Byli čtyři a toho dne jako obvykle, týden co týden, hráli v bytě pana Němce karty. Nejmladším z nich byl vousatý pan Viliam, který v této sestavě nedávno nastoupil na místo svého předchůdce, jen se odstěhoval pryč z města. Čtveřice mužů dohrála a peníze naposledy změnily majitele, čímž se ukázalo, že tento večer byl nejúspěšnější pan Těsnohlídek.

Protáhli si záda, pohodlně se uvelebili v křeslech a rozhodli se, že si udělají generálku na silvestra. Otevřeli vínko a věnovali vzpomínku bývalému spoluhráči. "Jakpak se asi má?" vznesl dotaz pan Poláček a pokračoval: "V novém bydlišti nezačal zrovna šťastně - hned pár týdnů nato, co se přestěhoval, byl vykraden. Někde ztratil klíče, kdosi je našel a bylo to. Četl jsem o tom v černé kronice - nebo to bylo i v nějaké soudničce?"

"Ty taky jednou skončíš v soudničce," uchechtl se Němec, "nosíš klíče na šňůrce kolem krku jako nějaký klučík a myslíš si, jak jsi na to vyzrál. Jenže šňůrka se přetrhne..." "Já to mám zařízené nejlíp," ohlásil pan Těsnohlídek. "Dávám klíč od domku do boty před verandu - nemusím mít strach, že ho někde ztratím, a koho by napadlo koukat do starých křusek." "No nevím; abychom si zrovna o tobě nepřečetli v nějaké soudničce," zapochyboval o účinnosti tohoto opatření pan Němec. "Kdepak, není nad to mít klíče na kroužku u kalhot a pravda, nezapomenout na ně, když si člověk bere jiné gatě."

Pan Viliam, který až do této chvíle mlčel, pravil:
"Přátelé, bylo tu dobře, ale musím jít, žena mě čeká." Přemlouvali ho, ale on posmutněl, a představiv si v duchu svou choť v rozkaceném provedení, řekl, odevzdaně potřásaje hlavou: "Ano, mám ženu hodnou - ale spravedlivou..." Po tomto tklivém vyznání jej už nezdržovali - a když za ním zapadly dveře, otevřeli si další lahvičku; generálka na silvestrovskou oslavu pokračovala: Povídali, popíjeli a asi po hodince se v bytě pana Němce ozval telefon. Na druhém konci drátu pokřikoval nazlobený hlas manželky pana Viliama: "Dejte mi k aparátu toho mého ochmelku!"

"Už odešel, je to asi... deset minut nebo tak nějak," pokoušel se zachránit situaci pan Němec. "Asi mu nejel autobus..." "Měl být už před hodinou doma, však já mu to mizerovi spočítám," volala choť pana Viliama a bez rozloučení zavěsila. "Vskutku má ženu hodnou - ale spravedlivou," suše podotkl pan Těsnohlídek, "raději si připijme na to, že jsme kluci svobodní, eventuálně rozvedení!" Po nějaké době dopili a s výjimkou pana Němce se odebrali ke svým domovům. Avšak pro pana Těsnohlídka tím události neskončily; když dorazil domů, vyzkoušeným a léty ověřeným pohybem, jenž nenarušoval stabilitu těla, sáhl do boty a ejhle - šmátrající prsty nenalezly klíč.

"To snad není pravda, co je to za fóry," mumlal pan Těsnohlídek a učinil druhý pokus, opět marný. Zvedl obě boty a důkladně je protřepal - bez úspěchu. A tak asi o půl hodinky později znovu zazvonil u pana Němce. Když zmíněný muž otevřel - už v pyžamu - svěřil se mu se svým problémem a poté mu bylo nabídnuto, aby přenocoval.

"Ráno moudřejší večera," pravil pan Němec, a tudíž šli spát. Ukázalo se, že měl pravdu - díky ránu moudřejšímu večera zapřemýšleli nad šálkem černé kávy a pan Němec poté pravil: "Nechci nikoho bezdůvodně podezřívat, ale kdepak asi byl celou tu dobu po svém odchodu Viliam? Domů to má zhruba půl hodiny!"

Ač nerad, svěřil se pan Těsnohlídek při vyšetřování i s touto eventualitou, a tak se stalo, že jeho úspory a cenné předměty byly u pana Viliama skutečně nalezeny, byť už ne všechny. Vousatému panu Viliamovi tím nastalo mnoho problémů - skutečné oslavy silvestra se nezúčastní ani doma, ani u svých, teď už bývalých přátel, a až se konečně vrátí, ještě leccos schytá od své manželky - hodné, ale spravedlivé... A pan Těsnohlídek? Do boty už klíč nedává a nepříliš nadšeně čeká, zda se jeho příběh neobjeví v černé kronice nebo v nějaké soudničce...

Jiří TIBITANZL