PŘEDMLUVA

Uvědomil jsem si, že vlakem cestuji raději než autobusem. (Letadlo je výjimečným prostředkem a osobní vůz je rovněž mimo srovnání.) Ve vlaku lze víceméně pohodlně odpočívat, číst si, pozorovat krajinu. Člověk si tam může udělat malou procházku a protáhnout si tělo, byť úzkými uličkami. Lze si tady odskočit na stranu nebo zajít na drobné občerstvení do jídelního vozu. Lůžkové vagony představují malý speciální hotel. Život nejen cestovní zde prožívají nejrůznější lidé. Moderní manažeři pracují s přenosnými počítači a chystají obchody. Leckdo se ve vlakovém voze seznámí, někdo zamiluje na první pohled. Sem tam prostředí vlaku naruší nějaká větší či drobná loupež. Občas se náhodná sešlost pasažérů z nejrůznějších důvodů poškorpí. Někdy dojde i k horším trestným činům nebo k nešťastným nehodám. (V novinách se pak může objevit např. takováto zpráva: Zfetovaný Němec si chtěl v rychlíku z Prahy do Dortmundu propíchnout krční tepnu propisovačkou. Náhodou jej zastavili policisté, kteří cizince pak odvezli na psychiatrii. Po vyšetření ho lékaři nechali převézt do Rozvadova, kde byl předán do péče jejich německých kolegů. - MF Dnes, 4. 5. 98) - A jsme u toho - pokud v železniční soupravě potkáte procházející uniformované policisty, máte určitou představu o podobenství vlaků s malými, na kolejích se tu zvolna, tu rázně přemísťujícími městečky kompletní!

MEDZILABORCEM TAM

Loňského léta jsme v železniční stanici Břeclav mapovali noční službu místního oddělení železniční policie (viz. Policista 10/97 - Na krátké trase). Koncem roku ovšem následovaly organizační změny v práci policie na dráze a kolem ní. Proto jsme se rozhodli opět do této problematiky nahlédnout. Domluvili jsme si projížďku s hlídkou PČR Oddělení doprovodů vlaků Správy Středočeského kraje.

Úderem dvaadvacáté hodiny, přesní jako hodinky, vešli bočním vchodem pražského Wilsoňáku čtyři muži v černých policejních kombinézách. Praporčíci Miroslav Jeřábek a Jiří Linhart, podpraporčík Luboš Kulich (občas řečený Maniacop) a jejich instruktor speciální služební přípravy mjr. (a PaedDr.) Jiří Bobuski (mimochodem: psali jsme o něm v č.2/98).

Ve 22:22 jsme se mezinárodním rychlíkem Medzilaborec pohnuli směrem na východ. Souprava byla poloprázdná, v jednom kupé klimbali dva vojáci, v jiném to vypadalo jako na rodinné sešlosti cestou od promoce nebo na poslední rozloučení. V dalším voze posedávala dvojice opuštěných mladíků - jeden měl náušnici, druhý si ve tváři hnípal mladické vady na kráse.

Policisté v klidu legitimovali několik pasažérů a zkusmo dva tři hodili do minipočítače. PSION na hledané osoby neukázal. Za okny se mihla Velim, potom olejnatá hladina řeky rozmázle odrazila Kolín ...

(Pro pár základních informací jsme během přípravy reportáže zašli na příslušné oddělení vlakových doprovodů.

