muzeum kuriozit

"... Tady je levá Chaplinova bota, ta pravá v muzeu je kdes, mám tu i rady do života od těch nejskvělejších hvězd. Suvenýr, suvenýr, mám těch krámů plný krám..."

Věci, které jsou pro někoho zbytečné, mohou být pro jiného - stejně jako ve starém evergreenu - hotovým pokladem. Major JUDr. Karel Tvrdík, vlastním povoláním vyšetřovatel v Havlíčkově Brodě, má z podobných předmětů unikátní sbírku. Sbírku tak bohatou, že pro ni vybudoval soukromé muzeum kuriozit."Kdy jste začal sbírat věci, které se vám zdály být zajímavé?" zeptali jsme se sběratele cestou do jeho muzea. "Když mi bylo asi dvanáct, zalíbily se mi krabičky od sýrů a cigaret. Zatímco moji kamarádi sbírali jen známky, já jsem k nim přidal i další obor a ze zajímavých obalů se začala rodit nová sbírka. Někdy v té době, přesněji v roce 1957, se konal ve Vídni Mezinárodní festival mládeže a známý mého otce odtamtud dovezl prospekty a další věci, které se mi moc líbily. Jak šel čas, zajímavostí postupně přibývalo, takže dnes už sbírám padesát různých oborů," vypráví JUDr. Karel Tvrdík. V den naší návštěvy čítala vyšetřovatelova sbírka 143 298 věcí z 216 zemí světa. Přesná evidence, kterou si o každém předmětu od samého počátku vede, prozradila, že jen v letošním roce přibylo do sbírek 4 172 věcí od 116 lidí. Snad proto, že policistovým klukovským snem bylo stát se cestovatelem, pochází devadesát procent z nich ze zahraničí.

"Co je měřítkem, pro to, aby se nějaký předmět dostal do této nevšední sbírky?" zajímalo nás. Doktor Karel Tvrdík má svá vlastní kritéria, protože pro jeho kuriozity neexistují pomůcky jako mají filatelisté nebo numismatici. Při rozšiřování sbírek dává přednost všemu, co se vztahuje k civilní letecké dopravě, námořní dopravě, světovým výstavám a vrcholovému sportu. Pokud se ale objeví předmět, který je zajímavý, dostane v muzeu své místo také, byť by zrovna nepatřil do právě vyjmenovaných oborů.

"Původně jsem začínal se dvěma skříněmi, časem ale vystěhovalo sběratelství můj klukovský pokoj, až zbyla jen postel," vzpomíná doktor Tvrdík.

Vcházíme na travnatý dvorek venkovského stavení, kde sběratel vybudoval pro své kuriozity vlastní soukromé muzeum. Naše nedočkavost roste. Před námi tu bylo kromě domácích návštěvníků i mnoho cizinců, kteří se zapsali nejen do knihy návštěv, ale i do jmenné evidence dárců sbírkových předmětů. Letos například přijeli Angličané, kteří, ač sami civilisté, přivezli sběrateli kromě vytoužené čepice britských bobíků také uniformu britské policistky. "Mám i originální šerifskou hvězdu z USA," usmívá se naší nedočkavosti JUDr. Tvrdík. "Je to už dávno, kdy jsem měl jako policista v pražské Vodičkově ulici při zákroku nedorozumění s romskými spoluobčany. Tenkrát mě sledoval jakýsi hromotluk, který po chvíli přišel ke mně a lámanou češtinou spustil: Vy nedobře dělat, vy na ně moc hodnej. U nás si počínáme razantněji, řekl a cosi mi položil do ruky. To cosi je pravá šerifská hvězda od profesionála, který k nám přijel na návštěvu z Ameriky," vypráví sběratel, kterak se dostal k jednomu ze svých nejlepších kousků.

Dveře v přízemí venkovského stavení se před námi otevírají. majitel muzea říká této části "odkládací", protože ukrývá předměty, které zaberou mnoho místa.

"To jsem si vzal nejširší objektiv," snaží se náš fotoreportér co nejvěrněji přiblížit čtenářům přes dva tisíce plechovek od piva z celého světa a dostat přitom do záběru i další exponáty.

"Obaly jsou to krásné, ale pivo je nejlepší točené," odděluje se smíchem obal od obsahu pan Tvrdík. Jeho sbírka obsahuje i krásné korbele od nás, z Německa, Polska, Irska a dalších zemí.

"Tahle láhev je zajímavá," bere sběratel do ruky skleněný obal od jakéhosi rumunského alkoholu. Dostala se ke mě i s kuriózní historkou, za kterou neručím: původnímu majiteli ji prý - pochopitelně plnou - věnovala o prázdninách v jednom našem kempu sestra bývalého diktátora Ceauczeska," dovídáme se.

