Buchny na Hlaváku aneb Osobní poslání pomáhat a chránit, - Rozhovor,
POLICISTA č. 3/1998, str. 28 a 29
V předpoledním čase vyráží do terénu. Jeho klienti se probouzejí, opouštějí nejrůznější zákoutí a doupata či přímo bezdomovecké díry a brlohy, a míří instinktivně do průsečíků mnoha lidských cest - shlukují se na nádražích, zatepla kolem náměstí, v centrálních parcích, často u obchodních domů. On je oslovuje, nabízí pomoc, vysvětluje nebezpečí. Osvětou jim, když už nehodlají ustoupit ze svého způsobu života, snaživě svítí na jistoty, kterých by se při riskování se zdravím měli alespoň držet ... - Říkají mu Láslo, někdy pane Láslo.
Jmenuje se László S ü m e g h a je to street worker (doslova pouliční pracovník, dělník ulice, chcete-li). A je možná jediný v téhle republice?
Jak jste se dostal ke své současné činnosti, kde se dá vystopovat nějaký startovní podnět toho, co tak obětavě děláte?
Pečoval jsem o kluka, který zůstal sám, když se jeho příbuzní a známí dozvěděli, že je postižený AIDS. Byl to můj přítel, staral jsem se o něj rok a umřel mi vlastně v náruči na Bulovce. To mě natolik vyburcovalo, že bych měl chodit do terénu a dělat osvětu, že jsem se do toho pustil. Celý rok jsem se tomu věnoval jenom s nadšením, bez jakékoliv podpory. Získával jsem důvěru lidí. I těch, na kterých závisí, aby u nás mohly existovat projekty na pomoc homoprostitutům. Celý rok jsem poslouchal stranou poznámky, že zase jeden ujetej výtvarník se bude o něco snažit měsíc, a pak ho to přestane bavit a nic z toho. Po roce, když bylo jasné, že nekončím a že mám výsledky, že jsem dostal pár lidí z terénu zpátky do běžného života, tak jsem dostal od členů Národní komise pro boj s AIDS úkol: Hele, Lászlo, zpracuj projekt. Tenkrát ve spolupráci nejen s Komisí, ale i se SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů - pozn. red.) jsem sepsal svůj první projekt. Schválili mi to, mohl jsem koupit kondomy, měl jsem na telefon a mohl jsem své aktivity nějak prezentovat. Takhle profesionálně to provozuju od roku 1995. Když jsem začal vytvářet projekty, musel jsem k tomu mít i živnostenský list. Šel jsem na úřad a oznámil, co dělám a co chci, a oni mě vyhodili. Řekli, že to absolutně nejde. Naštěstí se o mých snahách dozvěděla Česká televize a další novináři. Začali mě navštěvovat, psali o mně a já měl tím pádem dokumentaci o svých cílech a záměrech. K tomu postupně přibývaly zprávy a hlášení, které jsem psal pro Státní zdravotní ústav, veškerá možná školení na tuhletu práci a tak dále, až jsem živnostenský list získal. Postupem času se prohloubila i možnost pravidelné spolupráce se Státním zdravotním ústavem, konkrétně s Národní referenční laboratoří, pro kterou dělám v terénu odběry na slinné testy. Za loňský rok jsem odchytil přímo mezi klukama, kteří se prostituují, pět pozitivních mladých lidí a snažil se je odvrátit od jejich činnosti. Předtím jsem našel během krátké doby dva kluky, kteří rozšiřovali AIDS a ještě k tomu žloutenku typu B. Takže tady určité výsledky objektivně jsou.
V čem je podstata vaší práce?
