Rodinná politika

        Má se za to, že schopnost rodin účinně fungovat je rozhodujícím činitelem prevence kriminality. Výzkum prokázal, že stabilní a emočně silné rodiny, spolu s dosažením dobrého vzdělání a řádného zaměstnání, jsou významným zdrojem účinné socializace a společenské integrace (viz např. Loeber a Dishion, 1983). Poznatky z dlouhodobých studií o vývoji dítěte dokazují, že výskyt problémového, nečestného a protispolečenského chování v raném dětství je důležitým prediktorem pozdějšího páchání trestné činnosti a že struktura a fungování rodin sehrává hlavní úlohu při determinování chování dětí (West, 1982).

        I když charakter spojitosti mezi problémovým chováním v dětství a pácháním kriminality v dospělosti není dosud jasný (ze všech antisociálních dětí se totiž nestávají v dospělosti automaticky antisociální jedinci), nicméně se zdá, že intervence v rámci rodiny je důležitým prostředkem prevence kriminality. Je však třeba zdůraznit, že existují jistá omezení týkající se toho, v jakém rozsahu lze rozpracovat preventivní politiku opírající se o podporu a práci s rodinami. Politici a odborníci mají často nechuť zasahovat do velmi osobních sfér života rodin.

        Z těch dětí, které vykazují v raném věku známky kriminálního chování, se s větší pravděpodobností stanou nebezpeční pachatelé systematicky páchající trestnou činnost než z dětí, které se začaly dopouštět kriminality ve svých 15 - 16 letech a u nichž je pravděpodobné, že z takového jednání vyrostou (Patterson, 1994). Tyto děti často pocházejí z rodin žijících ve velkém stresu, pro něž jsou charakteristické sociální a osobní problémy, neshody a mezipersonální konflikty (Graham, 1988; Rutter a Giller, 1983). Na základě analýzy poznatků z výzkumu realizovaného v Americe, Británii a Skandinávii (Loeber a Stouthamer - Loeber, 1986) byly identifikovány čtyři hlavní oblasti negativního vlivu rodiny na zvyšování rizika vzniku kriminálního chování:

        Z těchto čtyř oblastí negativního působení rodiny je nedbalost tím nejsilnějším, a rozvrat tím nejslabším. Tam, kde děti na sobě zakoušejí konstelaci takových nepříznivých vlivů, existence rizika, že se z nich stanou recidivisté, kteří nesou vinu za nepřiměřený rozsah kriminality, je největší (Osborn a West, 1978). Klíčovým faktorem je kvalita a stálost vztahů mezi dětmi a jejich rodiči a tam, kde spolu žijí oba rodiče, mezi rodiči navzájem.

        Rodinné vztahy mohou být negativně ovlivněny vnějšími vlivy. Mnohočetně zanedbané rodiny s nízkým příjmem, které žijí v přeplněné a špatně udržované bytové zástavbě v nestabilních společenstvích, pravděpodobně na sobě zakusí vyšší hladiny stresu, a ty mohou naopak negativně ovlivňovat jejich schopnost řádně vychovávat děti. Těmto stresům jsou vystaveni zejména osamělí rodiče a jsou-li navíc velmi mladí, společensky izolovaní a závislí na sociální péči, riziko, že jejich děti budou společensky nepřizpůsobivé, se ještě zvyšuje (Loury, 1987). Odluka rodičů nebo skutečnost, že dítě má pouze jednoho rodiče, však nemusí nezbytně znamenat sklon dětí k antisociálnímu nebo delikventnímu chování. Není to absence rodiče, nýbrž kvalita a odolnost vztahu dítěte ke zbývajícímurodiči, jež rozhodují (Rutter a kol., 1983).

        Vysoce rizikové prostředí lze částečně nebo úplně kompenzovat protektivními činiteli, které se vyvíjejí v různých vývojových fázích dětství (Kolvin a kol., 1990). Zjistilo se, že u zanedbaných chlapců mezi takové protektivní činitele během prvních pěti let života patří absence přelidněnosti, málo početné rodiny, kvalitní plnění mateřských povinností, dobrý zdravotní stav matky, kvalitní domácí péče a zaměstnanost živitele rodiny. Na starší chlapce mají vliv jiní protektivní činitelé, jako např. dobrý školní prospěch, účinný rodičovský dohled, dobré vztahy vně rodiny a identifikace s pozitivními činnostmi provozovanými jejich vrstevníky. Proto jsou různé formy zásahu pravděpodobně více či méně aplikovatelné v různých fázích vývoje dítěte.

         Existuje sedm hlavních forem rodinné intervence, které mohou napomoci prevenci kriminality:

        Většina forem rodinné intervence dále diskutovaných, si za prvořadý cíl neklade omezovat kriminalitu, avšak všechny se zaměřují na rizikové faktory s ní související. Zdá se, že nejúspěšnějšími jsou ty, které se zaměřují na více než jeden faktor.

        I. Prevence těhotenství mladistvých dívek

        Děti, které se narodily dívkám v teenagerovském věku, budou mít s větší pravděpodobností než ostatní děti větší zdravotní problémy, horší školní prospěch, budou se častěji potýkat s kognitivními a emočními potížemi a delikvencí (Bright, 1992). Prevenci porodů matkami ve věku mladistvých lze podporovat hromadným rozšiřováním informací a poradenskou činností v oblasti rodičovského plánování, včetně spolehlivého přístupu k bezplatné antikoncepci a nabízení mladistvým matkám takové nezbytné podpory a pomoci, která by jim umožnila ukončit školní docházku a vyvarovat se opětovného otěhotnění. Avšak existuje málo programů - přinejmenším v USA - které jednoznačně prokazují svůj vliv na snížení počtu těhotenství mladistvých dívek (Dryfoos, 1990).

        II. Poskytování prenatálních a postnatálních služeb

        Ukazuje se, že návštěvy těhotných matek nebo matek s malými dětmi v jejich domovech pracovníky zdravotnictví, během nichž jsou poskytovány rady stran péče o malé děti a jejich rozvoje, snižují výskyt takových kriminogenních faktorů, jako je zneužívání a zanedbávání dítěte během raného dětství a pozdější riziko páchání trestné činnosti (Farrington, 1994). Avšak ve skutečnosti je velmi obtížné změřit účinky rané intervence na pozdější chování, zejména kriminální. Navzdory evidentní souvislosti mezi proměnnými, týkající se velmi mladých rodin a delikvence, existuje řada významných důkazů, které svědčí o tom, že dlouhodobé studie, o něž se tyto poznatky převážně opírají, lze metodologicky napadnout (Rutter a Giller, 1983). Z toho důvodu se většina raných intervencí zaměřuje na zkvalitnění těch faktorů, které souvisejí s pozdější kriminalitou, jako je školní prospěch a docházka a chování dítěte ve škole i doma.

        Program Yaleského střediska pro studium dětí (The Zale Child Study Centre Programme), USA

       Tento program poskytuje malým skupinám rodin s nízkým příjmem a rodinám žijícím ve městě (vč. vysokého podílu rodin s jedním rodičem) celou řadu služeb. Služby jsou poskytovány po dobu dvou let, počínaje narozením prvního dítěte. Zahrnují pediatrickou péči, návštěvy sociálních pracovnic, které matkám pomáhají plánovat rodinný rozpočet, poskytují jim rady týkající se výživy dětí, denní péči a dále pomoc při navazování kontaktů s dalšími sociálními službami.

       Program byl vyhodnocen srovnáním 17 rodin s nízkým příjmem s rodinami z kontrolního souboru, které byly vybrány na základě jejich rasy, socioekonomického postavení a přítomnosti otce v rodině. Výsledky ukázaly, že v experimentální skupině 13leté děti vykazují ve škole lepší prospěch a lepší chování a s menší pravděpodobností se dopouštějí záškoláctví. Kromě toho, matky dětí z experimentální skupiny méně často vypovídaly o výskytu problémů s chováním, kázní a dozorem nad svými dětmi než matky v kontrolních skupinách.

       S ohledem na to, že faktory působící ve škole a v rodině jsou důležitými prediktory delikvence, mohlo by se zdát, že Yaleský program vedl ke snížení rizika, že se jeho účastníci dopustí trestné činnosti; počet zúčastněných rodin však byl příliš nízký na to, aby bylo možné vyvozovat obecně platné závěry (Seitz a kol., 1985). Podle Zieglera a Halla (1987) však jsou finanční prostředky vynaložené na služby poskytnuté každé rodině víc než odpovídající, s ohledem na ušetřené peníze školou, co se špatného prospěchu dětí a poskytování speciálních nápravných služeb týče. Obdobný program však prokázal skutečný pokles kriminality.

       Syrakuský program rozvoje rodiny (Syracuse Family Development Programme), USA

       Tento program poskytoval ženám s nízkým příjmem prenatální a postnatální pomoc a podporu, a to prostřednictvím týdenních návštěv domácností sociálními pracovnicemi a poskytováním bezplatné denní péče. Tím se sledovalo rozvíjení kognitivních a intelektových dovedností dětí ve věku od šesti měsíců do pěti let. Program byl vyhodnocen za použití odpovídající kontrolní skupiny dětí ve věku tří let. Byla sledována životní dráha více než 120 dětí zhruba do dovršení jejich 15. roku věku. Zatímco z kontrolní skupiny mělo záznam v rejstříku trestů 22 %, v experimentální skupině bylo odsouzeno pouhých 6 %. Kromě toho trestné činy spáchané dětmi, které se podrobily programu, byly spíše méně závažné ve srovnání s delikty spáchanými jedinci z kontrolní skupiny. Dívky, které navštěvovaly program, měly lepší školní docházku a prospěch (Lally a kol., 1988).

       Rodičovské vedení a výchova

       Nápravy závadného a nepřístojného chování, které se projevuje v raném věku dítěte, lze rovněž dosáhnout pomocí účinného dozoru a kázně. Poznatky z výzkumu naznačují, že rodiče by se měli vyvarovat nedůsledného uplatňování kázně, které brání dětem, aby se naučily tomu, které formy chování jsou pro jejich rodiče přístojné (West, 1982). Rodiče musí být schopni dát jasně najevo, co tvoří přijatelné a co nepřijatelné formy chování. V tomto ohledu může být cenné poskytnutí finančních prostředků na zabezpečení výchovy k rodičovství a zlepšení rodičovských dovedností v tomto směru.

       Rodičovské kurzy mohou být užitečné, pokud jde o pomoc rodičům rozpoznat a přiměřeně reagovat na ty druhy chování odehrávající se v rodině, které mohou nepříznivě působit na děti. Lze je učit, jak reagovat na určité situace konstruktivněji, jak se vyvarovat situací, které mohou vyústit v neshody, jak používat méně tvrdé kázeňské metody a kázeň prosazovat důsledněji. Reálná situace vypadá tak, že zpočátku se do kurzů zapojuje málo rodičů a řada z nich je přestává navštěvovat. Situaci lze zlepšit pomocí finančních stimulů (tj., vyššími rodinnými přídavky).

