Více než dva a půl tisíce let uplynulo od Kýrových časů, ale problém je stále tentýž, nijak neubývá správců věcí veřejných, kteří se snaží přiživit nepoctivým způsobem. Obecné mínění se přiklání k názoru, že za vhodně nabídnutý úplatek se dá koupit prakticky všechno a jedna stará stručná anekdota koluje v nesčetných verzích.

Víte jaký je rozdíl mezi (sem si možno dosadit jakéhokoliv úředníka, od zaměstnanců magistrátu přes ministerské podržtašky až po lékaře či ctihodné představitele justice) a kaprem? Zásadní. Ryby občas neberou. Pochopitelně ani policie nestojí v jednotlivých korupčních malérech stranou, stačí jen zalistovat v novinách.

- O policistech, kteří jsou ochotni dát za přestupek nižší pokutu, pokud motoristé netrvají na vydání pokutových bloků, se mezi řidiči vyprávějí legendy, píše například Mladá fronta Dnes. - Případy, kdy však za tuto nepoctivost musí strážci zákona odejít ze služby, jsou spíše výjimkou...

- Mezi odhalenými pachateli z řad příslušníků policejního sboru figurují na čelných místech policisté ze Severomoravského kraje, Severočeského kraje a z Prahy, soudí Lidové noviny. - Tento trend je tradiční. Uvedené regiony jsou již několik let centry zločinnosti a riziko, že se policista namočí do nelegální činnosti, je v nich největší.

Bulvárně laděné listy se vyjadřují razantněji a palcové titulky provázejí vykřičníky. Dosti však informací zprostředkovaných. Na bezesporu ožehavé téma jsme si zašli popovídat s ředitelem pražské policejní správy plukovníkem doktorem Miroslavem Borníkem.

"Mohu hovořit jenom za Prahu, i když soudím, že s problémem úplatkářství to je v jiných místech podobné. Ano, takové záležitosti se vyskytují, řadu z nich se podařilo doložit a prokázat, výsledky vyšetřování se nikdo ani v nejmenším nesnažil utajit. Nejde totiž o selhání policie jako celku, ale o selhání konkrétních lidí, s jakým se můžeme setkat ve všech sférách života.

Když se objevily zprávy, že někteří pražští policisté dávají pokuty bez bloků a berou úplatky, týkalo se to především dopravních kontrol a alkoholu za volantem. Myslím, že jsme jako první v republice reagovali vytvořením specializované skupiny, která se začala záležitostí intentzivně zabývat. Úplatkářství se hned zpočátku podařilo prokázat jedné posádce Pohotovostní motorizované jednotky a další autohlídce z prvního pražského obvodu, oba případy se řešily vazebně jako trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a s příslušnými policisty byl okamžitě rozvázán pracovní poměr. Lidé, kteří jsou schopni přijmout třeba jen sebemenší úplatek, nemají u policie co dělat, a proto takové případy řešíme jednoznačně a tvrdě. Nijak to nemůže změnit ani skutečnost, že se zpravidla jedná o poměrné nováčky, mladíky profesionálně a psychicky nevyzrálé. Právě naopak, mladí lidé mají u policie poměrně velkou šanci růstu, časem se mohou dostat na kriminálku a pracovat na závažných případech, například v oblasti hospodářské kriminality, a tam už jde o miliony a jakékoliv sklony k úplatkářství by mohly skončit opravdu těžkým malérem.

Tím se dostáváme ke druhé, myslím mnohem závažnější části celého problému, k organizovanému zločinu, který se snaží podplácet i některé policejní úředníky.

Když se u nás objevila jistá podezření v tomto směru, hledali jsme společně se šéfem hospodářské kriminální služby vhodná opatření, systém, který by nebrzdil práci, ale znemožňoval podobné praktiky hned v zárodku. Přestavěli jsme celý útvar, roztřídili pracovníky do menších skupin, z nichž každá má svého vedoucího, který zodpovídá za práci podřízených, sleduje a kontroluje jednotlivé kauzy. Nutno si uvědomit, že sekce hospodářské kriminality v Praze je něco jiného nežli druhá oddělení na krajských nebo okresních ředitelstvích. Pokud se tam jedná o takových dvacet třicet lidí, u nás jede o mnohonásobně větší počty pracovníků a dělá-li každý z nich současně na deseti či patnácti případech, je mimo praktické možnosti jednoho šéfa mít o všem přehled. Stupňovité řízení se myslím osvědčilo a rád bych zaklepal na dřevo, že od té doby nemáme v této oblasti žádné závažnější problémy."

