Muži v černém aneb umění čekat - reportáž ze zásahové jednotky, POLICISTA č. 11/1997, str. 2 - 5

        Zhruba půldruhému tuctu mužů, kteří se od ostatního osazenstva Vysočiny odlišovali zřetelným vzezřením aktivních sportovců, však běžky - aspoň ve službě - moc neříkají. Ne, že by je nezvládli, ale v Praze by jich prostě nikterak neužili. Zatímco rekreanti litovali pozdní dovolené a nadávali na počasí, v kopcích Vysočiny si "dávali do těla" příslušníci jedné ze skupin pražské policejní zásahové jednotky. Během měsíce se tu tradičně rok co rok vystřídají všechny: bez tlaku nepřetržité pohotovosti je možno důkladněji procvičit vše potřebné, prověřit dovednost a naučit se novinkám. Mizerné počasí je při tom vítáno: chlapi ze zásahovky nejsou z cukru. V černých kombinézách a s kuklami na obličejích jsou připraveni dnem i nocí po sedm dní v týdnu kdykoli pomoci ve službě ostatním policistům a zneškodnit zvláště nebezpečné pachatele.

        Zásahovka nosí civil

        "Do akce nás mohou poslat dva lidé, pražský policejní ředitel plukovník Borník a jeho zástupce plukovník Fedorko," říká Dušan, velitel jedné ze skupin zásahovky a současně taky "šéf" celého novoměstského soustředění. "Sloužíme čtyřiadvacítky, během té doby cvičíme, udržujeme materiál, jezdíme na střelby - a když přijde rozkaz, vyrážíme."

       Mnohokrát se stalo, že byli z půlky cesty odvoláni, když se jejich účast na místě stala zbytečnou: ale stejně často šli do akce, o níž předem věděli jen o málo víc, než že proti nim stojí ozbrojení a ke všemu odhodlaní pachatelé a že půjde o krk. Mimochodem, nepředstavujme si, že je ve městě uvidíme v jejich černých uniformách a s kuklami: většinou tohle efektní, ale hlavně účelné odění slouží jen jako pracovní při výcviku, a k zásahu se jezdí v civilu. Z prostého důvodu: mnohdy jde o to, aby si zásahovka do poslední chvíle uchovala svou nenápadnost a anonymitu - a to by v černém vskutku někde v Praze nešlo.

        "Nikdy nevíme, kdy rozkaz k zásahu přijde, ale už jsme si na neustálé napětí zvykli, že je ani nevnímáme," říká Dušan.

        Pochopitelně má hodnost a příjmení, má taky tvář, bydliště, rodinu, soukromí - a právě pro jejich ochranu jsme se rozhodli v naší reportáži o zásahovce zůstat jen u křestních jmen. Protože díky chlapům ze zásahovky se dostala a dostane za mříže hezká řádka vysoce nebezpečných pachatelů, kteří se "díky" dírám v zákonech a blahovolnosti některých soudců dostávají na svobodu mnohem dřív, než by mnohdy zasloužili - a vycházejí zpoza mříží s jedinou představou.

        S představou pomsty.

       "Že nám někdo půjde někdy po krku, protože jsme u soudu museli jako svědci uvést plné jméno a adresu?" říkají muži ze zásahovky. "Příjemný pocit to není, ale zvykli jsme si. A tahle práce člověka naučí opatrnosti."

        Muži ze zásahovky? Ano, nepřehlédli jste se. Muži. Třebaže žen v policejních uniformách utěšeně přibývá a ve většině složek si vedou velice dobře, zásahovka je až dosud výhradně mužskou záležitostí. A zřejmě jí i zůstane. Tedy, s jednou výjimkou: šéfovy sekretářky.

        "Je to prostě tak, že nároky naší služby pro ženy nejsou," říkají chlapi v černých kombinézách.

        Jak se chodí k zásahovce?

        V první řadě: nejde a nemůže jít o žádný nábor nadšenců z civilu, kteří si snad o podobné službě udělali představu z amerických akčních filmů, nýbrž o řádné absolventy střední policejní školy, kteří mají navíc za sebou zhruba tři, čtyři roky výkonu služby v běžném útvaru: ne někde v kanceláři, ale na chodníku, mezi lidmi. Mezi nimi si vedení zásahové jednotky - v ideálním případě - vytipuje potenciální uchazeče, a když najde vhodného člověka, udělá mu nabídku; jindy se zájemci hlásí sami z řad mladých policistů, když zjistí, že by je práce u zásahovky něčím přitahovala. (Často si ovšem napřed nebo potom vybojují nelehký boj se svým dosavadním šéfem, který - jako koneckonců každý nadřízený - nerad pouští dobrého chlapa z party: jenže zásahovka jiné než dobré nebere...)

