Podle skutků
poznáte je...

O problematice sekt a sektářství jsme si zašli pohovořit s doktorem teologie a členem dominikánského řádu docentem Odilonem Štampachem.

"Rád bych upozornil, že v každém velkém náboženském systému dochází k tomu, že se krátce po svém vzniku dělí na různé směry, a ty se zpravidla obviňují z hereze. Výtka je to vždycky vzájemná, z hlediska té naší, správné církve jsou ty druhé, odloučené, prostě sekty. Je to termín hodnotící a v našem století má přídech čehosi negativního, sám sebe většinou nikdo sektářem nenazve. Není bez zajímavosti, že české právo pojem sekta nezná, používá jen termín církve a náboženské společnosti a jakékoliv další hodnocení nepřipadá z právního hlediska v úvahu."

Záleží tedy na úřední registraci?

"Zdaleka ne. Náboženské společnosti v našem prostředí působí na základě ústavy a Listiny základních práv a svobod, registrace pouze poskytuje určité výhody navíc. Dává nárok na státní příspěvek na činnost církve, umožňuje přístup do takových institucí, jako jsou například školy, nemocnice nebo věznice, vytváří předpoklad pro právní subjektivitu, ale možnost působit ani nezakládá, ani neomezuje."

Jak tedy pojem sekta chápat?

"Zkusme to nejdřív obráceně, jsou jisté falešné znaky, podle kterých se často povrchně a neprávem některé náboženské společnosti za sekty označují. Někdy je to početní nepatrnost, jindy novost nebo neobvyklost nauky a praxe v daném prostředí. Pokud budeme hledat definici, která by pomohla při praktické orientaci, tak nakonec dojdeme k tomu, že určujícím znakem sekty je nad všechny rozumné meze přehnaná a přebujelá náboženská autorita. Buď nějaké osoby, většinou zakladatele či vůdce, nebo autorita nějakého textu, který se nebere jako sdělení lidské, a proto omylné a někdy nedokonalé, ale jako záznam nadiktovaný shůry, mající bezvýhradnou a absolutní pravdou. Přehnaná autorita náboženského textu se někdy označuje jako fundamentalismus. Když toto autoritářství doplníme ještě dalšími typickými znaky, totiž uzavřeností vůči okolí, neochotou k dialogu, nechutí vstupovat do rovnoprávných kontaktů a selekcí či utajováním informací, dojdeme k závěru, že není daleko od pravdy jednoduchá charakteristika, která označuje sektářství za náboženský totalitarismus."

Vzhledem ke špatným zkušenostem s totalitní minulostí by něco podobného mělo spíš odrazovat. V čem vlastně spočívá přitažlivost nejrůznějších sekt?

"Sekty se velmi často obracejí na mladé lidi a dnešní osmnáctiletí či dvacetiletí byli za starého režimu ještě dětmi a jejich zkušenosti nejsou tak špatné. Ovšem hlavní důvod popularity sekt spočívá v tom, že nastalo období, v němž se část společnosti loučí se skepsí typickou pro první polovinu našeho století, žijeme v době - a to dokazují objektivní průzkumy - kdy se znovu probouzí zájem o duchovní život a náboženské hodnoty. Lidé, zvlášť ti mladí, mají v sobě na jedné straně principiální touhu a ochotu otevřít se duchovní oblasti, ale zároveň malou vnitřní kapacitu, kterou mohou dát k dispozici. Dnešní člověk je totiž zahlcen velmi mnoha úkoly a povinnostmi, banálně řečeno musí vydělávat, starat se o rodinu nebo kariéru a mnoho prostoru pro naplnění duchovních potřeb už nezbývá. K tomu přistupuje nedostatek solidních religionistických informací, které by mohla a měla dávat škola, ale nejsou připraveni učitelé, není dostatek kvalitních učebnic a tak dál. Navíc, mnoho nových náboženských společností používá metod odkoukaných z komerční reklamy, a těm se těžko odolává. Potřeba věřit a málo času a sil, které se tomu věnují, představuje nebezpečí dvou krajností, do nichž lze snadno sklouznout. Ta první přináší sice silné prožitky, ale člověku chybí potřebné kulturní zakotvení a šíře vědomostí, proto se uzavírá, ztrácí ochotu ke kontaktu s okolím, a to je jeden ze symptomů sektářství. Druhá, opačná krajnost, zase otevřenost a toleranci nepostrádá, ale podněty bere pouze povrchně a naivně, je to taková přelétavá karikatura duchovnosti. Někdo si prostě myslí, že je velmi spirituální nebo mystický, když si zapaluje vonné tyčinky, maže se aromatickými oleji a do kouta pokoje umístí šamanský buben.