       Vyhodnocení některých výcvikových programů určených rodičům ukazuje určitou úspěšnost, co se omezování nepřístojného a agresivního chování v raném věku týče (např. Program Oregonského střediska sociálního učení).

       Program Oregonského střediska sociálního učení (The Oregon Social Learning Centre Programme), USA

       Jednou z nejpečlivěji vyhodnocených iniciativ rodičovského výcviku je Program Oregonského střediska sociálního učení. Je určen rodičům agresivních a delikventních dětí. Rodiče jsou školeni, jak používat pozitivní, nenátlakové metody udržování kázně, jak se důsledně a rozhodně vypořádat s antisociálním chováním, jak se s dětmi spíše dohodnout na přijatelných formách chování, než jim je nařídit bez prokonzultování s nimi, jak rozvíjet schopnosti rodičů, aby byli schopni řešit problémy a zlepšit komunikaci a interakci uvnitř rodiny.

       Oregonský program vedl ke snížení agresivního chování dětí až po dobu jednoho roku a podobné výsledky byly zaznamenány i u krádeží spáchaných dětmi (Patterson, 1982), ačkoliv i zde byly účinky programu pouze krátkodobé. Bohužel čtvrtina rodičů program neukončila a čtvrtina odpadla během roku. Krátkodobá zlepšení týkající se chování dětí musí proto být kompenzací za potíže spojené s udržením motivace rodičů a s omezenými, ne-li přímo neexistujícími dlouhodobými účinky na snížení kriminality.

       Je obtížné prokázat, zda omezení agresivního chování během dětství má také za následek pokles kriminality v pozdějším věku. Samozřejmě, že neexistuje žádný důkaz svědčící o tom, že výcvikové kurzy určené pěstounským rodičům vedou k následnému snížení objemu problémů s dětmi, které jim byly svěřeny do péče (Loeber, 1987). Avšak je pravděpodobné, že poskytování pomoci rodičům, pokud jde o naslouchání dětem, monitorování toho, kam chodí, a kontrolu jejich chování a uplatňování důsledné a nenásilné kázně, budou ku prospěchu fungování rodiny. Avšak dlouhodobé účinky programů rodičovského výcviku na prevenci kriminality páchané mladšími dětmi s poruchami chování je třeba ještě spolehlivě dokázat.

       Klinické intervence využívající výcviku určeného rodičům agresivních dětí a dětí s poruchami chování bývají intenzivní a drahé. Není vždy jednoduché získat a udržet motivaci rodičů. Návštěvy domácností, kombinované s využíváním různých stimulů a s připomínáním nutnosti navštěvovat kurzy, mohou zvýšit zapojení rodičů do programů. Jedno z takových schémat vypracované ve Spojeném království (Gibbons a Thorpe, 1990), které využívá rodičů-dobrovolníků k návštěvám rodin s malými dětmi žijících ve stresu, poskytuje určitý důkaz o tom, že tyto iniciativy mohou zabránit předávání dětí do péče, což, jak známo, vede ke zvyšování rizika páchání trestné činnosti v pozdějším věku (viz dále).

       Předškolní výchova

       Předškolní programy se zaměřují na zlepšení školního prospěchu, sociálních schopností a chování dětí z přistěhovaleckých rodin, rodin sociálně a ekonomicky slabých nebo dětí s různými potížemi. Většina předškolních programů si explicitně neklade za cíl prevenci pozdějšího páchání kriminality, ale zabývá se bezprostředními cíli zlepšení sociálních a kognitivních dovedností účastníků. Známou výjimku tvoří Perryho předškolní program, který se výslovně pokouší zabránit páchání trestné činnosti v pozdějším věku.

       Perryho projekt pro předškolní děti (The Perry Pre-School Project), USA

       Tento projekt byl zahájen v roce 1962 a představuje nejznámější příklad programu určeného předškolním dětem, který byl vytvořen s jasným cílem snížit riziko vzniku delikvence. Náhodně vybraných 123 černošských dětí ve věku tří let, které pocházely z rodin s nízkým socioekonomickým postavením, bylo většinou na dobu dvou let zařazeno do programu rozvoje předškolních dětí a do kontrolní skupiny (58 do experimentální a 65 do kontrolní). Téměř polovinu rodin tvořily rodiny s jedním rodičem; většina rodičů měla nízké IQ, nízkou úroveň vzdělání, jejich míra zaměstnanosti byla rovněž nízká a žili v přeplněných bytech. Samotný program se snažil zapojit děti do plánovaných školních aktivit, aby se dosáhlo jejich intelektuálního a sociálního rozvoje. Týmy učitelů byly ve styku s žákem velmi často - 2,5 hodiny denně, po dobu třiceti týdnů každý rok. Navíc, učitel 1x týdně asi na 1,5 hodiny navštěvoval matku a dítě v domácnosti.

       Po dobu 16 let byly shromažďovány informace o všech dětech od jejich 3. do 11. let věku, a ve věku 15, 19 a 27 let. Informace např. zahrnovaly údaje o jejich školním prospěchu, jejich postojích, záznamy o zaměstnání, policejní záznamy a vlastní výpovědi o jejich trestné činnosti. Studie zjistila, že ty děti, které byly zapojeny do předškolního programu, vykazovaly ve škole lepší prospěch, dosáhly vyššího vzdělání a existovala větší pravděpodobnost, že odmaturují a získají zaměstnání. Výskyt těhotenství u mladistvých dívek byl mnohem nižší - asi poloviční - a míra uvěznění byla nižší o 40 %, ve srovnání s devatenáctiletými jedinci z kontrolních skupin. Jeden ze tří jedinců z kontrolní skupiny ve věku 27 let byl zatčen 5x nebo vícekrát, zatímco ze skupiny, která navštěvovala předškolní program, to byl jeden ze čtrnácti (Schweinhart a Weikart, 1993).

       Pokud jde o efektivnost nákladů vynaložených na realizaci projektu, zjistilo se, že dosahují v regionu 5000 US dolarů ročně na každé dítě. Projekt realizovaný po dobu jednoho roku přinese šestinásobnou návratnost původně vynaložené investice (Schweinhart, 1987).

        Podle Schweinharta (1987) a Kanadské rady pro děti a mládež (1989) (the Canadian Council on Children and Youth) jsou pro účinné předškolní programy charakteristické tyto znaky:

       Ačkoliv u programů pro předškolní děti lze očekávat spíše krátkodobé než trvalé účinky, jejich doplnění o zvláštní socializační a vzdělávací programy určené žákům škol I. a II. stupně mohou pomoci zvýšit pravděpodobnost dosažení dlouhodobých účinků i úspěchů na úseku prevence. Jedním z hlavních poučení vyplývajících z vyhodnocení rané intervence tohoto druhu je, že kombinace podpory rodiny a předškolní výchovy je pravděpodobně účinnější než pouhé zaměření se na dítě nebo na rodinu (Yoshikawa, 1993).

       Podle Kanadské rady pro děti a mládež (1989) Americký zvláštní výbor pro děti, mládež a rodiny (US Selekt Commitee on Children, Youth and Families) zjistil, že návratnost každého dolaru investovaného do předškolních programů je 4,75 dolaru, jakožto výsledek uspořených výdajů na zvláštní výchovu, veřejnou pomoc a kriminalitu. Vzhledem k relativně vysokým počátečním finančním nákladům, které si předškolní programy vyžadují, zdá se účelné výběrově se zaměřovat na nejpotřebnější jedince a na ty, u nichž existuje největší pravděpodobnost, že z nich budou mít prospěch (např. na zpracování seznamu zneužívaných dětí).

       Podpora rodin

       Existují určité etapy vývoje, kdy se rodiny přirozeně nacházejí pod větším tlakem (např. rodiny s velmi malými dětmi nebo teenagery rozpadající se rodiny). V těchto obdobích lze použít k podpoře rodin zvláštních zdrojů. Dvěma příklady jsou Střediska pro poskytování poradenství a pomoci rodičům s teenagery, a programy dobrovolného usmíření, které jsou určeny rozpadajícím se rodinám. Zmíněná střediska mohou pomoci rodičům lépe pochopit a přiměřeně reagovat na specifické problémy související s adolescencí, včetně toho, jak pomoci svým potomkům nepodlehnout negativnímu působení ze strany jejich vrstevníků. Programy usmíření mohou minimalizovat negativní účinky rozpadu rodiny tím, že pomáhají všem stranám, jichž se situace dotýká, dosáhnout vzájemně přijatelných dohod v souvislosti s péčí o děti a jinými složitými rodinnými problémy, které někdy přesahují rámec rozvodového řízení před soudem.

       Lze vypracovat celou škálu systémů podpory rodin, s cílem pomáhat rodičům, kteří se potýkají s problémovým chováním svých dětí, se společenskou izolací a rodinným stresem. Programy podpory rodin, zejména mohou-li umožnit napojení na jiné sociální služby a vyžít neformálních možností existujících ve společenství, mohou přispět ke zlepšení chování dětí ve škole i školního prospěchu, snížit výskyt zneužívání dítěte a předání dětí do mimorodinné péče jakéhokoliv typu. Jedná se o faktory, které evidentně souvisejí se zvýšeným rizikem páchání trestné činnosti (Graham a Utting, 1994; Bright, 1992). Kromě finanční a materiální podpory lze rodinám, a zejména rodiči-samoživiteli poskytnout služby na úseku péče o dítě, pohotovostní denní péči, zdravotní péči, rady v oblasti plánování rodiny, krizovou intervenci, poradenství a dočasné úlevy. Vliv na prevenci kriminality může mít volná dosažitelnost rodinných středisek, která zprostředkovávají přístup do jeselských zařízení, na dětská hřiště a do klubů a která poskytují pomocné služby, jako je poradenství, co se dluhů týče. Rodinná terapie také může mít vliv na prevenci kriminality a na izolovanější rodiny se lze zaměřit prostřednictvím pracovníků, kteří často mohou poskytovat neformálnější rady týkající se např. výživy, rodičovství a schopnosti vést domácnost. Žádné programy podpory rodiny zatím neprokázaly přímý účinek na budoucí kriminalitu dětí.

