Autor: Kpt. Ing. Jiří Dastych Policejní prezidium Ředitelství služby kriminální policie Praha

Je naprosto nepochybné, že hlavním fenoménem současnosti je značný nárůst informačních technologií (IT) a s tím spojené pronikání výpočetní techniky, nutně vybavené softwarem, do celé společnosti a především do každodenního života nás všech. Vývoj je tak rychlý, že je nutné neustále sledovat nové informace, jinak se otevírá obrovská mezera mezi realitou a znalostmi. Totéž platí o softwarové kriminalitě v celku, protože pachatelé trestných činů tohoto druhu mají obvykle značný násko k před represivním aparátem. Toto tvrzení se v současnosti týká v jisté míře i Policie ČR. Důvodů je několik. Patří mezi ně zejména nutnost kvalitního počítačového vybavení, které je také samozřejmě finančně nákladné. Dalším důvodem může být i nedostatek kvalifikovaných odborníků. Bývalý ministr vnitra Jan Ruml jednou řekl známou pravdu o tom, že policie nemůže být na stejné čáře nebo dokonce před zločinem. Situace je vždy taková, že bude krok za ním. Naším úkolem je tedy držet se v minimálním odstupu. V případě informačních technologií to platí mnohonásobně. Situace je taková, že IT velmi rychle expandují i do běžného života a zároveň dochází k jejich velmi rychlému vývoji. Technologickému i softwarovému.

Současnost klade na policii značné nároky a je možno říci, že se tyto nároky budou stále zvyšovat. Počítačová kriminalita se jako kukaččí mládě vložené do informačních technologií bude stále zvyšovat. Není daleko doba, kdy se, stejně jako dnes, kdy máme obavu z odcizení motorového vozidla nebo vloupání do bytu, budeme obávat neoprávněného získání dat z našeho domácího počítače nebo znepříjemňování běžného života stále více závislého na výpočetní technice. A to naprosto záměrně nechci příliš otevírat otázku bezpečnosti osobních dat. V mnoha filmech, které se snaží o pohled do budoucna, můžeme vidět, co nás pravděpodobně čeká. Pro mnohé je již mnoho současného ve spojitosti s informačními technologiemi science fiction.

V souvislosti se softwarovým pirátstvím se především otvírá otázka autorských práv. Ochrana počítačových programů z hlediska práv autora bude stále složitější. Již dnes, kdy je Česká republika přede dveřmi informačního boomu, se jako nevyhnutelné jeví snížení množství nelegálního software na minimální úroveň.

Hlavním trestným činem je porušování autorského práva k programovému vybavení - softwarové pirátství. V současnosti je na území republiky nelegálně užíváno více softwaru než legálně. Odhady se velmi liší, ale je možno počítat asi s 60-70 t % nelegálně užívaného softwaru. Pro srovnání - ve Spojených státech je to cca 30 % v západní Evropě mírně více - cca 35-40 %. I zde jsou výjimky jako Portugalsko a snad i Řecko. Jsou to země ekonomicky spíše na okraji vyspělé západní Evropy. A s naším přibližováním se k západoevropským strukturám se k nim pravděpodobně dříve nebo později přidáme.

Stav v této oblasti nedává naší zemi příliš dobrou vizitku. Abychom zjistili, jaké jsou příčiny, musíme se podívat do minulosti. Již před rokem 1989 podepsala naše republika (tehdy jako ČSSR) dvě úmluvy. Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl z 9. 9. 1986, ve znění pařížské revize z 24. 7. 1971 a Všeobecnou úmluvu o autorské právu z 8. 9. 1952 (Ženeva) ve znění pařížské revize z 24. 7. 1971. Tím se zavázala (mimo jiné) respektovat autorská práva a v souvislosti s tím byl zařazen do trestního zákona § 152 - Porušování autorského práva. Nelze tedy říci, že před rokem 1989 u nás byla právní pustina. Kde byl problém, je naplňování těchto úmluv a jejich prosazovaní do života. Tedy i ustanovení trestního zákona. Na základě politického rozhodnutí bylo plnění úmluv minimalizováno (v této oblasti) a respektování autorských práv bylo především v oblasti software téměř nulové. Tomuto postupu nahrávala i situace ekonomických a jiných sankcí, kdy legálně získat zahraniční programový produkt by lo téměř nemožné. Ale ekonomika a i jiné oblasti počítačové programy stále více vyžadovaly. Proto bylo naprosto normální, když byl do země různě "pašován" software ze zahraničních zájezdů, seminářů a i vědeckých konferencí. Je možno říci, že získání kvalitního západního softwaru bylo úspěchem a nikoho ani ve snu nenapadlo, že se vlastně jedná o trestný čin. Po roce 1989 a v letech následujících došlo mimo jiné změny i k posunům v názoru na dodržování autorských práv k počítačovým programům. Ovšem změna šla od shora dolů. Zatím co rozhodující orgány státní správy začaly řešit tento problém, a jak jsem již uvedl došlo i k vzrůstajícímu mezinárodnímu tlaku, občan své chápání nezměnil.

Historické kořeny vztahu k duševnímu vlastnictví jsou důležité pro pochopení současné situace v ČR, protože mnohdy dochází k zjednodušenému pohledu na tento problém, a to především ze zahraničí. Řada softwarových společností, které jsou zároveň největšími nositeli autorských práv k počítačovým programům, předpokládá, že rok 1989 udělal předěl mezi dříve a nyní. A samozřejmě především ve vztahu k duševnímu vlastnictví. To ovšem není pravda. Jako v řadě jiných oblastí i v této zůstali lidé stejní jako peřed oním "předělěm". Jen málo z nás je ochotno pracovat na svém postoji k duševními vlastnictví tak, abychom odpovídali vyspělé společnosti.

Průměrný občan České republiky má dosud minimální právní vědomí. To znamená, že jeho znalost základních zákonů je téměř nulová a v trestní a přestupkové oblasti se obvykle řídí pouze "upraveným" desaterem. Vychází z obvyklého chápání rozdílu mezi dobrým a špatným. Každý ví, že krást se nemá, stejně jako podvádět, poškozovat cizí majetek apod. Přes tento obzor však vidí málokdo. Jen velmi málo lidí, kteří k tomu nejsou nuceni, si někdy přečetlo zákon o přestupcích nebo trestní zákon. Přitom bez jejich znalosti se mnohdy dopouštějí protiprávního jednání, kterému by se řada slušných a poctivých lidí jistě vyhnula, pokud by si byla plně vědoma možností postihu. Poměrně masivní a dlouhodobě vedenou kampaní by se jistě daly tyto skutečnosti změnit. To však není příliš schůdná cesta, protože je otázka, zda by vynaložené síly a prostředky dokázaly plošně změnit právní vědomí celé aktivní populace v zemi. A především kdy.

Policie České republiky, konkrétně pak policisté plnící úkoly v trestním řízení, tj. vyšetřovatel a policejní orgán, jsou ve smyslu § 158 odst. 2 trestního řádu povinni činit nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti. Mají tedy povinnost konat preventivní činnost.

