POLICISTA  11/1998

PŘÍLOHA

NEJVYŠŠÍ STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ
Zvláštní zpráva
O trestné činnosti páchané mladistvými a nedospělci	Zpracovala: JUDr. Bohumíra Kopečná

3. Podstatné poznatky k navrhování trestů a ochranné výchovy u mladistvých a k rozhodování soudů v těchto trestních věcech

a) poznatky o nesouladu mezi návrhy státních zástupců a rozhodnutími soudů

V trestních věcech mladistvých jsou ukládány soudy zpravidla tresty, jež jsou v relaci závěrečných návrhů státních zástupců. Pokud se vyskytne výrazná diskrepance, je podáván vždy řádný opravný prostředek, nejde-li o případ, kdy se státní zástupce s odchylným postupem soudu na základě přesvědčivé právní argumentace ztotožní.

Odchylky při ukládání trestů oproti trestům navrhovaným po zpracování obžaloby v přípravě na hlavní líčení bývají zejména způsobeny odstupem času mezi spácháním trestné činnosti a rozhodnutím soudu nebo tím, že se v řízení před soudem nepodaří prokázat rozsah trestné činnosti uvedený v obžalobě. Jiné odchylky vznikají například v důsledku dodatečného zjištění další trestné činnosti v souvislosti s potřebou uložení úhrnného nebo souhrnného trestu.

V obvodu působnosti Krajského státního zastupitelství v Praze v některých případech krajský soud odvolání, která se týkala uložených trestů, zčásti nevyhověl s poukazem na to, že uložený trest je sice mírný, nikoliv však nepřiměřený (§ 258 odst. 1 písm. e) tr.ř.). Z téhož důvodu došlo rovněž ke zpětvzetí v některých podaných odvolání intervenujícím státním zástupcem krajského státního zastupitelství. Výjimečně byl konstatován zásadní nesoulad mezi trestem navrhovaným a následně uloženým jako ve věci Okresního státního zastupitelství v České Lípě, kdy byl mladistvému pachateli za trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství se zletilým pachatelem na pobočce pošty v České Lípě pod pohrůžkou použití pistole a po opatření si masek, při kterém byla způsobena škoda ve výši 52 770,-- Kč, navrhován státním zástupcem nepodmíněný trest odnětí svobody. Tento návrh však soud prvního stupně neakceptoval a oběma pachatelům uložil tresty podmíněné. Podané odvolání státního zástupce proti výroku o trestu však nebylo úspěšné. Zásadnější nesoulad v ukládání trestů mladistvým byl zjištěn také u Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, kdy u 28 mladistvých z 254 obžalovaných pro sledované trestné činy soud neakceptoval státním zástupcem navrhovaný trest.

Pokud jde o ukládání ochranné výchovy, při jejím navrhování státní zástupci dbají na to, aby se nevycházelo pouze ze skutku, který je předmětem projednání, ale i z komplexního posouzení možností převýchovy a nápravy mladistvého delikventa se zřetelem na jeho postoje k projednávané věci, kvalitě prostředí, které na něho má v budoucnu působit atd. V tomto ohledu jsou významné poznatky o způsobu života mladistvého před jeho postavením před soud, zjištění učiněná orgánem pověřeným péčí o mládež, znaleck é posudky z odvětví psychologie mládeže. Dbá se rovněž o to, aby tam, kde navržená ochranná výchova byla uložena, bylo možno ji neprodleně vykonat.

Až na zcela ojedinělé výjimky se státní zástupci se soudy v otázce uložení ochranné výchovy ztotožňují. Tohoto ochranného opatření je jinak využíváno velice zřídka. U svěřenců výchovných ústavů, kteří se dopustili trestné činnosti například na útěku, soudy nepovažují za potřebné ukládat další výchovné opatření ve formě ochranné výchovy, když režim jak u ochranné, tak i ústavní výchovy je zcela shodný, ale zásadní odlišnost spočívá v možnosti trestního postihu za jejich nerespektování (viz nález Úst avního soudu České republiky ze dne 9. dubna 1997 sp. zn. Pl. ÚS 31/96, který byl vyhl. pod č. 103/1997 Sb.).

Jediný případ, kdy došlo k uložení ochranné výchovy při současném upuštění od potrestání mladistvého (§ 77 tr. zák.), je signalizován z Okresního státního zastupitelství Benešov, kdy šlo o majetkovou trestnou činnost mladistvého chovance Dětského výchovného ústavu v Načeradci, který se deliktu dopustil krátce po dovršení 15 let poté, co z ústavu utekl pod vlivem svých společníků, aniž by byl iniciátorem činu.

b) poznatky o trestním postihu recidivy u mladistvých, včetně poznatků o věcech, kdy je mladistvý stíhán poté, kdy již byl zaevidován jako pachatel činu jinak trestného, který spáchal jako dospělá osoba.

Recidiva mladistvých, včetně případů, kdy se téže nebo obdobné trestné činnosti dopustili jako nedospělci, je předmětem hodnocení v obžalobách a v přípravě státního zástupce na projednání věci v hlavním líčení z hlediska úvahy o trestu, případně ochranného opatření a toto hodnocení je náležitě zdůrazněno v návrzích státních zástupců.