       Zachování rodiny

       Poskytování péče dětem školenými profesionálními pracovníky může umožnit identifikaci behaviorálních problémů nebo zneužití dítěte v raném stadiu a nabídnout neformální rady stran jeho výchovy. Vzhledem ke známé korelaci mezi fyzickým zneužíváním v dětství a pácháním trestné činnosti v pozdějším věku (viz Malinowski-Rummel a Hanson, 1993), prevence zneužívání dítěte může významným způsobem přispět k prevenci kriminality. V extrémních případech pracovníci orgánu péče o dítě se musí obrátit na soud, aby rozhodl o způsobu další výchovy dítěte. Jak známo, velký počet pachatelů závažných trestných činů strávil alespoň část svého dětství v ústavní péči různého typu (Wamsley a kol. 1991). Dobrá ústavní péče může zlepšit emoční stabilitu a poskytnout podnětné výchovné prostředí, avšak žádné ústavy nejsou schopny plně kompenzovat citovou deprivaci dětí, které trpí v souvislosti s odloučením od svých rodin (Bullock a kol., 1993). Z toho důvodu se orgány péče o dítě snaží v maximálně možné míře vyvarovat soudního řízení o péči a omezit počet dětí předaných do ústavní péče. Ke snížení rizika, že se dítě dopustí trestné činnosti, může rovněž napomoci poskytování služeb, které usilují o udržení rodiny.

       Program Tacoma Homebuilders, USA

       Tento program využívá služeb profesionálních sociálních pracovníků, kteří poskytují intenzivní podporu a praktickou pomoc rodinám s dětmi v permanentním ohrožení, že budou předány do mimorodinné péče. Po dobu nepřesahující šest týdnů každý sociální pracovník pracuje s jednou nebo dvěma rodinami až po dobu 20 hodin týdně; podle potřeby se obrací na různé specialisty. Minimálně v 70 % případů se podařilo docílit toho, že se rodiny alespoň po dobu jednoho roku udržely pohromadě (Utting a kol., 1993). Rovněž se podařilo dosáhnout výrazného snížení vynakládaných výdajů. Neexistují však žádné relevantní údaje, na jejichž základě by bylo možné posoudit, zda měl program Tacoma přímý dopad na omezení páchání kriminality.

       Ve všech případech, kdy je rozhodnuto o odejmutí dětí rodičům, ti, kteří jsou takovým rozhodnutím postiženi, by měli mít právo být slyšeni a jejich názor by měl být seriózně posuzován. Poté by měly být poskytnuty vhodné alternativy, z nichž nejběžnější je pěstounská péče. Naneštěstí poznatky z výzkumu o účinnosti pěstounské péče jsou nejednoznačné a neprůkazné. Zatímco pěstounská péče v případě dětí ohrožených fyzickým zneužíváním, je - při bližší úvaze - pravděpodobně prospěšná, pěstounská péče v případě dětí pocházejících z rodin, které se potýkají s emočními potížemi, prospěšná může, ale nemusí být, což závisí na celé řadě okolností (Besharov, 1987). Umístění dítěte do více pěstounských rodin je však zcela škodlivé a nemělo by k němu docházet. Co se týče prevence kriminality, výzkumné poznatky jsou i v tomto směru neprůkazné (Hill, 1985).

       Prevence bezdomovectví mladých lidí

       Problémy vyskytující se v rodině mohou vést k umístění dítěte do mimorodinné péče, ale i k tomu, že teenageři předčasně opouštějí své domovy. V důsledku toho se z nich mohou stát bezdomovci, mohou se zaplést do trestné činnosti, někdy jenom proto, aby vůbec přežili. Rodinná a bytová politika, která minimalizuje riziko vzniku a výskytu bezdomovectví, a politika, která se stará o ty, z nichž se bezdomovci již stali, patří proto mezi důležité strategie sociální prevence kriminality.

       Zakládání speciálních středisek mládeže s možností nouzového přístřeší a s dostupným dlouhodobějším ubytováním hostelového typu, jakož i snahy o opětovné sloučení rodiny a odrazení potenciálních útěkářů od jejich úmyslu, by mělo tvořit hlavní podstatu strategie reakce na útěkářství. Útěkářům by také měly být poskytovány i další služby, jako je poradenství, výcvik dovedností potřebných k přežití a poskytnutí pomoci při hledání zaměstnání nebo alternativních způsobů živobytí. Ve Francii je prostřednictvím schématu Foyers mladým nezaměstnaným bezdomovcům poskytováno dočasné ubytování. Tím, že mají kde bydlet, se stávají soběstačnými. V Anglii schéma Crescent - obdoba schématu Foyer - nabízí obdobné skupině klientů dočasné ubytování, umožňuje výcvik, vzdělávací možnosti a volnočasové aktivity a pomáhá při hledání zaměstnání. Mladí lidé ve věku 16-25 let, zapojení do projektu, musí podepsat nájemní smlouvu a dodržovat podmínky "domovního řádu". Dosud však nejsou k dispozici žádné informace o tom, zda taková schémata skutečně zabraňují nebo alespoň omezují páchání kriminality.

       Mnoho útěkářů z domova spáchá trestný čin nebo je na ně policie upozorněna jiným způsobem; v krajním případě pak jejich kauzu řeší soud. Projekt Prejop představuje zajímavý pokus "odklonu" od soudního řízení a řízení o péči (viz dále). Je přitom důležité, ještě před přijetím jakéhokoliv rozhodnutí o jeho/jejím možném návratu do rodiny, pečlivě zvažovat důvody opuštění domova, včetně úvahy na právo dítěte na ochranu před rodiči, kteří ho zneužívají. Podobně, je-li útěkář zadržen úřady, rodiče by měli mít právo být informováni o tom, že jejich dítě je v bezpečí. Měly by být vypracovány citlivé postupy zahájení řízení o dosažení smíru mezi rodiči a dítětem, které by zabezpečily, že se žádný z nich nebude cítit oklamán decizními orgány.

       Projekt Prejop (The Prejop Project), Nizozemí

       Policie často zadrží útěkáře z domova a další mladé lidi, kteří jsou vystaveni riziku spáchání trestné činnosti. Ta, i když nikoli vlastní vinou, disponuje pouze omezenými možnostmi, jak těmto mladým jedincům pomoci. Projekt Prejop představuje pokus o překonání těchto potíží tím, že k mladým pachatelům (vyjma recidivistů) a k dětem vystaveným riziku páchání kriminality (zvláště k útěkářům) přistupuje jako k zanedbaným a deprivovaným jedincům, kteří vyžadují sociální pomoc v daleko větší míře než potenciální nebo skuteční pachatelé. Projekt spočívá v rozmístění sociálních pracovníků do bezprostřední blízkosti místních policejních stanic, aby mohli v případě potřeby okamžitě poskytnout pomoc. Každé ráno probíhají interní setkání policie se sociálními pracovníky, na nichž jsou probírány jednotlivé případy a příjímána adekvátní opatření.

       Vyhodnocení projektu (viz Graham, 1993) ukázalo, že krátkodobě přispěl ke zlepšení vztahů mezi rodiči a dítětem a učitelem, ale že nemá žádný dopad na změnu rodičovských postojů nebo na zlepšení školního prospěchu. Srovnáním mladistvých pachatelů krádeží v obchodě, kteří byli zahrnuti do projektu, s mladistvými z kontrolní skupiny však bylo zjištěno, že jedinci z experimentální skupiny se s menší pravděpodobností stávají opětovným předmětem zájmu policie než jedinci z kontrolní skupiny. Tento poznatek ovšem nebyl zjištěn u dalších deliktů, i když krádeže v obchodech představují zdaleka nejpočetnější kategorii trestných činů. Je nutné se rovněž zmínit o tom, že výzkumné soubory byly zcela malé (přibližně pouhých 7 % všech sledovaných mladistvých se podrobilo péči déle než 10 měsíců); následné šestiměsíční období bylo zase příliš krátké na to, aby bylo možné vyvodit přesvědčivé závěry.

       Poskytnutí ubytování a dalších služeb útěkářům z domova nemůže nahradit ztrátu stabilního rodinného prostředí, ale může takovou ztrátu určitým způsobem kompenzovat. Rozšířená rodina, která se může skládat z náhradních rodičů a která využívá vlivu skupiny vrstevníků při prosazování kázně a uplatňování kontroly, může poskytnout útočiště, které umožní jejím členům budovat nové vztahy, získat pocit sebeúcty a rozvíjet citovou a finanční nezávislost (viz dále Project House of Umoja). Podstatou pojetí rozšířené rodiny je chránit mladé lidi ohrožené sociálně patologickými jevy, a to spojením stability rodinného života a umožněním získat vzdělání, profesní výcvik a zaměstnání. Rozšířená rodina také pomáhá mladým lidem zapustit ve společenství kořeny, aniž by byli vystaveni nebezpečí institucionalizace nebo zavržení pěstouny.

       Domov Umoja (the House of Umoja), USA

       Domov Umoja zřízený koncem 60. let, je ústavním zařízením určeným mladým černošským pachatelům a vysoce ohrožené mládeži z místní komunity. Domov nebo "útočiště" funguje podle zásad rozšířené rodiny. Pár, který domov provozuje, vystupuje vůči všem členům jako jejich rodiče, všichni jsou vnímáni jako "bratři". Každý mladý jedinec podepíše smlouvu, která od něho vyžaduje dodržování domovního řádu. Na základě této smlouvy se obyvatelé Domova zapojují do různorodých činností zde provozovaných (včetně zapojení do pěveckého sboru) a smlouva zabezpečuje, že budou navštěvovat školu. Členům lze poskytnout individuální poradenství, pomoc v otázkách vzdělávání a kontroly jejich zdravotního stavu a pomoc při zajišťování zaměstnání nebo profesního výcviku. Avšak charakteristickým rysem domova Umoja je způsob, kterým se v mladých lidech, v kontextu hodnot africké kultury, pěstuje pocit soudržnosti a vzájemné důvěry, a to jak mezi sebou navzájem, tak mezi obyvateli domova a jejich tamními rodiči.

       Od členů Domova se očekává, že po uplynutí šesti měsíců až jednoho roku se stanou nezávislými a samostatnými, pokud není reálné jejich spojení s rodinou. Bývalí obyvatelé Domova se stávají těmi "moudrými", kteří v současných obyvatelích domova pomáhají pěstovat sebeúctu a schopnost sebeovládání a vzbudit v nich ochotu podřídit osobní schopnosti jejich budoucím zájmům souvisejícím se vzděláním, zaměstnáním a rodinou. Při naplňování tohoto záměru je využíváno vlivu skupiny vrstevníků. Mladí lidé jsou vedeni k tomu, aby zakládali různé podniky; (Umoja vlastní stěhovací společnost, tiskařskou společnost, restauraci a autoškolu). Někteří chovanci jsou v nich zaměstnáni, ale většina z nich si hledá práci vně Domova.