Mjr. Stanislav Bozetický, vedoucí OVD, shrnoval: "Od začátku roku pracuje v každém kraji oddělení vlakových doprovodů a z našeho pohledu, zdá se, dochází trochu k paradoxu - poté, co byla železniční policie zrušena, ozývají se pochvalné hlasy, že je ve vlacích a na nádražích policisty víc vidět. Za naše oddělení ale pociťuju, že bych ještě pět šest chlapů mohl potřebovat, aby se dalo do terénu stavět víc hlídek. A co se úkolů oddělení týče? Máme udržovat ve vlacích pořádek, zabraňovat okrádání cestujících, ohrožování a napadání lidí. Doprovázíme vlakové soupravy, protože naším hlavním cílem je prevence kriminality. Chytit pachatele ve vlaku přímo při činu je dneska umění. Neradi to přiznáváme, ale druhá strana je na tom o dost líp. Mají mobily, jsou podél trati motorizovaní, vědí, kde jsme, znají nás. Přesto, jak jsme se zrovna shodli s mým ústeckým kolegou, výsledky za několik málo měsíců existence už máme. Řada dřívějších pachatelů, mnohdy romských, v současnosti z vlaků vymizela. Asi jsme zavedli působivý systém a buď jsme je opravdu vytlačili, nebo se dali na jinou trestnou činnost."

A por. Karel Devera, zástupce vedoucího OVD, doplnil: "Nepochybně se nám osvědčují malé počítače PSION, které postupně dostáváme do chodu. Nadávkují se pachateli - je v pátrání, má zákaz pobytu, je to cizinec, co nemá na našem území co pohledávat - a policisté přímo ve vlaku podezřelou osobu projedou počítačovou technikou. Když je to na místě, tak dotyčného zadrží a předávají příslušnému oddělení. Není nutné nikam volat, kvůli ověřování informací.")

Nezadržitelně jsme se tou nocí blížili do Pardubic.

Vlakvedoucí paní Valeriánová si postěžovala, že kultura cestování či kultivovanost pasažérů, je špatná. Podle ní neustále přibývá incidentů. Je to obraz celé společnosti, řekla doslova! Nedávno musela pozvat policisty do zavazadlového vozu, kam pronikli dva zmolení Dáni.

Mladičká průvodčí (jezdí čtyři roky) zažila před časem chvilku hrůzy v rychlovlaku Hron. Potetovaný chlap cestoval z kriminálu, neměl samosebou lístek, v Kolíně mu přikázala, aby si vystoupil, vagabund na to vyskočil, křičel a sápal se na ni, naštěstí se před ni postavil zakřiknutý - a taky notně rozklepaný - mladík. Dívka, prý jinak spoléhá na kleště a vzpomíná ráda, jak jezdívala lokálkou na Dobříš, vlastně jenom s poklidnými houbaři a chataři jako pasažéry.

Její mladý kolega (šest let coby průvodčí), usměvavý a s plavovlasým ohůnkem, si myslí, že mnohé záleží na vlakovém personálu. Někteří kolegové jsou konfliktní, sami si koledují o potíže. On osobně trable vesměs nemá. Teď, kdy dříve ve švech praskající vlaky jezdí skromně obsazené, obzvláště ne. A že se kolem častěji objevuje policie? To je určitě dobře, ale v civilu by to, přemítá železničářsky uniformovaný mládeneček nahlas, možná bylo ještě lepší. Preventivní efekt není marný, ale zásahy do černého by se nejspíš víc rozkřikly.

POPŮLNOČNÍ PARDUBICKÁ OTOČKA

Vlak směřující na Slovensko jsme opustili na nádraží ve městě pověstného perníku a neméně slavného překážkového závodu koní. Nádražní hala v hodině duchů zívala hmatatelně unaveným tichem. Na lavicích posedával jaksi do sebe složený tucet nočních blouznivců. Blonďatá dozorčí (vrátila se do služby po mateřské dovolené) se pustila ochotně do hovoru s povědomými policisty.

Mirek Jeřábek s Jirkou Linhartem prošli budovu, tři čtyři lidi požádali nanejvýš slušným způsobem o dokumenty, a ty prohnaly cvičně počítačem. Přidal se k nim Pacička, živý místní inventář či pamětihodnost a zároveň paměť na délesloužící železničáře, události i policejní asistence. U automatu na kávu se dvě chlapiska dohadovala o návodu k obsluze. Neholení muži připouštěli, že jsou v civilním životě po delší době poněkud noví a že budou muset mnohé dohánět.

