Jenže na místě jsme se dozvěděli, že všechno je jinak. Že akce, jíž se máme zúčastnit, je jaksi tajná, a to tak, že velice. Takže o jejím skutečné podstatě, průběhu a smyslu ví jen pár lidí, teď už tedy včetně nás, zatímco valná většina aktérů si bude i v příštích hodinách myslet, že všechno se odehrává tentokrát doopravdy, že se nejedná o smluvenou hru, již možno přerušit či odpískat...

A došlo nám, že věci, jež se v hodinách nadcházejího večera a noci odehrají, budou vážné a ošemetné, neboť nikdo neví, jak se mohou vyvinout - a pokud by se předčasně rozkřikly, mohly by vyvolat na veřejnosti ledacos nepříjemného. Od fám až po obecnou paniku...

*  *  *

Lišovské školicí středisko působilo poklidně, neřku-li ospale: ale zhruba dva tucty mužů, kteří se krátce po poledni sešli v jedné z místností, na odpolední dřímotu nevyhlíželi. Povětšinou ve sportovním, věkově tak mezi třiceti a čtyřiceti: nakrátko ostříhaní, urostlí, nemluvní. Instruktáž proběhla krátce, stručně, výstižně: tohle byli totiž vlastně všichni, kdož budou během nadcházejících hodin znát plnou pravdu. Tedy - že jde o hru. O cvičení.

Všichni ostatní musí být přesvědčeni, že drama, jež krátce po šestnácté hodině propukne, je stoprocentně opravdové.

"Skupina teroristů pronikne ostrahou jaderné elektrárny Temelín, zajme několik rukojmí a obsadí sklad čerstvého paliva. Požaduje mnohamilionové výkupné. Náš cíl je jasný: zneškodnit je, pokud možno beze ztrát na životech rukojmí i policistů," zní zadání.

Muži ve sportovním poslouchají pozorně a v poklidu. Někteří z nich budou představovat teroristy, jiní jsou tu coby pozorovatelé, další patří k režijnímu štábu, jenž bude celé cvičení řídit.

Trojice novinářů - dva jsme z redakce Policisty, třetího představuje brněnský tiskař kapitán Zdeněk Lubas - má ovšem taky svůj specifický úkol: jednak prověřit práci operačního důstojníka v Budějovicích, jednak během večera představovat redaktory bulvárních médií, kteří se o nebezpečné události dozvěděli, a náležitě tím pádem "proklepnout" práci tiskových policejních mluvčí.

Ivana Moosová, mluvčí Policejního prezidia, jež má tuhle část akce "pod palcem", je kapánek nervózní: nutno totiž taky počítat s tím, že po vypuknutí akce dá někdo ze zaměstnanců elektrárny echo skutečným senzacechtivým novinářům a ti se přihrnou jako k ohni. (V tom případě bude ovšem zřejmě nutné neprodleně pro ně odtajnit fakt, že jde jen o náročné cvičení a nikoli o skutečný teroristický útok).

Ale kostky jsou vrženy. Ve čtyři vyjíždíme - soukromým autem, abychom nebyli nápadní. V Hluboké nad Vltavou zajíždíme na hlavní ulici a z budky vytáčíme číslo českobudějovického operačního oddělení.

"Dobrý den, tady redakce Expres," představujeme se a doufáme, že operační pozapomněl, že deník tohoto názvu už dva roky nevychází. "Dostali jsme věrohodnou informaci, že kolem temelínské elektrárny se vyskytuje podezřele mnoho uniforem a hlídkových vozů. Děje se tam něco?"

Operační důstojník malinko zaváhá: pak ale praví, že nemá žádné informace, které by mohl tisku sdělit - a že se máme obrátit na tiskové oddělení.

"To znamená, že se tam něco opravdu děje?" tlačíme na něj, neboť máme pocit, že svou formulací cosi naznačil.

"To vám nemohu potvrdit," říká.

"Dobře, my tam posíláme vůz s našimi lidmi," odpovídáme.

Prší, jen se leje, v letošním květnu snad poprvé a tím i mohutněji. Zataženo, až se smráká. A nám je jasné, že tahle noc asi nebude ani krátká, ani klidná.

*  *  *

Temelínské panorama nelze v jihočeské krajině přehlédnout, a když se vynoří věže náhle před námi, vyhlížejí výhrůžně. Ale ještě deset minut trvá, než k nim dojedeme a než si uvědomíme jejich obří rozměry v celé neuvěřitelnosti. Objet areál zabere další chvilku - a když dorazíme před bránu, shledáme, že vskutku připomíná spíše policejní manévry než vjezd do elektrárny.

Uniformovaní policisté, zmoklí jako slepice, zdvořile, ale rezolutně odrážejí veškeré snahy vjet dovnitř a taky důkladně prověřující lidi, kteří vycházejí. Zaparkujeme po straně, ale za chvíli nás odeženou i odsud: najdeme si tedy šikovné místo opodál, na malém návrší, odkud máme hezký výhled na bránu a nádvoří před administrativní budovou. Nebýt snad desítky policejních hlídkových aut, všechno by vypadalo normálně: a zaměstnance, jdoucí ze šichty, zjevně ani masivní policejní přítomnost z míry nevyvádí. Vesměs usuzují, že zřejmě zas něco chystají ekologové, jejichž všemožné aktivity jsou u bran jaderné elektrárny častým jevem: nepříjemným a komplikujícím život, ale člověk si zvykne, jak nás o pár hodin později ujistí tiskový mluvčí elektrárny Milan Nebesář.

