• Tady OK 2 Josef Ivan Quido! Zdravím tě, příteli, mám návštěvu, ukazuju jim, jak fungují naše spojení. Přepínám!
• OK 1 Helena Božena! Hezké dopoledne tobě i tvým hostům, moje jméno je Ruda, jsem z Dubné, asi 35 kilometrů od Českých Budějovic ... (Následují rychlé vzájemné informace o technickém zařízení, které oba účastníci náhodného hovoru na rádiových vlnách napříč republikou používají, něco málo zpráv o vysílacích podmínkách, tedy zejména o počasí a potom:)
• Díky za spojeníčko, hodně dalších úspěchů!
• Těším se zase někdy na slyšenou, Rudo. OK 2 Josef Ivan Quido, končím!

Radioamatéři jsou romantičtí, hraví a systematičtí či pořádkumilovní. O každém navázaném kontaktu (tedy rovněž o výše uvedeném "příkladném" vysílání) pořizují pečlivé záznamy. A někdy přitom zasáhnou i jako anděl nejposlednější záchrany - a doslova z nebes. Možná si i vy můžete vybavit novinové zmínky o tom, jak radioamatér zachytil volání o pomoc ze ztroskotané lodi, nebo o tom, jak radioamatérské vlnové propojení a díky němu na ohromnou dálku udílené lékařské pokyny vedly k unikátní samooperaci - a záchraně života - jiného trosečníka, dobrodruha a cestovatele ... To jsou ovšem pouze svého druhu třešničky na dortu běžné radioamatérské posedlosti.

***

Podpraporčík Jiří Borkovec, zástupce vedoucího Obvodního oddělení PČR v Telči, už jako kluk s kamarádem nadmíru rád poslouchal rádio. Bavilo ho zkrátka "surfovat" v někdejších časech na krátkých a velmi krátkých vlnách (kde se ovšem tehdy vyskytovalo pouze pár stanic).Po vojně začal chodit do radioklubu, vydatněji si k tomu začal studovat odbornou literaturu, půjčil si lepší radiopřijímač (byť velice jednoduchý - originálně Pionýr zvaný), na zahradě u rodičů manželky natáhl kus drátu jako anténu a nadšeně poslouchal: Chile, Austrálii a další světové končiny. "Dávalo mi to jiskry do života," říká při vzpomínce na zajímavé cíle vstávání kolem čtvrté páté hodiny ranní v nedělním čase.Deset let tak dosti aktivně vysedával u radiotechniky, než se odhodlal k dalšímu kroku.

***

Na zkouškách v Praze získal "déčko" - kvalifikační třídu, která mu umožňuje vysílat na všech VKV amatérských pásmech. Po dva roky už sám pouští do světa na rozhlasových vlnách své podněty. Používá malou ruční radiostanici Allamat 501 (s 5W výkonem), k ní si udělal výkonný koncový stupeň, na střeše má čtyřprvkovou směrovku (anténu uvnitř v bytě ovládanou Antenna Rotatorem) a veškerý svůj provoz umí propojovat s osobním počítačem.

Vysílá přímo (zhruba do 100 km) nebo přes převaděče (na Javořici, ale třeba i v Rakousku) a obzvláště se těšívá na podzimní podmínky, kdy se dělává tzv. plechové nebe, étérické vrstvení odráží radiovlny tak, že "funguje třeba půl Evropy".

***

V radioamatérském koníčku dneska lze provádět mnohé další věci: Poslouchat družice, ruské hovory vysílané ze stanice Mir dolů k Zemi. Nebo se napojovat na hydrometeorologické satelity a vytahovat si vlastní předpovědi počasí dřív než s nimi přijdou oficiální sdělovací prostředky. Atd.

Pro laika je poměrně složité představovat si kouzlo digitální radioamatérské korespondence s kolegou od Niagarských vodopádů či nahlížení - přes radiopřevaděče - do internetové sítě v Austrálii ... Spíš nám může být bližší obrázek party radioamatérů, která se vypravuje někam do kopců a pomocí přenosné techniky se přenáší do vzdálených krajin k lidem neznámým i po určitém čase naopak velice blízkým.Jiří Borkovec se tak například skamarádil s kolegou z jižních Čech. Prvně si povídali přes občanskou radiostanici, pak se přítel "z luftu" taky dal na dráhu radioamatéra, pořídil si koncesi a teď se dvakrát do roka sjíždějí ke společným disputacím i vysílacím experimentům.

***

Ctižádostí radioamatérských fandů pravděpodobně bude povícero. Chtějí si sami stavět své aparatury. Rádi se dopracovávají k diplomům, k vavřínům z nejrůznějších radioamatérských soutěží a závodů. Sbírají písemné (poštou doručené) doklady o uskutečněném kontaktu se zahraničními partnery (jedná se o korespondenční lístky QSL, tedy hovorově kvesle). A co jim ta činnost osobně přináší?

Jiří Borkovec mluví o prohlubování zeměpisných znalostí, hledá si v atlase detailnější umístění stanice, s níž se propojil, vždycky se může o něčem novém poučit. Samozřejmě neustále pracuje na svých jazykových schopnostech, anglicky a německy se sice dorozumí, nicméně občas s potěšením využije kvalitní jazykové spolupráce s dcerou středoškolačkou (s počítačem mu začíná postupně pomalu konkurovat synek z měšťanky).

Potěšení mu nejspíš tenhle koníček neustále přináší přebohatě, jinak by mu nevěnoval denně hodinku (a o víkendu dvě tři) z volného času v práci značně vytíženého policisty. A v dohlednu s tím nemíní skoncovat, stalo se to součástí jeho života, chystá se na zvyšování třídy, chce se víc vrhnout na družice, na přenášení (přijímání) obrázků, na lepší krátkovlnné vysílání, na další sledování vědeckých výprav, na zrychlování digispojení atp. atp.

Ostatně rodina tatínkovu "koni" (který ho tak krásně drží u domácí antény) taky přivykla!

Připravil: Jaroslav Kopic   

P.S. Rubriku Portrét vytváříme nejen pro vás (jakož ostatně celý časopis), ale nejraději výrazně s vaším přispěním. Posílejte nám proto své tipy na policejní (ministerské) kolegy se zajímavými, jak se dnes moderně říká, hobby. (A pokud chcete někdo např. bližší kontakt na radioamatéra z Telče, nechte se slyšet rovněž.) Díky předem za spolupráci!