        Každý potenciální nováček ještě před nástupem v první řadě prochází náročným psychologickým testem, který v mnoha případech znamená definitivní loučení se snem: údajně jen deset procent zájemců projde a nastupuje opravdu k výcviku.

       "Diváci napínavých seriálů nemají u nás šanci," říká Dušan, velitel skupiny, která zrovna slaňuje ze střechy rekreačního střediska. "Naopak: potřebujeme lidi, kteří jsou vyrovnaní. A kteří umějí jednat s lidmi."

       Nezbytnou samozřejmostí je taky důkladná prověrka zdravotního stavu a fyzických schopností: jen stoprocentně zdravý a tělesně zdatný jedinec má šanci projít. A protekce se k tomto případě vskutku nenosí: ostatně, protekční dítka prý k zásahovce touží nastoupit jen velmi výjimečně...

        "Psycholog má velké slovo i v tom, do které skupiny nový člověk přichází," vysvětluje Dušan. "Snažíme se totiž předcházet nějakým napjatým mezilidským vztahům ještě dřív, než vůbec mohou vzniknout - vždyť nováčka začleňujeme mezi lidi, se kterými by měl v budoucnu chodit do akcí, kde půjde všem o zdraví i o život."

        Ani nováček, jenž už nastoupil do konkrétní skupiny, nemá však ještě vyhráno: čeká ho tříměsíční zkušební období, stáž, během níž si on zvyká na partu kolem a parta naopak na něho. A na konci se vyhodnotí, jestli tahle sázka vyšla, jestli zapadl do kolektivu, jestli všechno ve skupině klape. Pokud ano, zůstává: pokud ne, může přejít do jiného týmu. Anebo se s ním taky zásahovka rozloučí úplně...

        "Během onoho čvrtroku není ovšem ještě nováček plnoprávným členem skupiny," připouští Dušan. "Neučíme ho všechno, některé části výcviku absolvuje spíš jako pozorovatel. A nejde s námi do nejtěžších akcí - anebo pokud ano, zařadí ho velitel třeba k vysílačce nebo zůstane u auta... Teprve po třech měsících a přísném vyhodnocení, projde-li, stává se bojovníkem se vším všudy."

        Ale tím jeho léta učednická zdaleka nekončí: prý teprve za tři čtyři roky dovede muž ze zásahovky opravdu všechno.

        Všichni umějí všechno, ale...

        Dlužno říci, že u zásahovky nejsou vyslovení specialisté. Ve skupině tedy není někdo zařazen jako řidič, druhý coby střelec, třetí jako vyjednavač a podobně... Nicméně: každý v průběhu výcviku a skutečných zásahů postupně v praxi prokáže určitý specifický talent, v němž třeba o trochu přerůstá ostatní ze skupiny: někdo je zvláště suverénní za volantem, jiný třeba při slaňování z helikoptéry nebo z paneláku, třetí s ostřelovačskou puškou v ruce... A tak, je-li to možné, vždycky jde na konkrétní úkol ten, u nějž je předpoklad stoprocentního výkonu: nebo, možná ještě radši, stopětiprocentního...

        "Člověk, který u nás nastoupí, není vázán víc než kterýkoli jiný policista," říká Dušan. "Nemůžeme říci - investovali jsme do tebe, naučili tě spoustě věcí, tak podepiš na pět let, že nezdrhneš do civilu. Nemáme-li těm lidem co nabídnout navíc, nemůžeme po nich taky chtít, aby se cítili více vázáni. Musíme jen doufat, že u nás zůstanou, že za rok či dva °nezběhnou° a nepůjdou dělat ochranku nějakému zazobanému °podnikateli°."

       Dlužno říci, že většinou tohle doufání vychází: nikoli však vždycky.

        Žádná romantika

        "Sloužíme čtyřiadvacítky, pak máme tři dny volna," říká Dušan věcně. "Během služby - pokud nejdeme do akce - se třetina doby věnuje výcviku, třetina údržbě techniky a vybavení, třetina odpočinku."

        Zásahovka žije v ustavičném napětí: nikdy neví, kdy přijde rozkaz k okamžitému nástupu do akce, ale na tuhle nejistotu se dá zvyknout. Když jsou lidi perfektně připravení - a to ti ze zásahovky být musí - jdou i do nebezpečných situací beze strachu a s chladnou hlavou: přesněji řečeno, musí se tak jít, protože nervozita a zbrklost jsou mizernými rádci.

