| POLICISTA | REPORTÁŽ |
O strážnících a lidech - vyprávění o Městské policii z Prahy, Chrudimi a Mokré u Brna, Policista č. 5/1998, str. 2 až 5
Majitel zánovního bavoráku vypadal na brzký infarkt: obchodní jednání se zřejmě nevyvedlo, a když rozdurděně hodlal vklouznout za volant svého čtyřkolého oře, shledal, že na dveřním okénku visí zdvořilá cedule sdělující mu, že kovová botička připnutá na předním kole patří pražské Městské policii. Elegantní pán zbrunátněl a halasně proklel celý svět, přičemž zvláštní pozornost věnoval majitelce botičky, pražskému Magistrátu, parlamentu a vládě.
Velkoryse ovšem přehlédl skutečnost, že parkuje na zákazu zastavení a tramvaje se kol jeho naleštěného plecháče protahují jen s vypětím sil, o chodcích, jimž zablokoval přechod, ani nemluvě. Pak zahlédl v dáli povědomou dodávku firmy SEZAM, jejíž osádky za asistence městských strážníků nenáviděné botičky nasazují i zouvají: po patřičném zkasírovaní hříšníka ovšem. Vystartoval jako sprinter, namísto pozdravu ucedil sprostou nadávku, jimiž pak hojně špikoval i další sdělení. Dlužno říci, že mužové v uniformě i v montérkách zachovali nadhled. A nakonec se zklidnil i dotčený pán, ujistiv ovšem přítomné, že TO tak nenechá, že má vysoce postavené známé a že všichni ještě uvidí. Pak zaplatil pokutu, bouchl dvířky a odfrčel.
"Tak to byl dneska první," vzdychl postarší městský policista a zamířil k dalšímu motorizovanému hříšníkovi. Bylo půl deváté ráno a měl před sebou dlouhou a trudnou službu.
Praha je Praha...
A Praha 7 zvláště. Zdánlivě za vodou a přece jen co by kamenem dohodil od toho nejcentrálnějšího centra, vychytává v poslední době leccos z lahůdek, jež donedávna bývaly specialitou "jedničky". Leckterý řidič, dobře věda, že ve středu města stěží zaparkuje, hledí nechat auto někde na Letné či v Holešovicích: nikoli ovšem na placeném parkovišti, ale pěkně zdarma někde na ulici, kde tím pádem už tak hustý provoz houstne ještě víc. Zoufalci, co potřebují něco naložit či složit, musí na chodník či na zelený pruh, i kdyby nechtěli, jako že se většinou ovšem žádnými výčitkami svědomí netrápí... Sedmička je nejmenším z pražských obvodů, ale na jejím území je setsakra hodně institucí a zařízení s celoměstským významem, jež vábí spousty lidí. Hraje se tu ligový fotbal i hokej, bývají tu velké rockové koncerty, na Výstaviště láká muzikál a promítá tam letní kino, bývá tu Matějská i další zábavní atrakce. U řeky je přístav s mnoha skladišti a velkoobchody. Sídlí tu ministerstvo vnitra, Policejní prezidium i Nejvyšší kontrolní úřad. Vlakové nádraží těsně sousedí s autobusovým. Končí tu metro, kde celé Severní Město přesedá na autobusy. A je tu Pražská tržnice, jež povstala z ruin dávných jatek a vzkvétá a hezkne, přitahujíc den ode dne více koupěchtivých...
Jaký div, že právě v Pražské tržnici má své sídlo jedna ze služeben Městské policie? Kde se shromožďuje spousta lidí, musí někdo dávat pozor na pořádek...
"Slouží nás tu osmnáct, což se zdá na první pohled dost, ale za ideální stav bych považoval tak třicet," říká velitel holešovické stanice komisař Viktor Richter. "Mým zatím nesplnitelným snem totiž je, abychom měli neustále v ulicích dvě dvoučlenné hlídky, pěší a motorizovanou. Což za současného početního stavu jde jen zřídka: když si uvědomíte, že sloužíme čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu, navíc přistupují nemoci, odvelení, dovolené... V téhle chvíli sedí prostě dozorčí u vysílačky a dva lidi jsou v terénu. Toť vše."
Nejvíc komisaře Richtra hněte, když zazvoní telefon a někdo se dožaduje pomoci městského strážníka (třeba proti arogantnímu šoférovi, jenž zablokoval vjezd do domu a nehodlá se hnout) - a on jako z udělání má svoje lidi v plné práci někde na druhé straně obvodu.
"Nerad lidem odmítám pomoc a ještě méně rád mám sliby chyby," říká komisař.