(Dali jsme řeč s člověkem, který se naší výpravy zúčastnil víceméně dobrovolně a kvůli nám. Jiří Bobuski je odpradávna fanda na sport, dvanáct let kantořil na střední policejní škole, pak přešel k železniční policii a pokračoval - jakož i pokračuje - se sportovní, taktickou a další přípravou činných policistů.

Zeptáte-li se ho na kouzlo téhle služby, začne rozvážně popisovat: "Mohu říct, že při doprovodech vlaků jsou policisté stále v těsném kontaktu s potenciálním pachatelem. Pohybují se pořád v omezeném prostoru, musejí vstupovat do kupé, do lůžkového vagonu, do umývárny a odevšad proti nim může nastoupit číhající nebezpečí. Zloděj, který ví moc dobře, že něco provedl, a není si jistý, jestli to ví přicházející policista, leckdy pro jistotu před útěkem zaútočí. Kluci musejí ve zlomku sekundy reagovat. Přitom se vyplatí, když mají sebezaběhanější sebeobrannou techniku dál trpělivě trénovanou a utužovanou. Jenom absolutně zautomatizované reakce, pohyby, které přešly do krve, jsou ve službě dostatečně rychlé a zachraňují situaci. Předcházejí malérům, pomáhají cestující veřejnosti. - A kouzlo policejní práce na železnici je v tom, jak je rozmanitá, jak se při ní věčně střídá prostředí. Než hlídka dojde k vlaku, projde si vestibuly. Při čekání na otočce pomáhá místním kontrolovat budovy, nástupiště, prostor kolem kolejišť. Udržuje pořádek a klid mezi cestujícími v prostoru čekáren, na lavičkách v halách. - Člověk k tomu navíc musí mít rád vlaky, cestování, jinak by za ty peníze šel dělat něco jiného.")

Dvě hodinky nám v Pardubicích utekly jak činorodá pára nad hrncem.

EXCELSIOREM ZPĚT

Rozestavení ručiček na nádražních hodinách cvaklo 02:06 a rychlý vlak z Košic do Františkových Lázní se s námi pohnul zpět k hlavnímu městu. Hlídka opět procházela jednotlivými vozy. Opět tu byl provoz typický pro všední den uprostřed týdne při rozpuku léta. Několik cestovatelů s naditými batohy, maminka s polospící dvojicí dítek ve věku čtyř pěti let. A opět děvče v kamizole průvodčí.

Studentka zdrávky a psychologie a jazyků a s mnoha dalšími jistě ne častými a v železničních barvách obvyklými zájmy (filozofie, umění, management ...) má proti policii něco málo dobře míněných výhrad. Policisté by měli být na mnohé lidi tvrdší, míní například. Aby jejich respekt před zlotřilci svítil jasněji. Teď je to docela pohoda, ale třeba taková Kasovia - to býval vlak hrůzy. Stalo se jí, že si hned při nastupování vytipla zlodějíčky (amatérsky cvičený psychologický postřeh může nést plody) a v Kolíně už nahlašovala ztráty, v Pardubicích chtěla zákrok policie a neuspěla. Předpokládala, že v České Třebové se budou lumpové z vlaku klidit. A taky že ano, skákali z oken a mizeli přes nákladní vlakovou soupravu. Policejní zásah se o pár minut minul účinkem.

(V průběhu plánování reportáže jsme navštívili členy hlídky v jejich improvizované malé tělocvičně na oddělení, při střelbách na kdysi neblahé německé střelnici v lese u Hradištka, u slapského jezera při kontrolních testech na fyzičku a měli jsme tak mnohou příležitost ke konverzaci, k zaujatému zvažování o tom, co všechno tohle zaměstnání - povolání, poslání? - obnáší.

Luboš Kulich je po čtrnácti letech u policie celkem spokojený. Dříve dost běhal, dělal kulturistiku, dnes jezdívá rád na kole a těší ho, že v práci u doprovodů vlaků se klade větší důraz na výcvik. Příjemnou novinkou jsou pro něj prvky z bojových umění, jak je nabízí mjr. Bobuski. "Proti předchozí službě je to tady každopádně lepší," tvrdí podpraporčík. "Jsme v terénu, práce má specifický charakter, děláme různorodé činnosti. A podle průvodčích ve vlacích, kde pravidelněji jezdíme, ubývá krádeží a konfliktů."

