Lubomír Uhlíř

     Po r. 1990 se v ulicích některých našich měst objevili policisté na koních. Vzbudili malou senzaci, protože pamětníků jízdní policie u nás již valem ubývá. V dřívějších dobách ovšem nebyli tak neobvyklým zjevem. Vedle vojenské jízdy nacházíme koně v minulých stoletích běžně i u různých bezpečnostních složek, ať již jsou nazývány - dle dobových a místních zvyklostí - policie, četnictvo či jinak. V evropských podmínkách se jednalo vesměs o hipomobilní bezpečnostní složky, protože užívání jiných jízdních zvířat prakticky nepřicházelo v úvahu. Jestliže vojenský kůň již dávno překročil svůj zenit, jsou koně u bezpečnostních složek používáni i v součastnosti.

     Na rozdíl od vojenských záležitostí nenacházíme o starověkých policejních sborech příliš mnoho zpráv. Je to způsobeno nedokonalou diferenciací armády a policie v té době. V podstatě byly obě složky vytvořeny ke stejnému účelu - k boji s nepřítelem. Rozdíl byl pouze v charakteru tohoto nepřítele; u armády to byl nepřítel vnější, u policie nepřítel vnitřní. První zmínky o speciálních policejních sborech nacházíme až v antickém Řecku a Římu.

     Pád západořímské říše představoval zánik po staletí budovaných institucí. V počátcích středověku pak policejní organizace nacházíme spíše v byzantském císařství či v městských italských republikách než v ostatní barbarské či zbarbarizované Evropě. Středověk se vyznačoval celkově špatným stavem veřejné bezpečnosti. Přesto však v té době vykrystalizovaly dva typy bezpečnostních složek, které bychom mohli, v souladu s terminologií u nás svého času užívanou, označit jako policii a četnictvo (též žandarmerie či žendarmerie, z francouzského gens d'armes - muži ve zbrani).

     Tento proces souvisel se vznikem a vývojem měst a s diferenciací bezpečnostních složek. Přestože v té době neexistoval žádný jednotný model, lze říci, že starost o pořádek ve městech spočívala většinou na bedrech městských zastupitelstev, zatímco zajišťování terénu náleželo panovníkovi, který byl garantem obrany a bezpečnosti státu. Města jakožto opevněná centra byla hrází nejen proti nepřátelským vojskům, ale i proti různým lupičským bandám. Ve městech byly tradiční problémy se zloději, podvodníky a žebráky, na druhé straně to byly různé rvačky, výtržnosti apod. Městské pořádkové složky, které zajišťovaly bezpečnost v jeho okruhu, byly předchůdci pozdějších policejních sborů. V terénu se, vzhledem k menší zalidněnosti území, bezpečnostní činnost prakticky koncentrovala na silnice, tzv. zemské cesty. Ty byly nejen dopravními, ale i obchodními tepnami, a proto byly ohrožovány banditismem všeho druhu, ať již prostými lapky a zbojníky, nezaměstnanými potulnými žoldnéři, či loupeživými rytíři. Proti nim stavěné složky byly zárodkem moderního četnictva. Rozdílnost služby ve městech či v terénu principiální určení proti méně či více nebezpečným pachatelům pak postupně vtiskovalo oběma složkám rozdílný charakter - u policie více civilní, u četnictva více vojenský.

     Co se použití koní v bezpečnostní službě týče, je evidentní, že nacházelo uplatnění spíše v terénu, nežli ve městech. Pronásledování přestupců zákona v úzkých křivolakých uličkách měst by přinášelo jen minimální efekt. Nehledě k situacím, kdy policisté museli v rámci služebních úkonů vstupovat do domů. Naproti tomu v terénu rychlost koní mohla značně přispět k úspěchu bezpečnostních akcí. Přirozeně se zde nejednalo o nějaký univerzální model, takže i městské složky bývaly jízdní a naopak terénní složky pěší. Tak např. v městském zřízení pro Vídeň, vydaném Ferdinandem I. v r. 1526, je kodifikována povinnost měšťanů zabezpečovat policejní služby ve městě a předměstích. Přitom prostí měšťané konali tyto služby pěšky, zatímco členové městské rady na koni. Zde se přirozeně nejednalo o jízdní policii v moderním slova smyslu. Byl tu napodobován vojenský vzor jízdních velitelů pěšího vojska. Ti existovali již v antických armádách a dále běžně od 16. stol. až do I. světové války. Velitel, sedící ve zvýšené pozici na koni, měl lepší přehled o svých podřízených, jimi byl také lépe viděn, mohl snáze udílet rozkazy a vojákům byl vzorem, když v jejich čele táhl do boje. V podmínkách městské policejní služby ovšem některé z těchto faktorů působí poněkud groteskně. Výhody jízdy se zde ale mohly uplatnit při stíhání zločinců za městským obvodem, při ochraně a doprovodu kupců apod. U terénních složek, kde rychlost koně byla nenahraditelným faktorem, se naopak mohla uplatnit pěchota v místech, neprůjezdných, nebo jen nesnadno průjezdných pro koně.