Každý člověk, který si přečte tento paragraf trestního řádu, si logicky představí jakousi činnost směřující k preventivnímu působení na občany. Realita je ovšem jiná. Po listopadu 1989 došlo k značnému nárůstu trestné činnosti ve všech oblastech. Při střízlivém vyhodnocení se pravděpodobně jedná o jakousi "daň" za demokracii, kterou platíme bez rozdílu všichni. Policie proto vynakládá obrovské úsilí na potlačování trestné činnosti jako takové. Prostor pro prevenci tak zůstává jen velmi malý. Bez toho, že bych chtěl rozebírat různé formy prevence apod., je realitou dneška, že jednou z mála možností preventivního působení je dopadení a potrestání pachatele trestného činu. Policie tak neustále zvyšuje svou aktivitu, a to v plné míře platí i pro počítačovou kriminalitu a zvlášť softwarové pirátství.

Systém trestního řízení v naší zemi (policista předá podezřelého vyšetřovateli, který mu sdělí obvinění z trestného činu a po zpracování případu věc předá státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby, státní zástupce podá obžalobu soudu, před kterým se koná trestní stíhání), není ani jednoduchý, ani rychlý. Jeho spletitost a nutnost překonávání různých překážek je mnohdy důvodem značného časového odstupu mezi zadržením pachatele a jeho odsouzením. Tím je narušen jeden z velmi účinných způsobů půso bení na občany. Každý již zná situace, kdy obviněný z trestného činu, vyšetřovaný na svobodě, pokračuje ve své trestné činnosti. Navíc značná doba mezi spáchání trestného činu a odsouzením vyvolává v řadě lidí pocit beztrestnosti. Samotný trest udělený někdy i po letech tak ztrácí na své účinnosti.

Dalším nemalým problémem je novota stíhání porušování občanského práva. Samozřejmě, že se § 152 nedostal do trestního zákona až po roce 1989. Ale až po tomto roce se v širším měřítku začalo s trestním postihem. Je tedy jedním z negativních dědictví minulosti, jak jsem již uvedl výše, že systém není zcela připraven na trestní stíhání tohoto trestného činu. Pokud ale již na mnoha místech, myšleno především okresech (obvodech) v ČR, jsou již zkušenosti s trestním stíháním za pirátské audio a video nosiče, nebo za nelegální hudební produkce, tak softwarové pirátství je naprostá novinka. Samozřejmě nelze vidět vinu v samotném systému. Ten je postaven na lidech, kteří svou prací musejí naplňovat literu zákona. Z praxe jsou však vidět obrovské problémy při realizaci trestných činů spojených s počítačovými programy, protože první konflikty začínají na úřadech vyšetřování. Vyšetřovatelé nejsou mnohdy připraveni na stíhání této trestné činnosti. Sám jsem v praxi zažil případ, kdy se vyšetřovatel bránil sdělit obvinění z trestného činu i přes to, že byla činnost pachatele zadokumentována a navíc se ke své činnosti i doznal do Protokolu o podání vysvětlení. Samozřejmě se jedná o extrém, ale velmi výmluvný.

Jedním z dalších důvodů v podstatě masového užívání nelegálního softwaru je jeho cena. Je smutnou skutečností, že kupní síla průměrného občana je relativně nízká. Přitom ceny kvalitního softwaru se počítají v tisících korun a běžně přesahují i hranici deseti tisíc korun. To vede řadu lidí k rozhodnutí získat a užívat nelegální software. Bohužel jim v tom nezabrání ani vlastní morální přesvědčení. Za uplynulá léta byla morálka ve spojení s pirátským software skloňována mnohokrát a s minimálním výsledkem. Pro generace žijící skoro celý nebo značnou část života s heslem "co je doma, to se počítá", je morální apel v podstatě bezcenný. Počítačové programy totiž nijak zjevně neukazují svou vyčíslitelnou hodnotu. A proto není výjimkou osoba, která neoprávněně užívá na svém soukromém počítači software za několik set tisíc korun.

Základní pojmy

- softwarovým pirátstvím jsou všechny útoky na právo autora a další práva k počítačovým programům, uvedená v autorském zákoně,

- softwarový pirát je užívané označení osoby porušující autorský a trestní zákon.

Základní normou pro diskusi o počítačovém pirátství jsou ustanovení Zákona č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) (ve znění pozdějších předpisů). Tento zákon byl naposledy novelizován s účinností od 22. dubna 1996, kdy byla do autorského zákona zavedena ustanovení o počítačových programech, které jsou nadále chráněny jako díla literární (§ 2 odst. 1 autorského zákona).

V § 14 - Užití díla, je uvedeno, že užít díla, pokud to není dovoleno přímo zákonem, lze jen se svolením autora, kdy svolení k užití díla uděluje autor smlouvou. A dále, že autorovo oprávnění vyplývající ze zákona nemůže být dohodou stran vyloučeno ani zkráceno. Tím, je v problematice softwaru jednoznačně řečeno, že uživatel musí disponovat smlouvou jakéhokoliv druhu k tomu, aby mohl být oprávněným uživatelem.

V § 15 zákon upřesňuje, že autorovo svolení k užití díla nepotřebuje a odměnu není povinen poskytnout, kdo zhotoví rozmnoženinu nebo napodobeninu uveřejněného díla pro svou osobní potřebu...nejde-li...o počítačový program. Zákon zde jednoznačně a bez možnosti jiného výkladu říká, že počítačový program má jiný režim při kopírování než ostatní autorská díla literární, mezi která je zařazen. Dále je ve čtvrtém odstavci paragrafu 15 autorského zákona umožněno, že oprávněný uživatel počítačového programu není povinen získat autorovo svolení ani poskytnout zvláštní odměnu k pořízení rozmnoženiny, překladu nebo úpravy takového programu, potřebuje-li tuto rozmnoženinu, překlad nebo úpravu pro provoz programu na počítači, pro nějž byl tento program získán. Dále ke zjištění informací nezbytných k dosažení funkčního spojení dvou nebo více počítačových programů, pokud je taková rozmnoženina, překlad nebo úprava pořízena jím samotným nebo osobou jím určenou, nejsou-li tyto informace běžně dostupné a je-li jejich získání omezeno na části počítačového programu nezbytné k dosažení uvedeného cíle. A k archivním a záložním účelům, popřípadě k nahrazení oprávněně získané rozmnoženiny, která byla ztracena, zničena nebo jinak znehodnocena.

Závěr:

Oprávněný uživatel může disponovat třemi kopiemi softwaru
a) datový nosič, který zakoupil s originální licencí (diskety, CD-ROM),
b) záložní (bezpečnostní) kopie,
c) kopie na pevném disku počítače.

Každá další kopie je nelegální.

Trestná činnost

Neoprávněné užívání software

V praxi se vyskytují dvě základní formy této trestné činnosti:

1. Tzv. domácí uživatel (konkrétní fyzická osoba), který získal případně dále získává různým způsobem software pro svou osobní potřebu.

2. Užívání nelegálního software pro komerční účely. Obvyklým případem je podnikatel nebo společnost, která z důvodu neochoty k investicím nebo nedostatku finančních prostředků buď získala běžnou cestou pirátský software a užívá ho, nebo, a to je nejčastější případ, bylo zakoupeno menší množství licencí, než je ve skutečnosti užíváno.