Vnímání duchovního života, které by mělo hloubku i příslušnou šíři je vzácný jev a dnes se moc nevyskytuje. A bylo by ho velmi zapotřebí."

Není chybou katolické církve, že zmíněnou potřebu víry včas nepodchytila a nechala tak příliš velké pole působnosti jednotlivým sektám?

"V zásadě asi ano, jde ovšem o to, jestli něco prakticky udělat mohla. Nutno si uvědomit, že hlavními prostředky, jimiž může katolická církev působit, je kázání při bohoslužbách, katecheze a církevní tisk, který se zase expeduje především v kostelích. Je třeba vědět, že v České republice navštěvují pravidelně bohoslužby přibližně čtyři procenta obyvatel, rozdělíme-li to ještě dál, tak na Moravě přibližně sedm procent a v Čechách jen jedno jediné procento. To je velmi málo, a proto musím své kolegy a spolubratry hájit. Na začátku devadesátých let byly tři čtvrtiny kněží působících v duchovní správě v důchodovém věku a dodnes se situace příliš nezměnila. Pár desítek kněží sice přišlo z podzemí a exilu, záhy ale začal klesat počet řeholníků a seminaristů, například v pražském semináři až na polovinu, takže nahrazování přestárlých kněží nepostupuje. Není výjimkou, když jeden farář obhospodařuje okruh, v němž je kolem pětadvaceti třiceti vesnic.

Situace je špatná a není to jen vinou minulého režimu, ten měl u nás stejné záměry i morálku jako v sousedních zemích a například v Polsku katolická církev zdaleka tolik neustupovala, dokázala lépe vzdorovat a obhájila si své místo i poměrně velkou svobodu působení. Je to, soudím, důsledek dlouhodobého vývoje českého katolicismu, průměrný vztah českého obyvatele ke katolické církvi je přinejmenším podezíravý, jedno staré úsloví říká, že když se rozpárá český katolík, vyskočí z něj husita."

Často se hovoří o nebezpečí, které sekty představují. Myslíte, že je přeceněné, nebo nedoceněné?

"Domnívám se, že je třeba velmi striktně dodržovat zásadu, že člověk má být posuzován za to, co opravdu dělá, a ne za příslušnost k nějakému společenství. To, že patří k některé sektě, může být jenom pomůckou k pochopení celé záležitosti. Pokud třeba někdo zabrání poskytnutí nutné transfúze dítěti, je to v zásadě zanedbání povinné péče, trestný čin, kterého se může dopustit kdokoliv. Je jistě možné, že soudní senát přihlédne k tomu, že šlo o důsledek náboženského přesvědčení rodičů, kteří se jinak starají o potomky vzorně, a bude to brát jako jistou polehčující okolnost, ale to je věcí jen a jen příslušného soudu. V opačném případě bychom dělili lidi na ty, kteří se nám líbí a nelíbí, do toho by se mísilo, co si přejeme a nepřejeme, prostě zase by tu byla jakási diskriminace z ideopolitického hlediska, a to by bylo velmi nešťastné. Jistě, jsou případy, kdy hysterická náboženská hnutí navádějí k hromadným sebevraždám, v živé paměti je bezpochyby tragický sektářský plynový útok v tokijské podzemní dráze, u nás připravila mnoho lidí o majetek prapodivná společnost jistého pana Dvorského, který si říká Parsifal Imanuel. To jsou ovšem naštěstí jen výjimky a já se velmi obávám toho, že kdyby někdo mocný prosadil, že je správné zasahovat proti podobným nebezpečím všude už v zárodku, tak by se to svezlo po komkoliv a nikdo by později neposoudil, zda právem, či neprávem. Jisté sektářské tendence najdeme totiž i ve velmi etablovaných církvích a náboženských společenstvích."

Považujete tedy obavy provázející činnost sekt za přehnané?

"Ne, to ne. Obecné nebezpečí vyplývající ze sekt a sektářství podle mého názoru spočívá v tom, že dělá z lidí nesamostatné tvory. Někdy se tomu říká mentální programování, nejde zpravidla o přímé příkazy, které by někdo plnil, ale je vytvořeno pouto silné závislosti, takže stačí jen náznaky, po nichž následuje nepochopitelná poslušnost. Zkrátka to, co nejvíc sektářství vyčítám, je prostý fakt, že bere člověku svobodu.

Zaznamenal: Antonín Jirotka