Nápis na pomník kavkazského psa

Onoho čtvrtečního rána se z neznámého důvodu probudil záhy. V šerosvitu rozbřesku vypadala jeho ložnice jako zamlžená louka. Dole u nohou lůžka zahlédl jakýsi povědomý předmět a tak se ztěžka vzepřel na loktech, aby lépe viděl. Podobalo se to koňské hlavě. Woltz, stále ještě omámen spánkem, natáhl paži a rozsvítil noční lampičku. To, co spatřil, jím tak otřáslo, že se mu udělalo nevolno. Bylo mu, jako by ho do prsou udeřil perlík, srdce se mu divoce rozbušilo, žaludek se mu zdvihl a Woltz se vyzvracel na vysoký, světlý koberec. Z hustého koláče zpečené krve trčela hedvábně černá hlava velkého Chartuma, odříznutá od trupu.

Tak popisuje Mario Puzo ve svém slavném románu Kmotr přesvědčování hollywoodského magnáta, jenž nechce svěřit hlavní roli připravovaného filmu chráněnci všemocné mafie. Smrt anglického plnokrevníka za šest set tisíc dolarů zabrala, kmotrovu přání bylo vyhověno, film přeobsazen a v novinách vyšla zpráva, že chovný hřebec zahynul vinou jakési importované choroby.

V českých poměrech platí poněkud jiná pravidla. Třicátého července, krátce před půlnocí, si v Ražicích nedaleko Písku všimla uživatelka hezkého rodinného domku podivného člověka potloukajícího se kolem. Vyšla ven a na zavřených garážových vratech spatřila něco, co jí vyrazilo dech. Za ucho přibitou hlavu chundelatého psa, z pootevřené tlamy visel bezvládný jazyk, nechápající, udivené oči byly zakalené smrtí. Žena vykřikla a ze tmy se ozval hlas:

Přijeli policisté, okamžitě se rozběhlo šetření. Nutno poznamenat, že syn zmíněné paní získal v okolí pověst prachšpatnou. Jako obchodník s ojetými auty má na svém kontě řadu nesplněných závazků a oklamaných zákazníků, rozzuření věřitelé ho často, leč marně, hledají. Na Moravě a Jindřichohradecku se prošetřují příslušná trestní oznámení a vyšetřovatelé připravují obvinění z podvodu a zpronevěry. Nešťastný kavkazský ovčák však nepoctivému obchodníkovi nepatřil. Do chvíle, kdy ho dosud neznámý pachatel vylákal, aby prostrčil hlavu otvorem prostříhaném v drátěném plotu v Litvínovicích u Českých Budějovic, žil vcelku klidným a spokojeným životem. Majitel si velmi zakládal na jeho čistokrevném původu a ztrátu, kterou utrpěl, odhaduje na sto tisíc korun. Ne, není podstatné, zda jde o částku přehnanou nebo nikoliv, podobně bezvýznamný se zdá i tanec paragrafů kolem surového činu. Poškozování cizího majetku, přestupek proti občanskému soužití, týrání zvířete, vydírání a tak dál. Ať už dopadne závěrečná kvalifikace jakkoliv, psovi to nepomůže. A na rozdíl od románového koně, jehož smrt vynesla mafiánskému herci a zpěvákovi vytouženou roli, litvínovický ovčák byl zabit docela zbytečně. Nepoctivý prodejce automobilů zřejmě na zaplacení svých závazků stejně žádné peníze nemá, i rodičovský domek už prý propadl bance coby záruka nesplácených úvěrů.

Jistě, nevybroušená podnikatelská pravidla dnes zvýhodňují spíš dlužníky než věřitele, člověk chápe bezmocný vztek podvedených kupců a proto ani v nejmenším nechceme nějaké lumpy a hochštaplery omlouvat. Nutno však podotknout, že za zmíněné poměry rozhodně nemohou psi. Přibližně před dvěma sty lety napsal lord Byron na pomník svého oblíbeného novofoundlandského psa báseň:

Kavkazský ovčák s hlavou probitou hřeby si žádné verše nevysloužil, po prošetření celé záležitosti skončilo jeho tělo v kafilerii. Nejspíš je to tím, že Angličané mají laskavější vztah ke zvířatům, než je v kontinentální Evropě zvykem. A navíc, mezi nepoctivými podnikateli, zuřícími věřiteli a drsnými vymahači dluhů je jen velmi málo lordů.

jr    
Foto Václav Šebek  
a archiv