       Úspěšnost je měřena spíše rozsahem nové trestné činnosti bývalých obyvatel domova Umoja (je velmi nízký) nežli mírou kriminality páchané v místním společenství. Avšak bez existence kontrolní skupiny a dostatečně velkých vzorků je obtížné vyhodnotit skutečnou kvalitu tohoto programu.

       Intervence opírající se o rodinu lze poskytnout v obecné poloze, se zvláštním zaměřením na oblasti s vysokým výskytem kriminality a sociálně slabých občanů. Představují reakci na případy postoupené takovými orgány, jako je např. odbor sociálních služeb. Obecně platí, že takové zásahy mají tu výhodu, že nestigmatizují jejich adresáty (např. "rodiny potenciálních pachatelů"), avšak musí být odůvodnitelné z hlediska efektivnosti vynaložených výdajů. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je prokázat jejich výhody (vedle preventivních účinků jednotlivých programů), což dokazují shora zmíněné příklady. Zaměření se na oblasti s vysokým výskytem kriminality a sociálně slabých občanů redukuje výdaje (ty se totiž nevynakládají na služby obecně) a navíc nedochází ke stimulaci jedinců.

       Výzkum zjistil, že mladí lidé, na něž rodiče nedostatečně dohlížejí, jsou vystaveni většímu riziku páchání kriminality než ti, jejichž chování je důsledně kontrolováno (Wilson, H., 1980). Mladí muži, kteří tráví spoustu času se svými vrstevníky a jsou z dosahu rodičovské kontroly, se pravděpodobně dopustí trestné činnosti (Riley a Shaw, 1985). Osamělí rodiče, zejména pokud pracují na plný úvazek, potřebují zvláštní formy pomoci, mají-li nad svými dětmi vykonávat stejně intenzivní dohled jako v úplných rodinách. Iniciativy typu "rodičovská hlídka" (viz kapitola 2) mohou napomoci zlepšit úroveň dohledu, zejména pokud jsou dobře organizovány na bázi místního společenství. Dohled prováděný jinými zodpovědnými dospělými jedinci může rovněž pomoci redukovat sklony k páchání trestné činnosti. Učitelé a pracovníci zabývající se mládeží významně přispívají efektivní vzdělávací a výchovné politice a politice týkající se mládeže.

       Vzdělávací politika

       Panuje všeobecný názor, že školy mají silný vliv na mládež. Děti tráví podstatnou část svých formativních let v různých zařízeních speciálně zařízených za účelem uspokojení požadavků na vzdělání a socializaci. Škola tudíž představuje slibné východisko intervence a inovace, a protože se jedná o instituci, lze se na ni snáze zaměřit než např. na rodinu.

       Školy nabízejí řadu příležitostí realizovat sociální rovnost, kulturní pluralitu a osobní sounáležitost a pomáhají mladým lidem osvojit si morální normy, sociální dovednosti a smysl pro odpovědnost. Školy mohou žákům radit a poskytovat informace o povaze kriminality a o důležitosti ctít zákony, o důsledcích páchání trestné činnosti, o práci systému trestní justice a o prevenci. Není obtížné opatřit si studijní materiál kurzů, v nichž jsou shora uvedená témata probírána (viz např. Graham, 1988).

       Obecně výzkum nepředkládá jednoznačný důkaz, který by podporoval nebo vyvracel názor o kauzálním vztahu mezi školou a kriminalitou. Výzkum však rozhodně umožňuje jasně postulovat, jakým způsobem mohou školy přispět k prevenci zločinnosti. Prostřednictvím svých schopností motivovat, integrovat a poskytovat žákům pocit úspěchu, bez ohledu na jejich schopnosti, by školy měly významně ovlivňovat skutečnost, zda se žáci v budoucnosti stanou předmětem zájmu systému trestní justice (Graham, 1992).

       Žáci, kteří ve škole propadají, nechovají se řádným způsobem nebo kteří trvale chodí za školu, se s větší pravděpodobností budou dopouštět trestné činnosti než ti, u nichž se tyto jevy nevyskytují. Dosud nejsou zcela objasněny příčiny selhání ve škole, důvody nepřístojného chování a záškoláctví. Výzkum však svědčí o tom, že spíše než typy žáků, kteří školu (I. i II. stupně) navštěvují, nesou odpovědnost za výskyt těchto fenomenů školy samotné (Rutter a kol., 1979; Mortimore a kol., 1988). Proto by politiky, které mají vliv na schopnost škol minimalizovat výskyt uvedených jevů, měly tvořit hlavní východisko strategií prevence kriminality opírající se o školy.

       Existuje řada iniciativ opírajících se o školu, které se pokoušejí zlepšit školní prospěch nebo chování jednotlivých žáků (např. viz Hannon a kol., 1991; Mortimore a Mortimore, 1984). Zavedení kurzů sociálního učení a osvojení si životních dovedností do školních osnov může zvýšit schopnost předcházet a řešit konflikty, včetně potenciálně kriminálních situací. U řady iniciativ byl skutečně zaznamenán úspěch, co se týče zlepšení školního prospěchu a chování (např. viz Kellam a Rebok, 1992; Reid, 1993). Byly také zavedeny úspěšné programy, jež se snaží redukovat problémy s absentérstvím a zhoršením školního prospěchu, které souvisejí s přechodem ze školy I. stupně do školy II. stupně (např. viz Felner a Adan in Pransky, 1991).

       Děti, které při společenské interakci používají agresi, jsou vystaveny riziku zneužití moci, která jim může být propůjčena (ve školách to může končit šikanou ostatních žáků). Výzkum prokazuje, že šikana úzce souvisí s pácháním trestné činnosti v pozdějším věku (Farrington, 1993); pokusy zabránit nebo snížit ve škole výskyt šikany rovněž mohou přispět k prevenci kriminality. Novátorské schéma, které zapojuje nezaměstnané absolventy škol do role prostředníků a dohližitelů ve škole, se pokouší snižovat výskyt násilí mezi žáky na francouzských školách.

       Projekt "Bezpečná škola" (The School Safety Project), Francie

       Tento projekt si klade za cíl omezit výskyt šikany a násilí ve školách a zvýšit bezpečnost dětí cestou do a ze školy. Nezaměstnaní, nekvalifikovaní mladí lidé s poněkud originálními názory na učitele a školství jsou zaměstnáváni jako prostředníci nebo dohlížitelé. Nováčci absolvují osmidenní výcvik zaměřený na problematiku dětí a adolescentů, včetně problematiky zneužívání drog, problematiky deviantního chování a bezpečnosti v dopravě. Školy uzavírají s nováčky smlouvu na dobu šesti měsíců, během níž absolvují zaměstnanecký výcvik. Jejich práce je různorodá, od výpomoci učitelům při zajištění dozoru nad dětmi v době oběda a po vyučování, až po roli prostředníků mezi žáky, kteří se zapojují do šikany nebo do rvaček. Na školách, které zaměstnávají tyto mladé lidi, došlo k výraznému snížení násilného chování a ke zlepšení vztahů mezi učiteli a žáky (King, 1988); důkazy podporující tato zjištění však nesplňují přísná vědecká kritéria.

       Nejúčinnějším způsobem, jak snížit nebo omezit výskyt šikany, je tzv. "celoškolní" přístup, vyvinutý v Norsku. Jeho podstatou je zvyšování vědomí o problému šikany mezi učiteli, rodiči a žáky. Ti všichni jsou zapojeni do formulování politik namířených proti šikaně, a jsou zárukou toho, že na škole panuje takové ovzduší, v němž jsou případy šikany ihned oznamovány. Škola na sebe musí vzít plnou odpovědnost za upřednostnění a realizaci strategií namířených proti šikaně.

       Iniciativa namířená proti šikaně (Anti-Bullying Iniciative), Norsko

       Nejdříve proběhla celostátní kampaň zaměřená na snížení výskytu šikany na školách v Norsku, v jejímž rámci byly školám a rodičům poskytnuty pomoc a informace o tom, jak snížit zabránit šikaně. Poté byla vyhodnocena efektivita tohoto programu na 42 školách ve městě Bergen využívajícího přitom quasi-experimentálního vzorku. Program sledoval čtyři hlavní cíle: uvědomění si problému šikany; docílit aktivního zapojení učitelů a rodičů; vypracovat jasné předpisy proti šikaně, a obětem poskytovat podporu a ochranu. Na úrovni školy, třídy a na individuální úrovni byla zavedena řada opatření, jako např. přijetí specifických předpisů o šikaně, zařazení přednášek o šikaně do školních osnov, vyzvání obětí, aby ohlašovaly případy šikany, a zlepšení systému dozoru po škole.

       Kromě dopadu na šikanu se v rámci vyhodnocení také měřily účinky programu na omezování kriminality (vandalismu, krádeží, vloupání a podvodu) a na výskyt protispolečenského chování ve škole. Výsledky jsou povzbuzující, protože došlo k výraznému snížení rozsahu šikany a míry viktimnosti ve škole i mimo školu (zde v poněkud menším rozsahu). Zjištěno bylo i krátkodobé (osmiměsíční) a dlouhodobé (dvacetiměsíční) snížení kriminality a protispolečenského chování. Ukázalo se také, že tyto výsledky jsou důsledkem programu samotného a že neexistuje žádný důkaz o přesunu těchto jevů jinam (Olwens, 1991).

       Intervence, které se zaměřují na vysoce rizikové jedince vzhledem k behaviorálnímu, kognitivnímu nebo výchovnému deficitu, zřídkakdy mívají trvalé účinky, ať k nim dochází na individuální úrovni, nebo na úrovni třídy (Kazdin, 1993). Programy, které se zaměřují na společenský interakční kontext, v jehož rámci se dítě projevuje, bývají účinnější, avšak takové intervence mají zřídkakdy dopad mimo rámec, v němž jsou realizovány; rovněž neprokazují žádný vliv na snížení nebo prevenci kriminality. Co se týče iniciativ namířených proti šikaně, nejslibnějším přístupem k prevenci kriminality na školách je "celostátní" přístup, který se zaměřuje na měnící se organizaci a "étos" škol (historie, hodnoty, postoje a praxe, které spolu dohromady vytvářejí jedinečnou atmosféru nebo ovzduší). Na základě komplexního zkoumání účinnosti celé řady preventivních programů opírajících se o školu, které realizoval Americký úřad pro soudnictví nad mládeží a prevenci kriminality, ty, jež se zaměřují na selektivní organizační změnu, nejenže byly považovány za nejslibnější, ale ukazovaly se i jako trvale efektivní z hlediska vynaložených výdajů (Office of Juvenile and Delequency Prevention, 1981).

