DĚTI ŠKOLOU POVINNÉ

První prosincovou středu seznámil v chebském policejním klubu okresní policejní ředitel podplukovník Jaroslav Kerbic přítomné s připraveným celodenním programem: v hernách a podnicích s hracími automaty bude probíhat po celý den opakovaně kontrola zaměřená na prevenci kriminality dětí a mládeže, trestnou činnost páchanou na mládeži, užívání a distribuci drog... Akce se zúčastní policejní pořádkové síly, kriminalisté, přítomni budou i pracovníci orgánů péče o děti a mládež, zástupce živnostenského úřadu, ředitelka odboru prevence kriminality MV Mgr. Jitka Gjuričová, vedoucí oddělení psychologie a sociologie - Sekce personální práce a vzdělávání MV PhDr. Stanislav Hájek, Plzeňský psycholog PhDr. Miroslav Pospíšil a další specialisté.

Mezi tím, co kriminální komisař mjr. Jiří Vopálenský doplňuje podrobnější informace, rozhlížím se po místnosti velikosti tanečního sálu. Po jejím obvodě jsou připraveny oddělené látkové kóje, v každé z nich čeká psací stroj na zasunutí příslušného formuláře a dvě židle: jedna pro policistu a druhá pro provinilce, které sem budou z heren přivážet. Bude jich asi hodně, dá se soudit podle toho, že z více než stovky chebských podniků, ve kterých je možno si na hracích automatech zahrát, jich bude od je denácté hodiny dopoledne do osmé večer několikrát zkontrolováno zhruba čtyřicet.

Instruktáž skončila, první hlídky nasedají do vozů a vyrážejí do terénu. Za chvíli budou sedět před nepopsaným papírem první provinilci, kteří místo aby okusovali ve školní lavici tužku, házeli do hracího automatu minci za mincí. Někteří budou možná jako hříbci, co se krčí, aby je hned tak někdo nenašel, s dušičku rozklepanou strachy před rodiči, kterým dá policie dozajista vědět. Jiní, zkušenější, budou pány situace i tady, protože správný gambler se nedá jen tak vyvést z míry...

HERNA JAKO HERNA

Kdo nezná Cheb, toho za volantem předem lituji. Jen co se trochu přiblíží nádherně opravenému historickému centru města, povedou ho jednosměrky zcela jinam, než měl namířeno. Nám se to přihodilo několikrát. Kriminální komisař mjr. Jiří Vopálenský nám prozradil tři podniky, do kterých mají jeho hoši kromě jiných namířeno, abychom si policejní kontrolu mohli jaksepatří prohlédnout.

První hernu jsme minuli díky zmíněné neznalosti místních komunikací, ve druhé jsme se však usadili s přehledem hodným profesionálních hazardních hráčů. Barmanka si nás nedůvěřivě změřila a objednávka černé kávy, jednoho nealka a malého piva ji zřejmě utvrdila v přesvědčení, že jsme sem zabloudili dočista omylem. Bylo krátce před polednem a herna zívala nudou. Jen světla automatů metající barevné záblesky a jejich kvílivé zvuky žadonící o pár drobných mincí rušily klid prázdného baru. Děti jsou asi v jiné herně, tohle možná není jejich podnik, napadlo nás. Do ticha herny, odmyslíme-li ovšem zvuky snad patnácti automatů, se otevřely dveře a vešla skupinka mužů. Policejní hlídka právě dorazila ke kontrole. Majitel podniku předkládá desky s příslušnými doklady a my si zatím libujeme, že jsme prozřetelně zaplatili předem a můžeme se vytratit. Tato kontrola neshledala žádné závady.

Několik dalších podniků, které jsme toho dne navštívili, se podobá jeden druhému. Majitelé heren jako by měli stejný vkus - nábytek, obrázky i umělé květiny jsou si velice podobné, jen automatů mají někde víc než u konkurence. V některé herně mají i takové, které by se dětem mohly líbit víc než výherní. Za pár drobných sednete na bakelitovou motorku a zatímco před vámi na obrazovce ubíhá cesta, vy se snažíte klopit zatáčky jako na pořádné ploché dráze. Když se zabijete, nevadí, vhodíte minci a může te vyrazit znovu. Na dvou sedadlech motorek však nesedí děti, ale dospělí chlapi, kteří mezi sebou závodí jako o Velké ceně.

