| POLICISTA 1/1999 | PŘÍLOHA |
| Jitka Gjuričová
|
|
ÚVOD
"Tak co proved ten metrovej pachatel?"
Ironická, shovívavá, ale i přezíravá otázka, s níž se může setkat kriminalista předvádějící před vyšetřovatele dvanáctiletého chlapce zadrženého v obchodním domě při krádeži drahých sportovních bot.
Otázka, která přesně předznamenává vývoj případu. Vyšetřování bude přerušeno pro nízký věk pachatele. Nikdo se nebude zabývat tím, proč chlapec kradl, nikdo nebude pracovat s ním ani s jeho rodinou. Otázka, která je-li opakována příliš často, musí nutně frustrovat kriminalistu z pocitu zbytečné práce.
A chlapec? Ten třeba zanedlouho ukradne něco jiného. Nic se přece nestalo. Několik let může mít štěstí, několik let bude utvrzován v pocitu beztrestnosti, v přesvědčení, že na něj nikdo nemá. Jednoho dne, to už bude částečně trestně odpovědný, se štěstí obrátí. Policie ho zadrží - řekněme v souvislosti s vykrádáním aut - tentokrát dostane podmínku. Po druhé už půjde do vězení. Cesta po kriminálech začala.
I.
Kriminalita se během posledních desetiletí stala masovým sociálním jevem. To se týká zejména kriminality majetkové, která představuje téměř 80 % veškeré registrované trestné činnosti. Kriminalita se koncentruje zejména ve velkých městech a průmyslových aglomeracích s vysokým počtem anonymních a migrujících osob. To ostatně potvrzují i kriminální statistiky Policie České republiky, podle kterých 60 % registrovaných trestných činů je spácháno ve dvaceti městech, v nichž žije necelá třetina obyvatel státu. Městské obyvatelstvo je ohrožováno zejména pouliční kriminalitou - krádežemi aut a předmětů z aut a loupežemi a krádežemi vloupáním.
Při trestné činnosti se zvyšuje samoúčelná brutalita a bezohlednost. Na významu nabývá trestná činnost související s drogami či s jinými závislostmi. Stále vyšší počet trestných činů zůstává nenahlášen, neobjasněn a nepotrestán.
Mění se i profil pachatelů, kteří se přestávají markantněji lišit od průměru ostatní populace. Zvyšuje se podíl prvopachatelů i pachatelů, jejichž trestná činnost - byť někdy závažná - bývá epizodického charakteru. Roste počet osob, pro které se zisk z kriminality stal pravidelným zdrojem příjmu.
Celosvětově je dlouhodobě registrován zvyšující se podíl nezletilých delikventů na páchání trestných činů. Např. v USA v období let 1981 - 1990 zaznamenal počet zločinů spáchaných mladistvými nárůst o 60 % (počet trestných činů spáchaných dospělými osobami vzrostl jen o 5 %). Tato krize je patrná zejména mezi etnickými menšinami a mezi chudými.
II.
Výše uvedená obecná konstatování platí i pro Českou republiku. Za posledních dvacet let se zde zvýšil počet registrovaných trestných činů čtyřnásobně. Násilná kriminalita vzrostla dvojnásobně a majetková kriminalita sedminásobně. Nejdynamičtěji přibývá krádeží vloupáním a krádeží prostých, jejichž nárůst je devítinásobný. Zlomovým obdobím v negativním vývoji kriminality v České republice byla léta 1990 - 1993.
Jedním z nejzávažnějších fenoménů ve vývoji trestné činnosti v České republice jsou kvalitativní a kvantitativní změny v trestné činnosti dětí a mladistvých. Vždyť za posledních dvacet let se počet stíhaných mladistvých zvýšil trojnásobně a dětí tři a půlnásobně. Od roku 1990 vzrostl počet mladistvých pachatelů ve věku od 15 do 18 let o 100 % a děti ve věku do 15 let o 160 %.