3. Zvláštní formou jsou počítačové herny.

I přes stále se zvyšující aktivitu Policie ČR se tato trestná činnost nedá běžně odhalovat. Důvodem je pasivita uživatelů pirátského softwaru. Jejich činnost je založena na jednoduchém pravidle - získat softwar a pouze jej užívat. V absolutní většině případů je dále omezeno množství osob, které vědí o užívání nelegálního software. Zde jsou trochu výjimkou počítačové herny. Jejich majitel nebo provozovatel však také nedává ve všeobecnou známost, že nemá souhlas autora k užití jeho díla touto formou.

Tím nechci říci, že nejlepší cestou k beztrestnosti je maximální utajení této činnosti. To je samozřejmě nesmysl. S jistou mírou úspěchu se o to může pokusit domácí uživatel, ale jeho největší slabinou je, že počítačové programy musí někde získat. Tím se zapojuje do černého trhu a rozšiřuje množství osob, které o jeho činnosti - poptávce vědí.

Tzv. domácí uživatel (konkrétní fyzická osoba)

V případě domácích uživatelů je situace trochu odlišná. Obvykle není problém s hledáním odpovědné osoby, která vědomě nelegální počítačové programy nainstalovala a užívala. Je až zarážející jaké množství pirátského softwaru bývá na jediném počítači člověka, který je užíval pouze pro vlastní domácí aktivity. Řada takového softwaru je pro něho nevyužitelná, nebo kvalita počítače neodpovídá požadavkům programu. I přes tyto skutečnosti nacházíme různé verze AutoCADů a např. ekonomického softwaru. Není výjimkou, kdy je na pevném disku počítače několik operačních systémů, a to tak, jak se historicky vyvíjely od velmi starých DOSů k nejnovějším Windows 95.

Domácí uživatelé velmi hřeší na omezené možnosti Policie. Je skutečně, ať už z jakéhokoli důvodu, nepřijatelná myšlenka masových kontrol v bytech spojených s "prohledáváním" počítačů ke zjištění nelegálního softwaru. Hlavním důvodem k ukončení činnosti softwarového piráta tak není strach s trestního postihu. Takový člověk nemá obavu z následků, které by mu reálně hrozily. Vzhledem k minimu realizovaných případů (cca 30-40 ročně) nemají lidé možnost vidět ve svém bezprostředním nebo i vzdáleném okolí příklad policejní aktivity. Odsouzeno bylo zatím jen několik případů. Lidé si stále myslí, že jsou v podstatě nepostižitelní.

Myslím, že je to chybný úsudek. Každý takový člověk by si měl uvědomit, že nežije na poušti. Počítačové programy nezískal ze vzduchu. Takový člověk pravidelně koná činnost spojenou se získáváním nového softwaru. Různými způsoby - nákup přes inzeráty, od známých a kamarádů apod. Tím stále více lidí ví, co dělá a jakým softwarem disponuje. Obvykle si totiž prodejci nelegálních počítačových programů vedou evidenci zákazníků a odebraného zboží. Jako dobří obchodníci. Navíc, bohužel, je v naší povaze při přistižení ukazovat na ostatní. Jako by to mělo přímý vliv na výši trestu. Z těchto důvodů tak policie nepotřebuje hromadné domovní prohlídky, protože informace získá jinak, a následně přijde udělat prohlídku pouze ke konkrétní osobě. Obvykle se 100% úspěchem.

Následky jsou pro pak již obviněného velmi nepříjemné. Jako příklad bych chtěl uvést pana Vlastimila Ővingra z Roudnice nad Labem, který byl dne 30. května 1997 odsouzen Okresním soudem v Litoměřicích za to, že prostřednictvím inzerce prodával počítačové programy Mapa Prahy, DOS, Microsoft Word a Windows, trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmínkou na jeden rok, k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč a propadnutí věci - datových nosičů. Jistě mu to nestálo za to. Navíc se pochopitelně trest zapsal do rejstříku trestů, kde řadu let bude dávat na požádání vědět, že pan Švingr byl odsouzen za úmyslný trestný čin.

Takových případů, odsouzených softwarových pirátů bude stále přibývat. I přes obecně známou pomalost naší justice dostává se zvětšující množství obvinění k podání obžaloby a projednání před soudem. Každý uživatel si tak bude moci zjistit, jaké následky mu jeho činnost přinese.

Je smutné že se veškerá výše uvedená tvrzení týkají i dětí. Samozřejmě nejsou trestně odpovědné, ale jednou budou. V případě, že jejich rodič jim dává negativní ukázku rozdílu mezi respektováním zákona a jeho pohrdáním, nelze čekat, že se budou chovat jinak. Ano začíná to již na škole. Je naprosto běžné, když si žáci prvního stupně základní školy mezi sebou vyměňují počítačové hry stejně, jako si dříve vyměňovali poštovní známky. Nemohu pominut vyprávění jedné z řídících pracovnic velké softwarové firmy, která jako dárek, při návštěvě u známých, dala dítěti asi ve věku osmi let hru za 1 500 Kč. Dítě po zjištění ceny dárku se velmi rozzlobilo a vysvětlovalo, že za tyto peníze by ve škole mělo pět her a ne jednu. Nechci tím házet odpovědnost na naše jistě problematické školství. Chci poukázat na to, že již dnes roste ve školních lavicích generace lidí, která získává velmi negativní "nátisk" v oblasti respektování cizích práv. Ani rodiče, ani škola jim nejsou schopni dát pozitivní vzor. Je proto nutné, aby již na základních školách byla stávají specializovaná výuka zaměřena na pochopení a akceptování nutných norem, bez kterých ještě nová generace občanů této země bude z tohoto hlediska neschopna života v plně demokratické vyspělé společnosti. Pokud již dnes my všichni svým chováním vložíme do dětí špatné návyky a pokřivený pohled na to, co je správné a co špatné, nebude již v budoucnu možnost jejich názor podstatně změnit. Budou na tom stejně jako my, kdy většina lidí užívajících výpočetní techniku je velmi často konfrontována s aktivitami okolo nelegálního programového vybavení a především jeho užívání.

Užívání nelegálního softwaru pro komerční účely

Komerční užívání nelegálního softwaru má dva základní druhy. Prvním je jakýkoliv podnikatel, společnost, organizace nebo firma (dále právnická osoba) , která z různých důvodů nemá v podstatě žádný legální software. Jedná se obvykle o menší společnosti a důvodů takové činnosti je nepřeberně. Hlavním je nedostatek nebo neochota investice do softwaru. Spektrum osob je od naivních lidí, kteří se pustili do podnikání a pak se snaží přežít, až po takové, kteří se naprosto chladnokrevně rozhodli neutratit ani halíř za "zbytečnosti". Samozřejmě u některých právnických osob jde o "kolektivní" rozhodnutí, ale obvykle lze nalézt konkrétní osobu, která nese odpovědnost za takový postup.

Druhým je právnická osoba, která pro svou činnost zakoupila licence k užívání, ale ve skutečnosti užívá více licencí. Takový postup volí subjekty užívající finančně náročný software - grafická studia, ekonomické řízení apod. Jako v předchozím případě je spektrum pohnutek pro takovou činnost velmi široké.

Vyhledání a odhalení nelegálního užívání počítačových programů v komerční sféře je velmi obtížné. Zatím neexistuje optimální způsob zjištění, zda konkrétní společnost užívá nelegální software. Nabízí se samozřejmě spolupráce s finančními úřady, které z titulu své činnosti mají nejlepší možnost takového zjištění. Ale prakticky taková spolupráce naráží na "mlčenlivost" pracovníků FÚ danou zákonem o finančních úřadech. Proto je postup mnohdy podobný jako v případě fyzické osoby.