To, co návštěvník muzea uvidí, je jen pětina předmětů, které sběratel vlastní. Pohlednice, prospekty, samolepky, etikety, losy, akcie, různá osvědčení, výuční listy z přelomu století, noviny a časopisy z celého světa, to všechno je spolu se stovkami dalších exponátů pro nedostatek místa uloženo. Každá skříň, police nebo zásuvka ukrývá hotové poklady. Když například otevřete peřiňák, na kterém je nádherná stará četnická mapa a další zajímavé věci, můžete obletět svět, protože se před vámi objeví letové řády snad z celé zeměkoule.

"Teď se půjdeme podívat na to hlavní," odvádí nás hostitel z místnosti, kde je k vidění víc, než jsme si stačili prohlédnout. "Horní část muzea jsem otevřel vloni při 40. výročí svého sbírání," odmyká mříž vzácnější části muzea jeho majitel a nabízí nám návleky, aby byla sbírka co nejvíce chráněna. Stojíme na zápraží a oči se nemají kde zastavit - nic podobného jsme nikdy neviděli. Pan Tvrdík bere do ruky ukazovátko, které vykouzlil vysunutím nástavce z obyčejné tužky, a hned za dveřmi jím upozorňu je na vlastnoručně podepsanou barevnou fotografii Billa Clintona. Kousek dál jsou hrací strojky v nejrůznějších podobách: cigaretová dóza, lahev na koňak, z níž se ozývá japonská hymna, a mnoho jiných roztodivných předmětů.

Záložka s úryvkem básně Pabla Nerudy vyrobená vězněm koncentračního tábora v Santiagu de Chile, aršík s Kádáfím ozdobně rámovaný pravým zlatem, knížečka s texty internacionály z padesáti zemí světa, kterou vlastnoručně podepsali Husák s Brežněvem, pohlednice horolezců z Himaláje, kde jsou podepsáni i ti členové výpravy, kteří se již domů nevrátili. Je těžké zmínit se o nejzajímavějších exponátech, protože unikátní jsou svým způsobem všechny předměty v této místnosti. Její podrobnější prohlídka by zabrala nejméně měsíc času. Pan Tvrdík nás odvádí od police plné čepic různých uniforem.

"Miluji staré pohlednice," otevírá krásná stará alba se soubory rakousko-uherské flotily z Boky Kotorské, pohlednicemi z první světové války, ale i půvabnými obrázky z minulého století.

Odkládáme novoroční blahopřání z minulého století a rozhlížíme se dál. Mezi nejzajímavější předměty sbírky patří například německá identifikační pilotní známka z první světové války, lehce obnošené, tedy opravdové boty japonských gejš, peníze z celého světa, dovolenkový list vojáka z první světové války, suvenýry ze všech koutů světa...

V muzeu si najednou uvědomíte, jak rychle utíká čas. Tak třeba jedna z vlaječek znovu připomene Mezinárodní maraton míru v Košicích, kterého bývaly kdysi plné noviny. Ta ve sbírce kuriozit z roku 1979 je opravdu jedinečná - vítěz tohoto ročníku Japonec Takeši namaloval po skončení závodu na jednu z účastnických vlaječek vlastní autoportrét, který tímto existuje na světě pouze jeden, toho času v muzeu pana Tvrdíka. Než se za námi zavřou dveře, položí před nás průvodce návštěvní knihu. Kromě domácích návštěvníků jsou zde i poděkování Angličanů, Italů, Poláků, Španělů, Francouzů a dalších. Jedno písmo blízké klínovému se nám nedařilo rozluštit. "To tady byl poprvé můj rok a půl starý vnuk a na zápis potřeboval dva listy," směje se doktor Tvrdík.

"Kdybyste někdy potřebovali jet do světa, najdete tady na cestu snad všechny mapy," zasní se na chvíli doktor Tvrdík. Práce vyšetřovatele, zvlášť ta, při které se člověk setkává takřka denně s násilím v podobě loupeží nebo dokonce vražd, potřebuje nějaký ventil, odborněji řečeno relaxaci. Tenhle člověk má svůj vlastní svět. Svět, který chtěl jako kluk objet kolem dokola a kdyby bylo dost peněz, udělal by to prý i dnes. Díky bohaté korespondenci má pan Tvrdík i mnoho přátel ve všech koutech světa a věci, které se k němu dostávají, ho nutí studovat stále něco nového.

Je těžké vyprávět o sbírkách, které nemůžete vidět na vlastní oči. Tolik zvláštních předmětů pohromadě, systém a puntičkářský pořádek v jejich uspořádání i radost, která z hostitele nad každým exponátem vyzařuje, vytvářejí atmosféru, kterou v každém muzeu nenajdete.

Radvana ČERVENÁ  
Foto Jiří NOVÁK