     Za pravlast moderního četnictva lze považovat Francii. Původní francouzské četnictvo z počátku 17. stol. bylo určeno k ochraně královy osoby a udrželo se v elitních vojscích královského dvora (Maison du roi) téměř do počátku francouzské revoluce. Od 70. let 17. stol. pak existovaly jednotky četnictva s širší teritoriální působností, ale i ty byly zrušeny ještě před Velkou francouzskou revolucí. V 18. stol. vedle četnictva působila další bezpečnostní složka, tzv. maršálská stráž (maréchaussé). Za revoluce byla zrušena a nahrazena národním četnictvem (gendarmerie nationale). Četnictvo v míru zajišťovalo bezpečnostní službu v zemi. Za války bylo částečně zařazováno k operující armádě. Zde vykonávalo jednak funkce bezpečnostní, podle moderních měřítek služby vojenské policie či polního četnictva, v případě potřeby i funkce regulérních bojových jednotek.

     Za Napoleona I. bylo četnictvo posíleno. Četníci, nasazení v letech 1808-1814 ve Španělsku, měli zcela vojenský charakter. Mj. tu byly pro boj s guerillou vytvořeny jízdní oddíly četníků-lancířů, vyzbrojených jezdeckým kopím. Četníci byli i součástí privilegované armádní složky - císařské gardy. Elitní četníci (gendarmes d'elite), jak byli označováni četníci gardy, byli původně složkou smíšenou z pěšího i jízdního mužstva, později byli všichni jezdci. V míru zabezpečovali ostrahu císařského paláce, za války přímou ostrahu císaře a vojenských štábů v poli. Bojových akcí se účastňovali v rámci gardové jízdy. To ovšem nebylo pravidlem, protože Napoleon měl tendenci šetřit silami gardy buď pro rozhodující úder, nebo pro případ nouze. I ve válce plnilo elitní četnictvo speciální bezpečnostní úkoly. Např. dohled nad válečnými zajatci v době, kdy císař přehlížel zajatce a válečné trofeje, tedy ostrahu osoby císaře za situace, která nesla určité prvky zvýšeného rizika ze strany nepřátelského okolí či prostředí.

     Tento osvědčený vzor vojensky organizované bezpečnostní složky byl později často kopírován a nakonec zakotvil i ve střední Evropě. Již za revoluce vytvářela vítězná Francouzská republika na dobytých územích systém satelitních republik, Napoleonem transformovaných na monarchie. V těch byl napodobován nejen systém francouzské státní správy, ale i francouzská armáda a bezpečnostní složky. Četnictvo Napoleonova Italského království se stalo po pádu francouzského císařství základnou rakouského četnictva. Četnictvo existovalo v minulém století v mnoha evropských státech. Podle francouzského vzoru bylo vytvářeno ve státech Rýnského spolku, v Prusku (zde ovšem můžeme jeho předchůdce spatřovat již v 15. stol. v braniborských zemských rejtarech - Landesreiter) a později v dalších německých státech. Četníky nacházíme i jinde, např. v Rusku či na Černé Hoře.

     V Prusku byl název zemské četnictvo (Landgendarmerie) zaveden v r. 1806 (do té doby byl Gendarmerie-Regiment název jednoho z kyrysnických pluků). Četnictvo bylo vojensky organizovaným sborem s policejními úkoly ve své územní příslušnosti. Byli k němu zařazováni vysloužilí poddůstojníci armády. Po šestiměsíční čekací lhůtě byli zařazováni jako definitivní pěší či jízdní zemští četníci.

     Vedle Pruska nacházíme četnické a policejní sbory ve všech německých státech, přičemž i zde jsou části bezpečnostních složek jízdní. Po vzniku německých kolonií za vlády Viléma II. jsou přirozeně i v nich zakládány policejní sbory. I v nich pak existovala jízdní policie. Je to celkem pochopitelné, že v nekultivovaných krajinách byl kůň bezkonkurenčně nejrychlejším přepravním prostředkem použitelným při hlídkové a pořádkové službě v rozlehlých oblastech, při pronásledování zločinců apod. Ojediněle se můžeme setkat i s jinými jezdeckými zvířaty - v pouštních oblastech Německé jihozápadní Afriky byli užíváni velbloudi.