Srovnání vývojových trendů v kriminalitě mládeže může vyvolat zdánlivý dojem, že zvyšující se počet nezletilých pachatelů kriminálních deliktů je sice jev nepříjemný, ale v celosvětovém kontextu nevyhnutelný, a že je proto nutné se s ním do určité míry smířit. Po pravdě řečeno z rozhovorů, které jsem v souvislosti s přípravou tohoto příspěvku vedla, jsem téměř nabyla dojmu, že k tomuto smíření již došlo, a že ve své většině zůstávají trestné činy spáchané nezletilými pachateli na okraji zájmu a přicházejí na řadu až tehdy, vybude-li na ně čas.
Ostatně, proč ne, vždyť trestné činy páchané mládeží mají zpravidla nižší společenskou nebezpečnost než ostatní trestné činy, které policie objasňuje.
To je ovšem zásadní omyl. Vždyť samotný statistický údaj, podle něhož od roku 1989 vzrostl počet pachatelů do 18 let o 121 %, je informací o doslovné explozi kriminality mezi mládeží. Na tomto místě připomínám, že tento údaj představuje pouze informaci o počtu pachatelů objasněných trestných činů. Otázkou zůstává, jaký by asi byl skutečný počet dětských a mladistvých pachatelů, kdybychom dokázali objasnit všechny trestné činy, včetně neregistrovaných.
Vraťme se ale zpět a uvažujme o číslech, která známe a která lze analyzovat. Údaj o počtu pachatelů v sobě nese totiž ještě další informace. Mimo jiné také o tom, že ve společnosti jsou "příhodnější" podmínky pro působení kriminogenních faktorů a že roste počet těch, kteří budou v budoucnosti páchat trestnou činnost opakovaně. Vždyť ze zkušeností kriminalistů vyplývá, že až 60 % těch, kteří spáchali svůj první trestný čin před dosažením 18 let svého věku, spáchají v budoucnosti další trestný čin a že 20 % těch, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, spáchají po propuštění do dvou let stejný trestný čin.
Vzestup trestné činnosti, a to nejen dětí a mládeže, ovšem vypovídá také o nás - o nás všech, kteří tvoříme českou společnost. A hlavně nás rodičů, kteří v mnoha případech na svoji nejdůležitější a ústavou chráněnou roli - na svoji odpovědnost za výchovu svých dětí, zapomínáme. To je ovšem téma na samostatnou konferenci.
III.
S kriminalitou lze bojovat defenzivními i ofenzivními prostředky. Defenzivní strategií - trestnými činy již spáchanými se zabývá trestní politika, ofenzivní strategií - omezením výskytu potenciálních trestných činů se zabývá politika preventivní. Trestní a preventivní politika tvoří dva rovnocenné subsystémy politiky kriminální.
Trestní politika se od politiky preventivní liší i subjekty svých aktivit. Subjekty trestní politiky jsou především orgány činné v trestním řízení (tedy systém trestní justice, policie, státní zastupitelství, soudy a vězeňství). Naproti tomu okruh subjektů preventivní politiky je mnohem širší. Vedle již zmíněných institucí, které tu navíc nehrají hlavní roli, zahrnuje i instituce veřejné správy, nestátní a podnikatelské subjekty, církve a nejrůznější občanské iniciativy.
Na tomto místě je však nutné podotknout, že působení co nejširší veřejnosti je žádoucí jen v souvislosti s prevencí tradiční kriminality - v řeči policejních statistik s kriminalitou obecnou - tj. majetkovou, násilnou a mravnostní kriminalitou.
IV.
Snahy o snížení kriminality reprezentovaly v minulosti zejména dva přístupy. První tzv. "absolutní přístup" stavěl na teorii odplaty. Cílem trestu bylo odčinit trestný čin. Prioritní nebylo ani tak zabránit dalším trestným činům, ale demonstrovat spravedlnost. Nastolení spravedlnosti spravedlivou odplatou za vinu má hluboký psychologický účinek, důležitý i pro uvědomění si odpovědnosti za vlastní jednání.
Druhý přístup - "relativní či preventivní" stavěl na předpokladu, že cílem trestu je minimálně zabránit pachateli v páchání dalších trestných činů a v optimálním případě pak náprava pachatele, respektive jeho převýchova. Vina je vnímána jako psychicky nebo sociálně podmíněné abnormální jednání, které je v podstatě nemocí vyžadující léčení. V praxi ovšem bývá efektivita převýchovného působení trestu nízká.
