Naposledy jsme spolu takto hovořili ve Varně roku 1994, co se od té doby odehrálo ve vaší sekci AIEP, co se děje ve tvém nakladatelství a jak se dnes žije v Rusku?

Zaprvé bych rád ještě připomněl, že jsme v roce 1995 měli nádherné setkání v Praze, s úžasným programem, s velice produktivním jednáním a významnými závěry. Chci tím naznačit, že jsme tehdy nejen vytvořili konstituci, pravidla pro formálnější fungování AIEP - ale že se mi poté narodil syn. Jinak od té doby nemohu třeba říct, že Ruská sekce AIEP je větší než bývala, je ovšem aktivnější. Zaktivizovali se také naši kolegové z bývalého SSSR, hlavně ukrajinští detektivkáři a autoři v Pobaltí. Literární žánr detektivky u nás v posledních letech neustále nabírá na síle a tempu a dochází přitom k jedné zásadní změně. Ještě před čtyřmi pěti lety vycházela z devadesáti procent detektivní tvorba západní provenience, teď to bude podle mého odhadu půl na půl a nejžhavější trháky, bestsellery jsou už přitom originální ruská díla. Druhých padesát procent dál představují překlady především nejlepších amerických knížek a něco málo anglických.

Tento trend je pochopitelný zvláště v takové zemi, jakou je dnes Rusko - s nepředstavitelnou kriminalitou, se záplavou korupce a mafiánství. Detektivky svým způsobem pomáhají společnosti proti všem podobným nešvarům bojovat. Poukazují na zlořády, snaží se hledat řešení a naznačují čtenářům, i vládním institucím, že současná situace nemusí být úplně beznadějná a bezvýchodná. Vždyť v detektivním románě - sice trochu jako v pohádce - detektiv, pátrač ve finále odhaluje zlo a vítězí. To dává čtenářům představu, že například korupce se dá potírat, že mnohé bitvy jsme jasně prohráli, ale válka příkladně s mafiemi ještě úplně ztracená není. Taková poselství jsou důležitá i jako nutná oslava zdravé morálky mezi lidmi.

Můžeš nám představit spisovatelské hvězdy, které jsou v tuto chvíli se svými krimipříběhy na nejvyšších příčkách popularity?

První superhvězdou je Marinina, zhruba čtyřicetiletá žena, která je už tři čtyři roky mezi nejvyhledávanějšími autory na našem knižním trhu. Je skutečně talentovanou autorkou a zajímavou osobností. Třeba i jenom proto, že před ní v ruské - nebo předtím sovětské - detektivní literatuře podobná žena nebyla. Dominovali muži: Vajner, Semjonov a řada dalších. A najednou se objevila spisovatelka a přitahuje svým příkladem k tomuto žánru mnohé jiné kolegyně.

Druhým autorem bestsellerů je Leonov, bývalý policista, který odešel ze státních služeb a plně se začal věnovat psaní. Jeho díla jsou přímo ožehavě aktuální, projevuje se v nich profesionální znalost problematiky. Má ústředního hrdinu vyšetřovatele Gurova, jehož příběhy a pracovní postupy vycházejí ze skutečných zážitků reálného policejního generála.

Uvedení dva autoři dnes v Rusku doslova ční nad ostatními. Jejich díla mají milionové náklady a postavy jejich příběhů byť poněkud samotářsky, privátně, přesto zatvrzele a neúnavně bojují s mafiánstvím a úplatkářstvím v naší společnosti.

Také české sdělovací prostředky občas informují o neobyčejně drsných událostech mezi vašimi podnikateli, byznysmeny a finančníky a zřejmě mezi jejich nájemnými specialisty. Je tahle skutečnost v Rusku opravdu tak krutá a nekompromisní?

Na to se nedá odpovědět ve třech větách. Co se u nás vlastně děje? Rusko prožívá během jednoho roku sedmdesát let. Je to neskutečně rychlý vývoj, sled a rozvoj důležitých událostí, vytváření nové společnosti, národního kapitálu, výchozích státních pravidel. A zůstává faktem, že za existence SSSR a za jeho tuhého naplňování režimu nedocházelo k tak časté trestné činnosti. Teď od počátku devadesátých let vše vstoupilo do bouřlivých barev. Máme korupci, vedle níž by se úplatky z komunistické éry mohly nazvat mateřskou školkou.

