Je listopadově mrazivo, večer se přechyluje v noc. Pražské ulice jsou živé jako za bílého dne. Z kina Blaník vycházejí lidé a rozhlížejí se, kam zajít na kávu nebo na skleničku vína. Dole na Václaváku postávají dívky podobající se jedna druhé: sukně odhalující nohy až po okraj kratičké spodničky, vysoké boty, kabát rozepnutý jako v parném létě. Je libo chvíli si popovídat? nabízí výrazně namalovaná dívčina své služby muži, kterého zřejmě odhaduje na cizince. "Vypadni," zní hrubá odpověď, která však dotyčnou vůbec neurazí. Popojde o pár kroků a za chvíli zkouší štěstí jinde. Inu řemeslo, které je prý jedním z nejstarších, má i své stinné stránky. Statistiky uvádějí, že v roce 1990 "pracovalo" na území našeho hlavního města zhruba dvacet až pětadvacet tisíc prostitutek a jejich věková hranice poklesla až k věku patnácti let. V současné době se odhaduje, že se na území Prahy živí prostitucí zhruba 15 000 žen. Ne každá z nich má svou živnost jako hlavní zdroj obživy.

Vysoká, štíhlá blondýnka, říkejme jí třeba Eva, byla ochotna vyprávět svůj příběh, takřka čítankově podobný mnoha jiným. Mívala prý kdysi doma skvělé zázemí. Jen co dostala v aule Karolina diplom, vzala si svého přítele ze studií, který coby inženýr se slušným postavením u dobře zavedené firmy nosíval domů docela slušnou výplatu. Jednoho dne však podnik, ve kterém pracoval, zanikl. Člověk zvyklý na obdiv svého okolí a snad i pocit částečné moci nad pár podřízenými jen těžko přivyká roli nezaměstnaného. Mladý inženýr hledal pár týdnů práci a mezi tím se propadal do sebelítosti hojně přiživované alkoholem. Bývalí kamarádi se mu začali vyhýbat a naděje, že mu pomohou sehnat novou, slušně oceněnou židli, mizela jako pára nad tropickým pralesem. Nastřádané rodinné úspory se ztenčily na nulu, a tak bývalo zmíněné tropické dusno doma cítit čím dál častěji. Rozvod však přinesl Evě jen částečné vysvobození. Mladá žena zaměstnaná u nejmenované zahraniční počítačové firmy si sice docela dobře vydělává, ale standard, na který byli ona i její syn zvyklí, pokrýt nemůže.

"Jednou se přihodilo, že jsem se ráno probudila vedle člověka, který přijel z Německa cosi zařizovat pro naši firmu. Když odešel, našla jsem v kuchyni na stole marky. Byl to pro mne šok," vyprávěla.

Peníze, kterých se nejdříve štítila, pomohly zalepit díru v přísně hlídaném rodinném rozpočtu. Příští přilepšení už Eva domlouvala sama.

"Jsem v noci pryč asi jen třikrát do měsíce, takže to kluk v pohodě přežije. Domů si nikoho nevodím, bývám se svými přáteli v hotelu. Jsou to jen samí solidní lidé. Až najdu někoho, s kým mi bude dobře a bude si rozumět i s mým synem, okamžitě s ponocováním skončím," říká Eva a rozhodně při tom pokyvuje hlavou.

Těžko říct, zda je tenhle příběh do písmene pravdivý. I policisté, kteří se při své práci s prostitutkami setkávají, ale potvrzují, že jsou mezi nimi studentky a matky samoživitelky, které si takto vylepšují svou sociální úroveň.

Prostituce měla vždycky svou hierarchii a zdá se, že ji má i dnes. Podle kriminalistů z oddělení mravnosti a mládeže Správy hl. m. Prahy PČR ji lze rozdělit zhruba do šesti skupin. Nejhorší z nich je - jak jinak - uliční prostituce. Většinu dívek nabízejících sex přímo na chodníku přilákala Praha svou anonymitou. Na těchto mladých, nezkušených prostitutkách se přiživují kuplíři, pasáci a další kriminální živly. Tato individua žijí nejen z peněz, které děvčata "vydělají", ale i z krádeží, loupeží a dalších nekalostí, kterých se dopouštějí na zákaznících.

