| POLICISTA 9/1998 | PŘÍLOHA |
SOUDNĚ PROKÁZANÁ TĚLESNÁ UBLIŽOVÁNÍ DĚTEM V RODINÁCH ČESKÉ REPUBLIKY Milada Martinková |
Naše veřejnost je stále častěji informována o různých případech ubližování dětem v rodinách, ve kterých vyrůstají. Ačkoli se věnuje v poslední době špatnému zacházení s dětmi (tj. jejich fyzickému i psychickému týrání, sexuálnímu zneužívání a zanedbávání) značná pozornost, chybí u nás stále ještě souhrnné a porovnatelné údaje o rozsahu výskytu tohoto fenoménu v populaci - a to i pokud jde o prostředí rodiny.
Souhrnná dlouhodobě vykazovaná statistická data o ubližování dětem v populaci ČR můžeme získat zatím jen od policie. Ta registruje údaje o obětech trestných činů, včetně dětí a mladistvých. Z dat policie se však nelze dozvědět, zda bylo dítěti ublíženo v rodině, či mimo ni. Se shromažďováním souhrnných údajů především o podezření ze špatného zacházení s dětmi v rodině v současné době začalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zcela však zatím chybí od příslušných státních institucí statistická data o soudně pravomocně prokázaném ubližování dětem, a to i pokud jde o prostředí rodiny.
Mezi statistickými údaji Policie ČR o obětech trestných činů lze zaznamenat i zde níže uvedené údaje o nezletilých obětech. Umožňují vytvořit si rámcovou představu o množství osob ve věku dětském a mladistvém, kterým bylo v naší populaci trestnými činy v roce 1996 ublíženo. Při interpretaci údajů z policejní statistiky je však třeba si uvědomit následující skutečnost. Z technických důvodů není možné identifikovat u všech policií registrovaných obětí kriminality jejich věk. Proto počet nezletilých obětí uvedených v následujícím textu tvoří jen "minimum dětí a mladistvých" v rámci všech policií evidovaných obětí trestných činů za sledovaný rok. Podrobněji k této tematice viz např. Marešová a kol. - v tisku1/.
Vyčlenit v policejní statistice zvlášť případy ubližování, které se staly v rodině, jak bylo výše řečeno, není možné, protože se tento aspekt nesleduje. Ve statistikách Policie ČR2/ lze však zjistit souhrnný údaj, že za rok 1996 bylo např. mezi evidovanými oběťmi trestných činů ublížení na zdraví /§ 221, 222 tr. zák./ nejméně 1000 jedinců ve věku do l8 let (mezi nimi 453 osob ve věku do l5 let). Nejméně 12O osob uvedeného věku bylo týráno /§ 215 tr. zák./ jako svěřená osoba (z nich 113 ve věku do l5 let).
Přinejmenším deset dětí a mladistvých se stalo podle uvedených policejních údajů v roce l996 obětí vraždy /§ 219 tr. zák./ či pokusu o ni. Další nejméně tři děti byly zbaveny života matkou bezprostředně po porodu /§ 220 tr. zák./.
Nejméně 20 dětí bylo obětí únosu (/§ 216 tr. zák./, z nich 13 ve věku do 6 let) a nejméně 14 dětí se stalo obětí trestného činu opuštění dítěte (§ 212 tr. zák.).
Dále, pokud jde o sexuálně motivované trestné činy, obětí pohlavního zneužívání /§ 242, 243 tr. zák./ se podle uváděných policejních zdrojů stalo nejméně l229 osob ve věku dětském a mladistvém, mezi nimi 196 chlapců (1181 osob ve věku do 15 let).
Nejméně 216 dívek se stalo obětí trestného činu znásilnění /§ 241 tr. zák./ či pokusu o ně (z nich 80 ve věku 7-15 let).
Také statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí3/, jak již bylo poznamenáno, nyní podávají informaci o ubližování dětem. Přinášejí shrnující údaje za celou ČR o podezření z ubližování dětem v rodině a i některé další informace týkající se tohoto tématu. Byly získané prostřednictvím Oddělení péče o rodinu a děti sociálních referátů okresních úřadů. V těchto statistikách je právě za rok 1996 uváděno 571 podezření na fyzické týrání dětí v rodině, 168 podezření na psychické týrání v rodině. Podnět k trestnímu stíhání v daném směru byl podán v roce l996 podle těchto zdrojů v celkem 255 případech a trestní stíhání bylo zahájeno v 229 případech.
Lze mít za to, že rodina je pro dítě životním prostředím zásadního významu, které do velké míry formuje jeho osobnost i chování. Dění v ní, týkající se dítěte, si proto zasluhuje náležitou pozornost. Je tedy také třeba, aby společnost o závažných závadových jevech typu trestné činnosti či sociální patologie vyvíjené v rodině vůči dítěti měla co největší přehled a snažila se jejich výskytu zamezit.