"Ten terorismus je pěkná otrava," žertujeme v teple auta a konzumujeme svačinu, kterou jsme si prozíravě přivezli.

V pravidelných intervalech chodíme na bránu, máváme novinářskými průkazy a dožadujeme si informací. Marně: kontakt s tiskovou mluvčí nám ochotně slíbí, ale skutek utíká. Plynou minuty, mění se v hodiny. Kdyby se něčeho domákli kolegové z televize a deníků, asi by už dorazili a na bráně by přituhlo. Ale žádnému ze zaměstnanců zřejmě nestálo srocení před branou za zvednutí telefonu.

V několika mikrobusech pod rouškou šera dorazila URNA a mizí v areálu. A krátce před osmou smíme konečně dovnitř i my: ochutnáváme své role. Jeden jsme z novin, druhý z rádia, třetí z televize: máme i kameramana, jenž pilně natáčí. (Ostatně, kameramanů je mnohem víc, dokumentují průběh celého cvičení velmi zevrubně. Záznam se bude podrobně studovat, vyhodnocovat a použije se při dalším výcviku. Není vyloučeno, že z něj vznikne i zhruba desetiminutový sestřih, určený veřejnosti.)

V kanceláři tiskového mluvčího dostáváme znamenitou kávu, sušenky a Dobrou vodu. A příslib tiskovky, jenž se záhy mění v pouhou stručnou Tiskovou zprávu č. 1.

"V odpoledních hodinách došlo na staveništi Jaderné elektrárny Temelín k mimořádné události, která v žádném případě zatím nemůže ohrozit výstavbu a chod Jaderné elektrárny ani bezpečnost obyvatel a zaměstnanců. Policie provádí opatření, která nemůže z bezpečnostních důvodů sdělit. Další informace budou sdělovacím prostředků, poskytnuty kolem 22. hodiny večer."

*  *  *

Když popadneme dech, jenž nám text vyrazil - jsme v roli neinformovaných novinářů a máme před uzávěrkou - dotíráme na neštastné pracovnice tiskového oddělení, aby nám řekly víc. Marně. Tak jim, už mimo roli, vysvětlujeme, že takhle formulovaná zpráva by vyvolala pravý opak, než co sleduje: místo uklidnění by vyvolala dohady a dohady přinášejí strach a paniku.

"Kdyby tohle odvysílala Nova místo reklamy během filmu, za půl hodiny byste viděli půl Budějovic prchat z města," zavěštíme si a všechny nás obejde mráz z té představy.

Shodneme si, že takhle asi ne: že solidní informovanost je nutná a utajování nic neřeší. Zvláště, pokud skutečné nebezpečí - podle scénáře - opravdu nehrozí.

O dvě hodiny později - kafe je pořád dobré, ale čas se vleče, reflexní vestičky, jež jsme původně dostali a jež nás měly opravňovat k pohybu elektrárnou, nám zase po deseti minutách s omluvou sebrali, neb jsme podle scénáře bulvární novináři a ty dlužno držet na uzdě - dostáváme další zprávu - č. 2.

"Dne 21. 5.1998 v 16.24 hodin vnikli do střeženého objektu Jaderné elektrárny Temelín čtyři pravděpodobně ozbrojení muži. Pachatelé drží v současné době devět rukojmí, kterými jsou pracovníci ČEZ, a.s., a zaměstnanci bezpečnostní agentury Group 4. Policie ČR přijala opatření, na kterých se podílejí policisté OŘ PČR České Budějovice, členové Zásahové jednotky Správy PČR Jihočeského kraje, a zároveň na místo dorazil Útvar rychlého nasazení z Prahy. Pachatelé nepronikli do objektu hlavního výrobního bloku, tzn. do blízkosti reaktoru. Z dosavadního vyjednávání, které policie provádí, vyplývá, že se nejedná o žádný politicky motivovaný čin. Pachatelé žádají vysokou částku peněz. Z jejich jednání lze usuzovat, že se jedná o osoby s kriminální minulostí. Při vyjednávání s pachateli plní policie v rámci možností jejich požadavky. Zároveň po splnění každého z těchto požadavků trvá policie na propuštění rukojmí. V současné době dostali pachatelé na svou žádost jídlo a pití a Policie ČR se snaží zajistit finanční obnos, který pachatelé požadují."

Tiskovka s velitelem opatření podplukovníkem Vladimírem Ryklíkem, jež neprodleně následuje, přinese další detaily: teroristé se dovnitř dostali díky falešným policejním průkazům, chtějí pět set milionů, při akci zranili jedno z rukojmí. Nervozita roste.

*  *  *

Cítíme se spíše jako psi u boudy než jako novináři: pomalu nesmíme ani na záchod. Asi kilometr od nás se odehrává drama, jež nám - někdy - ukážou možná na videu. Ale musíme chápat, že tam jde o životy - a riskovat navíc ještě naše...

Pak vidíme oknem uhánět k bráně nějaké auto, za chvíli se rozpoutá mohutná přestřelka. Půlnoc minula před půl hodinou. Drama je zjevně u konce. URNA excelovala: únosce se podařilo rozdělit a zadržet, k žádným dalším zraněním nedošlo.

Závěrečná tiskovka je stručná: teoristé zadrženi a identifikováni, výslechy započnou neprodleně. Jedeme domů, noc je temná a deštivá. Jižní Čechy a celá republika klidně spí.

Aby tak spala kdykoli, musí být někteří lidé o to více vzhůru. Hra skončila, život pokračuje.

Musí pokračovat...

Jan J. Vaněk