       Východiska takovýchto strategií představují společenská interakce v rámci školy, hodnoty proklamované školou a její organizační struktura. Výzkum identifikoval mnoho rysů školství, které tvoří důležité komponenty pozitivního působení škol. V podstatě o tom, zda škola pozitivně ovlivňuje své žáky, či nikoliv, rozhoduje to, čemu se žáci učí, jaký je vztah mezi žáky a učiteli a jakým způsobem jsou žáci odměňováni a trestáni.

       1. Čemu se žáci učí

       Motivaci žáka ovlivňuje relevace míry teoretického obsahu školní výuky a požadavků kladených v rámci školních osnov na děti. Osnovy by měly být vyvážené, co se týče teoretické a praktické náplně tak, aby odrážely potřeby a schopnosti žáků. Žákům s menšími schopnostmi by měly být poskytnuty příležitosti k rozvoji jejich sociálních dovedností, získání pracovní zkušenosti a k zapojení se do aktivit místního společenství. Osnovy by měly mít široký záběr, měly by být pružné a především stimulující.

       2. Jakým způsobem se tomu učí

       Učitelé by se měli na výuku řádně připravit. Při přípravě výuky by měli vycházet z materiálů, které jsou v souladu s kulturní rozmanitostí jejich žáků, a učit se účinným výchovným dovednostem i schopnostem zvládnout třídu.

       3. Vztahy mezi učitelem a žákem

       Vedle budování vzájemné důvěry a úcty se učitelé musí učit, jak správně řešit konflikty jak mezi žáky, tak mezi žáky a jimi samotnými. Měli by se také učit, jak se vyvarovat konfrontací, jakým způsobem podporovat iniciativu a představivost žáků.

       4. Odměňování a trestání žáků

       Tak jako musí být špatné chování potrestáno, dobré chování je třeba odměnit. Nezáleží však příliš na tom, jaké odměny a tresty jsou užívány (ačkoliv tělesný trest je všeobecně považován za neúčinný, ne-li dokonce za kontraproduktivní), nýbrž na celkovém způsobu jejich uplatňování. Pravidla musí být jasná a předvídatelná, a opatření musí být realizována ihned a důsledně, ale s jistou mírou tolerance. Proces trestání žáků by se neměl stát osobní odpovědností jednotlivých učitelů nebo ředitele školy, nýbrž by za něho měli nést odpovědnost všichni učitelé.

       Účinnými školami se ukazují být školy s vysokou úrovní zapojení žáků, kde všichni žáci jsou v nějaké oblasti úspěšní, kde se učitelé a žáci mají rádi a vzájemně si důvěřují, kde školní řád je jasný a je důsledně a nestranně dodržován a kde školy přijímají plnou odpovědnost za péči a výuku svých žáků. Pravděpodobně nejvíce mohou k prevenci kriminality přispět školy, které své žáky úspěšně motivují, integrují a odměňují, bez ohledu na společenskou třídu, etnický původ nebo teoretické znalosti žáků.

       Školami, v nichž je pravděpodobný vysoký výskyt kriminality mezi žáky, jsou ty, které bezděčně nebo jinak rozlišují žáky podle schopnosti učit se, soustřeďují se na dosažení akademického úspěchu na úkor praktických a sociálních dovedností, třídí žáky na devianty, osoby, které nestačí uspokojovat nároky na ně kladené, a na žáky propadající, a které odpovědnost za chování a blaho svých žáků přenášejí na jiné orgány a instituce. Školy, které permanentně vylučují své nejproblémovější žáky nebo ignorují ty, kteří trvale nenavštěvují školu, mohou přispívat ke vzniku kriminality.

       Řada doplňkových opatření může školám pomoci nést odpovědnost za integraci těch žáků, kteří jsou nejvíce ohroženi pácháním trestné činnosti, tj. záškoláků, propadajících žáků a problémových jedinců. Školy by měly být informovány o známých záškolácích a měly by být navrženy zvláštní reintegrační programy, které sledují návrat záškoláků do školy. Na školách by měly být k dispozici zvláštní týmy učitelů školených v práci s problémovými dětmi, kteří by měli žákům pomáhali řešit jejich problémy s chováním ve škole nebo třídě, a to v nejranější možné fázi. Kde je to možné, je třeba čelit nepřístojnému chování takovým způsobem, který nedělá z dítěte "obětního beránka", ale čelí mu v rámci kontextu prostředí, v němž toto chování vzniká. V některých případech je třeba, aby se školy zamyslely nad svou vlastní organizací a "étosem školy", vzhledem k měnícím se vnitřním podmínkám, které způsobují vznik záškoláctví a nepřístojné chování.

       Americký úřad pro soudnictví nad mládeží a prevenci kriminality finančně podporoval 17 rozmanitých o školu se opírajících programů, které spadají pod Iniciativu alternativního vzdělání (Initiative Alternative Education), jakožto součást důležité iniciativy boje s kriminalitou. Tato iniciativa se snažila omezit kriminalitu posilováním angažovanosti žáků, zvyšováním aktivní účasti na školních akcích, zabezpečením možností pro všechny žáky dosáhnout ve škole úspěchu a podporováním vazeb problémových žáků s konformními členy školní komunity. Mezi takové projekty patřil i Pathe projekt (Positive Action Through Holistic Education - Pozitivní jednání prostřednictvím holistické výchovy).

       Project Pathe, USA

       Pathe projekt byl kombinací plánované institucionální změny s iniciativami opírajícími se o jedince. Jeho cílem bylo zvýšit úroveň dosaženého vzdělání a snížit výskyt delikventního chování. Projekt se snažil snížit výskyt kriminality a výtržností na školách i počet propadajících žáků, a to změnou ovzduší ve škole a posílením sociálních vazeb a zvýšením sebevědomí žáků. Těchto cílů mělo být dosaženo posilováním vzájemné úcty a spolupráce, zvyšováním pocitu sounáležitosti žáků ke škole, zlepšováním vzájemné komunikace, zvyšováním podílu žáků a učitelů na plánování a realizaci změn probíhajících na škole, vytyčováním jasných, správných a důsledně uplatňovaných pravidel a zvyšováním schopností učitelů a žáků zvládnout třídu. Program se skládal z pěti hlavních komponentů:

       Program byl uskutečněn v osmi, převážně černošských školách v chudinských čtvrtích, přičemž dvě ze škol sehrály úlohu kontrolní skupiny. Prostřednictvím testů realizovaných před a po zavedení změn každá škola rovněž plnila sebekontrolní roli. Pátá součást programu byla vyhodnocena prostřednictvím tzv. "pravdivého experimentu" (tzn., že na základě náhodného výběru bylo rozhodnuto, který z žáků, jenž přicházel v úvahu, bude zařazen do experimentální a který do kontrolní skupiny). Údaje o celé řadě ukazatelů, včetně výskytu delikvence a chování na školách, byly získávány z úředních záznamů a z vlastních výpovědí žáků.

       Výsledky ukazují, že realizace institucionálních změn měla sice malý, ale měřitelný vliv na výskyt delikvence a chování na školách. Podobná zlepšení nebyla zaznamenána, pokud jde o školní prospěch, docházku a získání sebevědomí žáky. Bylo však dosaženo zvýšení pozitivních vazeb žáků ke škole, zlepšení morálky personálu, zvýšení bezpečnosti žáků ve školách a důslednějšího dodržování školního řádu. Naproti tomu individuálně zaměřená opatření neměla žádný vliv na výskyt delikvence, školní prospěch nebo sebevědomí žáků, ale poněkud přispěla ke zlepšení školní docházky. Naneštěstí byly údaje shromažďovány pouze v průběhu realizace projektu, takže nejsou k dispozici žádné informace o tom, zda zjištěná zlepšení přetrvala i po jeho skončení (detailní poznatky o tomto a o dalších projektech Iniciativy alternativního vzdělávání viz Gottfredson, D.C. a Gottfredson, G. D., 1986).

       Struktury a procesy, příznačné pro velké organizace, jsou zákonitě složité. Z toho důvodu jsou obtíže týkající se stanovení a realizace organizačních změn na školách rozmanité a mnohočetné. Mezi faktory, které napomáhají změně, patří:

       Změny probíhající na školách, jejichž cílem je prevence kriminality, nelze zdůvodňovat prevencí samotnou, nýbrž se musí stát trvalou součástí iniciativy, která usiluje o všestranné zlepšení chodu školy. Někdy se existující priority škol mohou dokonce dostat do rozporu s cíli prevence kriminality. Otázky priorit a konkurujících si zájmů lze řešit pouze v širším rámci veřejných a politických diskusí o tom, co přesně lze od škol očekávat.

       Jedním z nejdůležitějších poznatků, který vyplynul z výzkumu v oblasti rozvoje dítěte, e, že prevence takových škodlivých jevů, jako je abusus návykových látek, těhotenství mladistvých dívek nebo kriminalita, vyžaduje kontinuální intervenci v průběhu dětství, včetně práce s rodinami i školami. Vzhledem k tomu, že postoje rodičů ke vzdělání obecně a ke škole, kterou navštěvují zejména tvoří důležité determinanty školního úspěchu a míry záškoláctví (Utting a kol., 1993; MVA Consultancy, 1991), je třeba podporovat úzké spojení mezi rodinou a školou a vypracovat strategie, které by posilovaly vzájemnou spolupráci rodičů a učitelů. Ve Švédsku spolupráce mezi rodinou a školou napomáhá jejich větší angažovaností tím, že se snaží o to, aby se rodiče zúčastňovali třídních akcí. V Anglii a Walesu jsou ujednání mezi rodiči a školou využívána k vymezení hranic přijatelného chování a k prevenci nepřijatelného chování. V USA byla vypracována řada iniciativ, které by podporovaly spolupráci mezi rodinou a školou.

       Lift, USA

       Program Lift (Linking Interests of Families and Teachers - Společné zájmy rodin a učitelů) vznikl v Oregonu a jeho cílem je zabránit výtržnickému chování. Hlavní strategie sestává z podpory prosociálního a odrazování od antisociálního chování doma i ve škole prostřednictvím rodičovského výcviku, osvojení si takových sociálních dovedností dětmi, které souvisejí s chováním ve třídě, a využívání telefonní linky mezi školou a rodinou, na níž učitelé i rodiče mohou ponechat anebo obdržet vzkaz. Počáteční výsledky naznačují, že program Lift přispívá ke krátkodobému snižování agresivního a antisociálního chování (Reid a kol., 1994).

       Větší dopad na prevenci kriminality by mohlo mít navázání spolupráce mezi rodiči a učiteli, jež integruje rodiče do života školy a nabízí rodičům i učitelům příležitost budovat společný přístup k socializaci dětí nežli oddělené zaměření se na rodinu nebo na školu (Graham a Utting, 1994). Skupiny vrstevníků delikventních jedinců v místních společenstvích anebo v místních školách, spolu s kooperací rodičů a učitelů patrně mohou zajistit účinnější kontrolu a dohled nad mladými lidmi než každá ze jmenovaných složek izolovaně. Rodina a škola tvoří součást společenství a jakákoliv strategie prevence kriminality, která se zaměřuje na tyto dva instituty socializace, by se proto měla stát součástí širšího, řadu orgánů zahrnujícího přístupu, jenž se opírá o možnosti místního společenství.