S městskou policií spojil svůj osud už začátkem devadesátých let, kdy odešel z dobrého místa v kladenské Poldovce. Začínal jako strážník ve Slaném, pak začal dojíždět do Prahy. Několik let sloužil v Řepích, kde zná každý kamínek a sídliště i okolí prý prochodil mockrát a dokonale. Teď tedy dojíždí ze vsi u Kladna, kde bydlí, do Holešovic.
"Spousta lidí si spojuje práci městských policistů výhradně s nasazováním parkovacích botiček, ale naše činnost je mnohem širší," vysvětluje komisař Richter. "Dbáme na pořádek při parkování a provozu vozidel, ale právě tak na čistotu v ulicích, parcích a veřejných prostranstvích, na dodržování nočního klidu, postihujeme zakládání černých skládek..."
Mimochodem, ony příslovečné botičky, tak nenáviděné řidiči, jsou mnohdy naopak kladně kvitovány chodci a obyvateli Prahy, jimž neukázněně parkující řidiči ztěžují život a chůzi v plechem přecpaných ulicích: takže nadávky, jimiž řidiči policisty nezřídka častují, někdy vystřídá i vlídné slovo: třebaže to není časté, neboť když jsme spokojeni, mlčíme, najevo dáváme spíše nesouhlas...
Mětská policie v Praze podléhá magistrátu, její služebny sídlí po celém území hlavního města. Počet strážníků se dnes pohybuje kolem devíti stovek, přičemž optimální stav by byl o tři sta vyšší: jenže kde je vzít? Fluktuace je značná, prý na každých dvacet nově přijatých připadá možná patnáct výpovědí. Služba strážníka je nelehká, noci, neděle, svátky, plat sice slušný, ale nikterak fascinující, o to větší ovšem rizika.
"V rajonu máme ubytovnu Armády spásy, kam se stahují na noc a na jídlo bezdomovci, ale s těmi problémy nejsou. Horší je z našeho pohledu nádraží a podivné existence, jež přitahuje a které tam vegetují a taky přijíždějí odjinud. Za řekou v Troji zase vedeme sisyfovský boj proti černým skládkám," vypočítává komisař. "Zvlášť o sobotách kolem tržnice lidé parkují na trávnících, na přechodech, na chodnících: kde je kousek místa. Totéž platí kolem Sparty. když se hraje liga, u Sportovní haly, u Výstaviště..."
Praha, rozdělená do patnáct správních obvodů, má sedm oblastních velitelství Městské policie: pod šesté spadají Řepy, Břevnov, Dejvice - a Holešovice s Letnou. Což není zrovna ideální, neboť problematika sídlištních Řep kupríkladu je diametrálně odlišné od staré zástavby Letné či průmyslových okrsků Holešovic. Potíž je ale v prostředcích, jichž není nazbyt, a v lidech, jichž je ještě méně: Praha by chtěla mít asi 1200 městských strážníků, má jich o tři sta méně. Není divu: jsou hůře placeni než policisté republikoví a dělají ještě nepopulárnější práci: a přitom i pražskému policejnímu řediteli chybí do plného stavu několik set lidí...
"Spolupráci s Policií ČR si chválíme," říká komisař Richter.
"O to víc, že takové dobré vztahy nemusí být samozřejmé: slyšel jsem, že v centru je to horší a v takovém Brně se prý městští strážníci s policisty ani nezdraví..." Na stole má čerstvý rozpis služeb s úkoly, jimž v příštím týdnu dlužno věnovat speciální pozornost: divoké parkování před diskoklubem Letná, noční klid u hospody Heřmanka, parkování u Obvodního úřadu, pořádek v Letenských sadech a ve Stromovce, auta na chodníku a v zeleni v ulici U Uranie, Matějská pouť, přechody u základních škol v Korunovační a na Ortenově náměstí...
"Děláme potřebnou, i když neefektní a mnohdy nepopulární práci," říká velitel holešovické stanice Viktor Richter. "Ne každý u ní vydrží, ne každý na ni má nervy. Fyzická napadení strážníků častá nejsou, ale vynadáno dostávají skoro denně: že většinou neprávem, je nabíledni. Ale myslím, že už by to bez nás v Praze nešlo."
Zpoza okna doléhá do kanceláře hluk tržnice, ale uvnitř panuje klid a ticho. Hlídka je v terénu, před chvílí se ohlásila z Letenských sadů. A dozorčí u svého pultu čeká, až se ozve telefon a další z Pražanů se začne dožadovat pomoci...
Tam, kde teče Chrudimka...