Abychom přispěli k vytvoření přesnějšího obrazu o rozsahu a kvalitách trestné činnosti proti dětem v rodinách ČR (za situace, kdy souhrnných přehledových údajů za celou republiku je o daném jevu zatím citelný nedostatek), realizovali jsme v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci dvě výzkumná šetření k této tematice (blíže viz Martinková, l9954/, l9975/) .
V jednom z šetření jsme zjišťovali údaje o špatném zacházení s dětmi v rodinách v celé ČR, a to v rámci soudy pravomocně ukončených trestních věcí za období jednoho roku (1994).
Údaje jsme získali ze spisových materiálů zpřístupněných všemi 94 soudy České republiky, které se tímto námi sledovaným problémem v rodinách zabývaly. Soudní materiály pravomocně ukončených trestních věcí nám však nebyly zpřístupněny vždy kompletně, což se pak někdy odrazilo, jak bude dále patrné, i na úplnosti získaných údajů.
Při šetření jsme pozornost na jedné straně věnovali tělesnému ubližování dětem dospělými v rodině. Na druhé straně jsme se zajímali i o sexuálně motivovanou trestnou činnost proti dítěti. O ní jsme již v tomto časopise v roce l997 informovali. Nyní chceme podat bližší informace o případech fyzického ubližování.
Špatné zacházení s dítětem bylo pro účely kriminologické analýzy vymezeno skutkovými podstatami trestných činů, v jejichž rámci se na dítěti či mladistvém v rodině (tedy na osobě do l8 let věku) dopustil především násilného jednání dospělý člen rodiny.
Jednalo se o následující trestné činy: týrání svěřené osoby, ublížení na zdraví, vražda, vražda novorozeného dítěte matkou, omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, vydírání, útisk, pohlavní zneužívání, znásilnění, soulož mezi příbuznými, obchodování se ženami, kuplířství, obchodování s dětmi a opuštění dítěte (§ tr. zák.: 215, 221, 222, 219, 220, 242, 241, 245, 246, 212, 235, 231, 232, 237, 204, 216a). Přitom trestné činy podle posledních pěti v závorce uvedených ustanovení trestního zákona nebyly soudy v roce 1994 v námi sledovaném kontextu vůbec pravomocně ukončeny.
Mezi 140 zjištěnými nezletilými oběťmi vytypovaných trestných činů v rodině (pravomocně ukončené trestní věci v roce l994) se jich plná polovina (70 osob) stala cílem fyzického napadení či ubližování ze strany dospělých členů rodiny.
Zbývající děti a mladiství byli v rodině převážně oběťmi sexuálních deliktů (61 osob) a zčásti (9 osob) tzv. pasivního ubližování (trestný čin opuštění dítěte, § 212 tr. zák.).
Skupinu dětí, kterým bylo dospělými členy rodiny fyzicky ublíženo, tvořilo 30 chlapců a 40 dívek. Ve většině případů se jednalo o jedince do l5 let věku (94,3 %).
Proti těmto 70 dětem a mladistvým bylo spácháno celkem 39 trestných činů týrání svěřené osoby (§ 215 tr. zák.), 13 trestných činů ublížení na zdraví (§ 221 tr. zák.), a po 3 trestých činech těžkého ublížení na zdraví (§ 222 tr. zák.), vraždy (§ 219 tr. zák.) a vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 220 tr. zák.). V důsledku těchto v rodině spáchaných trestných činů přišlo 10 ze 70 uvedených dětí o život.
Nejčastěji, téměř ze tří čtvrtin (72,9 %, tj. 51 osob), byly oběťmi trestných činů vlastní děti pachatelů. Více než čtvrtinu obětí (27,1 %, tj. 19 osob) pak tvořily jejich nevlastní děti. Z nich zhruba z jedné poloviny se jednalo o děti družky a z druhé o "pravé" nevlastní děti (matka byla za pachatele řádně provdána).
Fyzickým násilím rodičů byly ohroženy nejen úplně malé děti, u nichž se všeobecně předpokládá vyšší míra zranitelnosti při nedobrém zacházení. Více než z poloviny tvořily skupinu obětí fyzického násilí děti již poněkud odrostlejší, mladšího a staršího školního věku: 55,7 % všech námi sledovaných obětí bylo ve věku 7 - l5 let. Téměř třetina obětí (31,4 %) byla ve věku do tří let. Ostatní věkové kategorie byly zastoupeny početně mnohem méně. (Přitom věk obětí se zde rovná věku dětí v době, kdy proti nim byl spáchán poslední trestný čin.)