     Vzdor propracovanému německému policejnímu systému se i zde počítalo s případnou vojenskou pomocí při udržování veřejného klidu a pořádku. Přirozeně jen při výjimečných událostech, větších nepokojích apod. Např. v oblasti pruského Slezska mělo četnictvo zajištěnou vojenskou asistenci územně blízkých vojenských jednotek a útvarů. Pro případné zásahy na Hlučínsku byly připraveny jezdecké hotovosti při distriktu v Oppeln (dnes Opole) a dále 8. husarský pluk hraběte Gesslera v Leobschütz (dnes Glubczyce).

     Koně nacházíme u německých bezpečnostních složek i po I. světové válce a dále i v období III. říše. Vzdor tomu, že v r. 1934 byla německá policie podstatně reorganizována, zmodernizována a značně zmilitarizována. Policie byla přezbrojena moderními lehkými i těžkými pěchotními zbraněmi, včetně obrněných automobilů. Členila se na dvě základní odvětví - uniformovanou pořádkovou policii (Ordnungspolizei) a neuniformovanou bezpečnostní policii (Sicherheitspolizei). Pořádková policie se dělila na ochrannou policii (Schutzpolizei) s působností ve městech a na říšské četnictvo (Gendarmerie des Reiches) s působností na venkově.

     Součástí ochranné policie byla i jízdní policie, fungující ve větších městech. Vedle ryze jezdeckých formací existovaly i smíšené jízdní a pěší pohotovostní oddíly s rozdílným poměrem obou složek - dvě třetiny jízdní a jedna třetina pěší, polovina jízdní a polovina pěší nebo jedna třetina jízdní a dvě třetiny pěší. Podobně jako ochranná policie disponovalo jezdectvem i četnictvo. To ale bylo nasazeno ve velkých lesních komplexech země. Z celkového počtu 25 000 četníků bylo asi 1 200 jízdních.

     Podívejme se nyní blíže na bezpečnostní složky bývalé habsburské monarchie, zejména na jejich jízdní součásti. Nejvýkonnější bezpečnostní složkou zde bylo četnictvo. Po Vídeňském kongresu 1814/1815 připadla Rakousku severní území bývalého Napoleonova Italského království. Byly převzaty i zdejší vojenské jednotky včetně tamního četnictva.

     Četnický pluk v Lombardsku v míru vykonával služby civilní a vojenské stráže ve svém regionu. Všeobecně zabezpečoval provádění platných zákonů, ustanovení panovníka a nařízení civilních i vojenských úřadů. Ve válce byl určen k podpoře armády v poli. Pluk měl asi 1000 mužů, z nichž část měla přiděleny služební koně. Podíl jízdních četníků na celkovém stavu byl dosti značný, protože tvořili asi dvě pětiny mužstva.

     Pluk se organizačně dělil na eskadrony, což odpovídalo jízdním plukům - pěší pluky se dělily na prapory. Lze zde najít i další jezdecké markanty. Možná, že ne každý policejní strážmistr ví, že hodnost, jíž je nositelem, je hodností původně jezdeckou. Strážmistr byl označením nejvyšší poddůstojnické hodnosti u jízdy - u pěchoty byl na téže úrovni šikovatel. Podobně se lišilo označení hodností u důstojníků na dnešní úrovni kapitána - u pěchoty byl setník čili hejtman, u jízdy a četnictva byl rytmistr. Jezdecké atributy byly četnictvu přiděleny z toho důvodu, že četnictvo bylo považováno za elitní jednotku. U takových jednotek bylo, a to nejen v Rakousku, často užíváno jezdeckých označení. Jízda totiž tehdy byla ceněna stavovsky výše než pěchota. Četnictvo zachovalo jezdecké názvy svých hodností i nadále, i když posléze bylo převážně složkou pěší.

     Ve výstroji a výzbroji lombardského pluku se objevují některé markanty, které pak můžeme pozorovat u četnictva i v následujících obdobích. Ve výstroji to byla zelená barva uniformy, doplněná červenými výložkami a žlutými knoflíky. Ve výzbroji pěších četníků pak krátké pušky s bajonetem a kratší pěchotní šavle, zatímco u jízdních to byly pistole a delší jezdecké palaše.

     Po porážce maďarské revoluce v r. 1849 byl na území Uher vytvořen podle lombardského vzoru další četnický pluk. Jednalo se o první krok k rozšíření četnictva na území celé monarchie. Příslušný dokument František Josef I. podepsal 8. 6. 1849. Výstavba četnictva byla zpočátku dosti komplikovaná. Proti původnímu projektu vytvořit četnictvo z dobrovolně se hlásících vojáků se postavil tehdejší ministr války. Počty dobrovolníků ale byly stejně nedostačující, takže v březnu 1850 bylo nařízeno přeložení 3 poddůstojníků od každé pěší a myslivecké setniny a 2 poddůstojníků od každé jezdecké eskadrony k četnictvu.