Tahle hra vypadá zábavně a nejde v ní o peníze. Psycholog PhDr. Miroslav Pospíšil nám ovšem později vysvětlí, že je pro děti a nedospělou mládež stejně nebezpečná jako výherní automat, který přitahuje vidinou vylepšení kapesného. Když se spočítají finanční ztráty, vyjde z toho hravá obrazovka sice lépe, ovšem závislost na nereálném světě je pro život velice nebezpečná.

NA ZÁKLADNĚ KLID

Vracíme se z objížďky. Sál je prázdný a od policejního okresního ředitele pplk. Jaroslava Kerbice se dovídáme, že ač odpolední hodina pokročila, žádný výslech se zatím nekonal. Specialisté, kteří se akce účastní, se však nenudí. Mají jedinečnou šanci probrat odborné problémy s kolegy, povídat si s policisty, jak vypadá věc z jejich pohledu a zkušeností. Celý den, včetně vyhodnocovací večerní porady na Dubině, je vlastně jakýmsi teoretickým seminářem s praktickou ukázkou přímo v terénu.

Jak se vlastně stane z člověka gambler? Velice rychle a jednoduše. Tak například Standa, o kterém mi vypráví jeden z policistů, není žádná pochybná existence. Je to podnikatel, kterému firma donedávna jen kvetla. Jednou se mu povedlo vyhrát na automatu za padesát desetikorun přes dva tisíce. Ne že by je až tolik potřeboval, peněz měl dost, ale bylo to natolik nečekané, že zkoušel, jestli se to podaří znovu. Teď začíná mít finanční problémy, protože v automatech topí čím dál větší částky a děsí se t oho, že se herně nemůže vyhnout, ať zapíná rozum a vůli sebevíc.

Při rozhovoru si vzpomenu na několik lidí, které znám. Pepa je například kluk, kterému snad ještě není sedmnáct.

"Jako malý jsem hrál na automatech hry, na které mi naši dávali peníze. Jednou jsme byli na dovolené, to mi mohlo být tak devět, a táta mi dovolil, abych mačkal tlačítka automatu, u kterého si hrál on. Jen jsem párkrát za sebou otočil válci, přišlo osmnáct stovek. Z ničeho nic. Dospělí si mě tenkrát ukazovali jako exota, protože sami topili automatech těžký peníze za mizivé výhry a najednou přijde prcek a na pár zmáčknutí automat vybere. Táta mi hned řekl, že to byla jen jedna hra o dovolené, jinak že na tyhle mašiny nesmím máknout, ale mě už ty hry, co z nich nic nebylo, nebavily. Teď mám dluhy, kam se podívám, a jen dostanu kapesné, věřím, že se smůla zase otočí."

Gamblerů, o kterých jsme si povídali, zná každý ze svého okolí několik. Všechny jejich příběhy jsou si smutně podobné. Na začátku byla téměř vždycky jen zkouška, zvědavost. Většinu z nich také shodně automat brzy obdaroval větší sumou peněz. Od té doby tihle lidé zkoušejí, jestli se náhoda znovu zopakuje. Dávno zapomněli, že už to není náhoda, protože do automatu proměňují na drobné pětistovky i tisícovky, tedy víc, než jim může přístroj vrátit. Shodné je i to, že si všichni zkreslují, kolik vsadili, a výhry, které jsou jen zlomkem ztracených peněz, nadsazují a zveličují.

"Myslíte, že hrají i policisté?" zeptala jsem se jednoho chlapíka v uniformě. "A proč by nehráli? Jsou to taky jen lidi. Pár jich znám, ale zatím to drží v rozumné normě," odpověděl po pravdě.

JAK S NIMI MLUVIT?