Byť jsou uváděny značně rozdílné poznatky, ukazuje se, že přibližně 25 až 30 % nedospělců se dopouští deliktů i po dovršení věku trestní odpovědnosti. Respektuje se skutečnost, že spáchání trestného činu mladistvým, který se dříve jako nedospělec dopouštěl činů jinak trestných, nelze posuzovat jako recidivu ve smyslu § 34 písm. j) tr. zák. Nicméně k této okolnosti se přihlíží při hodnocení osoby pachatele a možnosti jeho nápravy, zejména při stanovení zkušební doby u podmíněného trestu odnětí svobody, a to zpravidla při zhodnocení této skutečnosti jako přitěžující okolnosti výslovně v trestním zákoně neuvedené (§ 34 tr. zák.). Fakt, že mladistvý se již v dřívějším období jako nedospělý dopustil jiné trestné činnosti vede většinou státního zástupce také k závěru, že nejsou splněny podmínky upuštění od potrestání podle § 24 nebo § 77 tr. zák., popř. se neužije postupu podle § 307 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání. Tato skutečnost se zvažuje i při rozhodování o návrhu státního zá stupce na vzetí mladistvého do vazby z důvodu uvedené v § 67 písm. c) tr. ř. Uvedený postup je nutno pokládat za správný, byť ho nelze uplatňovat mechanicky bez zhodnocení okolností konkrétního případu.

Soud někdy okolnost předchozí delikvence mladistvého v době věku nedospělce bere na zřetel pouze okrajově nebo vůbec ne. Například u Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih byl stíhán mladistvý pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a státním zástupcem navrhován trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na přiměřeně dlouhou zkušební dobu, avšak soud po uznání viny upustil od potrestání mladistvého. Státním zástupcem podané odvolání Krajský soud v Plzni však svým rozhodnutím zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Postih recidivy mladistvých je v některých případech stejného druhu trestné činnosti vyjádřen nepodmíněným trestem odnětí svobody, obdobně jako při spáchání zvlášť závažného násilného trestného činu nebo při skupinové trestné činnosti závažné povahy. Přesto však postih recidivy mladistvých není vždy dostatečně účinný. Souvisí to s průtahy v řízení, které se vyskytují ve všech stadiích řízení. Prodlužuje se tak doba od spáchání trestné činnosti do postihu mladistvého. Nezřídka se stává, že dříve než je soudem ukončeno řízení v původní trestní věci, je mladistvý stíhán pro další trestnou činnost. Soud pak mnohdy situaci řeší slučováním či vylučováním jednotlivých věcí. Trest pak ztěží může plnit svůj výchovný účel.

c) Poznatky o využívání alternativních trestů, jiných alternativních opatření a institutů tzv. odklonu v trestním řízení ve vztahu k mladistvým.

Pokud jde o alternativní tresty, jsou mladistvým ukládány zcela výjimečně.

V roce 1996 byl např. trest obecně prospěšných prací uložen v obvodu Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem 16 pachatelům (z toho 7 mladistvým) a v roce 1997 11 pachatelům (z toho 2 mladistvým). Jedině Úřad městského obvodu Severní Terasa spolupracuje v tomto směru s Okresním soudem v Ústí nad Labem. Ostatní obvodní úřady města tuto spolupráci odmítají.

V obvodu působnosti Krajského státního zastupitelství v Ostravě bylo ukládání tohoto trestu ve větším rozsahu zaznamenáno v roce 1997 jen u Okresního soudu ve Vsetíně (u 11 mladistvých). V obvodu působnosti Krajského státního zastupitelství v Brně byl trest obecně prospěšných prací ve větší míře ukládán pouze Městským soudem v Brně, kdy v roce 1996 byl uložen 48 mladistvým obžalovaným. V roce 1997 však došlo k výraznému poklesu, když tento druh trestu byl uložen pouze u 17 mladistvých obžalovaných, a to s ohledem na problémy s následnou realizací výkonu tohoto trestu. Nevyužívání tohoto alternativního trestu u mladistvých je důsledkem skutečnosti, že mladistvému pachateli lze uložit tento trest za stejných podmínek a ve stejné míře jako pachateli dospělému. Zákonem není stanoven například maximální počet hodin obecně prospěšných prací na den (aplikace ustanovení zákoníku práce zde v úvahu nepřichází, a to ani analogicky). Je proto obtížné skloubit výkon tohoto trestu s docházkou do školy, popřípadě do zaměstnání. Uvedený druh trestu je pak možné ukládat zejména u mladistvých, kteří nenavštěvují školu či nepracují.

Rovněž tak ukládání peněžitého trestu s ohledem na jejich výdělečné možnosti přichází v úvahu u mladistvých jen zcela ojediněle.

Podstatně příznivější se jeví situace ve využívání institutu podmíněného zastavení u mladistvých delikventů ze strany státních zastupitelství. K vydání soudních rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání dochází za situace, kdy mladistvý splní povinnost k náhradě škody až po podání obžaloby (přičemž současně splňuje i další zákonné podmínky podle § 307 tr. ř.).

Ve věci vedené u Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou byl mladistvý stíhán pro trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce, byť osoba pachatele formálně splňovala podmínky o podmíněném zastavení trestního stíhání, s ohledem na charakter činu usoudil na vhodnost projednání věci před soudem, následně s podmíněným zastavením trestního stíhání soudem vyslovil souhlas. Ohledně institutu narovnání, ten se dosud nevžil obecně a ve vztahu k mladistvým se prakticky nevyskytl (pouze ve vztahu ke třem osobám u Okresního státního zastupitelství v Hodoníně), a to patrně i pro omezené majetkové zdroje mladistvých, které většinou nestačí ani na úhradu způsobené škody.

4. Zásadní stanovisko k problému, zda podle poznatků z aplikace ustanovení trestního zákona o trestání mladistvých se jeví jako odpovídající současná věková hranice trestní odpovědnosti 15 let, anebo zda je navrhováno její jiné vymezení a z jakých důvodů (tabulka v příloze č. 2)

Tato v poslední době velmi diskutovaná otázka se odráží v poměrně širokém názorovém spektru. Na jedné straně stojí názor, že by dosavadní věková hranice trestní odpovědnosti 15 let měla zůstat zachována, na straně druhé se naopak operuje s názorem, že by mělo dojít k jejímu snížení o jeden rok, tedy na 14 let.

