Křtitelnice, kterou ještě donedávna mohli spatřit návštěvníci kostela svatého Jakuba v obci jménem Čížová, byla vyrobena v mistrovské kovolitecké dílně v polovině šestnáctého století. Tehdy vládl v Čechách Ferdinand I. Habsburský a mnoho času mělo ještě uplynout, než se narodí Albrecht z Valdštejna nebo Jan Amos Komenský. Budoucí císař Rudolf II. se v té době dosud nezajímal o elixír mládí, nýbrž o mléko mateřské.

Čtyři sta padesát let je možná z hlediska věčnosti zanedbatelný okamžik, z pohledu lidských dějin běží však o pořádný kus historie. Cín na staré křtitelnici zšedl patinou a obecná úcta, která po staletí provázela posvátnou nádobu, se změnila v primitivní hrabivost. Čtrnáctého listopadu loňského roku byl hřbitovní kostel v Čížové vykraden a vedle dvou nepříliš cenných sádrových soch se ztratilo také pozlacené stříbrné ciborium a především pozdněrenesanční cínová křtitelnice. Původní orientační odhad, o němž se zmínily Písecké listy, hovořil o sto tisíci korunách škody, přesnější posudek Památkového ústavu v Českých Budějovicích vycházel z archivovaného evidenčního listu a uváděl cenu křtitelnice minimálně sedm set padesát tisíc korun.

Vyražené dveře kostela, poničená závěsná lampa, nezřetelné šlápoty na podlahových dlaždicích. Kriminálka mnoho stop k dispozici neměla a pátrání bylo zpočátku velmi široké. Od obcházení starožitníků, antikvářů a sběratelských burz, až po přímo houbařské prohledávání okolí kostela, sama křtitelnice je totiž pořádně těžká, a pokud pachatel neměl automobil, mohl snadno kořist někde schovat.

Samá voda, říká se v dětské hře, když se hledání nedaří, desítky a stovky záporných odpovědí. Jihočeský kraj už před lety zvládl přesnou evidenci uměleckých a sakrálních předmětů z galerií a kostelů, proto mohli operativci ukazovat velmi kvalitní fotografie.

"Neviděl, vážně. Ale přeptám se a dám vědět."

Drobná podezření a nejasné informace. Po dohodě s policisty se redaktoři Píseckých listů rozhodli neměnit původně nepřesný odhad škody, nejsou totiž výjimečné případy, kdy se zloděj sám poplaší nad příliš velkou hodnotou ukradené památky a ze strachu radši všechno zničí.

Ve spoustě vcelku bezvýznamných operativních poznatků se objevila zmínka o jistém starožitníkovi z Českých Budějovic, který měl časté obchodní kontakty se sběrateli z Písku. Uniformovaná hlídka zastavila obchodníkův automobil při běžné silniční kontrole.

"Ano, jistě, v pořádku. Ještě nám ukažte rezervu."

Řidič otevřel zavazadlový prostor vozu, uvnitř leželo v kusu hadru zabalené víko křtitelnice, jejíž obrázek znal každý policista v okrese.

"Zdá se, že vás přece jen ještě zdržíme..."

Starožitník byl zkušený muž, věděl, kolik uhodilo. Nepokoušel se o žádné velké kličky, prozradil jméno píseckého sběratele, od něhož křtitelnici koupil, a vcelku ochotně slíbil vydání druhé části nádoby.

Bylo jedenáctého prosince a schylovalo se k půlnoci, když se z Budějovic vrátil automobil se vzácným nákladem a na písecké policejní ředitelství byl předveden pan - říkejme mu třeba Dvořák, před pravomocným rozhodnutím soudu se nesluší uvádět pravé jméno.

"Nesmysl," tvrdil ohnivě, "o žádné křtitelnici nevím, nic podobného jsem nikdy neviděl."

Policisté jej seznámili s výpovědí starožitníka.

"Lže, ani slovo z toho není pravda."

Nepřeli se a odvedli podezřelého do cely předběžného zadržení. Není to nijak zvlášť útulná místnost, Dvořákovi se tu nocovat nechtělo.

"Dobře, všechno zpátky. Tak já to teda povím..."

Jsou historky pravdivé, pravděpodobné a velmi pochybné. Ta, kterou zaznamenal psací stroj v podobě protokolu, patří do té poslední kategorie.

"Šel jsem se psem na procházku podél břehu Otavy, pravidelně tak chodím každé ráno. Po pravé straně je tam ve srázu taková malá jeskyňka, v létě si v ní často hrajou děti. Pes štěkal, půda kolem byla rozrytá, a tak jsem ze zvědavosti vylezl pár metrů nahoru a tam, pod hromadou tlejícího listí, jsem našel spodní část křtitelnice. Hrozně mě to překvapilo, neměl jsem tušení, že je to taková vzácnost. Napadlo mě, že by to mohlo bejt dobrý třeba na kytky. Tak jsem si to vzal..."