Dosud nejúčinnějším řešením je navázat úzkou spolupráci s distributory a prodejci softwaru - tzv. distribučními kanály. Pracovníci těchto organizací nebo prodejci obvykle disponují s konkrétními informacemi o množství nelegálního softwaru užívaného jejich zákazníky. Ve spolupráci s policií jim však brání "etika" obchodování a především strach ze ztráty zákazníka, který by se dozvěděl o tom, že distributor nebo prodejce spolupracuje s policií. Pro odstranění tohoto strachu je nutné s informacemi tohoto druhu pracovat co nejopatrněji. Žádný subjekt neposkytne informaci o svém zákazníkovi v případě, že by byla možnost jeho prozrazení, a tím v podstatě komerční likvidace.

V komerční oblasti si nelze samozřejmě představit jakýkoliv subjekt, který před všemi (včetně zaměstnanců) utajuje a dokonale utají takovou informaci. Znalosti lidí se neustále zlepšují, a proto mnohý zaměstnanec více či méně ví, že software, se kterým pracuje, je pirátský. V tomto momentě se dostáváme k morálce lidí, kteří vědí, že se nedopouštějí ničeho protizákonného, ale na druhou stranu takovou činnost v podstatě mlčky schvalují. Zvláštním případem zaměstnanců jsou počítačoví odborníci, kteří jako různí správci firemních sítí, analytici apod. vědí, že společnost užívá nelegální software. Mnohdy se tito zaměstnanci podíleli nebo přímo prováděli instalaci pirátského softwaru u společnosti. V konkrétních případech pak tvrdí, že k tomu byli donuceni. I přes přetrvávající dědictví minulosti si nedovedu představit takový nátlak zaměstnavatele, který by přinutil poučeného zaměstnance k spáchání trestného činu s dosti nepříjemnými následky. Řada lidí je "pouze" vystavena hrozbě ztráty zaměstnání. Je zcela pochopitelné, že možnost propuštění z práce je značně nepříjemným následkem. Zvláště pokud se jedná o případné ekonomické problémy pro celou rodinu. Ovšem případné dopady trestního stíhání a odsouzení pachatele za úmyslný trestný čin - porušování autorského práva podle § 152 trestního zákona, jsou následky podstatně horší. Jistě nemusím říkat, že v případě možnosti trestního stíhání se bude snažit každý řídící pracovník společnosti, případně její majitel, o přenesení odpovědnosti na jino u osobu - zaměstnance.

U společnosti pak obvykle dochází k snaze vyhnout se trestnímu stíhání konkrétní osoby zamlžováním odpovědnosti a zamlčováním informace, kdo rozhodl o takovém postupu. V některých větších společnostech je pachatelem správce sítě nebo osoba mu přímo nadřízená. Obvykle došlo k rozhodnutí o užívání nelegálního softwaru na této řídící úrovni. To neznamená, že by pachatelem nemohl být počítačový "fanda", který z vlastní vůle u společnosti nainstaloval řadu nelegálního softwaru. Stanovení konkrétní odpovědné osoby u větší společnosti, které užívala množství nelegálního softwaru, je jedním z nejdůležitějších, ale i nejsložitějších úkolů.

Znovu považuji za nutné říci, že v popsaném problému se jedná především o morální stránku. Pokud by zaměstnanci odmítali uposlechnout své nařízené a nenechali se donutit k instalacím nelegálního softwaru, nebyl by dnes v této oblasti žádný problém. Přiměřeně k tomu byl kleslo množství nelegálního softwaru užívaného u nás. Situace je ze strany zaměstnance poměrně jednoduše řešitelná. Odmítnutím připojit se k trestné činnosti sice riskuje okamžitý osobní následek, ale rozumně se vyhne budoucímu trestnímu stíhání. V opačné případě pak u žádného orgánu činného v trestním řízení ani u soudu neobstojí tvrzení o nevědomosti nebo strachu. Pravděpodobně bude mít tato obhajoba vliv na výši trestu, ale k rozhodnutí o nevině se určitě nedojde.

Počítačové herny

Jak jsem již ve výčtu forem uvedl, jsou počítačové herny zvláštní formou užívání softwaru. V prvé řadě to plyne z druhu softwaru, který je svým určením odlišný od např. kancelářského programového vybavení apod. Počítačové hry jsou v podstatě svět sám pro sebe. Jejich prodej či distribuce jsou odlišné od ostatního softwaru. Navíc obvykle není v této oblasti takové houští autorských práv jako u "normálního" softwaru. V současné době zastupuje zahraniční výrobce počítačových her v ČR pouze jediná firma (JRC).

V hernách je obvyklé, že na jeden technicky kvalitní počítačem užívaný software jako server je instalována hra, kterou je možno hrát na několika připojených počítačích. Většinou se jedná o bojové hry, které umožňují hru více hráčů. Pro poměrně širokou skupinu teenagerů se jedná o velmi atraktivní zábavu. Je si třeba přiznat, že atmosféra v těchto hernách je skutečně "bojová" a spolu s hráči se hrou baví i řada přihlížejících.

Na tom všem by nebylo pranic špatného, kdyby se v absolutní většině případů nejednalo o porušování autorského práva. Firma JRC podle vlastního stanoviska jako zástupce zahraničních společností vyrábějících hry nedala dosud nikomu právo takto hry komerčně užívat. Samozřejmě firma ví o této činnosti, ale je v podstatě bezmocná, protože veškerou aktivitu směřuje na dovoz, distribuci a prodej počítačových her. Je tedy i na Policii ČR, aby se k tomuto problému postavila a následně byl schopen reagovat celý trestní systém. Samotné řešení ale není jen v trestním postihu. Není přece třeba kriminalizovat činnost, který by šla vyřešit i jiným způsobem - uzavřením smlouvy mezi firmou JRC a majitelem - provozovatelem počítačové herny. Aby k tomu došlo, musí být snaha z obou stran. První krok však musí udělat ten, který chce autorsky chráněný software oprávněně užívat. A k tomu ho při současné tristní situaci asi donutí jen reálná hrozba trestního stíhání.

Situace v problému počítačových heren velmi dobře dokumentuje stav lidského myšlení. Pokud není nikdo nucen nebo sám necítí ohrožení, tak není snaha po legálním chování. Zisk je postaven před všechny ostatní normy a jeho výše je jediným kritériem spokojenosti podnikatele. Píše se rok 1998 a naše myšlení je z evropského hlediska někde v padesátých letech. Máme co dohánět.

Výroba a šíření nelegálního softwaru

Výroba nelegálního softwaru:
1. Průmyslová - lisovny
2. Domácí
3. Kopírovací služby.

Šíření nelegálního softwaru:
1. Půjčovny softwaru.
2. Zvláštní formou je instatače nelegálního softwaru do nové výpočetní techniky.

Průmyslová výroba

Výroba nelegálního softwaru již není tak diskusní otázkou jako prosté užívání. Jsem ochoten opatrně připustit, že uživatel nelegálního softwaru nemusí vždy vědět, že tak činí. Může jít ve výjimečných případech i o neúmyslnou činnost. Kdo ale vyrábí datové nosiče, obvykle s úmyslem je prodat, nikdy se nemůže vymluvit na chybějící úmysl.