Na chrudimském Resslově náměstí, tedy přímo po okny staré radnice, v jejímž prvním patře rozbila zdejší Městská policie svůj hlavní stan, pořádali zrovna trh: což sice není žádná mimořádnost, trhy tu totiž mívají středu co středu, ale stejně se díky němu provoz chodců i automobilů přinejmenším ztrojnásobí. Zaparkovat je tím pádem skoro nemožné, takže kdo sem musí, buďto si zaplatí u automatu na placeném prostranství před radnicí a má-li štěstí, vklouzne do právě uvolněné škvíry mezi auty, anebo to prostě riskne a zastaví, kde se jen dá. Tucet botiček, jež chrudimští strážnící vlastní, je tudíž v neustálé permanenci: představa, že parkování je výlučně pražský problém a v pětadvacetitisícové Chrudimi lidi nepálí, je nadmíru bláhová. I tady to někdy vypadá, že aut je už jaksi víc než lidí a nepochybně mnohem víc než prostoru k jejich dočasnému odstavení.
"Městská policie v Chrudimi prokazuje svou potřebnost dnes a denně už od začátku devadesátých let, kdy vznikla," říká její šéf, vrchní strážník Roman Červenka.
Když tu před dvěma lety coby šéf začínal, čítal jeho sbor dvanáct lidí, od letošního ledna vzrostl stav o dva. Z čehož zjevně možno vyvodit, že chrudimská radnice si potřebnost městského policejního sboru uvědomuje a nijak na něm neškudlí. Díky čemuž už od podzimu městští strážníci slouží nepřetržitě a třebaže jim zatím chybí tísňová linka 156, jsou na výzvu občanů připraveni zasáhnout dnem i nocí.
"Nesklízíme ovšem jenom vděk, ale dost často našim lidem někdo sprostě vynadá a párkrát už došlo i k fyzickému napadení," říká vrchní strážník Červenka. "Ale to patří k rizikům našeho povolání. Nicméně: i proto se snažím, aby naše děvčata nesloužila noční, třebaže to vždycky nevyjde a někdy smíšenou hlídku na noc poslat musím. Nechápejte to jako podceňování, ženy v uniformě mají velice dobré výsledky; ale v případě, že hlídku zavolají k rozřešení třenice v nějaké hospodě, mají přece jen větší autoritu chlapi."
Zájem o práci v městské policii prý poněkud opadl: asi i proto, že Chrudimští tvrdě trvají na postulátu vyhlášky, jenž pro strážníky žádá středoškolské vzdělání (a jenž se v mnoha jiných městech tiše přechází). Pokud adept maturitu nemá, musí si ji do dvou roků služby doplnit: když ne, sníží se mu plat natolik, že ho to vlastně přiměje k výpovědi.
Ale nejen vzdělání, nýbrž i dobrá fyzická i psychická kondice mužů i žen je pro přijetí do řad chrudimské Městské policie prvním a neodpustitelným předpokladem. Uchazeč prochází náročnými testy duše i těla, kdo zdárně projde, je přijat a absolvuje úspěšně odborný kurz, musí pak měsíc co měsíc na střelby a tělesné prověrky, jež pro městské strážníky organizují kolegové z republikové Policie ČR.
"Naše vztahy jsou víc než korektní, pomáháme si, policejní operační důstojník má třeba naši vysilačku, takže můžeme zavolat o pomoc nebo předat důležitou informaci," pochvaluje si vrchní strážník Roman Červenka. "Ale pořád mám pocit, že jde spíš o spolupráci založenou na osobních vztazích a že by věcem prospělo, kdyby kontakty městské a republikové policie určoval nějaký oficiální předpis."
Péče a vážnost, které chrudimští konšelé svému policejnímu sboru věnují, je patrná i ze solidního vybavení strážníků: praktické uniformy, kvalitní vysílačky, zbraně i dvě auta, z nichž dosluhující favorit se má záhy vyměnit za novější, to je opravdu dobrý základ pro pořádnou službu.
"Četl jsem o městech, která vlastní policii zrušila, i o úvahách o sloučení městských policií s republikovou," říká uvážlivě chrudimský policejní šéf. "Ale nemyslím si, že by to bylo moudré. I kdyby k tomu došlo, stejně by časem musela města znovu nějakou pořádkovou službu zřídit, protože státní policie má jiné starosti."