V současné době se v mnoha zemích prosazuje přístup třetí - syntetický, který v sobě zahrnuje oba předcházející přístupy. V tomto případě jde o snahu sloučit spravedlivý trest s obecně nebo speciálně preventivním účinkem.
V anglosaské literatuře je v souvislosti s tímto přístupem užíván termín Restorative Justice - spravedlnost nahrazení či narovnání. Tento přístup si klade za cíl vrátit pachatele do společnosti jako jejího plnohodnotného člena. Uplatňuje se zejména u mladistvých a dětských pachatelů.
K tomu ovšem musí směřovat činnost všech, kteří v procesu spravedlnosti mladistvých participují. To nejsou jen orgány činné v trestním řízení, ale v neposlední řadě pachatel, oběť a komunita (obec). Každý z nich má skutečný zájem na tom, aby mladý pachatel napravil způsobené škody, opětovně se zařadil do společnosti a vyhnul se recidivě. Komunita bude bezpečnější, oběť se dočká satisfakce a pachateli se vytvoří podmínky pro návrat do řádného společenského života. Pachatel přitom bude veden k tomu, aby si byl schopen uvědomit následky svého trestného činu. Tento přístup je založen na čtyřech principech:
Diskuse o metodách snižování trestné činnosti mládeže se samozřejmě nemohou obejít bez nastolení otázky stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. V předcházejícím textu jsem se zmínila o třech přístupech ke kontrole zločinnosti. V přístupech vycházejících z teorie odplaty a teorie převýchovy je role pachatele více méně pasivní, je objektem potrestání, izolace či výchovy. V přístupu třetím, založeném na syntéze těch předchozích, se jeho role mění. Pachatel v něm totiž přestává být pouhým objektem soudního nebo správního řízení, ale subjektem přiměřeně odpovědným za svůj čin, za svoji nápravu, za vyrovnání se s těmi, jimž svým jednáním uškodil, a za svoji další životní perspektivu.
Od kdy má tedy být jedinec trestně odpovědný? To je velmi těžká otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Vždyť např. v USA je tato hranice stanovena ve čtyřech státech 16 let, v osmi státech 17 let, ve 27 státech 18 let a ve 13 státech stanovena není. V Evropě je to podobné. V zásadě ale ve všech demokratických státech platí, že zacházení s dětskými a mladistvými pachateli je určováno maximální snahou o nápravu a odklon od případné další kriminální kariéry. K tomuto účelu jsou zřízeny zvláštní instituce, oddělené od trestní justice nad dospělými. Za těchto předpokladů může být dolní hranice trestní odpovědnosti velmi nízká, nebo dokonce nulová.
V.
Negativní vývoj a kvalitativní změny v oblasti kriminality po roce 1990 vyvolaly i v České republice naléhavou společenskou diskusi o limitech trestní politiky a jejích schopnostech na tyto skutečnosti reagovat. Přitom bylo zřejmé, že zásadní zvrat této situace je možný jen za předpokladu zásadní změny kriminální politiky, v níž musí být nově definovány role státních i justičních orgánů, obcí, občanů i jejich iniciativ.
Co to konkrétně znamená?
Kriminální politika musí být co nejracionálnějším způsobem obohacena:
Legislativně i organizačně musí být změněn systém práce orgánů činných v trestním řízení včetně policie. Jejich činnost je nutné zrychlit, zefektivnit, demokratizovat a otevřít. Vedle potřeby transformace systému trestní spravedlnosti a práce orgánů činných v trestním řízení (policie, úřadů vyšetřování, státního zastupitelství, justice a vězeňství) přišla na pořad dne i otázka konstituování preventivní politiky zabývající se příčinami, omezováním motivů a příležitostí k páchání trestné činnosti.
Stručně řečeno - trestní systém musí být zkvalitněn a systém preventivní maximálně rozšířen. Boj s kriminalitou výhradně represivními prostředky je v demokratické společnosti předem ztracen!