Vrchní státní zastupitelství v Praze zastává názor, že současná hranice trestní odpovědnosti je odpovídající. Poukazuje především na to, že neúčinnost dosavadního systému vyvozování trestní odpovědnosti mladistvých pramení z toho, že vedle trestních sankcí není doplňován dalšími opatřeními. Opatření trestní povahy je nutno doplňovat souběžně fungující ucelenou soustavou opatření mimo trestně právní rámec, a to jak prostřednictvím státních institucí, tak i s využitím aktivit organizací nestátní povahy. V převážné většině případů se ze strany nedospělců nejedná o závažnější trestné činy a pouhé snížení věkové hranice trestní odpovědnosti není tím nejvhodnějším opatřením v boji proti s kriminalitou mládeže. Za daleko důležitější a účinnější je pokládán systém prevence s cílem důsledněji bránit trestné činnosti nedospělců. Snížení hranice trestní odpovědnosti by znamenalo klást nepřiměřený důraz na trestní represi, která má mít u mladistvých pachatelů specifický charakter a její použití by mělo mí t výhradně subsidiární povahu.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci je s ohledem na nárůst počtu činů jinak trestných, jichž se dopustili nedospělci, na povahu a závažnost těchto trestných činů, jakož i vědomí naprosté beztrestnosti, která se u těchto pachatelů nezřídka vyskytuje, naopak spíše nakloněno snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, byť některým důvodům pro ponechání stávající věkové hranice v platnosti či pro vyvozování trestní odpovědnosti u osob starších čtrnácti let jen ve vztahu k vybraným nejzávažnějším d eliktům, nelze upřít opodstatněnost.

Objevují se ovšem i návrhy na snížení věkové hranice výběrově pro závažné delikty s tím, že by bylo takové opatření legislativně a organizačně provázáno vytvořením podmínek pro převýchovu této části mládeže, jak po linii individuální péče vykonávané mimo výkon trestu, resp. mimo ústav, tak i včetně zabezpečení dostatečného počtu míst v příslušných léčebně výchovných ústavech a v ústavech uzavřeného typu s náležitým účelovým vybavením. Nejvyšší státní zastupitelství považuje za potřebné k problému stanovení optimální věkové hranice trestní odpovědnosti uvést zejména následující:

Statistické údaje, na něž je poukazováno v první kapitole této zprávy a jež jsou obsahem přílohy č. 1, svědčí jednoznačně pro závěr, že kriminalita věkové skupiny od 15 do 18 let, jakož i tzv. prekriminalita, se staly závažným společenským problémem, který je nutno neodkladně řešit. V poslední době se podstatně snížila spodní věková hranice mládeže, která páchá trestnou činnost, z dřívějšího rozmezí od 14 do 16 let na rozmezí od 12 do 14 let. V důsledku rozvoje společnosti, zejména informačních technologií, je nepochybně na místě i závěr, že se zvýšil i stupeň rozumové a mravní zralosti mládeže.

Změnily se také výrazně příčiny poruch chování z hlediska sociální narušenosti dětí a mladistvých v návaznosti na změny ve společnosti, k nimž došlo po listopadu 1989. Zatímco dříve rizikové skupiny dětí a mládeže pocházely zejména z dysfunkčních rodin nižších společenských vrstev a z okruhu tzv. nepřizpůsobivých rodin, nyní - jak je uvedeno i v této zprávě - se příčiny asociálního, resp. antisociálního, chování rovnoměrně objevují ve všech vrstvách společenské struktury, bez zřetele na společenské postavení rodičů, jejich ekonomické a sociální poměry. Do popředí se dostává významný kriminogenní faktor, jímž je nedostatečná rodinná péče, selhávání institucionální výchovné péče a systému sociální prevence.

Vzhledem k poměrně nízkému počtu případů, kdy je ukládána ochranná výchova, popř. výchova ústavní z důvodů vztahujících se k předchozímu protiprávnímu jednání osoby, jíž je toto výchovné opatření ukládáno, většina dětských delikventů zůstává nadále v rámci rodiny, bez toho, aby jejich rodiče, popř. další osoby podílející se na jejich výchově, nesly jakoukoli odpovědnost za jejich kriminální jednání (nemá se zde na mysli jen vyvození trestní odpovědnosti vůči rodičům nebo dalším osobám, např. podávaj ícím mládeži alkohol nebo jiné návykové látky, ale např. i odpovědnost podle jiných právních odvětví uvedených výše, popř. odpovědnost morální). Uplatnění trestní odpovědnosti nepřichází samozřejmě v úvahu u nedospělců; u mladistvých je značně omezena.

Takový stav vede především k vzniku pocitu beztrestnosti nejenom u rodičů, popř. dalších osob podílejících se na jejich výchově, ale i u samotných nezletilých, jmenovitě u osob ve věku bezprostředně před dovršením hranice trestní odpovědnosti podle české právní úpravy.

Zároveň vyvolává nebezpečí, že faktu, že trestní odpovědnost počíná až po patnáctém roku věku, může být v řadě případů, což se stává zcela běžně, zneužito. Je zjišťováno i to, že mnozí nedospělci se dostávají do konfliktu s trestním zákonem opakovaně a v páchání trestné činnosti pokračují i jako mladiství a následně jako dospělí pachatelé.