       Politika týkající se mládeže

       Zatímco rodina a škola bezesporu nejvíce ovlivňují pravděpodobnost páchání trestné činnosti mládeží, existují limity možností účinného dohledu nad způsobem života dětí rodiči a učiteli. Riley a Shaw (1985) zjistili, že páchání kriminality souvisí s rozsahem volného času, který chlapci tráví mimo domov se svými přáteli. To svědčí o tom, že za těchto okolností dohled prováděný odpovědnými dospělými osobami (kromě rodičů) by mohl významně přispět k prevenci kriminality mladistvých chlapců. Vně školy pracovníci pro mládež představují s největší pravděpodobností zdroj doplňkového dohledu, zejména na veřejných prostranstvích.

       Hlavním cílem práce s mládeží je zabezpečit prostřednictvím sociální výchovy osobní rozvoj jedince. Rozhodující součást sociální výchovy je naučit mladé lidi převzít osobní odpovědnost za své jednání. Mladým lidem by tudíž měla být v maximálně možné míře nabídnuta možnost zapojit se do různých aktivit a za své rozhodnutí převzít odpovědnost. Ačkoliv může být obtížné udržet rovnováhu mezi určitým stupněm omezení a možností mladých lidí řešit sami své záležitosti způsobem jim vlastním, je důležité, aby se učili nést odpovědnost za své jednání, včetně případů porušení zákona.

       Málo často se provádí systematický výzkum potenciálního vlivu práce s mládeží na kriminalitu, ať již jde o celkovou úroveň preventivních opatření, nebo o specifické intervence. Málo je známo o tom, které druhy opatření s největší pravděpodobností přitahují, nebo naopak odrazují ty mladé lidi, u nichž existuje největší riziko spáchání trestné činnosti; rovněž neexistuje důkaz o tom, že zakládání klubů mládeže na sídlištích vede ke snížení kriminality (Baldwin a Bottoms, 1976; Graham a Smith, 1993). Podobně existuje málo výzkumů o preventivních účincích dalších forem práce s mládeží, jako je poskytování informací, poradenská centra, drop-in střediska, centra poskytující výcvik dovedností (viz dále). Avšak tím, že jsou mladí lidé v dospívání častěji vystaveni obdobím nízké zaměstnanosti či nezaměstnanosti, na významu stále nabývá dostupnost kulturních a volnočasových aktivit. S ohledem na omezené možnosti samostatně se rozhodovat a nést odpovědnost ve světě práce musí být mladým lidem nabídnuty alternativní způsoby nabytí nezávislosti a dospělosti. Podobně, neexistují-li adekvátně rozvíjené, adresné možnosti a dostupnost různých her se zajištěným dozorem, mladí lidé se mohou uchýlit k vandalismu, krádežím v obchodech a dalším formám kriminality mládeže.

       Neměl by proto být podceňován význam rozmanitých a podnětných forem volnočasových a kulturních aktivit ve světě, v němž je stále více oceňována a podporována pasivní konzumace a který vyvolává pro mnoho mladých lidí nedostižná očekávání. Mladí lidé musí mít pocit, že jsou užiteční, ceněni a že mají určité kvality. Speciální projekty zahájené a řízené mladými lidmi samotnými jim mohou pomoci získat smysl pro sebeúctu a nezávislost. Aktivity, jako je sport, hudba, divadlo, tanec a literatura mohou pomoci mladým lidem získat náhled na sebe samy náležité sebehodnocení a schopnost navazovat kontakty s druhými. Tyto činnosti také mohou pomoci čelit etnickým a rasovým předsudkům, neinformovanosti v této oblasti, a dále mohou pomoci integrovat mladé lidi do širšího společenství. Ve Francii byl zahájen projekt, v jehož rámci je mladým lidem v průběhu letních prázdnin poskytována celá řada aktivit coby součást širšího programu věnujícího se prevenci kriminality a integraci marginálních skupin mladých lidí.

       Program léto a mládež (Été-Jeunes), Francie

       Tento program obsahuje celou škálu aktivit určených mladým lidem; zaměřuje se na dlouhé období letních prázdnin, během nichž je úroveň formálního dohledu nejnižší. Hlavní zásadou, jíž se řídí program Été-Jeunes je, že činnosti, od sportovních aktivit až po pořádání diskoték a filmových představení pod širým nebem, by pokud možno měly co nejvíce reprezentovat zájmy a přání mladých lidi samotných a neměly by se nařizovat "shora". Osoby mladší 25 let mohou za minimální poplatek získat na letní aktivity zvláštní průkazku, která pokrývá všechny nabízené možnosti. Použití průkazek umožňuje organizátorům programu monitorovat účast a přesně vymezit ty součásti programu, které nejsou pro mládež atraktivní. V rámci programu jsou zaměstnáváni tzv. "propagátoři" ("animateurs"), jejichž úkolem je podněcovat a organizovat zapojování mladých lidí do některé z nabízených aktivit (např. účast na stanovém táboře), a integrovat mladé pachatele, jimž byl nařízen dohled, s ostatními účastníky programu.

       Hlavním smyslem programu "Léto a mládež" je začleňovat marginální a etnické minoritní skupiny do "hlavního proudu" společenských a sportovních aktivit. Jeho organizátoři se snaží zaměřit na populaci imigrantů takovým způsobem, který by neohrozil nebo nenarušil jejich kulturní a náboženskou identitu. Dosažení tohoto cíle napomáhá získání a zapojení vůdců minoritních gangů do funkce "propagátorů" a pracovníků s mládeží. Bohužel nejsou k dispozici žádné informace o tom, do jaké míry jsou aktivity "Été-Jeunes" úspěšné při zaměřování se na marginální a postižené mladé lidi.

       Ve srovnání s předchozími roky, míra registrované kriminality během letních měsíců poklesla v těchto městech, v nichž byl program "Léto a mládež" zejména realizován. Není však nic známo o tom, zda se jedná o přímý důsledek těchto činností, nebo o důsledek jiných faktorů. V mnoha případech se aktivity více zaměřují na zlepšení společenské a rasové integrace a na budování sebedůvěry a pozitivní představy mladého člověka o sobě než na prevenci kriminality. V nedávné době se dokonce objevily náznaky toho, že většina programů již neobsahuje aktivity výslovně zaměřené na prevenci kriminality (Dubouchner, 1992).

       Podle Krikoriana (1986) jeden z myšlenkových proudů, který jde nad rámec zmíněného přístupu asimilovat marginální skupiny imigrantů a mladých lidí, vychází z toho, že obě skupiny mají - i když z různých příčin - zkušenosti s přechodnými problémy adaptace. Imigranti (nebo migranti, když na to přijde) se musí přizpůsobit neznámým kulturním podmínkám a někdy i nepřátelským postojům společnosti. Marginalizované skupiny mládeže (v některých případech rovněž nemarginalizovaná mládež) se musí přizpůsobit náročným očekáváním, souvisejícím s dospělostí, často aniž by získaly potřebné dovednosti nebo prostředky na jejich splnění. Obě skupiny mládeže musí nalézt způsoby, jak úspěšně zvládnout adaptaci na nové životní podmínky. Největším problémem souvisejícím s integrací marginalizovaných jedinců je tudíž v prvé řadě proniknout mezi ně, za druhé navázat s nimi vztah založený na důvěře, a za třetí podniknout taková opatření, aby mohli uspokojit své potřeby a řešit problémy, jimž čelí. Selhání při realizaci tohoto úkolu může mít za následek páchání trestných činů, které pro mladé lidi mnohdy představuje alternativní řešení problémů.

       Navzdory společnému přesvědčení, že "vložení" mladistvé energie do tvořivé, konstruktivní a legitimní činnosti vede k omezení nudy a omezení tendence zapojit se do nezákonných nebo kriminálních aktivit, existuje velmi málo empirických důkazů, které by toto přesvědčení podporovaly. Existují však důkazy o tom, že vliv této činnosti je pravděpodobně zcela minimální, pokud vůbec nějaký má (Graham a Smith, 1993). Integrace marginalizovaných mladých lidí do společenství nemá pravděpodobně naději na úspěch, pokud nedojde k pokusům ovlivňovat ekonomické, sociální a materiální podmínky jejich života. Snahy organizovat podnětné a konstruktivní volnočasové aktivity musí proto být doplněny o úsilí poskytnout prostředky na zajištění emoční a finanční nezávislosti mládeže. V Nizozemsku celostátní síť středisek mládeže poskytuje služby mladým lidem, kteří na sobě okusili potíže při získávání prostředků na dosažení takovéto nezávislosti.

       Sosjale Joenits, Nizozemsko

       V Nizozemsku existuje asi 60 poradních středisek pro mládež (Sosjale Joenits). Ta nabízejí mladým lidem ve věku 11-25 let (většinou jsou ve věku 16-20 let) různé rady a formy podpory týkající se bydlení, zaměstnání, vzdělání, profesního výcviku, sociálního zabezpečení a problémů spojených s užíváním drog či alkoholu. Přistupují k dětem individuálně a úzce spolupracují s policií. Prostředky, kterými disponují, jsou určeny zejména útěkářům z domova, nezaměstnaným, bezdomovcům a dalším ohroženým mladým jedincům. V rámci své činnosti se jim snaží pomáhat v tom smyslu, aby se sami snažili řešit svou situaci. Např. od útěkářů z domova, kteří žádají Středisko o poskytnutí ubytování, se požaduje, aby absolvovali výcvikové kurzy ještě předtím, než jsou přijati do ubytovny. Důraz se klade na to, aby se mladí lidé naučili přijímat rozhodnutí, aby si osvojili za ně nést následky, jsou rovněž vedeni k získání sebedůvěry a sebeúcty a posléze k tomu, že navzdory omezením a obtížím, které jim život může připravit, pořád mají svou důstojnost. Podobně jako ve Francii i nizozemská střediska pro mládež zaujala přístup založený na snaze začleňovat mladé lidi do společnosti nebo komunity, kterou se cítí být odmítnuti nebo v níž mají pocit odcizení (Junger - Tas, 1988). Avšak neexistují žádné poznatky vypovídající o možnostech při prevenci trestné činnosti.

