"Jsou už pryč, táto?" ozvala se po hodné chvíli a vlastně poprvé stará paní. "Asi ano, Maruško. Podívám se a zajdu ke Krečmerům zavolat pro policii," zvedl se s postele manžel ...

*  *  *

Celé přepadení bylo dílem pěti deseti minut. Byla středa 26. listopadu 1997 po 17. hodině. Policisté z Poličky byli na místě činu do dvaceti minut. Služební pes ze Svitav chytal stopu po zhruba dvou hodinách. Bylo plískavé nevlídné počasí. Za humny ležela sněhová břečka. Pes Dar se nadějně chytil pachových stop zlotřilců, obešel stavení, přes zahrádku se vydal polní cestou, kde se roztápělo několikero šňůr šlépějí, a oklikou se vrátil k hlavní silnici. Tam stopu ztratil.

První výslech postižených nepřinesl vlastně žádné větší výsledky. Babička Zderadičková nebyla schopná mluvit. Dědoušek Eda Zderadička se víceméně dodatečně také dostal do toho pravého úleku - a šoku.

Díky pohybu policejních aut se zpráva o hrozivém přepadení sousedů roznesla po dědině ještě ten večer. Nikdo tomu ale nechtěl uvěřit.

Čtvrtek: První nadějná varianta

Opatrný a trpělivý rozhovor se starým pánem (ročník 1915) druhého dne za denního světla, jak vzpomínají vyšetřovatelé, přinesl poznatky, které vedly ke vzniku výchozího plánu vyšetřování:

Loupežné přepadení musely provést osoby místní nebo jinak s postiženými blíže spjaté, protože se v domku pohybovaly se značnou znalostí poměrů.

Celková škoda představuje 16 500 korun, z toho dvanáct tisíc vydal poškozený ozbrojenému pachateli, zbývající obnos objevil druhý pachatel při prohledávání osobních věcí v ložnici. Při té příležitosti odcizil rovněž dvě vkladní knížky s celkovou částkou 70 000 korun.

A konečně pan Zderadička vetřelce popsal: V prvním případě jako muže starého snad 30 let, vysokého asi 175 cm, zavalitější postavy, v tmavě zelené zimní bundě pod pás, s tmavošedými kalhotami, přes hlavu s kuklou s otvory pro oči a z černé látky, mluvil česky, bez přízvuku, třímal můž s ostřím alespoň 20 cm dlouhým. Druhý muž, neodhadnutelného věku, byl vyšší štíhlé postavy, ve světlešedém obleku, na hlavě se stejnou černou kuklou, nemluvil. První muž ho snad oslovil Matěji či Martine?

*  *  *

Místní policisté i vyšetřovatelé z okresu si hned dali dohromady získané informace s návratem Luďka Kulhánka z výkonu trestu. Chlapík z vedlejší vsi se proslavil jako nenapravitelný poberta s mnohdy teatrálními móresy, jež mu přinesly profesní či umělecké jméno Kovboj.

Nejprve zkusíme najít a oťuknout Ludínka, je sice o pár let starší, ale pod kuklou se to mohlo ztratit. Hledejme taky mezi jeho minulými kumpány a obdivovateli čerstvého spolupracovníka. Co je třeba s Martinem Paroubkem, který by mohl odpovídat druhému popisu, řekli si pátrači.

Pátek: Zmýlená neplatí

Oba vyhlédnutí podezřelí měli skálopevná alibi. Kulhánek odcestoval s partou kamarádíčků do jihomoravské metropole slavit svůj pohyb na svobodě řevem při hokejovém zápase. A ještě odpoledne před sportovním kláním se stačil natolik rozparádit, že skončil pro výtržnosti na policejní stanici. Detaily nabízel služební zápis.

Mladý Paroubek byl stejným šlápnutím vedle: V této době se nachází ve výchovném ústavu ve Ž. n. S., vyplynulo z telefonické prověrky. Tamní vychovatel navíc potvrdil, že jinoch spolu s ním a s dalšími chovanci v inkriminovanou dobu spořádaně bruslil na zimním stadionu. A nikam se ani na okamžik nevzdálil.

*  *  *

Nezbývá, než dál systematicky vytěžovat sousedy po celičké obci. Zněl inovovaný vyšetřovací plán. I když bylo tma a mlhavo, někdo přece musel něco vidět.

Kolem páté večerní hodiny se i na malé vesnici semtam pohybují lidé. Vracejí se z práce, mládež přichází z odpolední školy. Z Bystrého nebo z Poličky přijíždějí auta s nákupy. A pachatelé se nutně nějak dopravovali k usedlosti Zderadičkových a nějak od nich s lupem mizeli - a někde se mohli zbavovat převleků.