Podobně, mírně řečeno nehygienická, je prostituce silniční. Ta kvete na dálničních tazích a odpočívadlech v blízkosti našeho hlavního města. I tady mají policisté zkušenosti s bohatou trestnou činností, která sexuální hrátky doprovází. Často se například stává, že zatímco si motorista užívá, přichází o své věci z auta, případně i o automobil samotný. Bytovou prostitucí, podobně jako hotelovou, se živí dívky na poněkud vyšší úrovni. Ve vypůjčených či kuplířských bytech se pohybuje stálá klientela zákazníků, podobně jako tomu bývalo dříve. Aby se prostitutka mezi tuto "lepší sortu" dostala, musí být příjemnou společnicí, což je bez jisté inteligence a znalosti cizího jazyka takřka nemožné. V těchto případech jsou děvčata natolik soběstačná, že se většinou obejdou bez pasáka. Pokud však "pracují" v hotelu, přiživují se na nich často recepční, bagážisté, taxikáři i soukromá hotelová ochranka.

Když vezmeme do rukou noviny, najdeme v nich denně inzeráty nabízející sexuální služby po telefonu. Kromě pedofilie a zoofilie zde najde případný klient snad všechny služby, které ho lákají.

Na poslední, nejznámější formu prostituce, tak zvanou salonní - a nejen na ni - jsme se zeptali na Správě hl. m. Prahy PČR vedoucího oddělení mravnosti a mládeže pplk. JUDr. Milana Kapka.

Ví se, kolik je v Praze nyní erotických salonů? zajímalo nás.

"Podle našich odhadů je jich v současné době v hlavním městě asi sto šedesát. Jsou to podniky, které mají ve své nabídce (pod různou záminkou) poskytování různých sexuálních služeb včetně sadomasochistických praktik. Ženy a dívky, které jsou zde zaměstnány, nejsou v žádném případě vedeny jako prostitutky, ale jako barmanky, společnice, servírky, tanečnice a podobně. Dokazování prostituce v těchto podnicích je velice složité," odpovídá pplk. JUDr. Milan Kapek.

Může policie tyto objekty kontrolovat?

"V erotických salonech hledáme dívky, po kterých policie z nějakého důvodu pátrá, nebo jsou pohřešované. Do podobného podniku nás ale zavedou i některé případy trestné činnosti, jakými jsou například krádež nebo loupež."

Říká se, že jsou zde zaměstnávány i cizinky?

"Ano, to je pravda. Právě z tohoto důvodu provádíme kontroly spolu s cizineckou policií," dovídáme se.

Jsou z vašeho pohledu veřejné domy, nebo jinak řečeno erotické salony problémové?

"Ano i ne. Je pravdou, díky těmto podnikům ubyla v Praze prostituce z ulic. Je to však prostituce skrytá a nikdo ji zatím legálně nepovolí. Uvítali bychom, kdyby bylo možné tuto oblast nějak regulovat," říká pplk. Kapek.

Máte představu jak?

"Cestou změny trestního zákona. Měla by se stanovit pravidla, za kterých by prostituce mohla být provozována a kdy přesahuje rámec zákonné normy. Kdyby se prostituce uznala například jako řemeslo, musely by mít dotyčné dívky licenci, odevzdávaly by řádně daně a bylo by možné nařídit jim i povinnou lékařskou kontrolu."