To je na delší řeč. Když chci dělat street workera jako takového, tak nestačí jenom rozdávat kondomy a lubrikační gely, jak jsem to zavedl, nebo po večerech buchny, tedy injekční stříkačky, nebo různé osvětové materiály, které jsem začal taky vyhledávat a shánět a distribuovat. Pravý street worker musí všechno dělat globálně. To znamená, že když je zapotřebí pomoct najít práci, zajdu na pracák, jindy musím sehnat a nakontaktovat lékaře, psychologa, venerologa. Když je to holka, tak se někdy musím vydat i ke gynekologovi. Hledám spojení na rodiče, pokouším se za nimi zajít. Ti kluci víceméně nejsou výbojní. Někdy tak sice vypadají, chechtají se, dělají si legraci ze smrti, ale ve skutečnosti se tím pouze brání realitě svého života. Nedovedou za sebe bojovat. Takže mezi ně chodím, přes den po nádražích, v nočních hodinách do klubů. S mnohými se jindy než v noci nedá mluvit. A pak jsem třeba v půl třetí nad ránem vidět na Václavském náměstí, za ruku se mě drží mladičký kluk a je slyšet řeči: Hele, starý buzerant si vede domů zajíce. Přitom si ho nikam nevedu, on se mě prostě drží, protože by si se mnou jinak neuměl povídat. A tiskne mi ruku víc a víc, protože, jak říká, takhle otevřeně si nikdy s tatínkem nebo maminkou nemohl promluvit. Když se ptal, nedostával odpovědi. Vždycky ho nějak odbývali, hráli si věčně na tvrz. Na nedobytnou věž a u něj to tím pádem vedlo k citovému deficitu. A octl se tam, kde teď je. Hledal náhrady, až skončil na Hlaváku. Trvalo mi dlouhý měsíce, než mi ta mládež začala důvěřovat. Dneska už se ke mně hlásí, nebojí se, že je někde prozradím, protože jsem jim vysvětlil, že jsem na jejich straně, že jim chci pomáhat. Když jsem začínal, nechtěli ode mě brát kondomy, nebavili se se mnou. Byli i takoví, kteří mě chtěli zbít, hlavně pasáci, neviděli mě rádi v terénu. Koukej, říkal jsem jim, já ti neberu tvý ovečky, ale když už se na to tyhle kluci dali, tak ať to aspoň dělaj bezpečně. Od toho jsem tady a to, co rozdávám, to je všechno zdarma. A klukům jsem podával ruku a říkal jsem: Jmenuju se Láslo, vytvořil jsem pro vás projekt pomoci, protože nechci, abyste umírali, protože jsem viděl, jak umřel můj kamarád. Nenechal jsem se odbýt, až se mnou konečně začali komunikovat.
Kolik máte v Praze či okolí kolegů?
Myslím, že konkrétně o homoprostituci se starám profesionálně jenom já. Nejen v Praze, ale pro celou Českou republiku, protože to jinak nikdo nechce dělat. Stáváte se přitom totiž něčím jako košem duševního smetí. Musíte umět mnohé překousnout, udržet si jistý odstup od těla a současně mezi ně nepřicházet jednou za čas na dvě hodiny a pokoušet se něco dozvědět ze tří kroků. Když je to zapotřebí, líbám se s nimi, běžně si s nimi podávám ruku. Patřím mezi ně, ale zároveň s nimi nikdy nesmím nic mít. Nemůžu si dovolit spát s některým klientem, to bych tam potom dál byl úplně zbytečný. Nejspíš u toho nikdo nevydrží víc než měsíc nebo dva, protože vedle toho, že se musíte naučit chápat jejich svět, nemůžete si moc připouštět, že vás zklamou. Tihle klienti nedrží téměř zásadně slovo, sliby. Nejenže nenastoupí do práce, znovu a znovu dělají nejrůznější podrazy. To by mně osobně ani tolik nevadilo. Myslím, že bych práci v terénu klidně zvládal, i návštěvy rodin, ale vyčerpává mě věčné dokazování, že má práce má smysl. Že dva dny nespím, to mi nevadí. Energii mi dobíjí to, že jsem někomu nápomocný.
O kolika klientech se u vás odhadem dá mluvit?
To je proměnlivé. Přes léto rozdám za jeden den stotřicet krabiček kondomů. Teď v zimě bývá jenom na Hlavním nádraží padesát lidí, za kterými docházím. Pohybuju se i na Masaryčce, v Holešovicích nebo na Smíchovském nádraží. Všechno si pořád ukládám do zápisů, a když ze sta lidí ovlivním dvacet, tak to není špatné. Původně jsem si říkal: László, když se ti z padesáti lidí vrátí do normálního života, do rodiny jeden případ, už to bude mít smysl. Už to pohladí člověka po duši. Ale je fakt, že z těch dvaceti se jich do roka hodně znovu na nádraží vrátí. Nesmím se tím ale nechat odstrašit. Důvody jsou pořád hlavně v rodinách. Rodiče se nepoučili. Když se obnovuje vztah a někdo se k někomu vrací zpátky, tak se člověk nikdy nesmí vyptávat. A vyčítat. Moji klienti nebývají dostatečně silní, silnější jedinci jsou na nádraží týden nebo měsíc a sami utíkají pryč a hledají vlastní cestu.