Psycholog PhDr. Stanislav Hájek z MV ČR je odborníkem na komunikaci. Být policistou není jednoduché a hovořit s lidmi různých povah, kteří jsou navíc většinou v situaci pro ně nepříjemné, je velké umění. Zajímalo nás, jak by měli policisté vést výslech s dětmi, které budou přistiženy u hracích automatů a hlídka je přiveze k výslechu.

Nejdůležitější ze všeho je, dozvěděli jsme se, zjistit, z jakého sociálního prostředí dítě pochází: jak je rodina postavena, má-li oba rodiče, jestli má víc sourozenců, měli-li rodiče někdy konflikty se zákonem, jestli někdo z rodičů požívá alkohol nebo i jiné psychotropní látky, jak tráví volný čas... Dítě, nebo nezletilec, by mělo mít pocit, že si s ním policista povídá. Je důležité mladého provinilce rozmluvit, navázat s ním komunikaci a získat si jeho důvěru a informace od něj získané správně vyhodnotit.

Zjistit sociální podmínky rodiny je nezbytné k tomu, aby policista věděl, na co se musí dotyčného ptát a čemu se případně vyhnout. Když například táta s mámou nejsou 90 % času doma, dítě vyrůstá opuštěné a bez dozoru, můžeme předjímat, že tam nemá pořádně co jíst ap. Takový výrostek raději bloumá městem, objeví se v herně, kde blikají světla, hraje tam muzika, a možná tu najde i nějakého svého vrstevníka, nebo někoho, kdo nabídne padesátku, aby si taky zahrál... Je jen otázkou času, kdy ho začne dotyčný zneužívat a zaháčkuje ho nejenom do hraní, ale eventuálně i do shánění peněz pro toho, kdo ho získává. Může to být jedna z cest, jak dostat mladého člověka nejen mezi zlodějíčky, ale i do světa organizovaného zločinu (vykrádání, dealerství drog atd.), dovídáme se.

Odrostlé děti jsou citlivé na to, jak s nimi kdo mluví, protože mentorským tónem s nimi hovoří doma i ve škole, a pokud s nimi člověk jedná jako s dospělým, sebevědomým člověkem, chovají se najednou docela jinak.

"Mnoho dětí nebaví aktivně trávit čas a volí konzumní způsob, dává například přednost automatům, protože jsou pro ně vzrušením. Některým dětem nikdo neukázal, že život musí mít svůj systém, hranice, pevně vymezenou strukturu, a pokud tomu tak není, je to život beznaděje," vysvětlil PhDr. Hájek.

Celý den byli policisté v Chebu na nohou. Celý den kontrolovali zdánlivě namátkově a několikrát za sebou podniky s výherními automaty. Celý den zůstaly formuláře připravené pro mladé provinilce nepopsané. Byla to náhoda? Dostali majitelé heren echo a mladé hráče k automatům nepouštěli? Ať tak či onak, nebylo účelem této rozsáhlé policejní akce pochytat co nejvíce lidí, cílem byla prevence, nikoli postihy a represe. Policie chtěla zmapovat, jsou-li signály o záškoláctví v hernách a údaje o nabídce drog takové, jak se povídá. Nic takového se onu první prosincovou středu nepotvrdilo, což ovšem neznamená, že tyto problémy ve městě neexistují. Majitelé podniků si uvědomili, že kontroly se mohou kdykoli opakovat, a dá se předpokládat, že si nezletilce u hracích automatů lépe ohlídají.

Když okresní policejní ředitel pplk. Jarosav Kerbic a komisař kriminální policie mjr. Jiří Vopálenský vyhodnocovali následující den na poradě právě proběhlou akci, nevěřili nad svodkou trestných činů vlastním očím. Až na jedno vykradené auto nebyl onu první prosincovou středu v Chebu zaznamenán žádný trestný čin, což je v tomto městě nebývalý úkaz srovnatelný s barevnou duhou na zimní noční obloze.

Radvana ČERVENÁ
Foto Jiří NOVÁK