Tato diskuse vyústila v roce 1993 v usnesení vlády, kterým byl zřízen meziresortní orgán odpovědný za vytvoření preventivní politiky vlády České republiky - Republikový výbor pro prevenci kriminality (dále jen Výbor). Členy Výboru se postupně stala ministerstva vnitra, školství, mládeže a tělovýchovy, práce a sociálních věcí, spravedlnosti, zdravotnictví, obrany, financí a dále Meziresortní protidrogová komise a Komise pro záležitosti romské komunity. Odpovědnost za činnost sekretariátu Výboru nese Ministerstvo vnitra České republiky, resp. Odbor prevence kriminality. Předsedou Výboru byl jmenován ministr vnitra. K hlavním úkolům Výboru patří vytvářet systém prevence kriminality a strategii prevence kriminality a v rámci této strategie integrovat trestní a preventivní přístup k omezování kriminality. Jednou z priorit strategie prevence kriminality je prevence kriminality dětí a mládeže.
Prvním pilířem systému prevence kriminality v České republice jsou preventivní strategie orgánů státní správy. Vycházejí z věcné působnosti jednotlivých ministerstev, obohacují jejich běžné činnosti o nové prvky a přístupy a ovlivňují tvorbu příslušné legislativy. Resorty se ve svých preventivních programech zaměřují především na zkvalitňování trestní politiky, rodinné politiky, vzdělávací politiky, politiky týkající se mládeže, zaměstnanecké politiky atp.
Druhým pilířem jsou programy nevládních a charitativních organizací. Činnost mnohých z nich je do značné míry dotována ze státních a městských zdrojů. Pro zajímavost mohu uvést, že výše finančních prostředků poskytovaných nestátním subjektům ze státního rozpočtu představuje každoročně částku 1 mld. Kč.
Třetím pilířem jsou aktivity podnikatelských subjektů - např. pojišťoven, firem zabezpečovací techniky, komerčních detektivních a bezpečnostních služeb. Tyto subjekty se zaměřují zejména na oblast situační prevence a na podněcování občanů k využívání technického zabezpečení majetku.
A konečně čtvrtým pilířem jsou preventivní programy organizované na lokální - místní úrovni - tzv. "Komplexní součinnostní program prevence kriminality na místní úrovni". V těchto programech se prolínají aktivity všech subjektů prevence. Preventivní programy měst zahrnují sociální i situační aspekt, na praktické úrovni se zabývají rizikovými jedinci, sociálními skupinami, včetně rodin, lokálními komunitami, oběťmi trestných činů, kriminogenními situacemi a opatřeními proti jednotlivým druhům trestné činnosti.
Na podporu programů měst zatížených vysokou mírou trestné činnosti a dalších sociálně rizikových jevů (např. nezaměstnaností, vysokým počtem osob dlouhodobě závislých na dávkách sociálního zabezpečení, přítomností sociálně deprivovaných komunit, rozšířeností drog či prostituce) je vytvořen zvláštní státní dotační systém, který v gesci Republikového výboru pro prevenci kriminality spravuje Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra.
Pro doplnění uvádím, že na preventivní programy měst bylo ze státního rozpočtuv letech 1996 - 1998 vynaloženo celkem 243 118 000 Kč, podpořeno bylo celkem 949 dílčích projektů, z toho 358 projektů týkajících se podpory mládeže. Na tyto projekty bylo vynaloženo 62,5 mil. Kč.
Vytvářený systém prevence kriminality v České republice podněcuje úzkou kooperaci mezi orgány veřejné správy a jejich institucemi a nevládními subjekty. Toto "partnerství" s sebou přináší do společenského života měst zcela nové prvky. Některé instituce se začínají specializovat na určité činnosti, na práci s úžeji vymezenými sociálními skupinami, na šíření informací či poskytování poradenských služeb. Profilace může v budoucnu upřesnit působnost a zvýšit efektivitu všech subjektů participujících v oblasti prevence. Spolupráce institucí veřejné správy s nevládními subjekty vede zároveň k podněcování vzniku lokálních občanských iniciativ, které se budou aktivně podílet na vytváření pozorných sousedských mezilidských vztahů přispívajících ke vzniku bezpečného prostředí.