S cementárnou na obzoru
Pár kroků od dálnice, těsně za brněnskými humny, leží na dvou kopcích a v malebném údolí mezi nimi dvojves Mokrá-Horákov, známá po republice hlavně velkou cementárnou, jež se už po desetiletí tyčí na obecním obzoru jako nepřehlédnutelná a svérázná dominanta. Z někdejší zaprášené periferní osady se rychle stává vyhledávané místo k bydlení: Brno je na dosah a žít v klidu za městem přichází i na Moravě do příjemné módy zámožnějších. Obec tedy roste, dost se tu staví: někdo vylepšuje starší domek, jiný buduje novostavbu. Zatím má Mokrá-Horákov 27OO obyvatel, ale docela reálný předpoklad k rychlému růstu: a navíc se v katastru nacházejí tři chatové osady, jež na zimu osiří, ale o víkendech a s nadcházejícím jarem ožívají naplno.
V úhledném a moderně vybaveném obecním úřadě má své sídlo i obecní strážník Petr Bobek: toho času slouží sám, protože jeho kolega odešel do důchodu, ale vbrzku by se prý místní policejní sbor měl rozrůst až na tři muže.
"Ověřili jsme si, že preventivní vliv na bezpečnost a pořádek v obci má už sám fakt, že se mezi lidmi pravidelně objevuje strážník v uniformě," pochvaluje si to místní starosta František Pejřil. "Obecní policie není levná záležitost, ale vyplácí se. A protože ze zahraničních průzkumů víme, že je optimální, když na tisíc obyvatel připadá jeden policista, chceme naši obecní policii rozšířit: snad už s podzimem. Zatím se rozhlížíme po vhodných kandidátech a taky zvažujeme, kde vzít peníze."
Petr Bobek je robustní usměvavý vousáč, který prý vystřídal v životě už osm povolání, ale ve strážnické uniformě se dobře zabydlel. Rodákem z Mokré-Horákova sice není, ale žije tu už skoro dvě desetiletí a cítí se místním patriotem.
"Nechci se chválit, ale mám pocit, že práce, kterou dělám, má smysl a výsledky. A rozhodně se nemusím obávat, že bych se ve službě nudil: pořád je co dělat. Lidi mě volají ke svým sporům, rodinným i sousedským, řeším přestupky proti pořádku, černé skládky, obhlížím, jestli v chatařských osadách neřádí zloději..."
Sluší se vyzvednout, že obec Mokrá-Horákov vlastně neformálně sdružila prostředky se sousední vsí, Hostěnicemi, kde slouží strážník Bobek na vedlejší úvazek: domovská obec mu zaplatila školení a vybavení, zatímco sousedi dodali terénní vůz: sice ojetý, ale spolehlivý a v kopcovitém katastru k nezaplacení.
Třeba taky dodat, že obecní strážník má sice úřední hodiny a týdenní rozpis úkolů, který sestavuje se starostou, ježto však bydlí hned naproti obecnímu úřadu, lidé si prostě zvykli zaklepat, když ho zrovna potřebují. "Na venkově to tak chodí a já neodmítnu nikoho, pokud se skutečně jedná o neodkladnou záležitost," říká Petr Bobek.
"Snažím se ale dělat pro lidi i jiné věci, než obecní policii oficiálně příslušejí. Vybírám tu třeba formuláře k vystavení občanských průkazů, aby ti starší nemuseli jezdit do města, a vyřizujeme to za ně - ovšem díky perfektní spolupráci s obvodním policejním oddělením ve Šlapanicích."
Jako na zavolanou v té chvíli vstoupila do dveří uniformovaná reprezentantka šlapanického policejního oddělení: přijela si pro nějaká lejstra a vyřídit záležitosti "společného zájmu" - a že s obecní policií v Mokré-Horákově žádné potíže nejsou, ba právě naopak, ochotně potvrdila. Vyjeli jsme na objížďku okolí. Vzduch voněl jarem, v chatové osadě na vršku nad obcí panoval ale ještě předjarní klid: jen pár pilně kutajících zahrádkářů zvedlo znepokojeně oči od záhonu, když spatřili policejní suzuki.
"Jenom klid, nic se neděje, jedu jenom na obhlídku," uklidnil je dobrácky strážník Bobek.
Žádné zprávy jsou prostě dobré zprávy.
* * *
Městské a obecní policie jsou skutečností a lidé si na ně pomalu začínají doopravdy zvykat. Obracet se na ně, spoléhat na ně, důvěřovat jim. Někde to jde líp, jinde rozpaky a napětí trvají. Cesta, již mají ovšem strážníci před sebou, je stále ještě o moc delší než úsek, který ušli: i oni jsou totiž taky jen lidmi...
Jan J. Vaněk
redakce@mvcr.cz