To platí v největší míře o průmyslové výrobě. Když se mluví o výrobě CD-ROM, tak si každý představuje Gramofonové závody Loděnice v okrese Beroun. To je samozřejmě náš největší výrobce takových nosičů, především v audio oblasti. Ale u tohoto výrobce nedochází k zadávání objednávek ze strany továrny. Objednavatel je jiná osoba, ať již právnická, nebo fyzická. V tomto konkrétním případě podepisuje zadavatel zakázky doklad, kdy uvádí, že je nositelem autorských práv. Právní odpovědnost leží tedy na něm. Jiný případ jsou "lisovny", které jsou od prvopočátku zaměřeny na nelegální produkci. To je především problém Bulharska a z našich sousedů Polska. Z hlediska průmyslové výroby je téměř 100 % nelegálních CD-ROM na našem trhu z dovozu. Dováží se vše, co požaduje "trh". Licencovaný software, jako jsou operační systémy a kancelářské balíky nebo hry. V současné době se nedá říci, že by České republika byla masivně zaplavována nelegální produkcí ze zahraničí. Náš trh, a to je třeba si připustit, není tak z ajímavý jako západoevropské země nebo třeba Polsko, kde je potenciálních kupců cca pětkrát více než u nás.

Pro vlastní odhalení dovozu nebo výroby nelegálních datových nosičů, především CD-ROM, je nutno získat vzorek, a ten podrobit zkoumání pro získání informací vedoucích k odhalení výrobce a následně i pachatele. Na nosiči výrobce povinně zaznamenává vlastní identifikaci a další znaky. Podle toho lze u produkce legálního výrobce nosičů zjistit o jakou se jednalo zakázku a pro koho. Tento stav výrazně ovlivňuje možnosti odhalení trestné činnosti. To je ovšem ten nejjednodušší příklad. Obvykle jsou totiž CD-ROM lisovány u výrobce, který nemá nejmenší zájem na vlastní identifikaci. Proto vybaví takový nosič nic neříkajícím označením a neuvede ani vlastní výrobní značku (Gramofonové závody mají zn. GZ). Mnohdy jednotliví výrobci (např. v Bulharsku) mají alespoň zaužívané obvyklé označení, které dovolí získat i když jen minimum základní informace. To však neplatí vždy.

V případě zjištění výskytu průmyslově vyrobených CD-ROM je tedy v první řadě nutno zjistit, zda se jedná o domácí výrobek, nebo dovoz. Jak už jsem řekl, je podstatně složitější situace u CD-ROM v zahraničí vyrobeného a k nám dovezeného, kdy je ztížena identifikace osob, které nechaly CD-ROM vyrobit, a dalších, které nosiče dovezly na území ČR.

Ať dojde k výrobě kdekoliv, je nutno CD-ROM umístit na trh. To předpokládá distribuční kanál, který dostane produkt k prodejci, a ten k zákazníkovi. To je samozřejmě poněkud složitý model. V absolutní většině případů se jedná pouze o několik osob, které nosič nechaly vyrobit nebo již hotový získaly v zahraničí. Pak už jej vlastními silami - inzercí, případně cestou dalších osob umisťují na trh. Způsob distribuce obvykle přímo ovlivňuje i rychlost odhalení takové činnosti. Jak uvedu i u dalších forem trestné činnosti, je nutnost aktivity konkrétních osob jejich nejslabším článkem. Z logiky distribuce a prodeje je naprosto zřejmé, že tuto činnost nelze nikdy dostatečně utajit a samozřejmě, že se nedá provádět naprosto anonymně. To obvykle vede k identifikaci konkrétní osoby a následné aktivitě policie směřující k sdělení obvinění pachateli. Každému rozumnému člověku musí být zřejmé, že veškeré snahy o prodej nosičů s nelegálním softwarem jsou tancem na ostří nože. Jednoznačně lze říci, že zisky z této činnosti jsou velmi přitažlivé. Není potřeba žádných surovinových zdrojů, výrobky jsou skladné a především nedochází ke "krádeži" věci. Duševní vlastnictví je právě i z těchto důvodů velmi atraktivní z hlediska možné kriminality.

Pachatelem je obvykle dospělá osoba. To ovšem již nemusí platit o zákaznících nebo koncových prodejcích. Z hlediska policie není možno podcenit kriminální činnost nezletilých, i když jsou samozřejmě trestně nepostižitelní. Oproti jiným případům počítačového pirátství je možno očekávat, že pachatelé této formy trestné činnosti mohou mít rozsáhlé předchozí zkušenosti s prací policie a je možno očekávat jejich dřívější trestní stíhání. Na CD-ROMy tito pachatelé totiž pohlížejí jako na standardní zboží, které jim má přinést zisk. Nevyloučil bych, že se dovozem budou zaobírat i lidé, kteří dovážejí i jiné zboží, které je například neoprávněně označováno různými ochrannými známkami (oděvy, obuv apod.).

Při zachycení podezřelého CD-ROM musí policie nechat odborníkovi posoudit, zda se jedná o pirátský software. Mnohdy je totiž možno narazit na takto distribuovaný shareware nebo freeware. U sharewaru je v některých případech umožněno autorem jeho distribuování a prodej i tím způsobem, který normálně budí podezření z trestné činosti. To je dalším důkazem speltité houštiny různých možností a práv v oblasti počítačových programů. Naproti tomu freeware (a zvláště public domain) umožňuje v podstatě plné šíření, jak vyplývá i z názvu této kategorie programů. Sám jsem již narazil na takový případ, kdy až potvrzení, že jde o volně šiřitelný software, odstranilo podezření z trestné činnosti. Na druhou stranu taková tvrzení občas užívají i pachatelé. Při samotném policejním šetření je totiž velmi obtížné na místě anebo ve velmi krátké době identifikovat software. Obvykle je takto "mlženo" u různých utilit pro zlepšení a podporu softwaru a u her. Aby toho nebylo dost, stává se, že spolu s "ostrými" verzemi softwaru je na nosičích i shareware nebo freeware. Co z toho plyne? Policista, pokud není odborníkem v oblasti softwaru, by měl spoléhat na odbornou pomoc, kterou může použít podle zákona nebo služebních předpisů. Tj. soudního znalce nebo znalce z kriminalistického ústavu. Každý policista ví, že mnohé chyby při objasňování již nelze nijak napravit.

V případě, že je potvrzeno, že se jedná na CD-ROM o pirátský software, je především nutno dokumentovat výskyt nosičů a zjistit osoby spojené s touto činností. Jak jsem již uvedl, nelze předpokládat, že s touto formou trestné činnosti budou spojeni jen lidé pracující s počítači nebo odborníci. Spíše bych předpokládal, že se bude jednat o lidi více méně obeznámené s výpočetní technikou, ale jinak s jednoznačným tahem na zisk. Příklad z jiného soudku. Trhovci prodávající u svých stánků obuv a oděvy označené Adidas, Nike apod. jistě nejsou nijak zběhlí v oděvní problematice, to platí i pro distributory těchto komodit. Stejně tak u softwaru. Dále je zde ještě moment místní příslušnosti. Dovoz, distribuce a prodej nelegálně vyrobených nosičů s programy pro výpočetní techniku bude ve velké většině překračovat území okresu a kraje. To následně opět komplikuje celý případ a vede to k nutné spolupráci všech místně příslušných kriminálních policií a nezřídka úřadů vyšetřování. Jaké problémy z toho mohou vzniknout, nechám na vaší fantazii.

