale vrcholné léto je prý paradoxně klidnější než ostatní období roku - snad si i kriminálnící dávají za veder "voraz"...

Největší potíže v rajonu dělají ovšem Němci: když u nich vypnou nějaké svátky, zejména mladí, z bývalého území NDR, se do Jizerek rádi vracejí. O lyžování ani túry mnohým moc nejde, přijedou se spíše lacino najíst, rozšoupnout, porvat - a ukázat místním, kdo je a bude pán... Na straně druhé u nás ovšem nezřídka přicházejí o svá drahá auta, jež kradou organizované bandy zlodějů, drzých a dobře vybavených.

"Jde dílem o Čechy, dílem o Poláky, přičemž se dá většinou dobře poznat, o koho šlo. Jednoduchým způsobem," říká podporučík Kopáček. "Zatímco °naši° jsou dobří fachmani a zbude po nich zpravidla bohužel jen prázdné místo na parkovišti, Poláci nezřídka zanechají auto s velkou dírou ve dveřích a poničeným řízením - a nakonec odtáhnou s prázdnou, anebo šlohnou jiné, hůř zabezpečené..."

Proti zlodějům aut, upřímně řečeno, nepočetní policisté moc nezmohou: profesionální lapkové přijíždějí z vnitrozemí v několika vozech, jeden tipuje, druhý dělá klíčky, třetí vyhlédnuté auto otevírá a další hbitě odváží - mnohdy s předem připravenými, falešnými, ale věrohodně vyhlížejícími doklady.

"A my je třeba zastavíme a pak nemůžeme ověřit pravost techničáku, protože vypadla počítačová síť a do evidence se nedostaneme - třeba celý víkend," říkají smutně ve Smržovce.

Nemluvě o tom, že těžko honit grázly v mercedesech dosluhujícím formanem: felicii mají na oddělení sice zánovní, ale v horských podmínkách by asi lépe posloužila třeba stará dobrá niva, když ne něco onačejšího. Maně vzpomínáme slov okresního ředitele, jenž vyjádřil svou lítost nad tím, že závěr výběrového řízení na nové terénní vozy pro českou policii zůstává v nedohlednu. U kolegů v Tanvaldě dostali ojetou fronteru, jež má na kontě dvě stě tisíc kilometrů a dosluhuje, další terénní a silnější silniční auta mají na pohraničním policejním oddělení, kde by se v těžkém horském úseku bez nich opravdu neobešli.

"Ale nechci naříkat, vycházíme z možností, jež jsou a stav se očividně zlepšil, ještě nedávno jsme totiž jezdili favoritem, co měl na tachometru čtvrt milionu - a když ho spatřili v Liberci na technické, zakázali nám s ním už vůbec odjet...," vzpomíná smržovský vedoucí oddělení.

Běžky, které podporučík skladuje v koutě kanceláře, za tři roky na nohy nenatáhl: není čas. Hory jsou nejkrásnšjší pro přespolní: ti, co v nich žijí dvanáct měsíců do roka, vidí zkrátka jejich půvaby v méně zářivých barvách, než zachytí lesklá pohlednice...

Jan J. Vaněk