S tím souvisí jemně řečeno složité vztahy ve společnosti, nejen v podnikatelských sférách. Vraždy každý týden otřásají zemí. Tady, tam, kdekoliv dochází k vraždění kohokoliv, ať z bankovního sektoru, z podnikatelského dění nebo ze světa politiky téměř všech úrovní. Došlo to tak daleko, že si lidé z vlády - i sám Jelcin - uvědomili nezbytnost zásadního boje s korupcí. V posledních týdnech (říjen, listopad 1997 - pozn.red.) byli odvoláni čtyři ministři v souvislosti s přípravou knihy o naší ekonomice a s nadhodnocenými honoráři za spolupráci na tvorbě toho textu.

Něco podobného se dříve nedělo, před pěti lety by taková odměna prošla veřejností jako normální věc, nikdo by se nerozčiloval. Proto si myslím, že máme naději na civilizovanější, demokratičtější další vývoj společnosti. Nebude to sice do deseti patnácti let, ale věřím, že následující generace našich politiků, národohospodářů a podnikatelů toho dosáhnou. Že se dnešní děti poučí a pochopí ve světě obvyklou kultivovanost státu, běžnou hladinu demokracie mezi lidmi a že k tomu budou chtít dospět.

Naše generace a mladší lidé v sobě podobné odhodlání nemají?

Nejtalentovanější, nejučenlivější mladší lidé bohužel v současnosti utíkají z vládních postů, ze státního aparátu, z policejní služby a jdou pracovat do soukromých podniků. Nejhorší je úbytek kvalitních, seriózních lidí od policie, hovoří o tom často i Leonovův románový hrdina Gurov. A má to svůj jasný důvod v platech. Stát v době velikých životních nákladů, zejména v Moskvě, nabízí nízké mzdové ohodnocení člověka, špičkový policista dostává kolem osmi stovek dolarů, takže pak kdekdo nutně míří do bankovní náruče, do privátních bezpečnostních služeb a tak podobně.

Jak vrátit lidi zpět na důležitá místa, je těžko představitelné. Nedostávají se nejen peníze, ale i další prostředky a způsoby, jak podnítit a vychovat v lidech cítění pro potřeby státu, pro společenské ideály. Dnes jsou všichni v zajetí peněz a vládní starosti nebo cíle je nezajímají, aspoň o tom přemýšlet, na to nemají čas.

Můžeme se ještě vrátit k otázce, co se u nás stalo a co se nyní děje: Pět šest největších finančníků prakticky ovládá zemi a jejich kapitál se průběžně - a myslím, že i viditelně - střetává s vládními kroky. Nebo se přímo zmocňuje vládních pozic. Například Boris Berezovskij, ohromný bankéř a naftař se stal místošéfem Bezpečnostní rady Ruska. Bakanin, prezident soukromé banky, byl dlouho prvním vicepremiérem Ruska a tak dále.

Proto naši velcí bankéři dnes mají váhu a rozhodují o věcech z postů, které nejsou nižší než postavení premiéra, ministrů a jejich nejbližšího okolí.

Stejně si nedovedu představit, proč by u vás mezi současníky nebylo dost lidí ochotných napomáhat výraznějším společenským změnám dříve než za patnáct let.

Naše současné pokolení, dospělá populace má v sobě příliš sovětského myšlení, mentality, která tak či onak ctí diktátorské zvyky. Jsou to lidé, kteří nechápou, co je to umění kompromisu, domluvy mezi lidmi. Pokud se s někým střetnou, nebo si s ním v něčem konkurují, nerozumí tomu, že by se to mohlo odehrávat mírně. Netuší, co je to normální demokratická konkurence a že existuje něco jako smír mezi soupeři.

Tihle lidé si nedovedou představit, že se na Západě - v politice nebo v podnikání - může navzájem bojovat, aniž by se to táhlo do úplného konce. Že se poraženému dává šance zachránit si tvář, odejít ze scény. V Rusku mezi sebou subjekty válčí až do naprosté krajnosti, v závěru neumí vítěz nic jiného, než zabít nebo nechat zabít poraženého protivníka, který se sám taky chystal svého soka zabít.

Proto je soutěžení a soupeření našich lidí tak vyhroceně kruté a krvavé. Nikdo nechce tolerovat při současných pestrých a mnohostranných pohybech a možnostech uvnitř společnosti ty druhé. Při setkání, během nějaké spolupráce ti rádoby úspěšní absolutně postrádají zájem o druhého člověka. Tím je realita pořád složitější, ale i nebezpečnější. Jestli zajdeme nastoupeným směrem ještě o kousek dál, dojde ruský režim, obávám se, k občanské válce!

(Cestu České sekce AIEP do Španělska svými příspěvky podpořily firmy Škoda auto a Construct Velké Meziříčí.)

Jaroslav Kopic
Foto Václav Šebek