     Od r. 1850 bylo postupně vytvořeno celkem 16 (později dokonce 19) četnických pluků, které zajišťovaly bezpečnostní službu na území celé monarchie. Početní stav každého z nich byl nadále asi 1000 mužů, zůstalo zachováno i dělení na eskadrony. I nyní byla část mužstva pěší a část jízdní. Oproti lombardskému pluku byl ovšem podíl jízdy značně menší, jezdci nyní tvořili necelou desetinu početního stavu (např. v r. 1854 z celkového stavu přibližně 19 000 mužů bylo asi 1 500 jízdních). Jezdečtí koně byli opatřováni buď nákupem (přímým či prostřednictvím dodavatelů), nebo převodem koní od vojenských jízdních pluků.

     Pro vzhled tehdejších četníků byly typické černé helmy s mosazným hrotem. Jízdní četníci nosili při slavnostních příležitostech na helmě nasazený chochol z koňských žíní (černý, pro trubače červený). Výzbroj pěších četníků byla stejná jako dříve, palné zbraně byly ovšem perkusní. Ve výzbroji jízdních četníků byly nadto výše dvě pistole v holstrech u sedla a místo krátkých pěchotních delší jezdecké šavle. Kožená pochva těchto šavlí se při jízdě na koni rychle opotřebovávala, a proto byly v r. 1863 zavedeny do výzbroje jiné šavle, se železnou pochvou. Zatímco pěší četník musel mít ve službě bodák na pušce stále vztyčen, nasazoval jej jízdní na svoji pušku jen tehdy, když sesedal z koně k pěšímu zákroku či boji. Jinak byl jezdcem bodák nošen v pochvě, připevněné na závěsníku šavle.

     V následujících letech se organizační struktura četnictva několikrát změnila, stejně jako jeho početní stavy. Později zmizel jeden z jezdeckých atributů - dělení pluků na eskadrony. Ostatně i pluky byly posléze nahrazeny teritoriálními jednotkami - zemskými četnickými velitelstvími. Ale jízdní mužstvo u četnictva stále zůstávalo; pro terénní službu byl kůň stále nepostradatelným pomocníkem.

     Změny přineslo až rakousko-uherské vyrovnání a s ním spojené státoprávní změny. Vývoj četnictva byl sice dosti složitý, zhruba ale lze říci, že ve shodě s rozdělením monarchie na dva autonomní celky se i četnictvo rozdělilo na předlitavské (rakouské - název Rakousko byl pro Předlitavsko oficiálně zaveden až v r. 1915) a zalitavské (uherské). Přitom v obou těchto částech byl rozdílný vývoj jízdy.

     U předlitavského četnictva v r. 1876 jízda vymizela. To mělo být nadále složkou převážně pěší, přičemž výjimky mohl stanovit ministr pro zemskou obranu, kterému četnictvo nyní podléhalo. Prakticky zde byla jízda obnovena až za I. světové války. Největší počty jízdních četníků byly tehdy v Haliči, tedy ve frontovém pásmu.

     V Uhrách bylo četnictvo v r. 1867 zrušeno a bezpečnostní služba byla zcela převedena do kompetence zemských a místních úřadů. To se netýkalo Chorvatsko-Slavonie a Sedmihradska, kde zůstalo četnictvo zachováno. Až v r. 1881 bylo četnictvo obnoveno na celém území Uher. Organizačně se dělilo na četnické distrikty. Na území Slovenska sídlila velitelství dvou distriktů, v Košicích (č. IV) a v Bratislavě (č. V). Pro Chorvatsko, které mělo autonomní postavení v rámci uherského státu, byl zřízen samostatný distrikt. Na rozdíl od předlitavského zůstala v zalitavském četnictvu zachována jízda. Na počátku 20. stol. sloužilo v uherském četnictvu (vyjma Chorvatska) asi 8 000 mužů, kteří měli služební stanoviště celkem na 1 275 stanicích. Na 1166 stanicích sloužili pouze pěší četníci a na 109 bylo mužstvo pěší i jízdní. Např. v košickém distriktu (s asi 1500 četníky) bylo 232 stanic bez jízdy a 14 s jízdou, v bratislavském distriktu (s asi 1000 četníky) 175 stanic, všechny pouze s pěším mužstvem.

     Nejmladší součást četnictva v Bosně a Hercegovině byla založena po okupaci této oblasti v r. 1878. Bosenské četnictvo tvořilo integrální součást armády a čítalo zhruba 2 000 mužů, z toho asi 150 jízdních.