        "Určitému druhu obav říkáme zdravé: vedou nás k tomu, abychom darmo neriskovali," říkají upřímně. "Někdy víme předem, co nebo kdo na nás na místě čeká, někdy během přesunu dostaneme alespoň dílčí informace, ale často teprve na místě samém zjišťujeme, oč půjde."

        Pražská zásahová jednotka musí být připravena "účinkovat" kdekoli na rozlehlém území velkoměsta: přičemž sídlí ve starých Bohnicích, na samém severním okraji Prahy, v podmínkách dosti spartánských. Tedy třeba na Jižní Město to má setsakra daleko, přičemž přesun přecpanými ulicemi bývá i se zapnutým majákem dost obtížný a riskantní.

        "Někteří řidiči neberou výstražný signál na vědomí, najdou se i tací, kteří jako by překáželi v hladkém průjezdu schválně," říkají chlapi ze zásahovky, kteří za volantem prožívají mnohdy situace dosti krkolomné. "Ale když si na totéž stěžují i šoféři záchranek, pak už opravdu nemáme slov..."

        Někdy se stane, že ještě během výjezdu je akce odvolána: zásahovky netřeba, věc se vyřešila bez ní, hladina adrenalinu se může vrátit k normálním hodnotám. Těžko prý říci, jak často jdou muži v černém "do toho": statistika je v tomhle ohledu na nic, noc není prý horší dne a žádný den v týdnu ani roční doba nemají zvláštní privileje.

        Výbava pro tvrdé muže

        "Když jsme před lety začínali, neměli jsme žádné vybavení a sídlili jsme ve dvou místnostech," vzpomíná Roman, který to s pražskou zásahovkou táhne od samého začátku. "Napřed jsme měli ve výzbroji české devítimilimetrové pistole, pak přišly beretty a nakonec revolvery Colt Python. A vedle nich máme teď i plastové samopaly a odstřelovačské pušky."

        Nutností jsou neprůstřelné vesty: ty původní už ale dožívají a na nové zatím nejsou peníze. Vůbec: zdánlivě solidní vybavení zásahovky velice rychle fyzicky stárne, protože se vlastně nepřetržitě používá: životnost lana je rok, maximálně dva - a na jeho konci mnohdy doslova visí lidské životy...

        "Všechno je otázka peněz," krčí rameny chlapi ze zásahovky.

        "Když vidíme, jak jsou vybaveni třeba němečtí kolegové, můžeme jen závidět."

        Úsporná opatření u policie jsou nutností: nicméně otázkou je, na čem se ještě dá ušetřit, a na čem už nikoli. Protože hrozí-li nebezpečí, že dokonale vycvičení lidé začnou odcházet, pak otázka zní - kdo přijde na jejich místa?

        Každý den odvahu

        Policista z běžného oddělení přijde do služby a v jádru ví, co na něj čeká: za hodinu, zítra, příští týden. Policista ze zásahovky netuší, co se může stát za pět minut. Což s sebou nutně nese stres. I když prý i na nejistotu lze do jisté míry uvyknout. A navíc je tu stále nablízku psycholog, který bdí nad duševní rovnováhou příslušníků zásahové jednotky, vypracoval pro ně speciální antistresový program a dohlíží, aby se plnil.

        Muži ze zásahovky přicházejí nejčastěji do styku s nebezpečnými pachateli, psychopaty, leckdy pomáhají záchrance, mnohokrát přemlouvali od skoku sebevraha.

       "Rozkaz je rozkaz," říká Dušan, "odpovědnost z velitele nikdo nesejme, ale v momentě, kdy má jít do akce konkrétní člověk, záleží i na jeho vlastním rozhodnutí: jestli si v danou chvíli na úkol troufá, jestli se cítí ve formě. A není žádná hanba, když někdo veliteli radši řekne - já dneska nemůžu, nemám na to. Hanba by byla jít - a selhat. Ohrozit ostatní."

        Dlužno podotknout, že výběr nových lidí k zásahovce je do značné míry determinován i místně: hlásí se spousty lidí zdaleka široka, ale pražská policie má nedostatek ubytoven, natož pak bytů - ty nejsou vůbec. A tak do pražské zásahovky přicházejí hlavně rodilí Pražáci, kteří mají kde bydlet, z ryzího nadšenectví dojíždí i několik policistů ze středních Čech: rodáci vzdálenější, byť byli třeba sebelepší, nemají šanci.

        Zásahové jednotky jsou ovšem nejen v Praze, ale víceméně ve všech krajích. Jejich výcvik metodicky řídí skupina na Policejním prezidiu, nicméně každá z jednotek nutně vychází i ze svých místních specifik. Pražská jednotka třeba zasahuje v prostředí velkoměsta, musí být tedy připravena pracovat v husté zástavbě a mezi množstvím lidí: její členové tedy nemusejí pravidelně skákat z letadla s padákem, o to lépe však musí umět slaňovat z vrtulníku či šplhat po střechách věžáků. Jezdí po městě a nepotřebují tím pádem džípy, ale spíš rychlá osobní auta či mikrobusy. A tak podobně.

