Začátkem listopadu odjela na Floridu na pozvání tamní univerzity početná delegace pracovníků českých orgánů činných v trestním řízení, aby se seznámila s bojem proti kriminalitě a s metodami, jimiž se jí tamější instituce a místní úřady snaží předcházet. Po návratu jsme položili několik otázek dvěma z účastníků cesty, Mgr. Jitce Gjuričové, ředitelce odboru prevence kriminality MV ČR, a jejímu zástupci PhDr. Radimu Burešovi.

  J.G.: Měli jsme řadu zajímavých zážitků: jedním z nich byla účast na přelíčení soudu, který se zabývá drogovými delikty. Ne ale těmi největšími, organizovaným zločinem, ale spíše drobnějšími - překupníky a vlastně i oběťmi. A tam jsme mluvili s jedním starým soudcem, který nám stručně vyprávěl o novodobé historii vývoje kriminality v USA. Zmínil se i o tom, že v sedmaosmdesátém u nich systém trestní spravedlnosti vlastně zkolaboval. Zoufale přeplněné věznice - v budově o kapacitě devět set lidí jich žilo dva a půl tisíce, takže museli spát na zemi, strašně dlouho trvala vyšetřovací vazba, dlouhé měsíce se čekalo na soud... Oni se nepokusili systém transformovat, oni ho zgruntu změnili. Položili důraz na alternativní tresty a na soudem nařízenou léčbu. U méně závažných přečinů a trestných činů preferují prevenci a dekriminalizaci jednání konkrétního člověka v budoucnosti. Ten soudce nám řekl skoro neuvěřitelnou věc: že totiž pětasedmdesát procent odsouzených pachatelů je do pěti let po rozsudku zaměstnáno a řádně platí daně! Oni si prostě uvědomují, že sebenákladnější prevence je vždycky levnější než represe.
  R.B.: Musíme ovšem zůraznit, že se jednalo o pachatele, kteří přišli do styku se soudem poprvé. Prevence je zaměřena hlavně na ně. U recidivistů naopak nastupuje dosti tvrdá represe. Tvrdý postih organizovaného zločinu, podloudnictví, distribuce drog a podobně je samozřejmostí - a na straně druhé spolupráce s veřejností, získávání širokých vrstev obyvatelstva pro spolupráci s policií a pro řešení problémů komunity. Americká policie je zcela decentralizována, každé město má vlastně svou vlastní, ale jejich spolupráce přitom funguje dokonale a neformálně. Navštívili jsem řadu útvarů, které se zabývaly shromažďováním informací a jejich výměnou a nikde jsme se nesetkali s problémem závisti či zadržování informací.
  Jde o čistě floridská specifika anebo podobně fungují orgány činné v trestním řízení i v jiných státech Unie?
  J.G.: Každý stát má vlastní systém, ale protože problémy s růstem kriminality prožily víceméně všechny, přijaly i podobné modely prevence. Mottem spolupráce je předávání informací a informační systémy jsou ve Spojených státech opravdu dokonalé. Jestliže se policista setká s dealerem drog někde na rohu u školy, vznese dotaz v databance, jestli už má ten člověk záznam - a pokud ano, dostane o něm obratem dokonalé informace. Stejné informace získá o místě. Počáteční investice do takového systému byla jistě vysoká, ale od té chvíle už jenom lidem šetří práci a vlastně i peníze.
  R.B.: K otázce floridských specifik asi tolik: Amerika je založená na osobní iniciativě jednotlivců a skupin či komunit jednotlivých měst. Řada projektů tedy vznikla jako nápad konkrétního člověka nebo týmu místní policie, a protože se jevil nadějně, požádali stát nebo federální vládu o grant, dostali ho a rozjeli práci. Pokud měla úspěch, referují o něm a další složky jejich program přebírají. Centrálního řízení je tedy minimálně a iniciativa vychází zdola, od daňových poplatníků.
  J.G.: Zaujalo nás taky, že jedním z nejvýznamnějších úkolů kriminologické katedry Floridské státní univerzity je měření efektivity opatření, která se zavádějí do policie. Jakékoli nové opatření se podrobně sleduje a vyhodnocuje, jestli se osvědčilo. A pokud ne, bez lítosti a zbytečných odkladů se zavrhne a změní. Je to nesmírně pragmatický přístup, ale oni snad právě proto, že jsou bohatí, nechtějí zbytečně vyhazovat peníze.
  Proto jsou taky možná bohatí... Nicméně Američané, pokud na něco potřebují, asi peníze dostanou - zatímco my musíme škrtat, škrtat, škrtat. Můžeme se v dané situaci u Američanů vůbec něčím inspirovat? Nebo můžeme jen zírat a závidět?
  J.G.: Některé věci se pokoušíme dělat jako oni. Náš systém prevence kriminality ve městech je plně srovnatelný s americkými projekty. Nemyslím si, že u nás jsou největším problémem peníze, i když nazbyt jich rozhodně nemáme: daleko větší potíž je v rigiditě lidí, kterým se nechce změnit navyklý způsob myšlení a začít jinak a líp. Naše policie je denní realitou tlačena k objasňování jednotlivých případů, což pochopitelně dělá americká policie rovněž - ale navíc se snaží řešit problém vcelku, jako takový. Jestliže prostě v nějaké lokalitě vzroste počet trestných činů, snaží se zjistit, proč se tak děje, a odstraňovat příčiny. Navíc tam začali s programem, který se jmenuje Community Policing: česky tedy na komunitu orientovaná policejní činnost. V praxi jde o celý souhrn aktivit, jimiž se projevuje spolupráce policie s veřejností. Cíl je jasný: veřejný pořádek a bezpečnost.