     Výzbroj četnictva odpovídala všeobecným tendencím, které se uplatňovaly v armádě. Po r. 1867 to bylo především odstranění předovek a zavádění zadovek na jednotný náboj. Po r. 1870 se objevily ve výzbroji revolvery, později i samonabíjecí pistole. Užívali je všeobecně důstojníci, vyšší poddůstojníci a jízdní mužstvo zalitavského četnictva.

     Za I. světové války byly početní stavy četnictva značně zesíleny. Na celém území monarchie sloužilo asi 30 000 četníků, z toho zhruba 15 000 v Rakousku, 13 000 v Uhrách a zbytek v Bosně. Přitom rakouské četnictvo disponovalo 340 a uherské 1244 služebními koňmi. Poměr jízdních a pěších četníků tak byl přibližně v Rakousku 1:43, v Uhrách 1:10.

     Četníci přímo participovali na některých válečných aktivitách armády. Do vojenských dějin se zapsal zejména plukovník četnictva Eduard Fischer svojí obranou Bukoviny proti Rusům v r. 1914. Fischer disponoval i menším jízdním oddílem. V něm bylo v září 100 jezdců, v říjnu se jejich počet zdvojnásobil, ale v listopadu poklesl na 150 mužů.

     Za předchůdce četníků bývají někdy omylem považováni krajští či zemští dragouni. V r. 1783 se objevují v Čechách, později i v ostatních neuherských zemích. Šlo o jízdní ozbrojené a uniformované zřízence krajských úřadů, kteří vykonávali kurýrní službu, trestní exekuce apod. Byli ryze civilní složkou, pouze jejich doplňování obstarávala armáda. Krajští dragouni běžnou bezpečnostní službu neprováděli. Vzhledem k svému nepatrnému početnímu stavu by toho ostatně ani nebyli schopni. Každý krajský úřad měl totiž k dispozici pouze 3 takové jezdce.

     Po jistou dobu se setkáváme s názvem četníků i v císařských gardách Františka Josefa I. Gardy existovaly u habsburského dvora již koncem středověku. Šlo o speciální vojenské jednotky, zabezpečující především ochranu panovníka. V r. 1849 bylo v rámci císařských gard založeno jízdní četnictvo, přejmenované r. 1869 na jízdní eskadronu tělesné gardy. Sbor tvořilo 100 gardových četníků a asi 20 důstojníků a poddůstojníků. Včetně odpovídajícího počtu důstojnických sluhů, což bylo výsadou každého důstojníka armády. O prestižnosti sboru svědčí skutečnost, že k němu bylo přiděleno dalších 70 až 80 vojáků řadového vojska k úklidu četnických ubikací a k pečování o jejich koně. V r. 1867, kdy byl stav zredukován na 60 četníků, bylo k jejichž obsluze přiděleno dokonce 55 vojáků! Neslušelo se totiž, aby c.k. gardista myl podlahu nebo vyvážel hnůj ze stáje.

     Četnictvo bylo sice nejvýkonnější, nikoliv však nejstarší bezpečnostní složkou habsburské monarchie. Tou byla policie, tvořená z již zmíněných městských pořádkových složek. Oproti jednotně organizovanému četnictvu nesla policie téměř vždy jisté rysy partikularismu. Užívání jízdy zde v počátečních obdobích nebylo příliš rozšířeno.

     Nejlépe byly organizovány policejní služby ve Vídni, což vyplývalo z jejího postavení metropole. Postupně tu fungovaly různé policejní resp. vojensko-policejní složky, označované jako Stadtguardia (do r. 1741) a Rumorwache. Posledně jmenovaná byla v r. 1776 reorganizována (její název byl nyní policejní stráž) a r. 1791 jí byl udělen vojenský charakter (nadále byla označována jako Vojenský policejní strážní sbor). Tato vídeňská policie se pak stala prototypem pro zakládání obdobných sborů v dalších městech, případně k reorganizaci sborů stávajících. V průběhu první poloviny 19. stol. vzrostla vídeňská policie na stav 500 až 600 mužů a byl při ní zřízen i menší jízdní oddíl (30 až 40 mužů) pod velením strážmistra; od r. 1851 velel jízdě nižší důstojník.

     V r. 1852 byly všechny dosavadní policejní součásti, kterým byl přiznán vojenský charakter, sloučeny do jednotného sboru. I v něm si vídeňská policie zachovala svoji prioritu počtem více než 1200 mužů (z toho asi 100 jízdních). Výzbroj pěších policistů tvořila krátká perkusní puška s bajonetem a kratší šavle, u jízdních to byly dvě pistole a delší šavle. Celkem vykonávalo službu asi 6 000 policistů, z toho 125 jezdců. V českých zemích byly oddíly v Praze a Brně (s pododdíly v Olomouci a Opavě), na Slovensku v Bratislavě a Košicích. V r. 1857 byl Vojenský policejní strážní sbor značně zredukován. Nyní sestával z necelých 3 500 mužů. Po vídeňské policii byla nejpočetnější milánská, pak budapešťská atd. V Praze bylo méně než 300 policistů, v Brně asi 90. Pododdíly v Olomouci a Opavě i oddíly v Bratislavě a Košicích byly zrušeny.