       Samotná existence středisek pro mládež není zárukou toho, že budou navázány a rozvíjeny vztahy s nejvíce odcizenými mladými lidmi a s těmi, u nichž existuje největší riziko páchání trestné činnosti. V tomto směru může slavit velké úspěchy nestranná a samostatně prováděná práce s mládeží. Protože výzkum svědčí o tom, že samostatně prováděná práce s mládeží může zlepšit úroveň společenského přizpůsobení, může mít i důležitý nepřímý vliv na sklony některých mladých lidí páchat trestnou činnost. Z přehledu, v němž jsou analyzovány experimenty zabývající se včasnou prevencí kriminality mládeže, vypracovaného americkým ministerstvem spravedlnosti vyplynulo, že pouze jeden z deseti projektů byl považován za účinný. Jednalo se o Wincroftský projekt s mládeží, který byl realizován v polovině 60. let a dodnes představuje jeden z mála úspěšných příkladů práce s mladými lidmi, orientované na prevenci.

       Wincroftský projekt

       Projekt spočíval ve využití práce vyčleněných terénních asistentů (street worker), jejichž hlavním úkolem bylo navázat kontakt a rozvíjet vztahy s mladými pachateli žijícími v dělnických komunitách s vysokým výskytem kriminality. Projekt byl vyhodnocen z hlediska sociálního přizpůsobení a z hlediska kriminálních aktivit mladých lidí. Iniciativy byly zaměřeny na skupinu 54 patnáctiletých chlapců, která byla srovnávána s kontrolní skupinou 74 chlapců; experiment trval 31 měsíců. Studie vypracovaná o rok později se snažila zjistit, zda po ukončení projektu přetrval určitý, jím dosažený efekt. Výsledky jsou docela povzbudivé.

       Srovnání experimentální a kontrolní skupiny prokázalo statisticky významné rozdíly mezi nimi. Jedinci z experimentální skupiny si vedli lépe než z kontrolní, pokud jde o počet případů projednávaných soudem, počet odsouzení a počet vlastních výpovědí o spáchané trestné činnosti v průběhu realizace projektu. Z analýzy policejních záznamů rok po ukončení projektu vyplynulo, že jedinci z experimentální skupiny se méně často dostali do styku se systémem trestní justice, a že se méně často dopouštěli trestné činnosti. Dopustili se však většího počtu deliktů než v době trvání experimentu a zdálo se, že spáchané trestné činy jsou závažnější povahy. To svědčí o tom, že projekt v určitém směru u některých jedinců pouze oddálil páchání kriminality a že po jeho ukončení se chování zkoumaných mladých lidí opět zhoršilo.

       Hodnotitelé projektu zjistili, že měl největší efekt na nejméně narušené chlapce. To by mohlo svědčit o tom, že některé iniciativy by měly být zaměřeny spíše na jedince, u nichž existuje riziko páchání trestné činnosti, než na odsouzené pachatele. Na tuto dedukci by však mělo být nahlíženo obezřetně, protože Wincroftský projekt se zaměřil pouze na odsouzené pachatele (Smith a kol., 1972). (Podobná studie O°Donella a kol., 1979, v jejímž rámci byli do experimentální kontrolní skupiny zahrnuti jak nedelikventi, tak delikventi, zjistila, že zatímco na delikventy z experimentální skupiny měl projekt větší účinek než z kontrolní, u nedelikvenetů tomu tak nebylo. Skutečně, nedelikventi z experimentální skupiny si vedli hůře, než nedelikventi z kontrolní).

       Někdy mladí lidé tráví svůj volný čas na ulicích a v okolí obchodních center. Nemají co dělat, nemají kam jít, jsou často upoutáni zářícími barvami, ohromnou nádherou spotřebního zboží nebo prostě vyhlídkou na úkryt před zimou. V některých obchodních oblastech tato situace může vést k napětí mezi potloukajícími se mladými lidmi a kupujícími, včetně drobných obchodníků a příslušníků bezpečnostní stráže. Rovněž v tomto případě terénní asistenti mohou přispět k prevenci kriminality. Projekt zaměřený na práci s mládeží, který proběhl poměrně nedávno, se zejména koncentroval na mladé lidi, kteří se potloukají kolem obchodních center.

       Rotterdamský projekt nákupních středisek (The Rotterdam Shopping Centre Project), Nizozemí

       Studie zabývající se kriminalitou ve dvou nákupních střediscích v Rotterdamu ukázala, že polovina všech trestných činů oznámených policii nebo policií registrovaných byla spáchána na veřejnosti (Colder, 1987). Nejčastěji došlo k pouličním loupežím, kapesním krádežím, krádežím předmětů z aut a krádežím kol. Obvyklou reakcí na delikty páchané v nákupním středisku je zapojení policejních hlídek, příslušníků stráže a detektivů v obchodech, a zavedení různých forem technického dohledu. Rotterdamský projekt se však od tohoto přístupu lišil tím, že se zaměřil spíše na integraci potenciálních pachatelů než na ochranu zboží a majetku. Výbor prevence kriminality, složený ze zástupců městského úřadu, policie, úřadu veřejného žalobce, mládežnických organizací a asociace drobných obchodníků, pověřil terénního asistenta sestavením a koordinováním projektu. Policie vydala zvláštní oběžník, v němž byla stanovena pravidla chování mladých lidí v blízkosti nákupních středisek. Tato pravidla byla rozesílána do všech středních škol v blízkém okolí a příslušníci policie s žáky diskutovali a vysvětlovali smysl těchto pravidel a následky jejich porušování.

       Cílem projektu bylo dosáhnout souladu mezi drobnými obchodníky, mladými lidmi, kteří se potloukají okolo nákupních středisek, a samotnými zákazníky. Spíše než zákaz vstupu mladým lidem do nákupních středisek nebo jejich rozptýlení jsou mladým lidem vymezena určitá místa, kde se mohou volně shromažďovat. Byly poskytnuty finanční prostředky na sportovní a volnočasové aktivity, organizované zejména během víkendů a v době prázdnin. Terénní asistent úspěšně vyjednal některým mladým lidem zaměstnání v nákupních střediscích. Podle Junger-Tas (1988) došlo po zahájené projektu ke snížení škod způsobených vandalským chováním i ke snížení ztrát způsobených krádežemi v obchodě. Není však nic známo o tom, zda tyto účinky byly dlouhodobého rázu.

       Starší teenageři po večerech obvykle využívají celé škály zábavních činností. Ve středu měst se často scházejí a popíjejí s přáteli, hledají vzrušení a navazují kontakty s příslušníky opačného pohlaví. V této souvislosti se vyskytují problémy s nadměrným hlukem, konzumací alkoholu a drog a s výtržnickým chováním. Hope (1985) ve své analýze požívání alkoholu a narušování veřejného pořádku, k němuž dochází ve středu měst, vyjmenovává řadu situačních a dalších opatření, která lze podniknout, aby se omezil výskyt narušování veřejného pořádku ve středu měst (viz kapitola 2). Poukazuje na význam zapojení celé řady zainteresovaných stran a koordinace jejich znalostí a odborných schopností. Ve Francii Evropské fórum pro bezpečnost měst, které organizuje výměnu programů určených evropským městům, vypracovalo projekt sledující řešení některých problémů, jež souvisejí s nočním životem ve středu měst.

       Identifikace a práce se skupinami vrstevníků, u nichž hrozí riziko páchání trestné činnosti, a udržování úzkého kontaktu s místními školami, rodiči a různými komunitami a dalšími orgány, včetně policie a zástupců soudnictví, pracovníků s mládeží a mládežnických organizací, může pomoci sehrát podstatnější úlohu při integraci mladých lidí do společenství. Práce s mladými lidmi ve stále větší míře probíhá v rámci sítě řady orgánů a agentur opírajících se o místní společenství, která umožňuje využívat různé prostředky, jež mohou změnit společensko-ekonomické podmínky života mládeže i sklony páchat trestnou činnost. V Dánsku Národní rada pro prevenci kriminality zřídila ve většině místních municipalit řadu stálých výborů pro prevenci kriminality. Jeden z těchto výborů, výbor SSP, je pověřen prevencí kriminality mladých lidí.

       Decibel, Francie

       Delegace z osmi evropských a severoafrických zemí, sestávající z politiků, kteří se zabývají problematikou mladých lidí, disžokejů, vychovatelů, pracovníků s mládeží a zástupců hudebního průmyslu, se sešly na Evropském fóru, aby vyvinuli preventivní opatření související s účastí mladých lidí na noční zábavě. Úvodu třídenního setkání bylo využito k diskusi o povaze a rozsahu problémů souvisejících s nočním životem, jako je nadměrný hluk, dopravní nehodovost, nadměrná konzumace alkoholu, užívání drog a výtržnické jednání, a dále k výměně představ o preventivních opatřeních. V této souvislosti byla projednána celá řada představ, včetně:

       Ačkoliv není dosud známo, nakolik bude program Decibel fungovat, představuje podnětný příklad toho, jakým způsobem lze využít mezinárodní spolupráce při tvorbě preventivních programů.

       Pracovník vyčleněný pro práci s mládeží nebo street worker či jemu rovnocenný pracovník jsou ve společenství pokud možno rozmisťováni tak, aby co nejpřesněji zjistili potřeby mladých lidí, aniž by to ohrozilo princip důvěry. Jsou schopni kontaktovat skupiny mladých lidí v místech, kde se přirozeně shromažďují, a rozvíjet vztahy důvěry ještě předtím, než iniciují jejich zapojení do skupinových pracovních nebo specifických aktivit. Často jsou v situaci, kdy vědí lépe než jiné orány, jaké jsou přesné potřeby mladých lidí, s nimiž jsou ve styku, a tudíž jsou vhodnými prostředníky mezi nimi a sítí místních služeb. Má-li se napomoci tomuto procesu, lze na místní úrovni provádět méně rozsáhlé výzkumy sociální a hospodářské situace mladých lidí. Tyto výzkumy předcházejí navrhování celkové strategické reakce na jejich potřeby a problémy mládeže. O tento přístup se obdivuhodným způsobem pokoušejí ve městě Wolverhampton, Anglie.

       Výbor SSP, Dánsko

       V čele výboru SSP stojí ředitelé čtyř místních úřadů - policie, odboru školství, sociálních služeb a kultury. Na výborech SSP leží odpovědnost za zjišťování potřeb municipality, navrhování preventivních strategií, správné využití finančních prostředků a za koordinaci realizovaných opatření. Jiné výbory mají ve svých řadách zástupce sportovních zařízení, klubů pro mládež a sdružení majitelů domů. Hlavní těžiště práce komisí spočívá ve vytvoření sítě složené z rodičů, učitelů, pracovníků pro práci s mládeží, policistů a sociálních pracovníků, jejíž pomocí jsou podporováni mladí ohrožení jedinci.