  * * *

Bylo hodně po dvanácté, když se z vinárny vyhrnulo do chladné noci několik hostů. Blonďatá slečna si polohlasně prozpěvovala šlágr barového pianisty, její partner se marně pokoušel zapálit cigaretu a lámání sirek mu připadalo velmi legrační.
"Sežeň taxík!"
"Nesmysl, já vás rozvezu. Mám tu auťák."
Přirozený vůdce celé skupinky přistoupil ke škodovce a galantně přidržel dámám otevřené dveře. Pak se nacpal za volant, nastartoval a rozjel se. O sto metrů dál ho stavěla motorizovaná hlídka.
"Pane řidiči, silniční kontrola."
Vystoupil, předložil požadované průkazy, dýchal do pověstného balonku. "V pořádku. Můžete pokračovat."
S pocitem zadostiučinění, že do sebe celý večer nelil tonik a sodu nadarmo, zařadil rychlost a znovu se rozjel. Blondýna na zadním sedadle zpívala o těžké páře, na kterou si policajti nepřijdou.

O pět minut později se divadlo opakovalo. Škodovku předjel služební automobil s blikajícím modrým majákem a rudě zářícím nápisem STOP!
"Hergot, co to maj za manévry?"
"Vaše doklady prosím..."
"Před chvilkou jste mě stavěli."
"Jistě? Platil jste snad nějakou pokutu?"
"Ne. Proč?"
"Jen pro zajímavost. Jste ochoten podrobit se dechové zkoušce?"
"Klidně. Ale bude to stejný. Škoda balonku."
Řidič nafoukl mikrotenový pytlík, krystalky ve zkušební trubičce zůstaly světloučce bílé.
"Tak vidíte. Copak nemáte v autě vysílačku? To se nemůžete domluvit?"
"Můžeme," připustil policista.
"Tak proč mě stavíte dvakrát?"
Muž v uniformě se mírně usmál.
"Neberte to osobně, nejde o vás. Někdy kontrolujeme také vlastní kolegy. Dobrou noc, pane."

  * * *

"Rafinovaných způsobů, jakými lze nabídnout policistovi úplatek, je celá řada," poznamenal vedoucí odboru stížností a kontroly podplukovník Josef Svárovský. "Jedním z nich je například vypadlá bankovka. Provinilý řidič při předávání dokladů upustí dejme tomu tisícikorunu a hlídka ho upozorní, že ztratil peníze. Ne, to je zcela vyloučeno, tvrdí šofér, to přece upadlo vám. Na zemi leží úplatek neúplatek, stačí ho zvednout a vynechat třeba dechovou kontrolu. Řidič si rozhodně stěžovat nehodlá a dokázat provinění hlídce bude velmi obtížné. Když jsme hledali způsoby, jak nejlépe kontrolovat práci našich lidí, uvažovali jsme i o systému jakýchsi provokací, ale nakonec jsme podobnou myšlenku zavrhli. Aby mělo nabízení úplatku vůbec nějaký smysl, musí nejdřív dojít k závažnému přestupku a představa policisty, který v civilním převleku schválně jezdí na červenou, nedává přednost vozidlům na hlavní silnici nebo vesele popíjí alkohol, je, myslím, neúnosná. Zvolili jsme proto pracnější cestu zdvojených kontrol a pečlivého prošetřování všech občanských stížností. Tady bych ovšem rád upozornil každého, kdo má výhrady k práci některých policistů, aby ve svých připomínkách uvedl služební číslo, případně státní poznávací značku hlídkového vozu, stejně jako čas a místo, kde k zákroku došlo. Bez těchto údajů jde jen velmi obtížně spornou záležitost prošetřit.

Odbor stížností a kontroly pražské policejní správy je místo, kde se s prací kolegů setkáváme z té horší stránky. Přesto, nebo spíš právě proto mohu prohlásit, že to rozhodně není tak zlé, jak se snad obecně soudí. Pravda, úplatky se berou, máme za sebou vyšetřené a pravomocně odsouzené případy, jenže takové chování nepředstavuje pravidlo nýbrž výjimku a naprostá většina policistů se snaží plnit své úkoly korektně a poctivě."