     Zastoupení jízdy u Vojenského policejního strážního sboru po r. 1857 se vzdor celkové redukci nijak pronikavě nezměnilo. Dokonce tu byl mírný nárůst, protože proti předchozímu stavu 125 jezdců jich bylo nyní 126. Vedle Vídně působila jízdní policie jen v Budapešti. Přitom ve Vídni na 1246 policistů připadalo 95 jízdních (poměr 1:13) a v Budapešti z celkového stavu 458 mužů bylo 31 jezdců (poměr 1:15). U celého sboru bylo ovšem zastoupení jízdy mnohem menší s poměrem jízdního a pěšího mužstva 1:27. V r. 1858 byla ještě zřízena jízdní policie v počtu 30 mužů u milánského oddílu. Vytvoření milánské jízdní policie souviselo se zrušením jízdních četníků u lombardského četnického pluku. Aby lombardské bezpečnostní složky nezůstaly zcela bez jízdy, bylo dosti komplikovaně převedeno mužstvo čtyř jezdeckých pluků k milánské policii. Vytvoření této jízdy představovalo poslední posílení Vojenského policejního strážního sboru.

     V r. 1859 byl milánský oddíl zrušen v souvislosti s odstoupením Lombardie. Po r. 1860 pak docházelo k postupnému rušení dalších oddílů Vojenského policejního strážního sboru a k jejich nahrazování policií civilního charakteru. V r. 1866 byly tak zrušeny oddíly pražský a brněnský, r. 1867 budapešťský (zredukovaný již roku 1860), v r. 1869 vídeňský a jako poslední r. 1872 oddíl v Terstu. Z celého sboru zbyly jen dva haličské oddíly (Krakov a Lvov, později byl založen třetí oddíl v Přemyšlu), které byly transformovány na vojenskou policii. V rámci vojenské policie existovalo i jízdní mužstvo. Pěší mužstvo bylo vyzbrojeno kratší puškou s bodákem a krátkou šavlí. Vyšší poddůstojníci (šikovatelé) měli místo pušek revolvery. Jízdní mužstvo používalo delší šavle a revolvery.

     Civilní policejní sbory, obstarávající od 70. let 19. stol. všeobecně bezpečnostní službu ve městech, byly dvojího druhu. Jednak to byla státní policie, podléhající c.k. policejním ředitelstvím, a dále městská či obecní policie, podléhající jednotlivým magistrátům. U obou těchto typů nacházíme jízdní součásti, i když přirozeně nikoliv ve všech městech.

     Např. v Praze existovala státní policie, podřízená tamnímu c.k. policejnímu ředitelství. Pražská policie čítala 800 mužů, z nich bylo 50 jízdních. Oproti tomu v Brně existovala městská policie již od pruské okupace města v r. 1866. Na počátku 20. stol. sloužilo u brněnské policie asi 230 mužů. V r. 1905 zde byl zřízen oddíl jízdní policie, určený k zásahům proti demonstracím. Plánovaný stav byl 25 mužů, ve skutečnosti bylo k dispozici pouze 10 jezdců.

     Již od poloviny 19. stol. byl výkon bezpečnostní služby rozdělen mezi policii ve městech a četnictvo v terénu. Do té doby nebyla terénní služba pravidelně organizována a v případě potřeby muselo být povoláváno vojsko. Ovšem snahy o zajištění bezpečnosti v terénu jsou již staršího data. Např. již v l. 1716-1717 bylo ve Vídni poukazováno na to, že dosavadní stráž nevystupuje dostatečně rázně proti rušitelům zákonů; v této souvislosti jsou uváděni cikáni a jiní lupiči. Tehdy bylo navrhováno zřídit stálou jízdní stráž (Reitende Rumorwache) s vojenskou organizací k zajištění bezpečnosti v dolnorakouském teritoriu. Přestože projekt podporovaly dvorní kruhy a zejména Dvorní válečná rada, nebyl realizován pro nedostatek peněz. Nakonec zde musela vypomoci armáda - v Dolních Rakousích byly dislokovány 2 oddíly dragounů s úkolem zajišťovat veřejnou bezpečnost, zejména na venkově.