Domácí výroba

Tato forma trestné činnosti vychází z možnosti vyrábět datové nosiče CD-ROM v zapisovací mechanice (CD-R/W), která je k výpočetní technice prodávána jako externí nebo interní. Tato činnost začala ve větším měřítku před několika lety a od té doby se stává stále frekventovanější. Důvodem je cena zapisovací mechaniky, která v posledních třech letech klesla z cca 80 000 Kč na asi 10 000 Kč. Tím se stala cenově přístupná pro každého. Filozofií prodeje mechanik je umožnit kvalitní zálohování velkých objemů dat. Výsledkem však je mohutná výroba CD-ROM s nelegálním softwarem podle požadavků zákazníka. Důvodem této trestné činnosti je požadavek trhu. Značné množství osob se snaží získat nelegální software. Bez toho, že bych chtěl být brán za návodce, je to podle mého názoru nejjednodušší způsob jak uspět při získání poměrně slušného, ovšem nelegálního příjmu.

Jak je již uvedeno, ceny potřebných periferií výpočetní techniky šly velmi rychle dolů. Jistě se nedá říci, že před poklesem cen se taková činnost neprováděla. Samozřejmě, že ano. Rozsah však byl úměrný počtu právnických nebo fyzických osob, které byly ochotny investovat do této technologie. A že zpočátku šlo o poměrně významný výdaj. A tak spolu se zlevňováním šel ruku v ruce i nárůst nabídky nelegálního softwaru. Především cestou inzerce. Troufnu si odhadnout, že skoro všichni inzerenti nabízející nelegální software mají doma nebo v práci vypalovací mechaniku na CD-ROM. Pokud sledujete trh, tak je krásně vidět, jak s možnostmi rozšíření "vypalovaček" mezi uživatele poklesla nabídka různých firem a jednotlivců na zálohování softwaru. Klesla, ale nezmizela. Dodnes se můžeme setkat s velmi ochotnými firmami, které nehledě na autorská práva zazálohují prakticky cokoli. Je velmi směšné poslouchat jejich argumenty. Ale k tomu až v další kapitole.

Jestli jsme již hovořili o dovozu a následné distribuci zahraničních výrobků tak nyní jsme na 100 % doma. Z hlediska nebezpečnosti si nejsem jist, co je horší. Dovoz tisíců nosičů, nebo výroba stejného nebo i většího množství "zlatýma českýma rukama". Jde o velmi zajímavou trestnou činnost. Každý kdo investuje do potřebného hardwaru tak může vyrábět tolik nosičů, nakolik má odbyt. Nejsou výjimkou příjmy okolo deseti tisíc korun za měsíc. Nezdaněné, nekontrolovatelné. Ovšem škoda způsobená na autorských právech je obrovská. Nejsem sice zastáncem nafukování škod, jejichž cílem je ukázat, že nepatříme do Evropy, ale někam mezi Čínu a Mongolsko. Připusťme však, že škody dosahují skutečně velmi velkých rozměrů. Je, myslím, nediskutovatelnou skutečností, že skoro každý počítač obsahuje alespoň nějaký nelegální software. Je jasné, že pokud by musel každý za své programy platit plnou cenou, tak by absolutně kleslo množství užívaného softwaru, ale stejně. Kdyby si každý platil plnou cenu za svůj software, kolik by to asi bylo korun? Pravděpodobně desítky a možná i stovky milionů. Jistě to není problém domácích "paličů", ale problém společnosti. Nicméně bez nabídky by byla poptávka neuspokojena a lidé by museli kupovat legální software. V tomto směru tak domácí kutilové způsobují skutečné škody. A proto nutně musí být jejich činnost cílem policie. A je to tak jednoduché.

Každá osoba, která vyrábí na svém obvykle soukromém počítači v domácnosti nelegální software, je kvůli zajištění zisků nucena na sebe upozornit. Obvykle to provádí cestou inzerce v inzertních periodikách (Annonce, Inzert spoj apod.) a v odborných časopisech (Chip week, Level atd.). Nejjednodušším způsobem odhalení takového výrobce/distributora nelegálního softwaru je vyhodnocování inzerce v regionálním měřítku. Nevím, jestli si třeba neříkáte, zda neprozrazuji něco, co by pomohlo pachatelům. Myslím, že ne. Tyto osoby jsou totiž v bezvýchodné situaci. Chtějí prodávat, a proto musí být vidět. Zásobovat své okolí není komerčně nejúspěšnější strategie. Takový trh je brzy zcela pokryt. Je tedy nutno vystoupit z anonymity. Ale další dilema je jak, aby to nebylo nápadné. Řešení neexistuje. Při dokonalém krytí se ani skutečnému zákazníkovi nepodaří objednávku doručit. A každá polovičatost je špatná. Setkal jsem se již z řadou těch, kteří inzerovali nelegální software, a pak seděli u výslechu jako hromádky neštěstí. Pravidelně se ptám, zda si byli vědomi následků. Obvykle ano. Ale jen v obecné rovině. Že by se Policie obtěžovala s jejich maličkostmi, nepočítali. Neměli pocit beztrestnosti, ale bezdůvodně se domnívali, že ucho na džbánu při chození pro vodu vydrží věčně. Nevydrží a pro řadu dosud poctivých a bezúhonných občanů již nevydrželo.

Pachatel provádí prodej obvykle dvěma způsoby. Na dobírku, většinou zákazníkům mimo obec bydliště pachatele, a osobně zákazníkům v obci. Osobní prodej pak probíhá buď v bydlišti pachatele, nebo na smluveném místě. Kontakt pachatele se zákazníkem probíhá telefonicky (do bytu nebo na pracoviště). Telefonní číslo je součástí inzerátu. Ne, že by se někteří nesnažili komplikovat policii život. Telefonní záznamníky, telefony do práce apod., jsou sice problémem, ale jen drobným. Je to zase o tom, jak se utajit a přitom mít možnost kontaktu. V trochu jiných souvislostech jsem se již setkal s jedním přemýšlivým spoluobčanem, který při dobírkovém zasílání využíval svého známého, který údajně neměl ani ponětí, co zasílá. Trochu směšné, ale pravdivé. Nevím, co ho k takové konstrukci vedlo, ale nám v podstatě "předhodil" osobu, která neměla důvod ho krýt. Vyrobil svědka.

Podezřelá osoba může software distribuovat pouze mezi prověřenými zákazníky, kteří si jeho nabídku předávají mezi sebou a rozšiřují mezi známými. I to se již stalo. V tomto případě působí buď náhoda, nebo informace od jiné osoby. Samozřejmě je při zajištění pachatel velmi překvapen. Vždyť udělal tolik pro to, abychom na něj nepřišli. Je to velmi smutné, ale zároveň ilustrující. Místo toho, aby přemýšlel nad hloupostí svého protiprávního jednání, kterým si připravil velké osobní potíže, uvažuje nad proražením svého zabezpečení.