Věková hranice 15 let jako počátku trestní odpovědnosti se přitom neopírá o zásadní poznatky o tom, že by šlo o věk, po jehož dosažení dochází k přelomu ve sféře rozumové, mravní a citové zralosti osoby. K určení této věkové hranice jako hranice trestní odpovědnosti v podstatě došlo zcela nahodile. Přitom z pohledu prevence kriminality se má za to, že výchova k prevenci by měla být zahájena výrazně dříve nežli od 15 let; uvádí se dokonce, že již od začátku povinné školní docházky, když dosažení 6 le t představuje věk, od jehož dovršení se odvíjí základní představa dítěte o tom, co je správné a není správné, co je a není trestné.

Pokud se objevuje proti snížení věkové hranice trestní odpovědnosti zásadní námitka, že takový přístup by vedl k neodůvodněné kriminalizaci rozsáhlé skupiny obyvatelstva, která podléhá ještě povinné školní docházce, a dokonce i nebezpečí uplatnění i nepodmíněného trestu odnětí svobody, je nutno vzít v úvahu, že české trestní právo (zvláště po novelách trestního řádu z let 1993 a 1995 a novele trestního zákona č. 253/1997 Sb.) obsahuje celou řadu možností tzv. odklonu v trestním řízení, uplatnění alternativních trestů a alternativních opatření. Jednotlivé formy odklonu, resp. alternativní tresty či alternativní opatření, mohou být ovšem aplikovány pouze ve vztahu k osobám, jež dovršily věk 15 let, jsou tedy trestně odpovědné. Možnost postupu podle § 86 tr. zák., kdy v občanskoprávním řízení soud uloží nedospělci ochrannou výchovu, není uplatňována příliš často; negativně zde působí i skutečnost - jak bude dále uvedeno - že státní zástupce nedisponuje oprávněním podat návrh na zahájení občanskéh o soudního řízení ohledně takové osoby, byť by se dopustila jakkoli závažného trestného činu. Podnětem státního zástupce není soud nijak vázán. Uložení ústavní výchovy v těchto případech se jeví jako problematické, neboť jde o univerzální institut nahrazující za zákonem stanovených podmínek rodičovskou péči, který se subsidiárně aplikuje, nelze-li využít forem náhradní rodičovské péče více se přibližujících rodině; nehledě na to, že ani zde státní zástupce nemá návrhové oprávnění. Neobstojí ani argument, že ve většině států je stanovena stejná nebo dokonce vyšší věková hranice trestní odpovědnosti. Naopak z údajů, které vyplývají např. z reprezentativní publikace HEUNI, European Institute for Crime Prevention and Control, Helsinki, "Crime and Criminal Justice in Europe and North America 1986 - 1990, str. 34 - 35, je zřejmé, že ze 42 srovnávaných zemí pouze v 11 je upravena stejná nebo vyšší věková hranice trestní odpovědnosti. V tomto ohledu se odkazuje i na tabulku uvedenou v příloze č. 2 (kde jsou uvedeny údaje ve vztahu k 50 státům).

Z výše uvedených důvodů je jednoznačně na místě závěr, že by věková hranice trestní odpovědnosti měla být snížena z 15 na 14 let.

Posílení represivní úlohy státu musí být ovšem doprovázeno jednak rozšířením rejstříku forem odklonu, popř. alternativních trestů a alternativních opatření, jež by byly využitelné vůči mladistvým, zejména ve věku od 14 do 15 let. Jednak vzhledem ke zvláštnostem této věkové kategorie se jeví jako potřebné (po vzoru úpravy např. německé, rakouské, ruské apod.) zkoumat u osob ve věku od 14 do 15 let znalci z odvětví dětské, popř. dorostové psychiatrie a psychologie, jejich duševní stav z hlediska, zda v souvislosti s trestným činem, jehož se měly dopustit jsou schopny chápat smysl svého jednání a posoudit jeho následek, zda jsou na takovém stupni rozumového, mravního a citového vývoje, že vůbec lze proti nim vést trestní stíhání a uvažovat o uložení trestní sankce. Taková úprava by znamenala odstranění některých nepříznivých důsledků snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let obecně ve vztahu k pachatelům všech trestných činů. V úvahu by navíc přicházelo převzetí úpravy platné nap ř. v SRN, spočívající v tom, že i u pachatelů starších 18 let lze na základě uvážení soudu při jejich trestním postihu ustanovení o trestní odpovědnosti mladistvých, odpovídá-li stupeň vývoje osobnosti pachatele spíše věku osob mladistvých. V návaznosti na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti musí být dále provedena nezbytná opatření směřující k posílení prevence této formy kriminality.

Je nutno pouze doplnit, že se nejeví jako vhodné, aby byla uplatněna diferencovaná hranice trestní odpovědnosti, jak z toho např. vycházel návrh věcného záměru rekodifikace trestního práva hmotného z května 1996. Je tomu tak zejména proto, že diferencované stanovení věkové hranice trestní odpovědnosti vyvolává závažné pochybnosti z hlediska jednotné aplikace práva vůči všem osobám na území státu, jakož i z hlediska, že je velmi obtížné stanovit zásadní kritéria pro rozlišení trestných činů, při je jichž spáchání by se použila současná věková hranice, a trestných činů, u nichž by se aplikovala snížená hranice trestní odpovědnosti. Také podle zahraničních úprav jde o pojetí, které je voleno spíše výjimečně (srov. údaje uvedené v příloze č. 2).

5. Podstatné poznatky k výkladu a aplikaci procesních ustanovení ve vztahu k mladistvým a nedospělcům

a) Poznatky k postupu před zahájením trestního stíhání a výkonu dozoru státního zástupce v přípravném řízení v trestních věcech mladistvých, zda se těmto věcem věnuje zvláštní pozornost.