  R.B.: Zajímavé je, že americká policie začíná vstupovat i do aktivit, které by jí ještě před několika lety asi nepříslušely. Ukázalo se třeba, že ve čtvrtích, které začnou vypadat zpustle, prudce vzrůstá zločinnost. Policie tím pádem začala sledovat i takové věci, jako je čistota ulic, odvoz odpadků, zasklívání rozbitých oken: tedy, ne že by se to policisté sami poklízeli a zasklívali, ale tlačí k tomu příslušné majitele a orgány.
  Tohle ale byl původně jeden z úkolů, s nimiž u nás vznikaly městské policie...
  J.G.: Já myslím, že ony to leckde také dělají, ale ne všude a možná ne vždycky důsledně. Ale myslím, že by i Policie České republiky v tom ohledu mohla sehrát větší roli.
  Zmínili jste se o spolupráci policie s občanskými komunitami: u nás má ovšem něco takového nepříjemnou pachuť někdejších pomocných strážců VB...
  J.G.: Jistě, je to tak. Stigmata uplynulých let jsou pořád živá, ale myslím si, že jakási občanská sdružení spolupracující s policií dříve nebo později vzniknou. Vím dokonce o městečku poblíž Prahy, kde už lidi tlačí na obecní zastupitelstvo, aby se jakési občanské hlídky zavedly. Chtějí, aby prostředí obce, kde žijí, ztratilo anonymitu, která je pro zločinnost živnou půdou. Podobné inciciativy asi nemají naději někde na sídlišti, ale ve vilových čtvrtích si je dovedu velice dobře představit.
  Florida je stát, kde vedle drog je asi i problém rasový...
  J.G.: Ptala jsem se, jestli mají nějaký speciální postup proti rasově motivované trestné činnosti, a nabyla jsem dojmu, že mi vůbec nerozumějí, oč by se mělo jednat.
  R.B.: V okrese Miami, kde jsme bydleli, mi policejní úředník říkal, že bílí Američané jsou tam v menšině. Padesát procent obyvatelstva jsou Hispánci a dvě třetiny z té druhé půlky černoši - a takové promísení už pochopitelně přináší úplně novou situaci. Miami je město, kde se mluví stejně často španělsky jako anglicky, je to velmi kosmopolitní město a zvyklo si na pomíchání ras a národností.
  J.G.: Najdou se ovšem lokality, kde žijí sociálně slabí, a ti jsou většinou barevní - a tam pak může vznikat napětí. Ale jeho prvotní příčina není rasová, ale sociální, ekonomická.
  Setkali jste se v reálu s tím, že jiní než bílí Američané jsou na vedoucích funkcích státní správy, policie, soudnictví, jak nám to předkládají k věření filmy a seriály?
  J.G.: Americká společnost je velice promíchaná a pestrá: každý člověk na ulici vypadá jinak a mně se zdají krásní. A na úřadech je to totéž, od nejbělejších až po nejčernější. Myslím, že to je důsledkem tzv. afirmativní akce.
  R.B.: Navštívili jsme Nejvyšší soud státu Florida, kde jeden ze sedmi soudců byl černé barvy pleti, policejní šéf v Tallahassee, což je hlavní město Floridy, je černoch, šéf univerzitní policie rovněž... A všichni to chápou jako věc zcela normální, nikdo to nikterak nezdůrazňuje.
  Lze říci, že jste zpoza oceánu dovezli novou dávku optimismu pro svou práci?
  J.G.: Já jsem optimistka ze zásady. Na Floridě jsem si uvědomilo, že transformovat netransformovatelné nelze. Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem měla s Václavem Klausem někdy v sedmaosmdesátém a při němž jsem se vyptávala, jak vlastně chtěli s Šikem v osmašedesátém transformovat socialistickou ekonomiku. A on mávl rukou a povídal - jakápak transformace! Když nějaký sytém prostě nefunguje, musí se na něj zapomenout a začít úplně znovu. Potvrdila jsem si, že musíme do systému trestní spravedlnosti dostat alternativní tresty, které mají preventivní a dekriminalizační charakter. Že se musí vybudovat probační služba, která je zatím v plenkách. Že se musíme zabývat už dětmi, které začínají chodit za školu. A že musíme velkou pozornost věnovat prvopachatelům trestných činů, protože oni mají ještě naději na nápravu. Snažit se, aby se nedostali rovnou do kriminálu, ale aby se resocializovali, našli práci a začali normálně žít. Dostali jsme spoustu námětů a teď je zbývá zažít a poučit se z nich.
  R.B.: Mně se na Američanech líbí jejich zaujatost problémem a jeho řešením. Jestliže je něco pociťováno jako problematické, tak se problém pojmenuje, pak se hledá způsob řešení, přijme se, zavede do praxe - a po nějaké době se kriticky vyhodnotí. Pokud funguje, pokračuje se v něm, pokud nikoli, zavrhne se bez lítosti a najde se jiné. Problém a jeho řešení je primární.

Ptal se Jan J. Vaněk
Foto Radim Bureš