Policisté vyjádřili zdvořilé pochybnosti. Pan Dvořák se sbíráním starožitností a obchodováním s nimi zabýval už řadu let, na všech specializovaných burzách byl pravidelným návštěvníkem a představa, že by nerozeznal vzácnou křtitelnici od květináče, byla absurdní. Nicméně na svém vyprávění trval.

"Snad vám to připadá divný, ale vážně, přesně tak to bylo. Konečně, ten dobrák z Budějovic mi za to původně nabízel mizerný dva tisíce korun."

To už znělo pravděpodobněji. Mezi starožitníky a antikváři je bohužel řada lidí, kteří vědomě nakupují kradené předměty za zlomek skutečné hodnoty a případný postih takových nepoctivců je velmi problematický. Ve státech s propracovanější legislativou by při prvním podezření z podobných obchodů přinejmenším okamžitě přišli o živnostenskou licenci.

"Teprve v novinách," pokračoval Dvořák, "jsem se dočetl o krádeži v Čížové, a tak mu povídám, že musí přitlačit. Slíbil deset, ovšem jen když to bude kompletní. I s hořejškem..."

Dvořák se pustil do popisu další procházky po břehu řeky. Barvitě líčil sychravé ráno pozdního podzimu, mlhu, páru srážející se u úst i temné bublání Otavy. Prohlédl prý každou trhlinu ve skále, prohrabal křoviny a haldy naplaveného dříví, všechno bezvýsledně. Potom ho napadlo obrátit zrak přímo k řece. A hle, tady, pod hladinou, pár metrů od břehu, víko křtitelnice spatřil.

"Na chvilku vyšlo sluníčko, víte? A jak prosvítilo vodu, koukám, že tam na dně něco je. Označil jsem si místo na břehu klackem a mazal domů pro vysoký rybářský boty. Vlezl jsem do řeky, byla studená jako led, cáchal jsem se v ní nejmíň půl hodiny, děsně mi zkřehly ruce. Ale nakonec jsem to měl. Poslyšte, pánové, když se to vezme kolem a kolem, nemám vlastně nárok na nějaký nálezný?"

"Ne," řekli policisté.

Druhý den zkusili rekonstrukci, společně prošli příslušný úsek otavského břehu, Dvořák ovšem bydlel nedaleko a místo výborně znal zásluhou pravidelných procházek s pejskem. Proto detaily ve výpovědi souhlasily se skutečností a nepravděpodobný příběh se vyvrátit nepodařilo. Jeskyně ve stráni, halda poloshnilého listí, zlomený klacek se stopami psího chrupu, všechno do sebe zapadalo, odpovídala dokonce i hloubka vody v mírné zátočině. Maximálně sedmdesát centimetrů, průměrně vysoký člověk tu opravdu mohl ve vysokých rybářských botách projít, aniž by mu nateklo dovnitř.

Policisté pořídili několik dokumentačních fotografií a všichni se vrátili zpátky do budovy ředitelství.

"Poslyšte a nějaké jiné věci tam nebyly?"
"Jaký?"
"Například ciborium."
"Co je to?" zajímal se dlouholetý sběratel a znalec starožitností.
Popsali mu schránku na hostie ve tvaru kalicha a pan Dvořák chápavě pokyvoval hlavou.
"Hergot," řekl, "máte pravdu, na to jsem zapomněl. Něco takovýho tam bylo taky. Docela vzadu v jeskyňce. Určitě to tam musíte ještě najít."
Zvedli se a oblékli kabáty ještě zvlhlé podzimním deštěm.
"Jdeme!"
Za oknem stále drobně mžilo.

"Dobře," řekl Dvořák a s lehce provinilým úsměvem pokrčil rameny. "Nemusíte spěchat. To ciborium mám doma ve sklepě. Na bramborách."

* * *

Začátky kriminálních případů se hledají snadněji nežli konce. Vykopnuté dveře kostela, zděšení kostelníka, příjezd policejních vozů, toť jednoznačný úvod historie, ale jak ji uzavřít? Návratem ukradených věcí, dopadením pachatelů nebo konečným rozhodnutím soudu? Z hlediska potrestání zločinu je případ z Čížové vlastně neukončený. Zloděje se zatím chytit nepodařilo, více než pravděpodobný překupník pan Dvořák bude souzen jen za zatajení věci, což je trestný čin s horní hranicí jednoho roku odnětí svobody, budějovický starožitník zřejmě z celé kauzy vyvázne bez jakékoliv poskrvrny. Kriminalisté ovšem na případu stále pracují a je značná naděje, že dřív nebo později se podaří všechny pachatele dopadnout a připravit závěrečné účtování. Jenže, ať už to dopadne jakkoliv, pro každého, kdo se na vyšetřování podílell, bude asi největší zážitek ten prosincový čtvrtek krátce před půlnocí, kdy z Českých Budějovic do Písku dorazil zablácený služební automobil a do budovy okresního policejního ředitelství přivezl křtitelnici vyrobenou v době, kdy Galileo Galilei a Wiliam Shakespeare byli ještě nemluvňata a vytáhlý mládeneček Cervantes snil o romantické vojenská slávě.

A. Jirotka