Prověřování zpravidla probíhá bez jakýchkoliv zásahů státního zástupce, neboť ten není, s výjimkou trestních oznámení či ostatních podnětů k trestnímu stíhání, která byla podána přímo na státním zastupitelství, o věci informován. Této informace se mu fakticky dostane až poté, co buď došlo k odložení věci nebo mu bylo doručeno opatření o sdělení obvinění. Takovýto stav nelze považovat za uspokojivý.

Byly přesto konstatovány některé výjimky:
Například na Okresním státním zastupitelství Plzeň - jih existuje úzká spolupráce s orgánem pověřeným péčí o mládež, který často dává podněty k prošetření poznatků získaných při své činnosti. Státní zástupce pak má možnost již v tomto stadiu věnovat věci značnou pozornost a vydávat případné pokyny podle § 157 odst. 2 tr. ř. k dalšímu postupu. Po vzniku státního zastupitelství však již neexistuje právní povinnost součinnosti státního zastupitelství a oddělení péče o děti při okresním úřadu, kterou byla dříve zajištěna i účinná zpětná vazba mezi orgány činnými v trestním řízení a oddělením péče o děti.

Státní zástupce např. nemá vůbec možnost zjistit, zda věc, která byla odevzdána k projednání policejním orgánem nebo vyšetřovatelem jako přestupek správnímu orgánu, ve skutečnosti po formální a materiální stránce nenaplňuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů. Poznatky o postupu policie před zahájením trestního stíhání často získávají státní zástupci až s odstupem několika měsíců, když si mladistvý obžalovaný při hlavním líčení stěžuje zejména na postup kriminální policie. Takto získané poznatky jsou pak předávány okresnímu řediteli policie k prověření.

V rámci výkonu dozoru státním zástupce v přípravném řízení je situace již nepoměrně příznivější v tom smyslu, že výkonu dozoru v trestních věcech mladistvých je věnována zvýšená pozornost, ale především proto, že výkon dozoru je zpravidla zajištěn specializovaným státním zástupcem pro trestní věci mladistvých a nedospělců, který působí jak ve fázi před zahájením trestního stíhání, tak v přípravném řízení a v řízení před soudem. Tato praxe se jednoznačně velmi osvědčuje a přináší pozitivní výsledky.

Nikoli však u všech krajských státních zastupitelství je vykonáván možné z personálních důvodů vykonávat důsledný a soustavný dozor v těchto trestných věcech specialistou, což se týká zejména obvodu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Krajské státní zastupitelství v Ostravě uvádí, že vlastní výkon dozoru ve věcech mladistvých nijak nevybočuje z obecných zásad výkonu dozoru v ostatních trestních věcech, a spíše než věkem pachatele je rozsah a intenzita dozoru v dané věci určována cha rakterem a rozsahem této trestné činnosti, ale také personálním stavem státních zástupců na tom kterém okresním státním zastupitelství.

Výkon dozoru se u trestních věcí mladistvých liší od ostatních věcí především požadavky na dodržování speciálních procesních ustanovení ze strany vyšetřovatelů, neboť v této oblasti nejčastěji dochází k pochybení. Formy soustavného výkonu dozoru se neliší od dozoru ve věcech dospělých pachatelů (prověrky, pokyny, konzultace).

Za vážný nedostatek Nejvyšší státní zastupitelství považuje to, že byla či postupně je opouštěna specializace na věci mladistvých u soudů, ale především také u Policie České republiky. Příčiny postupného zanikání specializace na úseku vyšetřování trestných činů mladistvých u Policie ČR nelze pro nedostatek informací náležitě posoudit. Chybějící specializace při zpracování těchto trestných věcí vede nezřídka k tomu, že procesní odchylky v řízení proti mladistvým nejsou všem vyšetřovatelům dostatečně známy, resp. vyšetřovatel si nikoli vždy odchylky uvědomí, pokud zpracovává např. věci současně proti mladistvým pachatelům a dospělým pachatelům, ale nezanedbatelný je i význam specializace z hlediska zvláštností práce s mladistvými delikventy (znalost jejich psychologie, sociologických specifik obecně a v daném regionu atd.).

b) Problémy dokazování, zejména výslechu osob mladších než 15 let a znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie, jež jsou zpracovávány na mladistvé.

Problémy dokazování souvisejí s otázkou specializace vyšetřovatelů a jejich všestranné způsobilosti k vedení výslechu nedospělce formou a způsobem předpokládaným § 102 tr. ř. Neodkladné výslechy osob mladších než 15 let činí problémy, jestliže jsou prováděny po bezprostředním ohlášení případu nespecializovaným vyšetřovatelem, pokud nevezme v úvahu, že výslech je nutné konat v přítomnosti osoby uvedené v § 102 odst. 1 tr. ř.. V některých případech se požadavky na účast pedagoga nebo jiné osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla ke správnému vedení výslechu, obcházejí tím, že výslech je prováděn za účasti jiného vyšetřovatele, který je absolventem pedagogické fakulty. Takový postup je však v rozporu se zákonem. Obtíže nastávají také při formulaci protokolárního poučení pro svědky mladší 15 let, především u dětí mladšího školního nebo dokonce předškolního věku. Ke zvláštním komplikacím zde dochází při poučení, pokud jsou pachateli trestného činu rodiče nebo příbuzní takové osoby. Všechny tyto i další okolnosti potvrzují nezbytnost specializace vyšetřovatelů, která nepřímo vyplývá i z ustanovení § 301 odst. 1 tr. ř.