     Další návrhy na vytvoření jízdní policejní stráže pocházely z konce 18. stol. Tentokrát sice byly realizovány, ale pouze krátkodobě. V r. 1790 byla v Dolních Rakousích zřízena jízdní stráž, tzv. Maréchaussé (podle francouzského vzoru), pro niž byli použiti důstojníci a mužstvo z jezdeckých pluků, včetně tehdy zrušeného pluku štábních dragounů. Tato jízdní stráž se měla stát prototypem pro obdobné sbory v ostatních zemích. Ale už koncem téhož roku byla Maréchaussé zrušena a tento nesporně progresivní projekt upadl na více než půlstoletí v zapomnění, aby byl v pozměněné podobě realizován až zřízením četnictva.

     Vedle četnictva a policie existovaly v bývalé habsburské monarchii ještě další bezpečnostní složky. Ochrana státních hranic byla prováděna systematicky dlouhodobě pouze v oblasti Vojenské hranice, což byla pohraniční území monarchie na jihu a jihovýchodě. Jednalo se o příhraniční oblasti sousedící s tehdejší Osmanskou říší a celkem není divu, že tato území byla vojensky zabezpečována. Zcela příznačně označovala rakouská oficiální vojenská terminologie Turky jako "dědičného nepřítele" (Erbfeind). Tureckými nájezdy a okupací ostatně trpělo svého času i Slovensko.

     V oblasti Vojenské hranice byly stavěny vlastní vojenské jednotky. Jejich jádro tvořily pěší pluky, ale nechyběla ani jízda, dělostřelectvo a speciální jednotka říčního loďstva. Hraničářské jednotky byly po celou dobu své existence součástí armády a uplatnily se ve všech válkách monarchie. Kromě toho poskytovaly odpovídající krytí hranic a mohly při vojenských konfliktech plnit funkci vojenských jednotek prvního sledu. Konečně zajišťovaly i policejní ostrahu státních hranic. K přímé ochraně hranic z nich byly vyčleňovány zvláštní oddíly, označované na počátku 18. stol. jako "Tschardaken-Volk" (čardaky byly strážnice rozmístěné podél hranice ve vzdálenosti půl hodiny chůze), počátkem 19. stol. jako serežáni či šerežáni. Někteří z těchto pohraničních policistů používali při výkonu služby koně, což již bylo u hraničářských vojsk v té době výjimkou, neboť jejich jízda byla postupně redukována. V serežánské službě se však koně uplatňovali i po zrušení hraničářské jízdy. Za dualismu byla ze serežánů vytvořena separátní jednotka a posléze byli začleněni do uherského (chorvatského) četnictva.

     Již jsme se zmiňovali o armádních výpomocích bezpečnostním složkám. Tyto policejní funkce armády bývaly dosti časté i v habsburské monarchii, takže existuje mnoho dokladů o používání vojenských asistencí. Připomeňme zde za všechny nepokoje v Brně v r. 1869. Tehdy teprve krátkou dobu existující brněnská městská policie nebyla schopna zvládnout nepokoje a násilnosti, takže srocený dav násilníků musela zpacifikovat až vojenská asistence dvou brněnských pěších pluků. Následně došlo k celé řadě zatčení a do Brna byly vyslány jako posily další vojenské jízdní oddíly.

     Po vzniku ČSR v r. 1918 byl prakticky převzat předlitavský bezpečnostní model bývalé monarchie. Zůstalo zachováno četnictvo i policie, přičemž četnictvo bylo složkou pěší (užívalo např. vojenské předpisy platné pro pěchotu), policie částečně pěší a částečně jízdní. V Bratislavě existovaly dva oddíly jízdní policie, podléhající velitelství sboru uniformované stráže bezpečnosti, které bylo součástí policejního ředitelství. Podobně existovala jízdní policie v Praze.

     Jako v dobách bývalé monarchie se i po r. 1918 počítalo s armádou pro podporu bezpečnostních složek v situacích, kdy nebyly s to zvládnout mimořádnou situaci. K tomu určené vojenské oddíly byly označovány jako ozbrojené vojenské asistence a jejich činnost upravoval předpis G-10, později označený jako G-XV. Předpis počítal i s užitím vojenské jízdy, přičemž se předpokládalo, že bude nasazena v počátečním stadiu demonstrace či srocení, kdy bude možno dav rozptýlit pouze tlakem masy koní. To nejlépe vysvítá z citace předpisu: "Je-li k disposici jezdectvo, je vhodné použít ho hlavně při počátečním shluku a srocování, protože ono svým rychlým postupem je schopno vyklidit náměstí a ulice, aniž potřebuje použít svých zbraní." Útok jízdy tak byl upřednostňován před bodákovým útokem a střelbou pěchoty. Na druhé straně nebyla zakrývána problematičnost používání tohoto druhu zbraně a otevřeně se přiznávalo, že proti organizovanému odporu by byla jízda bezmocná.