V rámci systému prevence i mimo něj existuje a dále vzniká celá řada institucí, zařízení a organizací, které se z nejrůznějších stran zabývají kriminálně rizikovými skupinami dětí a mládeže. Ve veřejné správě působí např. sociální pracovníci oddělení péče o rodinu a dítě, sociální pracovníci středisek sociální prevence, kurátoři pro mládež, vznikl nový institut sociálních asistentů - terénních pracovníků působících mezi rizikovou mládeží, protidrogoví koordinátoři okresních úřadů, protidrogoví koorinátoři školských úřadů, manažeři pro prevenci kriminality, poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, pedagogicko-psychologické poradny. Úřady práce poskytují speciální pomoc mladistvým nezaměstnaným a obtížně zaměstnatelným občanům. Stovky terénních sociálních pracovníků pracují při městských a magistrátních úřadech. V Policii České republiky je na všech úrovních - okresní, krajské i celostátní - vytvořena síť kriminalistů specializovaných na vyšetřování trestné činnosti mládeže a páchané na mládeži. Podobní specialisté začínají působit při úřadech vyšetřování.
Mimo systém státní správy a samosprávy působí stovky nevládních a charitativních organizací, které s rizikovými skupinami dětí a mladistvých pracují.
Ačkoliv počet specializovaných institucí pro práci s rizikovými jedinci i výdaje vynakládané na jejich provoz rostou, je evidentní, že úměrně neroste jejich úspěšnost a efektivita. To lze ostatně doložit trendy, které dokumentují již zmíněné statistiky trestné činnosti a přestupků. Příčin je celá řada, stejně jako námětů, jak je řešit. Já se zmíním alespoň o některých.
Před závěrem mi dovolte stručné shrnutí:
Osobně se domnívám, že jsme připraveni, za přispění vás všech, vytvořit efektivní, moderní a pozitivní systémový přístup k péči o dětské a mladistvé delikventy odpovídající době, ve které žijeme, společenským vývojovým trendům i míře poznání, kterou máme k dispozici.
Závěr
Na závěr bych chtěla uvést jeden z nejtragičtějších případů mé kurátorské éry. Jednoho dne nás navštívila zoufalá paní. Její sedmnáctiletý syn z prvního manželství vzal bez vědomí rodičů klíče od rodinného auta a svezl v něm své kamarády - chtěl se před nimi předvést. Chlapec to byl v zásadě hodný, ale neurotický, nepříliš chytrý, ničím nevynikal a nikdo ho moc nebral - ani rodina, ani kamarádi. Matka, na které doslova visel, se věnovala dětem z druhého manželství a jeho jaksi odsunula stranou.
Nanejvýš rozčílený nevlastní otec nahlásil krádež vozu policii. Policie chlapce zatkla a vzala do vazby. Matka žádala o pomoc, o zastavení mašinerie, do které se syn dostal. Marně. Chlapec byl v podmínce za jiný drobný delikt - myslím, že za upravování údajů v občanském průkaze, a tak ho soud odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
To, co následovalo, bylo tragické a bohužel typické. První noc ve věznici ho několik spoluvězňů připoutalo k židli a brutálně znásilnilo. To se opakovalo několik týdnů. Nakonec si zvykl. A nejen to, zjistil, že svého mládí a dětského zjevu může velmi dobře využít. Začal se prostituovat. Ve vězení byl vlastně svým způsobem spokojen. V den propuštění na svobodu se v nejbližší vsi vloupal do rodinného domku, pak se před něj posadil a počkal na příjezd policie. Trest, následoval trest a pak další. Z křehkého, drobného a zakřiknutého blonďáčka, naivního a závislého na mamince se stal tvrdý, bezcitný a nenávidějící psychopat - dokonce spal ozbrojen mačetou. Jeho kriminální kariéra skončila mimořádně brutálním znásilněním dvou žen. Zatím.
Případ, který jsem ve stručnosti popsala, je klasickým dokladem selhání čistě represivního přístupu k trestné činnosti mládeže. Kdyby se s chlapcem a s jeho rodinou začal někdo zabývat včas, hned při prvních problémech, nemusel se s největší pravděpodobností do vězení nikdy dostat. Mohl normálně žít, pracovat a platit daně.
A o to, podle mého názoru, jde.
Literatura:
Prameny:
(Předneseno na konferenci s mezinárodní účastí pořádanou Ministerstvem vnitra ČR "Kriminalita dětí a mladistvých", která se konala ve dnech 5.- 6. 11. 1998 v budově Policejní akademie ČR).