Bylo jasné, že na to zase jednou praskne nejedna víkendová hodina vyšetřovatelů, protože vždycky je dobré kout železo, dokud je paměť živá. Nehledě na to, že hledané peníze se mohou velice svižně kutálet.

Jak se mělo nakonec ukázat, právě spolupráce s obyvatelstvem, ochota občanů lámat si hlavu, odpovídat na dotazy a skládat si věci do souvislostí, to vše vedlo k obratu ve vyšetřování. A patřilo to ke světlým a potěšujícím okamžikům případu.

Pondělí: Když podezření začne sílit

Jak víska nechtěla uvěřit, že se ošklivé přepadení a loupež staly, tak zpočátku nechtěli kriminalisté věřit poznatkům, které začaly ukazovat na dosti neočekávané pachatele.

Josef Krečmer, naproti přes ulici bezprostřední soused Zderadičkových, vypovídal, že krátce po 17. hodině toho dne scházel do přízemí svého domku a zdálo se mu, jako by venku slyšel nějaký šramot. Proto otevřel venkovní dveře, díval se po ulici, neviděl žádné vozidlo, ale u domu Eduarda Zderadičky se prý vchodové dveře právě zavřely. Kdo zavírá, neviděl. Nechal to být. Asi po dvaceti minutách u nich zvonil soused, chtěl oznámit policii loupežné přepadení.

Norbert Janek, který bydlí nad Zderadičkovými, uvedl do protokolu, že v ten den odjížděl zhruba v 16:50 z domova osobním autem a ještě před zahradou sousedů uhýbal doleva k bývalé traktorové stanici. Před domem Zderadičkových si všiml zaparkovaného žigulíka, který přední částí směřoval k němu, tedy do kopce, a měl zapnuta parkovací světla. Jestli byl někdo uvnitř nebo někde poblíž, neviděl, byla již tma a mlha a měl za to, že je u starých sousedů jejich syn Jára, který má podobné auto a často k rodičům jezdí, protože si v domě upravuje byt.

Jiřina Hartmanová, prodavačka v koloniálu, vyprávěla, že se spolu s manželem vracela, unaveně a co noha nohu mine,zhruba v 18 hodin domů z obchodu a po cestě šla za nimi nějaká osoba, přes hlavu s kapucí od bundy. Bylo zvláštní, že ten člověk musel jít schválně pomalu a dokonce se i zastavovat, aby je nedošel, jak manželé několikrát zpomalovali. Nechtěl, abychom ho poznali, tvrdila obchodnice. Byl silnější postavy, dobře 170 cm vysoký, a tmavší koženková bunda, jakou prodávají u vietnamských stánků, mu sahala do půlky stehen. Neví, kdo to byl.

Dvě učitelky z mateřské školy, která je postavena poblíž domu M. a E. Zderadičkových, odpovídaly, že si v kritický čas nikoho nevšimly. V letním čase ovšem chodilo za Zderadičkovými nakupovat vejce a med hodně lidí. Mezi nimi i dvě rodiny nezaměstnaných. Ti ale údajně obcházejí po vsi většinu starších lidí a půjčují si od nich peníze. A nejspíš také občas něco někde odcizí.

Jaroslav Zderadička, syn poškozených, dle oficiálního zápisu odjížděl na kole do Bystrého v 16:30 a nic, žádné osoby, žádné auto, poblíž neviděl. Dále upozornil na to, že v dřívější době přišel jeden vzdálenější soused a půjčil si od jeho rodičů menší obnos. Peníze vrátil. Potom si ovšem vypůjčil 2 000 korun a s jejich navrácením dosud otálí. Tenhle člověk, ale i pár jiných, docházejí k rodičům až do kuchyně a v domku se docela vyznají.

Další spoluobčané zatahovali svými informacemi smyčku podezření stále těsněji kolem jediné rodiny. Kdosi jel do Poličky a u nejbližší vesnice - v čase nedlouho po loupeži - zastavil u vozidla, kterému došel benzín. Pomohl sousedům, ale jejich neklid mu byl podezřelý. Jiní svědci vypovídali, že den po trestném činu omladina z té rodiny utrácela za tretky, i když si jinak pořád chodívají půjčovat prostředky na jídlo.

*  *  *

Podnětů k zadržení měli vyšetřovatelé dostatek, zbývalo soustředit se na získání zásadních důkazů.

Úterý: Od kontejneru k plnému doznání