Jaké jsou hlavní znaky takové inzerce:
I. různý software na jednom nosiči (Windows 95, Microsoft Office, AutoCad, hry, utility atd.),
II. nízká cena (o řády nižší než oficiální nabídka),
III. žádná informace o originalitě programů,
IV. chybějící oprávnění k prodeji softwaru

K identifikace takového inzerátu je nutná jistá znalost. Ovšem není třeba na to chodit na školení. Při elementární orientaci ve výpočetní technice a po krátkém samostudiu je možno inzerci s velkým úspěchem identifikovat. A pak se zaměřit na inzerenty. Při zjišťování rozsahu činnosti a množství nabízeného softwaru pak stačí zajít do archivu inzerce. Nic víc, ale nic míň. Je zřejmé, že při současném vytížení pracovníků kriminální policie se na toto "pole neorané" nikomu nechce, ale podle mého názoru se mnohdy jedná o velmi jednoduché případy. Minimum zainteresovaných osob, poměrně jednoduché znalecké posouzení zajištěných datových nosičů a výpočetní techniky a případ je hotov. Samozřejmě to chce svůj čas a chuť do této poměrně nové problematiky.

Kopírovací služby

Jedná se o všechny nabídky zálohování softwaru apod. Většina společností a jednotlivců zabývajících se touto činností využívá tvrzení, že provádějí pouze technický úkon a ani nevědí, jaký software kopírují.

Vyvrátit toto tvrzení je poměrně jednoduché. Není možno akceptovat odmítnutí odpovědnosti za následky své činnosti. Krom toho, jak vyplývá z autorského zákona, může kdokoliv disponovat pouze jednou "bezpečnostní" kopií, kterou si tedy může nechat vytvořit jako službu. Ovšem to znamená, že přináší ke kopírování originální nosič. Není možno vyloučit, že oprávněný uživatel této služby legálně využije. Praxe je ovšem taková, že se jedná o minimum zákazníků. Obvyklé je, že zákazník již přináší nelegální software na "vypáleném" nosiči. Za těchto podmínek provedený technický úkon se stává trestným činem podle ustanovení § 152 tr. zákona. Dalším znakem je opakovaný výskyt zákazníků se stejným požadavkem vytvořit již několikátou bezpečnostní kopii. Je logické, že v takovém případě se firma nemá na co vymluvit.

Firma, která je rozhodnuta respektovat zákon, musí vytvořit takové podmínky, aby předešla možnému trestnímu stíhání. Mezi základní patří: jednoznačná smlouva o vztahu mezi zákazníkem a firmou (seznam kopírovaného softwaru, důvod kopírování), jasné podmínky poskytování služby (legální software, případně vlastní data), možnost odmítnutí služby při porušení podmínek apod.

Je možné říci, že vrchol těchto aktivit je již za námi. Jak jsem již uvedl v jedné z předchozích kapitol, je to spojeno s cenovým poklesem hardwaru pro domácí výrobu CD-ROM. Dnes již v podstatě každý může na svém počítači s "vypalovací" mechanikou vytvářet CD-ROM. Buď kopie originálu, nebo sbírky všeho možného. Obvyklejší bývá druhý případ. I přes to je stále možno se setkat s nabídkou na kopírování dat. Někteří pak nabízejí, že přijdou i k vám domů. Pravděpodobně disponují přenosnou mechanikou. Nechci od stolu šmahem takovou činnost odsoudit. Souhlasím s tím, že pro řadu i domácích uživatelů má smysl provést zálohování pevného disku na jiné médium, které umožní obnovit ztracená data. Ale ruku na srdce, kolik z uživatelů sleduje jen tento cíl.

Dnes a denně slýchám příběhy o tom, že např. firma ABC z Prahy 17 nabízí a provádí tuto činnost. Setkal jsem se i s tím, že jeden z pachatelů toto uváděl na svou obhajobu. Když to dělají oni, proč by nemohl on. Jasné. Jsme zpátky u morálky, nyní tedy podnikatelské. Často mě mrzí aktivity některých spoluobčanů nebo firem, které v honbě za ziskem jsou schopny překračovat všechno možné, od norem slušného chování až po ustanovení trestního zákona. Každý nese plnou odpovědnost za své chování, a tedy i ma jitelé firem, kteří umožňují anebo provádějí takovou činnost, odpovědnost nesou a ponesou bohužel i v trestním řízení.

Půjčování softwaru

Obecně není půjčování softwaru dovoleno zákonem. Odchylně může tuto činnost upravit smluvní ujednání mezi autorem (nositelem autorských práv) a oprávněným uživatelem. Jedním z prováděných způsobů půjčování je půjčování výpočetní techniky spolu se softwarem instalovaným podle přání zákazníka. Podle našich zjištění k současnému datu žádná ze známých softwarových firem ( např. Microsoft, AutoDesk, Software602 atd.) půjčování neumožňuje. Jedná se tedy o porušování auto rského zákona, a tím o trestný čin podle § 152 tr. zákona. Je to možná poněkud kategorické tvrzení, ale nevím o žádné společností nebo autorovi, který by umožňoval půjčování svého softwaru. Důvod bude pravděpodobně finanční. Je lepší software prodat, než půjčit. Nechci tím říci, že se autoři stavějí proti.

Obecně si myslím, že na půjčování softwaru není nic špatného. Dovedu si představit řadu příkladů potřeby zapůjčení počítačového programu od nutnosti zpracovat písemnost v nařízeném formátu po prepubertální zábavu v hernách. Vše však musí být legální. To znamená postavené na smlouvě mezi autorem a provozovatelem. Firma JRC Praha (zahraniční počítačové hry) by byla ochotna uzavřít smlouvy s hernami. Problém je v tom, že by provozovatelé heren museli část svého zisku odevzdat autorovi. Podle autorského zákona. A to nechtějí. V dohledné době se zvýší tlak na tyto herny a i jiné půjčovny software s cílem upevnit zákonnost v této oblasti.

Jak zjitit, že je půjčován software, nebo je v provozu herna? Jednoduše vyhledat tuto službu v inzerci nebo na různých místních vývěskách apod. Aktivity tohoto typu bývají regionálně omezeny. Důvodem je pravděpodobně určitá nejistota provozovatelů nebo strach z postihu. Ale nelze hovořit o jakémkoli schovávání nebo utajování vlastní činnosti. Pro policejní práci je důležité, že v podstatě není problém ustanovit osoby podezřelé z této trestné činnosti. Hraná naivita některých takových "po dnikatelů" je spíše směšná. Je zajímavé, kolik lidí hraje hru na slepou bábu. Ovšem bez zakrytých očí, a když tak pouze symbolicky. Jako kdyby bylo nutné každému občanu této země nebo osobě s pobytem na našem území nechat přečíst veškeré platné zákony a předpisy a získat jeho podpis s tím, že byl seznámen. Je škoda, že tento postoj stále častěji zaujímají v některých trestných činech i ti, kteří by měli chránit na prvním místě zájem státu. Myslím tím státní zastupitelství. Jsem přesto přesvědčen, že neznalost zákona neomlouvá, a proto odmítám dát sluchu výmluvám kategorie: "Já jsem to nevěděl. To se opravdu nesmí? Kdybych věděl, že to je trestné, nikdy bych to neudělal."