Může vás ještě něco při téhle práci zaskočit?
Je mnoho smutných okolností u mnoha případů. Kdybych o některých chtěl víc mluvit, musel bych být strašně osobní, a to si s dovolením nechám pro knížku, kterou píšu. Ale hrozné je, když zjistím, že zatímco jsem se bavil s jedním klukem, druhý provedl někde dvacet metrů stranou nenapravitelnou hloupost. Ale rozkrájet se vlastně nemůžu. Pokud jsem byl v dosahu telefonu, stalo se mi třeba, že volal kluk, že chce spáchat sebevraždu. Tehdy to skokem z Nuseláku šlo snadněji než dnes. Takový telefonát, nebo nejspíš většina pokusů o sebevraždu, představuje výkřik o pomoc. Řekl jsem jenom: Hele, takhle přes drát se se mnou, s Maďarem, nemůžeš rozloučit, počkej, beru taxík a jedu za tebou. To jsem i udělal, a pak - řeknu na rovinu, jak jsem postupoval - nabídl jsem napij se na rozloučenou, na to, že skočíš dolů, na to, že jsem přijel. Sbíral jsem čas, dělal jsem všechno pro to, abych ho dostal co nejdál od místa, kde by se mohl vrhnout z mostu, opíjel jsem ho a vyhlížel svítání. Věděl jsem, že nový den, sluníčko přinese nový pohled na původní problém a původní rozhodnutí.
Dá se odhadovat, jestli vaše činnost působí v nějakých případech preventivně vzhledem k možné trestné činnosti?
Samo. Někteří kluci jsou na hranici toho, že by kradli. Že by ke svému podnikání ještě okrádali své klienty nebo se pustili na kriminální dráhu. Jednoho, který mě neposlechl, nedával si vydělané peníze stranou, aby měl na bydlení, a dopuštěl se trestných věcí, teď navštěvuju na Pankráci. Už má bydlení. Říkám mu, že je tam proti podmínkám na nádraží jako v interhotelu.
Uznáváte nějaké své oficiální partnery nebo instituce?
Děkuji za otázku. Pokud někdo začne dělat sociální práci a v životě nebyl venku v terénu a pohrdá lidmi, kteří v terénu pracují, tak na něj nemohu říct chválu. Setkal jsem se s takzvanými sociálními pracovníky, kteří nebyli v terénu ani měsíc. Jak potom mohou chápat situaci, jak se mohou vžít do života mladého člověka v tom kterém prostředí. A dál - tuhle práci nemůže dělat člověk, který není vyrovnán sám se sebou. Tvrdím, že máš-li konflikt sám se sebou, stěží můžeš nějakého kluka dostat z terénu. Klienti to navíc vycítí a street worker je naprosto k ničemu. Rád spolupracuji především se Státním zdravotním ústavem, protože mi pomohli a pomáhají. A správně tuší vážnost problému. Slyší na to, když říkám jednu věc: Pokud se teď nevzchopíme, tak za pár let bude pozdě. Máme měsíce, kdy je až deset jedenáct nových případů. A měli jsme listopad prosinec takové, že prakticky každý týden někdo umíral na HIV AIDS. Ale pro lidi, co sedí někde výš a rozhodují o životě našich projektů v České republice, obávám se, je to pořád málo. Když se to nepodchytí, tak se mládež může stát do budoucna časovanou bombou. Až bude každý den někdo odcházet na AIDS, to už bude pozdě. A vždycky je levnější prevence než léčení postiženého člověka.
Vidíte před sebou v něčem perspektivu, nějaké systémové řešení?
Jsem přesvědčen, že je potřeba vytvořit kulturně společenské, osvětové centrum pro poradenství a prevenci nejen mezi homoprostituty, ale možná mezi krizovou, ohroženou mládeží vůbec. Zastřešit naše snahy a programy. Dostávat kluky na patřičnou úroveň, když už se dali na to, na co se dali. Navést je k co nejbezpečnějším praktikám. Prevence je v možnosti informovat, dát prostor k besedám s velkými osobnostmi, kultivovat ty lidi v tom nejširším záběru, od stolování, přes osobní hygienu a třeba i návštěvu zoo nebo divadla. Centrum, na které myslím a které jsem klukům víceméně slíbil, by nám to moc usnadnilo ...
Připravil Jaroslav Kopic