     Po II. světové válce u nás jízda v armádě přežívala do poloviny 50. let. V bezpečnostních složkách se již koně příliš neuplatnili, výjimkou byla Pohraniční stráž, která je používala zhruba do poloviny 60. let. Potom koně téměř na tři desetiletí mizí, aby se v současné době objevili u policie. Jízdní policie byla obnovena ještě v dobách bývalé ČSFR, ovšem dodnes existuje jen několik nepříliš početných oddílů (státní policie Praha, městská policie Ostrava a další vytvářené v současné době). Likvidace armádní jízdy u nás celkově odpovídala světovým trendům. Používání koní u policejních složek však nebylo všude redukováno tak, jako v minulosti u nás. S jízdní policií se dodnes setkáváme v mnoha státech, jako např. v USA, Kanadě, Anglii, Německu, Itálii, Polsku či Rusku.

     Na rozdíl od vojenské jízdy, přesněji řečeno jejích zbytků v některých armádách, nebude jistě primárním úkolem jízdní policie vytváření ceremoniálních či přehlídkových jednotek. I když přirozeně kůň svým elegantním vzhledem dodá těmto akcím náležitý půvab. Tak můžeme vidět současnou polskou jízdní policii na přehlídkách cválat s jezdeckými lancemi s vlajícími modrými praporky. Podobně vystupuje při různých ceremoniálních příležitostech Královská kanadská jízdní policie, jen praporky na jejích kopích jsou červeno-bílé. Stejně tak nebude přednostním úkolem jízdních policejních jednotek komerční spolupůsobení při natáčení historických filmů, i když se zde přirozeně mohou uplatnit.

     Jízdní policie je ovšem stavěna především z praktických důvodů k vykonávání bezpečnostních služeb. Předností je zde jistě rychlost koně, kterou ve vhodném terénu předčí rychlost člověka. Nikoliv ovšem rychlost motorového vozidla. Představy, že jízdní policista pronásleduje moderní motorizované zločince na dálnici nebo stíhá kapsáře na schodišti panelového domu jsou značně iluzorní. Další možností je průchodnost koně některým (přirozeně ne každým) terénem, neprůjezdným pro motorová vozidla. Tedy asi v tom smyslu, jak byli koně užíváni u bývalé Pohraniční stráže či jak jsou dodnes užíváni např. v některých oblastech Kanady. Zde je již použití reálnější, ale momentálně jsou u nás jízdní složky vytvářeny v městských podmínkách. Zbývá ještě třetí možnost ve stylu klasické vojenské jízdy - útočící kůň. Ten přichází v úvahu právě ve městech při rozhánění demonstrací či srocení. Zde je kůň použitelný, ať již provádí útok či jen svojí přítomností tuto možnost prezentuje, a tím odrazuje potenciální protivníky. Je tedy evidentní, že v městském prostředí, kde momentálně jízdní policie u nás existuje, se bude jednat především o proponované rozptylování demonstrací. Ostatně stačí pohlédnout do platného zákona 283/1991 o Policii České republiky, kde v § 38 mezi donucovacími prostředky je výslovně uváděno "vytlačování koňmi".

     Na závěr vzpomeňme ochrannou zbroj. Při zásazích můžeme běžně vidět současné policisty vybavené přilbami, štíty, případně neprůstřelnými vestami apod. Používání přileb u policejních a vojenských jednotek se v minulosti příliš nelišilo. V moderní době přilby i u policie téměř vymizely. Nedejme se mýlit různými koženými nebo plstěnými pokrývkami hlavy, které přilby svým tvarem připomínaly a často tak bývaly i označovány. Ocelové přilby, zaváděné v armádách masově po I. světové válce, se v policejních silách příliš neujaly. Teprve po II. světové válce, kdy při častých násilných demonstracích létaly policistům na hlavu kameny či dokonce zápalné láhve, se odpovědná místa rozhodla vybavit policejní sbory účinnými přilbami. Moderní policejní přilby mají někdy i chrániče obličeje, masky proti slznému plynu apod. Štíty našly uplatnění u moderní policie ze stejných důvodů jako přilby.

     Již staří válečníci pamatovali na ochranu svých bojových koní. Proto byly vytvářeny nejrůznější ochranné zbroje pro koně. Na současných filmových či televizních záběrech jízdní policie rozhánějící násilné demonstrace můžeme sledovat mnohdy tristní obraz - jezdec je vybaven různými součáskami ochranné zbroje, zatímco jeho kůň je bez jakékoliv ochrany. Přitom koně bývají dosti často napadáni sroceným davem, jsou na ně vrhány různé předměty, takže hrozí nebezpečí jejich zranění. S potěšením proto můžeme konstatovat, že pro policejní koně jsou u nás v poslední době užívány chrániče hlavy, očí a nohou.