Pro samotnou policejní práci je pak prvořadé (pro ověření platnosti výše uvedeného) kontaktovat majitele autorských práv s cílem odpovědi na otázku, zda půjčování umožňují. V negativním případě je činnost půjčovny jednoznačně porušením ustanovení § 152 tr.zákona.

Prodej nelegálního softwaru s výpočetní technikou

Jako jedna z forem šíření nelegálního softwaru se vyskytuje jeho instalace do nové výpočetní techniky. Obvyklý (a nelegální) postup je takový, že výrobce nebo prodejce s cílem získání zákazníků do počítače nainstaluje různý softawre, k jehož šíření (prodeji) není oprávněn. Tyto počítačové programy pak obvykle nejsou uvedeny na faktuře ani jiném nabývacím dokladu k výpočetní technice. K takové činnosti je zneužívána obchodní politika prodeje tzv. OEM softwaru, což je prodej počítačových programů za nižší ceny s novou výpočetní technikou. Tato forma prodeje je však smluvně vymezena a software je součástí fakturovaného zboží (případně dodací list).

Na tuto trestnou činnost obvykle upozorní policejní orgán autor (výrobce softwaru), který zjistí, že obchodník prodává jeho počítačové programy bez smluvního ujednání. Vlastní aktivitou je tato činnost obtížně vyhledatelná, protože tyto informace jsou známy jen úzkému okruhu osob prodejce-zákazník. Setkal jsem se již s tím, že výše popsanou nelegální aktivitu oznámil zákazník.

Tato protiprávní činnost je v podstatě velmi jednoduchá. Výrobce, obvykle neznačkový montér počítačů z různě sehnaných dílů, přidává jistý bonus. K podezření někdy svádí inzerce výrobců, kteří se předhánějí v lovu na zákazníky různými tvrzeními o množství softwaru pouze v jejich počítačích, ale cena zůstává stejná. V takových případech je nutno vše prověřit u výrobce. Buď předloží doklady o legálnosti svého postupu, a pak není co řešit, anebo nepředloží toho ani není schopen a následuje sdělení obvinění pro trestný čin podle § 152 trestního zákona. Souhlasím s tím, že je to velmi zjednodušené, ale v podstatě to tak platí.

Na tomto místě bych chtěl zdůraznit někdy zbytečnou kriminalizaci aktivit osob a firem. Je zřejmé, že činnost kolem instalace softwaru do výpočetní techniky může být spíše trestným činem, ale na druhou stranu je nutno si položit i otázku, zda se nejedná o věc vyřešitelnou obchodním jednáním. Jsem přesvědčen, že zrovna OEM oblast je ta, kde se více jedná o nekalou soutěž podle obchodního zákoníku než o trestný čin. Mohou se mnou polemizovat někteří skalní příznivci názoru, že kolem softwaru se jedná vždy o trestný čin, ale já jsem přesvědčen, že se problém mnohdy spíše vyřeší jako obchodní spor, než si účelově připsat případ do přehledu úspěchů.

Internet

Internet je světová síť vzájemně propojených počítačů (serverů), které využívají různí uživatelé ke komunikaci, získávání informací a k práci. Získávání informací je obvykle vyhledání požadovaných volně dostupných dat a jejich vytištění nebo zkopírování na pevný disk. K dokreslení celé situace je nutno uvést, že tzv. "informační dálnice", která více či méně začíná fungovat v západní Evropě a velmi dobře již pracuje v USA, je u nás zatím pohádkou budoucnosti. Možná nedaleké. Každý, kdo zkusil získat nějaký objemnější software ze zahraničního serveru, ví co je to za dřinu. Nejen pomalé linky, ale i chyby při přenosu dělají z takové aktivity na našem území řeholi. Do budoucna jsem přesvědčen, že se situace může a bude pouze zlepšovat. I přesto nevylučuji, že se dá získávat nelegální software i touto cestou.

Jednou z možných legálních aktivit je instalace softwaru nabízeného počítačovými výrobci a dalšími firmami uživatelům Internetu. Variantou toho je zkopírování nelegálního softwaru na pevný disk a jeho užívání. V absolutní většině případů je takový software jednoznačně jako nelegální označen (Warez - obvyklý software, Gamez - hry). V podstatě každý kdo takový software kopíruje a užívá, tento software již vědomě vyhledal jako nelegální. To dává policii velmi dobrou možnost vyřešit si problém, su zda podezřelý konal úmyslně, či nikoli. Obecně platí, že taková činnost je nelegální.

Na území ČR je několik míst, kde se masivně "stahuje" nelegální software z Internetu a nabízí dalším uživatelům. Tato činnost vyžaduje neomezené, kvalitní a rychlé připojení k Internetu. Je velká škoda, že jsou to převážně vysoké školy, které svým liberálním přístupem dovolují svým studentům to, co by jinde prostě nešlo. Nelze takovou činnost halit do akademického hávu nebo zlehčovat tvrzením o nutnosti získání informací studenty. Pochopitelně nelegální software na Internetu je i záležitostí jednotlivců, kteří si na své domácí počítače takto získávají software k užívání.

Dokumentování a objasňování této trestné činnosti je teprve v začátcích (stejně jako v západní Evropě, v USA jsou dále), a proto v současné době není možno poskytnut naprosto přesné a konkrétní informace

Závěr

Je smutným faktem, že právní vědomí průměrného občana naší země je minimální. To pak znamená, že jen málokdo si plně uvědomuje hranice zákonného chování a dosah možných následků. Mnohdy nastává situace, kdy se v jednom momentu mění doposud bezúhonný člověk v osobu trestně stíhanou.

Problémem je morálka. Vlivem dob již minulých došlo k morální zaostání našich občanů za obyvateli vyspělých demokracií. To nejlépe dokresluje množství nelegálního softwaru u nás a např. v Německu. Rozdíl je zhruba dvojnásobný. V náš neprospěch. Dnes již nelze dále žít podle hesla "co je doma, to se počítá". Následky jsou takové, že Policie ČR v neustále rostoucím počtu případů počítá, co je doma u pachatelů. Každý musí žít podle vlastních možností. Nelze "ukrást" software jen proto, že ho chci a nemám peníze. V tomto ohledu platí klasické české úsloví: "Bez peněz do hospody nelez". Je naprosto zřejmé, že morálním apelem se nedosáhne podstatného zlepšení situace, ale nelze to pomíjet a používat rovnou tvrdé sankce.

Na závěr bych chtěl znovu zdůraznit otázku mnohdy zbytečné kriminalizace lidské činnosti. Je nutno nejdříve zjistit, zda konkrétní osoba své konání nepostavila na dobré vůli, ať jakkoli pochybné. A dále je třeba zvažovat, zda k dosažení nápravy nestačí prostředky obchodního zákoníku a je nutno sáhnout k tvrdšímu zákonu trestnímu. Z praxe však je vidět, že si mnozí v naší zemi zvykli na to, že zákon je jako gumová hadice, kterou je možno ohýbat a kroutit podle vlastního prospěchu, bez ohledu na ostatní. Pak musí nastoupit tvrdé prosazení zákona a nekompromisní postup vůči osobám, kterého ho porušují. Cestu mezi vyspělé země nám nikdo nedaruje, a to platí ve vztahu k duševnímu vlastnictví stejně, jako v jiných oblastech života naší společnosti.