       Výbor SSP sestavuje i skupiny, které se zabývají specifickými problémy komunity. Např. ve městě Aarhus kriminální chování skupiny mladých dospělých vyvolalo v jedné části města vážné znepokojení. Hladina strachu byla vysoká, mladší děti začaly napodobovat své starší kamarády a kriminalita i hladina strachu z ní spirálovitě stoupaly. Výbor SSP navázal nejdříve kontakt se skupinou starších dětí a poskytl jim možnost založit si vlastní mládežnický klub. Díky této iniciativě se mladí lidé začali cítit méně izolovaně od společenství a začali se chovat jinak. V důsledku toho mladší děti získaly jiný, konstruktivnější vzor nápodoby. Byla vypracována iniciativa využívající činnosti řady agentur, která se zaměřila na důležitější potřeby a problémy této skupiny mládeže, a postupně byly vytvořeny podmínky, ve kterých konflikty, jimž tito mladí dospělí čelí, mohly být porovnány a řešeny (Jensen, 1988).

       Nejsou k dispozici údaje o tom, nakolik jsou tato iniciativa nebo výbory SSP úspěšné v souvislosti s vypořádáním se s kriminalitou a strachem z ní. Vyhodnocení se spíše zaměřuje na celkový proces realizace opatření, který narazil na celou řadu potíží. V Aarhusu počáteční vzájemná nedůvěra mezi policií, výchovnými orgány a sektorem sociálních služeb vážně omezila jejich schopnost vzájemně spolupracovat a připravit společnou strategii. Vzájemná očekávání byla často nerealistická, agentury měly tendenci pracovat na základě velmi odlišných zásad, sledovaly různé cíle a obecný nedostatek konsenzu vážně zbrzdil rozvoj včasných iniciativ.

       Byla uspořádána řada seminářů věnovaných některým z těchto problémů. Dále byl zřízen řídicí výbor, který identifikuje vzájemné problémy, monitoruje a vyhodnocuje jednotlivé projekty a je zdrojem informací o trendech kriminality. Výbor podněcuje práci dalších místních orgánů, a snaží se sladit úsilí vyvíjené dobrovolnými organizacemi s úsilím vyvíjeným veřejným sektorem. Tam, kde se zájmy zvláštní cílové skupiny dostávají do rozporu se zájmy zaangažovaných orgánů, má výbor SSP za úkol nalézt společnou základnu a pracovní konsenzus, a to pomocí vzájemných konzultací a snahy o nalezení kompromisu. V praxi probíhá určitá debata o tom, zda takový konsenzus existuje. Jensen (1988) konstatuje, že existuje snaha vyvarovat se direktivního nařízení určitých řešení, avšak podle Kocha (1988) jejich iniciativy nemohou představovat skutečné zájmy společenství, protože v nich nejsou zastoupeni mladí lidé ani jejich rodiče. Koch (1988) rovněž poukazuje na ambivalentní postavení policistů, kdy v jedné chvíli plní roli sociálních pracovníků nebo vychovatelů a v dalším okamžiku prosazují právo. Princip důvěry, který je důležitým požadavkem účinné práce s mládeží, se může dostat do rozporu se zásadami prosazování práva a trestání.

       V souvislosti s prací s mládeží je třeba objasnit, do jaké míry může přispět prevenci kriminality. Pravděpodobně by měly být analyzovány cíle a účel této specificky zaměřené práce s ohledem na fakt, že pracovníci pro mládež se nacházejí v ambivalentním postavení, co se jejich reakce na trestnou činnost mladých lidí týče. Tito pracovníci samozřejmě dbají na to, aby se nestali prodlouženou rukou zákona, protože účinnost jejich práce do velké míry závisí na jejich schopnostech vybudovat a udržet vztahy založené na vzájemné důvěře. Ačkoliv pracují bezprostředně s mladými pachateli i s představiteli systému trestní justice, je důležité jasně definovat hranice mezi prací policie a prací s mládeží a schválit kodex praxe, který by jednoznačně stanovil způsoby spolupráce mezi policisty a sociálními pracovníky. Policie musí vzít na vědomí, že pracovníci s mládeží musí budovat a udržovat vztah založený na vzájemné důvěře, a naopak tito pracovníci musí respektovat významnou a důležitou roli práva. Důraz práce s mládeží by měl být kladen spíše na prevenci kriminálního chování než na pomoc policii identifikovat a odevzdat justičním orgánům ty, kteří se dopustili trestné činnosti. Při dosažení určité shody, pokud jde o reakci policistů na trestnou činnost páchanou jejich klienty, pracovníci pro mládež možná upřednostní spíše roli obhájců než prostředníků.

       Práce s mládeží založená na společném přístupu řady orgánů (Multi-Agency Youth Work), Wolverhampton, Anglie

       Znepokojení nad rozsahem nezaměstnanosti mezi mládeží ve městě Wolverhampton vedlo městskou radu k vypracování vyčerpávající studie o sociálních podmínkách mladých lidí a o tom, jak by existující sociální služby mohly nejlépe reagovat na jejich potřeby a problémy. Následná zpráva položila základ rozvoje těch strategií a politik, které slouží uspokojení potřeb mladých lidí. Vycházejíc ze zásady, že místní odbor nebo úřad sám o sobě nemůže adekvátně reagovat na potřeby a problémy, kterým mladí jedinci čelí, hlavní strategie spočívala v rozvoji integrovaného přístupu řady orgánů k nim.

       Městské radě byl poté vládou poskytnut příspěvek na financování pětiletého projektu, který přispěl k prosazení sociální odpovědnosti mezi mladými lidmi. K naplnění tohoto cíle byla identifikována řada strategií včetně:

       Ve dvou různých sousedstvích - chudinské čtvrti města s rychle se rozrůstajícím sídlištěm a v předměstské části města s nízkou veřejnou (a bývalou veřejnou) bytovou zástavbou, byli zaměstnáni čtyři pracovníci, vyčlenění pro práci s mládeží. Po celou dobu svého trvání program klade důraz na význam zvýšit míru odpovědnosti mladých lidí za výběr a realizaci činností, pro které se rozhodli ve společenství. Od sociálních pracovníků pro mládež se očekávalo, že budou identifikovat a pracovat s ohroženými skupinami jedinců a že budou udržovat úzký kontakt s místními školami, rodiči, celou řadu orgánů fungujících v komunitě i s dalšími orgány, včetně policie. V některých případech sehrávali úlohu zprostředkovatelů mezi policií a místní mládeží a obhajovali mladé lidi, kteří se museli dostavit před soud.

       Během pětiletého trvání projektu se jeho hlavní cíl, tj. odvrátit mladé od páchání trestné činnosti prostřednictvím práce s mládeží, významným způsobem změnil. Počáteční zájem o snížení kriminality byl postupně nahrazen prací s dávkami a snahou prosazovat stejné příležitosti. Posléze původní novátorský a podnětný přístup k práci s mládeží časem stále více připomínal tradiční formy této činnosti, odrážeje její místní a celostátní priority.

       Projekt trpěl nedostatkem podpory managementu, špatným plánováním a nízkou úrovní řízení. Byla vytvořena síť orgánů podílejících se na jeho realizaci, ale ta byla v praxi z převážné části neúčinná. Nedostatek profesionálního postavení a pravomocí, které jsou součástí zákonné odpovědnosti, znemožnil pracovníkům pro práci s mládeží, aby byly zapojeny další orgány a aby oni sami byli považováni za rovnocenného partnera na fórech, kterých se zúčastňují zástupci různých orgánů. To naopak omezovalo jejich schopnost obhajovat zájmy těch mladých ohrožených jedinců, kterými se tyto orgány nezabývaly. Existovalo málo důkazů o úspěšných pokusech změnit sociální a ekonomické podmínky mladých lidí prostřednictvím zlepšení dostupnosti podpory a poradenství poskytovaného různými orgány, ačkoliv účastníci projektu sami hodnotili své vztahy s pracovníky realizujícími projekt a ačkoliv některé nastolené vztahy s ohroženými mladými lidmi byly skutečně silné (např. s jedinci, kteří byli permanentně vylučováni ze školy) (Smith, 1994).

       Navzdory těmto omezením, u těch, kteří byli zapojeni do tohoto projektu, byly po dobu jeho trvání zjištěny nižší míry páchání trestné činnosti (s výjimkou starších bělošských mužů) než u těch, kteří se nezapojili (ačkoliv nejmenší vliv měl na pachatele nejzávažnějších trestných činů). Průkazné změny na chování byly spíše menšího rozsahu a dočasné. Patrné bylo napětí v souvislosti s prací s více jedinci, s nimiž se pracovalo méně intenzivním a více rozptýleným způsobem nebo intenzivně prováděnou prací s málo ohroženými jedinci. První typ práce pravděpodobně nemá žádný dopad na místní úroveň kriminality, zatímco druhý typ pravděpodobně nemá trvalý dopad.

       Podobně jako v případě všech typů intervencí vůči ohroženým mladým lidem musí se pečlivě dbát na to, aby nedocházelo k nálepkování lidí a rozšiřování intervenční sítě. K nálepkování může dojít tehdy, kdy relativně méně závažné chování je opětovně charakterizováno jako problematické, které si vyžaduje oficiální zásah. Pozornost proto musí být věnována tomu, aby se cílová skupina pachatelů, na něž jsou opatření zaměřena, neuváženě nerozšiřovala tak, že by nakonec zahrnovala mladé lidi, kteří nepáchají trestnou činnost, avšak např. pocházejí z kriminogenního prostředí nebo se stýkají s pachateli.

       Závažným úkolem je vyvarovat se rozšiřování intervenční sítě a negativních důsledků vyčleňování a stigmatizace mladých lidí a zajistit, aby těm nejpotřebnějším byly poskytnuty finanční prostředky. Jedním ze způsobů jeho řešení je zaměřit pozornost spíše na určité skupiny v dané lokalitě než na jednotlivce. Finanční prostředky by měly v první řadě plynout do oblastí s nízkou úrovní služeb, vysokou kriminalitou a vysokou nezaměstnaností a měly by být poskytovány ve specifických obdobích, kdy je úroveň dohledu nízká (např. po vyučování nebo v době školních prázdnin). Kromě toho pozornost by měla být věnována snadné dostupnosti finančních prostředků těm skupinám obyvatel, které je nejvíce potřebují, jako jsou migranti, etnické minority, sociálně a ekonomicky znevýhodnění jedinci. V některých případech také může být vhodné zaměřit se na specifické problémy mládeže, jako je drogová závislost, prostituce a bezdomovectví.

       Nehledě na limity práce s mladými lidmi při prevenci kriminality existuje nejméně pět způsobů, jejichž prostřednictvím pracovníci s mládeží ve spolupráci s dalšími mladými lidmi mohou prevenci přispět. Mohou:

Výňatek z publikace Johna Grahama a Trevora Bennetta