Jiří Linhart cítí jisté rezervy v komunikaci, ve sladění aktivit různých policejních oddělení. Někdy se v jednom vlaku sejdou tři hlídky - logicky potom některá může chybět někde jinde. Zřejmě by stačil, i pro nejedno jiné akutní využití, jediný obyčejný mobilní telefon pro každou hlídkující skupinku. Vysílačky pod vysokým napětím ve vlakových trolejích ne vždy spolehlivě propojují.

Miroslav Jeřábek si pochvaluje minipočítač - je to vynikající věc, vejde se krásně za opasek, nepřekáží to. Jenom by tím měla být vybavena každá hlídka. Mirek by byl spokojený i s dalšími momenty služby, ale z odměny se s rodinou dá žít pouze jen tak tak a od výplaty k výplatě. Od podzimu proto plánuje změnu - a v civilní sféře.

Zatím jsme se nezmínili o policejních doprovodech ke zvláště "zajímavým" akcím, k fotbalovým utkáním, ke srazům skinů nebo k pivním slavnostem, např. na Den kozla. Tam jezdívají mezi pivaře pravidelně anarchisté a skini a jakmile se dostanou k sobě - a je přitom ještě trochu alkoholu - hned bývá zle. Tentokrát se prali už ve Velkých Popovicích, pak se stěhovali na nádraží a zase byli v sobě. Naštěstí se policistům povedlo jednu skupinu usadit do vlaku a odjet s ní pryč. Na nože nedošlo.

Sparťani, Bobíci, Ostraváci a podobní fandové fotbalu jsou taky kapitolka. Za Duklou se dneska jezdí do Příbrami. Na stadionu jsou v pohotovosti pořádkové jednotky, někdy i jízdní policie, ale u vlaku zůstávají skromně obsazení doprovoďáci. Příznivce Boby Brno na jaře hlídali nejen cestou z Příbrami na Smíchov, ale i v metru přes Prahu a nakonec ve vlaku až někam do Havlíčkova Brodu.

"Vždycky provokuje pár lidí, na které se musíme zaměřit," prozrazuje metodu Luboš Kulich. "Vesměs jsou to staré známé firmy a dá se s nimi často po dobrém promluvit."

"I mezi skiny bývá několik rozumnějších," přidává se Mirek Jeřábek. "S těmi je potřeba pracovat a přes ně odvádět možné jiskření." I tahle práce má tedy něco společného s psychologickým odhadováním lidí, s odhalováním neformálních vůdců lidu s taktickým vedením hovorů a s diplomatickým zažehnáváním nažhavených potíží ...)

Vláček Excelsior dobrzdil v naší cílové stanici bezmála naprosto dochvilně. V průběhu reportážní cesty kupředu a zpátky se naštěstí nic mimořádného nestalo, mohli jsme si pořadově závěrem nahlásit.

*  *  *

Ve vestibulu pražského Hlavního nádraží pospávali porozlámaní návštěvníci. Cestující, kteří potřebovali nezbytně přežít nějaké hodiny od jednoho vlakového spoje k druhému, i cestující, kteří složitě a mnohdy nejspíš marně vyhlížejí zakotvující spojení na klikaté cestě vlastním životem. Čtveřice policistů z noční hlídky na doprovodech vlaků nám kývla na pozdrav. Vyrazili jsme z novodobé přístavby nádražního komplexu - od městeček na kolejích - do ulic běžného města. Bylo nad pátou hodinou ranní. Tmavá obloha se vracela do původně večerního tyrkysového tónu. Posléze zesvětlá, zezelenkaví až zestříbří. Začnou křičet kosi a vypukne nový normální letní den ...

Připravil: Jaroslav Kopic