Při výslechu osob mladších 15 let dochází k procesním vadám opakovaně a vedou buď k vrácení věci k doplnění (§ 174 odst. 2 písm. d) tr. ř.) nebo k vrácení věci státnímu zástupci k došetření (§ 188 odst. 1 písm. e), § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř.) nebo dokonce i k takovým důsledkům jako je zastavení trestního stíhání, či zproštění obžaloby. Jde totiž o úkony, které lze jen velmi obtížně konvalidovat. Procesními nedostatky jsou zde především neúčast pedagoga, či jiné osoby mající zkušenost s výslechem nedospělce, nevhodná přítomnost rodičů, nedostatečné poučení nedospělce vzhledem k jeho věku, výslech před zahájením trestního stíhání v případech, kdy se nejedná o neodkladný či neopakovatelný úkon.

Jestliže děti vzhledem ke svému nízkému věku či vývojové zaostalosti nejsou schopny patřičným způsobem popsat událost, může sehrát velmi důležitou roli pracovník orgánu pověřeného péčí o mládež nebo znalec z odvětví dětské psychologie, který s dítětem naváže vhodný kontakt a pomůže tak překonat i tuto bariéru. V této souvislosti pokládáme za nesprávný právní názor, podle něhož postavení znalce z odvětví psychologie a osoby přítomné při výslechu za podmínek ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř. je neslučit elné. Je nutno vycházet ze závěru, že ustanovení § 102 odst. 1 část první věty za středníkem tr. ř. vyžaduje toliko to, aby za podmínek uvedených v citovaném ustanovení se k výslechu přibral pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Takovou osobou může být i dětský psycholog nebo psychiatr, který by mohl být v dané věci přibrán jako znalec (P. Šámal, V. Král, J. Baxa a F. Púry: Trestní řád, komentář, C. H. Beck, Praha 1997, 2. vydání, str. 524). Možnost, že bude nezbytné v budoucnu slyšet osobu přítomnou výslechu osoby mladší než patnáct let jako svědka, je spíše teoretická. Navíc neslučitelnost procesní funkce svědka a znalce, která je samozřejmá, by neměla ani v posuzovaném případě vést k závěru, podle něhož jen se zřetelem na skutečnost, že v dalším průběhu řízení reálně vyvstane potřeba slyšet dětského psychologa nebo psychiatra, nelze k výslechu osoby mladší než patnáct let odborníka, který ve věci působí (resp. bude působit) jako znalec z odvětví dětské psychiatrie, resp. dětské psychologie). Uvedený problém lze řešit popř. i tak, že by byl příslušný odborník slyšen nikoli jako svědek, ale jako znalec. Hlavním smyslem přítomnosti další osoby u výslechu podle § 102 odst. 1 tr. ř. je to, aby taková osoba přispěla ke správnému vedení výslechu. Těžko si lze představit vhodnější osobu, než je právě znalec z odvětví psychologie. Právě při účasti to hoto znalce je většinou málo pravděpodobné, že bude nutné jej vyslýchat k průběhu výslechu jako svědka, což by samozřejmě nebylo ani možné, z důvodů, jež jsou rozvedeny výše.

Vyžadování a vypracování znaleckých posudků psychiatrických i psychologických na mladistvé nepřináší žádné specifické právní, procesní ani faktické problémy. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popř. i dětské psychologie, jsou přibíráni zejména v případech, kdy je třeba posoudit podkladové otázky vztahující se k stupni rozumové a duševní zralosti dětí, které mají nedostatečné vyjadřovací schopnosti, jakož i k věrohodnosti jejich výpovědi. Dále za účelem zjištění možností jejich resoci alizace z pohledu účelu trestu, event. ochranného opatření, které mají být navrhovány.

c) Poznatky z aplikace zvláštních ustanovení o trestání mladistvých (§ 291 - 301 tr. ř.) , ve vztahu k § 293 tr. ř., s uvedením, jakými způsoby je zajišťována náhrada vazby u mladistvého.

První okruh problémů souvisí především s požadavkem zajištění obhajoby mladistvých obviněných. Obtíže činí aplikace § 291 tr.ř. v souvislosti se zajištěním účasti obhájce u výslechu mladistvého, zvláště je-li v postavení zadržené osoby a je třeba zvážit potřebu podání návrhu na vzetí do vazby mladistvého nebo možnosti jejího nahrazení. Problematické je zajištění nutné obhajoby mladistvého v mimopracovní době a ve dnech pracovního klidu a pracovního volna, kdy není snadné dosáhnout obhájce, a s ohledem na krátké procesní lhůty se situace ještě více komplikuje v případě zadržení mladistvého. Lhůta 24 hodin od zadržení mladistvého obviněného do jeho předání soudu v případě návrhu na vzetí do vazby je objektivně mnohem více na újmu obviněného, neboť vedle řady úkonů procesního charakteru musí vyšetřovatel zjišťovat, zda ve smyslu § 293 tr.ř. nelze účelu vazby dosáhnout jinak. Pro opatření podkladů, zda toto nahrazení vazby je vůbec fakticky možné, má vyšetřovatel naprosto nedostatečný časový pro stor, což se v konečném výsledku může projevit vzetím mladistvého obviněného do vazby i v případech, v nichž se posléze ukáží pochybnosti o nezbytnosti takového kroku.

I když při opatřování podkladů ve vztahu k případnému návrhu na vzetí mladistvého do vazby je zpravidla dobrá spolupráce s orgány péče o mládež, především pokud jde o zjištění možnosti umístění mladistvých do ústavů, v naprosté většině případů jsou zprávy o možnostech nahradit vazbu negativní, neboť v ústavech je zpravidla nedostatek kapacity pro umístění mladistvých delikventů. Jen ojediněle je vazba nahrazována ve vhodných případech uložením ochranné výchovy mladistvým (§ 300 tr. ř.). Náhradu vazby, pokud nefunguje alespoň širší rodina, nelze zabezpečit proto, že diagnostický ústav odmítá přijetí mladistvých s tím, že na tyto situace není vybaven a nemůže zabránit útěku. Nadto umístění do diagnostického ústavu by vyžadovalo rozhodnutí soudu o předběžném opatření, což ve lhůtě 24 hodin od zadržení prakticky nepřichází v úvahu. Přitom nejčastějším vazebním důvodem bývá důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. Vzhledem k tomu, že výchovné ústavy pro mládež, zejména pro chlapce, jsou permanentně vytíže ny, jejich režim nevylučuje možnost útěku mladistvého z ústavu a nejedná se potom o opatření umožňující zvláště ve věcech závažnějších trestných činech nahradit vazbu.