        "Veselé historky z natáčení"

       "Zajímavé příběhy ze zásahů?" protáhnou ti v černém nad cigaretou. "Co vypadá zajímavě pro média, pro nás znamená něco úplně jiného. Riziko, nervy jako špagáty, někdy i úrazy. Navíc zásahy, které máme v živé paměti, se mnohdy pojí s kauzami, které ještě vyšetřovatel neuzavřel a tím pádem by se o nich mluvit ani psát nemělo. Jsme vázáni služebním tajemstvím - a jestli ho dnes málokdo bere vážně, pak my ano. Zkrátka: pro nás je vlastně jeden zásah jako druhý a jeho kvalita se neměří slávou v novinách, ale úspěšností. Jestli jsme chytli toho, pro nějž jsme jeli."

        Někdy to ovšem zásahovka od novinářů - zvláště některých - šeredně schytá: v paměti je třeba kauza Propast, kde shodou okolností figurovala skupina, jíž velí právě Dušan.

        "K Propasti mohu říci jediné: z našeho hlediska proběhla profesionálně, bez výstřelků a dokonale. Pracovali jsme tam vlastně na objednávku, v součinnosti s jinými policejními útvary, o akci jsme se dozvěděli jen krátce před jejím začátkem. Jestli se dnes šeptá o tom, že ji možná někdo prozradil, a proto se v tom klubu žádné drogy nenašly, netroufám si posuzovat: každopádně od nás informace vyjít nemohla. Za svoje lidi ručím - v tomhle, i co do jejich chování na místě samém."

        Do dějin české kriminalistiky vstoupila kauza Orlík - i tam "účinkovala" při zatýkání pachatelů pražská zásahovka. A takových akcí by se našly za těch pár let její existence desítky nebo spíš stovky. Jsou dny, kdy se strhnou dva, tři, čtyři zásahy najednou - a pak třeba týden panuje klid. Klid, který nesmí ukolébat - ani znervóznit představou, že po něm přijde bouřka.

        "Jsme spokojeni, když své úkoly zvládneme profesionálně," říká stroze Dušan. "Jsme spokojeni, když máme čas na kvalitní přípravu."

        Dlužno zmínit, že chlapi ze zásahovky nejsou sice ze železa, ale rozhodně už vůbec ne z cukru: nějaký ten vyvrtnutý kotník či naštípnutou kost pří výcviku berou prostě tak, jak přicházejí. Jiná - a těžší - zranění je mohou postihnout při zásahu samotném: když mají za úkol zadržet pachatele a jemu se ani trochu nechce.

        "Nejsme ovšem z těch, co kvůli obdržené facce sepisují záznamy a podávají žaloby," smějí se. "Vrátit ji sice bohužel nemůžeme, ale zákon nám dává právo použít mírnějších donucovacích prostředků. Většinou stačí."

        Proč se od zásahovky odchází?

        Někdo prý proto, že začne cítit únavu nebo roky. Někdo zase nabude dojmu, že dostává za hodně rizika málo peněz. I když většina lidí - včetně kolegů policistů - má o příjmech "těch ze zásahovky" velkorysé představy, jejich realita je značně při zemi: dostávají o třídu víc a k tomu dvě stovky rizikového příplatku.

        "Většina lidí od nás odchází do jiných policejních složek, kde je čeká přece jen klidnější život. Tohle taky není práce, kde by to člověk mohl v klidu doklepat do penze.

        Nedá se říct, že chlap od zásahovky je v určitém věku starý, někdo je dědek ve třiceti a jiný i po čtyřicítce frajer. Ale jednoho dne máte rizika jako každodenní samozřejmosti prostě dost. A chcete do civilu. Taky hraje asi svou roli i rodina: i když většina našich manželek ani netuší, u jaké složky jejich muži slouží. Neříkáme jim to: radši. Mají klidnější život," usmívá se Roman, druhý z velitelů skupin.

        Jsou ovšem i odchody jinačím směrem: ke kriminálce, k URNA, na odbor boje proti organizovanému zločinu. Koneckonců, zkušenosti od zásahovky přijdou vhod kdekoli.

       "Nejsme žádní zázraci," říkají ti od zásahovky. "Jen trochu líp vycvičení policajti. A svou práci děláme pro lidi."

Jan J. Vaněk

Foto Václav Šebek