  * * *

Holanďané milují kopce, a proto jejich turistické autokary zpravidla nesměřují na plochou Hanou, ale do horských letovisek a samozřejmě do Prahy, která se se svými malebnými vrchy tak výrazně liší od nizozemských měst.

Hradčany, Vyšehrad, Petřín. Průvodce měl tentokrát na starosti hosty tělesně postižené a řidič autobusu vyváděl divy, aby jim ukázal co nejvíc a nebylo přitom nutno mnoho chodit. Loreta, Nový svět, Belveder.

Autobus dojel na Malou Stranu a v místě, kde je zastavení zakázáno, přirazil k chodníku a se syčením vzduchotechniky otevřel dveře. Pasažéři pomalu vystupovali, ale pak se objevila policejní hlídka.
"Pane řidiči, dopustil jste se evidentího přestupku..."
Šofér česky nerozuměl, následovala poněkud zmatená debata v útržcích mizerné němčiny a angličtiny, nicméně se policistům podařilo vysvětlit, že za porušení zákazu požadují pokutu.
"Wiefiel?"
"Zwei Tausend Kronen."
Řidič u sebe tolik českých peněz neměl, jeden z pasažérů, shodou okolností anglický novinář, se snažil strážcům pořádku vysvětlit, že turisté jsou většinou invalidní, a proto by snad bylo na místě přihmouřit oko.

Policisté byli nekompromisní. Šofér nakonec zaplatil sto německých marek a hrst papírových guldenů, potom rychle s autobusem odjel do bezpečnějších míst. Novinář, zvyklý na laskavé londýnské bobíky, dostal vztek a zaslal na pražskou policejní správu stížnost.

Byla projednána velmi rychle. Když se zjistilo, že příslušní policisté nemají o celé záležitosti záznam, nevydali žádné pokutové bloky a zinkasované peníze si prostě nechali, znamenalo to okamžitý konec jejich kariéry v uniformách.

Anglický žurnalista dostal slušný omluvný dopis, který ho uklinil natolik, že se později, v reportážně laděnám článku z Prahy, o nepříjemné příhodě z Malé Strany nezmínil ani slovem.

  * * *

"Rád bych se věnoval ještě druhé stránce celého problému," řekl doktor Miloslav Borník, "a to je obrana policistů proti křivému a nedoloženému nařčení. Z velikého množství stížností, které prošetřujeme, se jen malé procento prokáže jako oprávněné. Mnohem častější jsou to neopodstatněné, vymyšlené a nepodložené útoky, proti kterým nemá napadený mnoho možností obrany. Během šetření je policista zpravidla postaven mimo službu, a i když se nakonec ukáže, že na pomluvě nebylo ani zrnko pravdy, je téměř vyloučeno dovolat se nějakého zadostiučinění. Domnívám se, že by v rámci celé policie mělo být vybudováno středisko, na které by se policisté mohli v podobných případech obracet. Právní oddělení ministerstva má poněkud jiné zaměření, a tak by byla velmi potřebná jakási centrální kancelář, starající se o morální i finanční odškodnění neprávem napadených policistů, tak, jak to běžně vidíme v podobných kauzách civilních.

I když je to souvislost trochu vzdálená, soudím, že právě dobré právní a společenské zabezpečení profese může pokušení k přijímaní úplatků a podmíněných darů snížit. Nedávno jsme byli na takové pracovní návštěvě v Irsku, kde jsou jistoty státního zaměstnance mnohem lépe garantovány než tady. Potřebuje-li místní policie tisíc lidí, přihlásí se dvacet tisíc zájemců a vyhrát v tak přísném výběrovém řízení se považuje za terno. Ztráta dobrého povolání je pak náramně bolestivá a každý si snadno spočítá, že se přijímání úplatků vlastně nevyplatí, neboť doba, během níž nepoctivé jednání vychází, je dosti omezená. V Irsku. A jsem pevně přesvědčen, že u nás také."

  * * *

Budova pražské policejní správy stojí nedaleko pyšného obelisku hotelu Forum. I v dávném Babylonu kdysi rádi stavěli věže a jedna z nich vnesla do lidských dějin spoustu zmatků. Už tehdy, na úsvitu věků, žili také nepoctivci, s nimiž to nakonec dost špatně dopadlo. Zůstal po nich zástup snaživých potomků a vzpomínka na šlépěje otisknuté v souvislé vrstvě popela.

Antonín Jirotka