Problémy vyvolává i úprava obsažená v mimotrestních právních předpisech, jež v některých případech brání nahrazení vazby jiným opatřením. I když se prostřednictvím orgánu pověřeného péčí o mládež podaří nalézt důvěryhodná osoba, která by převzala záruku nad mladistvým a byla ochotna ho převzít do své péče na základě předběžného opatření, nastávají další komplikace. Dnem 1. 1. 1995 bylo zrušeno ustanovení § 46 zákona o rodině a v důsledku toho může o předání dítěte do péče jiné osoby rozhodovat pře dběžným opatřením jen předseda senátu. K podání návrhu na předběžné opatření je legitimován podle § 75 odst. 2 o. s. ř. pouze okresní úřad. Předseda senátu je povinen rozhodnutí o takto podaném návrhu vydat ve lhůtě do 24 hodin. Je zjevné, že lhůta pro vydání předběžného opatření o umístění dítěte mimo rodinu může přesáhnout lhůtu podle § 77 odst. 1 tr.ř. Při nedodržení naznačeného postupu by došlo k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Se zřetelem k tomu, že vazba mladistvého má být pouze výjimkou a nikoli, jak je tomu nezřídka v praxi, pravidlem i při jinak existujících vazebních důvodech, pro řešení tohoto problému se dává ke zvážení změna právní úpravy spočívající v tom, že by soudce rozhodující o vazbě mohl rozhodnout též o umístění mladistvého do ústavu. Zjišťování poměrů mladistvého podle § 292 tr.ř. je v převážné míře v rukou orgánů péče o mládež a role tohoto orgánu v trestním řízení je fakticky nezastupitelná. Kvalita zjištění a předkládaných zpráv těchto orgánů je zpravidla velmi dobrá, sociální kurátoři pro mládež pracují v trestním řízení aktivně, hledají možnosti náhrady za vazbu u mladistvých, účastní se rozhodování soudu o vazbě, výslechu mladistvých, seznámení s výsledky vyšetřování soudního projednání věci, pracují i nadále s odsouzeným i mladistvými pachateli. Existuje i kvalitní spolupráce při ustanovování opatrovníků mladistvým osobám podle § 34 odst. 2 tr.ř.

Ustanovení § 296 tr. ř. o výjimečnosti společného řízení mladistvých a dospělých pachatelů v řízení, které se týká celého trestního stíhání, nikoliv jen řízení před soudem, není většinou v praxi dodržováno. Společné řízení je spíše pravidlem nežli výjimkou, protože v případě vyloučení těchto věcí by vznikaly důkazní problémy. Jsou však i poznatky takového druhu, že vzhledem k důkazní situaci by vyloučení bylo možné. Je nepochybné, že v případě vyloučení trestní věci mladistvého ze společného řízení se dokazování komplikuje tím, že zletilý spolupachatel musí být v trestní věci mladistvého vyslýchán jako svědek a naopak. Spolupachatel v tomto případě v postavení svědka využívá práva odmítnout ve věci vypovídat a nastává stav důkazní nouze. Zřejmě proto se objevují názory, které shledávají toto ustanovení nadbytečným, když v praxi není a nemůže být využíváno.

Činnost orgánů péče o mládež státní zastupitelství zejména v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze hodnotí vesměs velmi pozitivně a vycházejí z toho, že účast těchto orgánů v trestním řízení nemá zdaleka formální charakter. Naproti tomu v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci především okresní státní zastupitelství v Břeclavi, Kroměříži, Třebíči, Znojmě a většina okresních státních zastupitelství v obvodu Krajského státního zastupitelství v Ostravě vyslovují názor o nedostatečnosti a formálnosti působení těchto orgánů v trestním řízení. Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou zaznamenalo dokonce i poznatky svědčící o nedostatečném osvojení znalostí základních institutů trestního práva hmotného a procesního, i když v poslední době zde nastalo výrazné zlepšení.

Poněkud formální charakter má účast orgánů pověřených péčí o mládež v řízení před soudem, kde jeho oprávnění nejsou náležitě využívána, když při hlavním líčení se zástupce pouze paušálně připojuje k návrhům obhájců. V řízení před soudem tyto orgány zpravidla nečiní žádné návrhy, nekladou vyslýchaným otázky, nepodávají opravné prostředky, většinou se omezují na přednes závěrečné řeči. Účast kurátorů u hlavního líčení ovšem dovoluje v případech většího časového odstupu aktualizovat zprávu na obviněnéh o vyžádanou v přípravném řízení, což má význam zejména pro rozhodování o druhu trestu a jeho výměře.

Zprávy orgánů pověřených péčí o mládež poskytují ucelený obraz o rodinném prostředí, o chování mladistvého ve škole. Na základě osobních znalostí rodinného prostředí jsou tyto orgány schopny podávat odůvodněné návrhy, zejména pokud jde o podmíněné zastavení trestního stíhání, alternativní tresty, či ochranná opatření. V určitých případech zaujímají stanovisko, zda rodina je schopna spolupráce pro zvýšení výchovného působení na mladistvého či zajistit jeho pracovní zapojení nebo po poradě s lékařem nástup na dobrovolnou léčbu, např. u toxikomanů. Dochází i k tomu, že pracovníci těchto orgánů sami působí na mladistvého, aby splnil podmínky potřebné pro podmíněné zastavení trestního stíhání.

e) Stanovisko k tomu, zda stávající procesní řešení trestání mladistvých je vyhovující, anebo zda je na místě uvažovat o zavedení jiného systému.