Pokud jde o délku doby ubližování dítěti pachatelem (bez bližší specifikace frekvence), přibližně ve třetině případů bylo dětem ubližováno po dobu do jednoho roku (31,4 %, tj. 22 osob). Rovněž asi ve třetině případů byly děti fyzicky napadeny jednorázově (34,3 %, tj. 24 osob). Devíti dětem (12,9 %) bylo fyzicky ubližováno více jak tři roky, pěti z nich více než pět let. Zbylým 15 obětem (21,4 %) rodiče ubližovali jeden až tři roky.
Jen asi třetina obětí (24 osob), při neznalosti údajů o 7 dětech, pocházela z rodin, kde vyrůstaly tři a více dětí.
V takovém rodinném prostředí, kde docházelo opakovaně k fyzickému násilí značné intenzity vůči dítěti (např. velmi přísné fyzické tresty) vyrůstala asi pětina z nich (15 osob). Výrazné fyzické a současně i zjevné psychické násilí vůči své osobě zažívalo v rodině 8 obětí (11,4 %). Rodinnou péčí, v jejímž rámci bylo patrné značné zanedbávání, byla postižena přibližně pětina sledovaných dětí a mladistvých (16 osob). Jako přinejmenším průměrnou bychom mohli péči v rodině o oběť fyzického násilí označit u 13 dětí (18,6 %).
U tří obětí nepadalo zjišťování způsobu péče o potomka v rodině v úvahu pro smrt dítěte bezprostředně po narození. Asi u pětiny obětí jsme nic bližšího o kvalitě rodinné péče nezjistili.
Část obětí vyrůstala v rodinách, kde bylo možné zaznamenat i projevy fyzického násilí vůči dalším členům rodiny. Tak 30 ze 70 námi sledovaných dětí a mladistvých (42,9 %) bylo doma svědky špatného zacházení s dalšími sourozenci. O 8 dětech jsme v daném směru nic bližšího nezjistili a 15 dětí (21,4 %) bylo jedináčky. Nejméně 16 obětí (22,9 %), při absenci údajů asi od čtvrtiny dětí, se doma stávalo svědky i fyzického ubližování někomu z dospělých. Většinou se jednalo o fyzické útoky otce (či druha) na matku dítěte.
V důsledku tělesného ubližování bylo ambulantně lékařem ošetřeno 14 dětí (20 %) osob. V nemocničním ošetření se ocitla téměř polovina obětí (33 osob). Jen u 13 dětí jsme v našich podkladových materiálech nezaznamenali žádné údaje o lékařském ošetření pro fyzická zranění. Deset dětí v důsledku zranění zemřelo. Jedno dítě bylo navíc v souvislosti se špatným fyzickým zacházením také hospitalizováno v psychiatrické léčebně.
Pokud jde o psychické či psychosomatické reakce obětí na tělesné násilí vůči své osobě, získali jsme údaje přibližně asi o polovině dětí (33 osob). Uvádíme je jako ilustraci dalších možných varovných následků, které sice bezprostředně neohrožují fyzickou existenci či fyzické zdraví oběti, ale mohou mít zásadnější dopad na její psychiku či psychosociální vývoj.
Mezi zjištěnými reakcemi obětí, obvykle konstatovanými v odborných posudcích, dominoval co do četnosti strach dětí (strach z konkrétních lidí, např. z vlastního otce nebo strach z osob mužského pohlaví, velká úzkostnost, někdy abnormální bojácnost atd. - 11 případů).
Dále byly často v souvislosti s fyzickým násilím konstatovány poruchy chování jako např. útěky z domova, podvádění ve škole (např. přepisování známek ze strachu před bitím rodiče). Časté bylo i nápadné zhoršení školního prospěchu, konflikty se spolužáky. Objevovaly se i stížnosti oběti na nemožnost spánku. Některé děti pociťovaly bití od rodiče jako velmi ohrožující životní situaci. Mezi neurotickými reakcemi obětí na fyzické utrpení lze jmenovat např. bolesti hlavy, břicha, kašlání, nesoustředěnost, nervozitu, nedostatečnou verbální komunikaci, zamlklost, zvracení jídla připravovaného týrající osobou apod.
Byly zjištěny i takové reakce jako celková utlumenost, únava, pocity rezignace nebo pocity viny (některé děti měly pocit, že jsou tak špatné, že musejí být stále přísně fyzicky trestány). U několika dětí byla situace, ve které se nacházely v rodině, v odborných posudcích hodnocena jako těžká citová deprivace.
