Pane předsedo, já přece nejsem žádnej vrah. Možná jsem trochu zuřivej, pravda, ale táta mě vždycky učil, že se člověk musí umět ovládat a nikdy si nemá vylejvat vztek na živejch bytostech. Už léta, vždycky když mě popadne největší zlost, seberu se a jdu do kůlny štípat dříví. Přibližně po takový hodinový potyčce s pařezama je mi zase dobře a navíc mám pár dní čím topit.

Pokud se týče stavitele Jeřábka, tak on je to vlastně docela hodnej člověk. Jenom nesmíte dovolit, aby vám s něčím pomáhal. Když třeba trošku vrčí rádio a vy mu nezakážete, aby se podíval dovnitř, můžete vzít jed na to, že přijímač už nikdy nevydá ani hlásku. Jednou, když jsem řezal špalky na cirkulárce, tak přišel s tím, že moje pila má moc nízký otáčky a že je zvedne. Chvilku se hrabal v elektrický svorkovnici, pak vítězně zapnul proud a motor nám před očima shořel. Od tý doby pižlám dříví ručně a Jeřábek se nechal v hospodě slyšet, že je to tak mnohem bezpečnější, určitě totiž nepřijdu o prsty. Jindy se mi zase předbíhal budík. Když se o tom soused dozvěděl, se suverenitou švýcarskýho hodináře strčil stroječek do kapsy a povídal, že to nic není, můžu se prej spolehnout, že to spraví. Teprve po několika měsících mi ten budík poraženě vrátil zpátky zabalenej v igelitovým sáčku. Pero, kolečka, šroubky, všechno do mrtě rozebraný...

Ale k věci. Byla to vlastně moje vina, že jsem Jeřábka požádal, aby mi pomohl udělat garáž. Měl jsem tušit, že to špatně dopadne. Jenže já si říkal, je to inženýr, stavař, když umí vyprojektovat a ve městě postavit desetipatrovej hotel, tak snad pro něj nebude problém vybudovat boudu pro škodovku.

Byl velice ochotnej, prej se toho ujme osobně. Okamžitě nakreslil projekt, vyměřil základy a zatloukl do země kolíky. Naplánoval zdi tlustý jako městský hradby a spotřeboval na stavbu víc betonu, než se běžně používá pro údolní přehradu. I mojí manželce se to zdálo divný a já trouba ji ještě uklidňoval. Neboj, povídám, on ví, co dělá, je to sice dražší, než jsme čekali, ale aspoň po nás něco pořádnýho zůstane...

Za tři měsíce bylo všechno hotový. Inženýr se dostavil ve slavnostním obleku, půl vesnice se přišlo na naši stavbu podívat. Já nastartoval auťák a vjel dovnitř. Teprve když jsem zastavil, tak mi všechno došlo. Garáž je pevná, solidní, auto se do ní vejde tak tak. Z každý strany zbejvá necelejch pět centimetrů. Takže se tam nedá z vozu vystoupit...

Vycouval jsem, vylezl a koukal na to nepotřebný betonový monstrum. Stavitel Jeřábek se rozpačitě usmíval. Potom tiše poznamenal, že chyba je vlastně v tom, že se u mojí škodovky neotvírají dveře dovnitř.

Neřekl jsem ani slovo. Vzpomněl jsem na nebožtíka tatínka a taky na to, že mám v kůlně spoustu dříví, který je potřeba rozštípat. Tak jsem vzal sekeru a... Já vážně nevím proč se inženýr tolik polekal. Rozrazil přihlížející zástup, jako střela vyletěl z branky a rovnou pod kola projíždějícího traktoru.

Podívejte, já mu to bolestný docela klidně zaplatím. Při nejhorším můžu uhradit i to, že byl tři tejdny ve stavu nemocnejch a nemohl pracovat. Ale, pane předsedo, zvažte jednu věc. Jestli totiž to krátkodobý vyřazení inženýra Jeřábka z pracovního procesu nakonec českýmu stavebnictví přece jen spíš neprospělo.

Antonín JIROTKA