Jdeme odpolední listopadovou Prahou a cítíme, že začíná poněkud přituhovat. V noci bude asi pořádný mrazík, otřepeme se představou pěší noční exkurze po vykřičených uličkách lásky. Tradičně jimi bývaly Perlovka, Skořepka a Uhelný trh v centru Prahy, nyní je to i velký kus vltavského nábřeží poblíž Národního divadla, ulice od Karlova náměstí směrem k řece, Perštýn, kus Národní třídy, Smíchov a další. Prostitutky mají svá teritoria rozdělena a jít si zalovit do sousedního rajonu se nevyplácí. Naše děvčata tady jsou doma, a tak často chtějí, aby policie vyhnala cizinky, protože jim berou kšefty. Taxa za půl hodiny je v noci nasazována mezi 1 000-1500 korunami, ale třeba takovým Bulharkám nevadí jít se zákazníkem i za pětistovku. Oproti našim prostitutkám jsou to často i mladší a exotičtější děvčata, takže strach z konkurence není neoprávněný.

V samém centru města stojí taxik se dvěma pasažérkami. Když se přiblíží policejní kontrola, taxikář je tak zmaten, že nemůže odrazit vozidlo od chodníku. Posádka jeho vozu je totiž poněkud zvláštní. Dívka na zadním sedadle je nefalšovaná, zato ta vedle řidiče má v sobě i přes skvělé líčení a dokonalý obleček cosi neženského. Když promluví, je všechno jasné. Spolu s prostitutkou je v "práci" i transvestita. Někdo to rád horké, jiný bude možná překvapen, pobaví nás v pozdním večeru podivná společnost. Znovu si vzpomenu, o čem jsme hovořili s pplk. JUDr. Milanem Kapkem. Na pouliční prostituci mu nejvíce vadí, stejně jako jeho podřízeným a policistům v jiných městech zatížených tímto druhem obchodu, že ruší veřejný pořádek a obtěžuje cizince. Stejně stinnou stránku vidí i v negativním působení na mládež.

Velice vážné jsou i případy trestné činnost, které se na prostituci nabalují. Jeden takový nám zkušený kriminalista vyprávěl:

"Na kraji Prahy jsme například před časem našli mrtvého cizince, který měl na sobě pouze spodní prádlo. Ukázalo se, že dotyčného kdosi uspal hypnotiky a okradl ho. Když se pachatelům zdálo, že dávka byla příliš silná a muž zřejmě nežije, naložili ho do auta a na kraji Prahy ho jednoduše vyhodili ven. Později se ukázalo, že muž v té době ještě žil, ale protože spadl obličejem do louže, tak se prostě utopil," listuje v paměti pplk. JUDr. Kapek.

I v jiném případě byli kriminalisté v prostředí neřesti vítáni. Tentokrát ovšem omylem. Když zašli nedávno hledat jakési ztracené děvče do nejmenovaného erotického salonu, vítal je ve dveřích sám majitel. Jen co se ukázalo, že jde o mýlku, dotyčný velice posmutněl. V poslední době prý kšefty váznou a on měl radost, že přicházejí hned tři zákazníci najednou. Zklamání bylo převeliké. Zklamané byly onehdá ale i prostitutky, které si chtěly vzít do práce osamělého muže na noční tramvajové refýži. Oním mužem byl fotograf, který ukryl v tuto hodinu svůj nikoli laciný fotoaparát pod bundou. Jedna z postávajících dívek se k němu přitočila a zatímco její hlas nabízel lásku, ruka rychle zašátrala, kde má dotyčný schovanou peněženku. Vtom narazila na cosi podivného v podpaží. "Holky pryč, má železo!" zaječela na celou ulici v domnění, že muž je po zuby ozbrojen a není radno si s ním nic začínat.

Onoho večera, kdy jsme se procházeli temnou Prahou, dávali v kině Blaník "Něco na té Marry je", v Aeru "Klepání na nebeskou bránu" a pár kroků od Karlova náměstí "lásku". Posledně jmenovaná zábava je na rozdíl od filmové produkce opravdová. Tak smutně opravdová, že si mnozí obyvatelé města i návštěvníci Prahy oddechnou, až jim jednou zmizí z očí.

Radvana ČERVENÁ  
Foto Jiří Novák