Platnou procesní úpravu trestání mladistvých z hlediska její efektivnosti a funkčnosti je možno považovat za uspokojivou a není na místě uvažovat o případné novele trestního řádu, která by výrazněji zasahovala do současného systému. Úvahy o komplexním řešení problematiky mládeže v oboru trestního práva a navazujících právních odvětví je však třeba pokládat za přínosné de lege ferenda v rámci připravované rekodifikace trestního práva hmotného a procesního.

V současné době je nezbytným požadavkem plné obnovení specializace všech orgánů činných v trestním řízení a širší využívání alternativních druhů trestů a alternativních opatření. Nesporně prospěšná by byla úprava některých oprávnění státního zástupce podat návrh na zahájení řízení ve věcech péče o nezletilé. Současný stav, kdy státní zástupce je legitimován pouze k podání podnětu soudu k postupu podle § 81 odst. 1 o. s. ř., je zjevně nevyhovující, neboť státní zástupce nemůže ovlivnit zahájení řízení soudem a ani způsob postupu soudu v něm. Potřebnost takové úpravy se demonstruje na příkladu trestní věci mladistvého vedené u Krajského státního zastupitelství v Plzni. Mladistvý byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), e), h) tr. zák. za jednání, kterého se dopustil tak, že 19.6.1996 v Domažlicích v chatové oblasti v zahradním domku své matky poté, co pohlavně zneužil nezletilého nar. 1986, ve snaze zabránit svému prozrazení poškozeného za pomoci gumového škrtidla udusil, p řitom se jednalo o protahovaný mechanismus umírání, kdy obžalovaný škrtidlo utahoval vícefázově, poškozený byl při vědomí a intenzívně a zároveň marně se snažil po dobu několika minut dýchat. Tělo své objeti naložil obviněný do plechového stavebního kolečka, odvezl do lesa uvedené chatové oblasti, kde je hodil do betonové jímky, kterou zakryl plechovým poklopem.

V trestním řízení bylo zjištěno, že obžalovaný je polymorfně psychopatickou osobností s homosexuálním pedofilním zaměřením s některými sadistickými rysy. Pro tyto své sklony byl opakovaně vyšetřován, když v roce 1994 a následně v roce 1995 se měl v Domažlicích dopustit jednání kvalifikovaného v prvém případě jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. v druhém případě jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. Pro nedostatek věku ve smyslu § 11 ods t. 1 písm. g) tr.ř. bylo v obou případech rozhodnuto podle § 159 odst. 2 tr.ř. o odložení věci pro nepřípustnost trestního stíhání. Státní zástupce tento poznatek s oběma spisy postoupil dne 9.3.1995 okresnímu soudu s podnětem podle § 81 odst. 1 o. s. ř., soud však obratem vrátil spisové materiály se sdělením, že nebude ve smyslu § 81 odst. 1 o.s.ř. zahajovat řízení.

Pro úplnost je nutno uvést, že již v souvislosti s přípravou návrhu věcného záměru rekodifikace trestního práva hmotného byly zvažovány dvě základní alternativy možných přístupů k trestání mladistvých. První z nich počítala v zásadě se zachováním koncepce dosavadní úpravy, která měla být doplněna rozšířením rejstříku alternativních opatření, jež bylo možno i v rámci trestního řízení vůči mladistvým uplatnit (výchovné pokyny, zejména zaplacení určité peněžité částky k obecně prospěšným účelům najednou nebo ve splátkách, vykonání obecně prospěšné činnosti ve volném čase, nahrazení škody podle svých sil a schopností, účast na výchovně vzdělávacím programu nebo doškolovacím kursu, a výchovná omezení, zejména povinnost zdržovat se na určeném místě, nenavštěvovat určité podniky, nestýkat se s některými osobami, dále napomenutí s výstrahou, výstražné omezení osobní svobody, když při použití výchovných opatření nesměly být kladeny na mladistvého nepřiměřené požadavky, jež by byly v rozporu s účelem t restního zákona). Druhá alternativa počítala se zakotvením trestního soudnictví nad mládeží v rámci zvláštního zákona (který by byl obdobou např. zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, anebo obdobných úprav platných v SRN a Rakousku). Přehled řešení této problematiky v některých dalších zemích vyplývá z údajů uvedených v příloze č. 2.

Bližší posouzení uvedené otázky bude věcí dalšího postupu prací na rekodifikaci trestního práva hmotného a procesního. Již v souvislosti s vypracováním této zvláštní zprávy je však potřeba zdůraznit, že komplexní řešení problematiky trestního soudnictví nad mládeží by vyžadovalo zřízení nejen speciální soustavy soudních orgánů, jež by vykonávaly působnost výlučně ve věcech mladistvých, popř. mladých dospělých (a při ukládání výchovných opatření i ve věcech nedospělců, pokud by se dopustili činu jina k trestného), ale i specializovaných státních zastupitelství, zvláštního aparátu policie, jakož i dalších státních orgánů, které v oblasti mládeže ať už přímo nebo nepřímo působí (orgánů pověřených péčí o mládež). Nabytí účinnosti takového zvláštního zákona by muselo nutně předcházet delší období uvedení této úpravy v život. Šlo by tedy nepochybně o řešení komplikované, nákladné a zřejmě i zdlouhavé.