Z výše řečeného je patrné, že se u dětí objevily některé reakce, které mohou případně napomáhat rozvoji dalšího nežádoucího jednání nezletilých. Např. dítě po útěku z domova, aby přežilo, může začít krást nebo v důsledku strachu z trestu za špatný školní prospěch se může pokusit o sebevraždu apod.
Při analýze údajů o obětech nás také zajímalo, zda děti byly samy aktivní v oznamování špatného zacházení s nimi. Je však třeba říci, že k tomuto tématu jsme z podkladových materiálů u 27 obětí (38,6 %) buď nic bližšího nezjistili, nebo oznámení nepadalo v úvahu pro smrt dítěte.
Jen dvanáct dětí (17,1 %), tedy ani ne pětina, samo někomu oznámilo, že je jim doma ubližováno. Nízký počet takovýchto sdělení byl pravděpodobně ovlivněn i značně nízkým věkem mnoha obětí (38,6 % z nich bylo ve věku do šesti let). Polovina dětí, které samy někomu sdělily, že se s nimi doma špatně nakládá, tuto skutečnost oznámily nejčastěji příbuzným (prarodiče, teta apod.), polovina z nich někomu cizímu, nejčastěji učitelce.
Téměř u poloviny všech obětí (44,3 %, tj. 31 osob) se však na špatné zacházení přišlo při nejrůznějších příležitostech: především pak ale při lékařských prohlídkách. Často se tak stalo po přivezení dítěte s akutním poraněním k ošetření k lékaři. Dále bylo fyzické ubližování dítěti konstatováno také, a to již v mnohem menším počtu, např. při prošetřování ohlášených ubližování dítěti registrovaných školou, sousedy nebo při vyšetřování ubližování sourozencům dítěte v rodině. K odhalení také ojediněle došlo při vyšetřování nějaké jiné trestné činnosti rodiče.
Jak již bylo výše řečeno, rodiče svým agresivním chováním způsobili smrt deseti dětem. Jejich smrt zavinily v pěti případech vlastní matky (jedna z nich usmrtila dvě děti), ve dvou případech vlastní otec a dvakrát druh matky dítěte.
Čtyřikrát se v případě smrti dítěte jednalo o čin, který byl kvalifikován jako vražda (§ 219 tr.zák.), třikrát se jednalo o usmrcení dítěte bezprostředně po porodu matkou (§ 220 tr. zák.), dvakrát o ublížení na zdraví (jednou § 221 tr. zák., jednou § 222 tr. zák.). V jednom případě bylo chování pachatele označeno za týrání svěřené osoby (§ 215 tr. zák.), kdy stíhání pro tento trestný čin bylo v roce l994 zastaveno (bylo překvalifikováno).
Pokud jde o pohlaví dětí, které přišly o život, celkem zemřelo 6 dívek a 4 chlapci. Osm dětí bylo do tří let věku, zbývajícím dvěma bylo 13 let a 14,5 roku.
Pachatelé, kteří způsobili smrt dítěte, za své činy dostali nepodmíněné tresty odnětí svobody (až na jednu výjimku, kdy pachatelka trestného činu kvalifikovaného podle § 220 tr. zák., dostala trest podmíněný). Jeden pachatel, který kromě nezletilé zavraždil i další dvě osoby v rodině, dostal doživotní trest odnětí svobody.
Protože trestné činy proti dětem jsou považovány obecně za závažné, přinášíme i některé námi získané poznatky o jejich pachatelích, aby obraz o sledované trestné činnosti proti dětem v rodině v ČR v roce l994 byl úplnější.
Mezi 59 pachateli v textu výše uvedených trestných činů v rodině, týkajících se fyzického ubližování dětem (jejichž případy byly pravomocně soudy ukončeny v roce l994) bylo 23 žen a 36 mužů. Mezi ženami-pachatelkami byly jen vlastní matky dětí.
Více než polovina pachatelů (56 %) ublížila či ubližovala dítěti během celkem běžných životních situací jak pro sebe, tak i pro oběť. Téměř čtvrtina pachatelů (14 osob) spáchala fyzické násilí na svém potomkovi v situaci pro sebe nějak životně výjimečné (rozrušení, velká únava, stres atd.). U asi pětiny pachatelů jsme o charakteru situace, ve které došlo k trestnému činu, nezískali podrobnější informace.
Pachatelé převážně realizovali sledované trestné činy proti dětem jen v bytech (83 %). Nejvíce rodičů, více než třetina, spáchalo trestnou činnost ve velkých městech nad 100 000 obyvatel (39,9 %). U více než čtvrtiny rodičů (27,1 %) k ní došlo ve velmi malých obcích o velikosti do jednoho tisíce obyvatel.
Téměř polovina pachatelů (45,8 %) tělesně ubližovala oběti bez přítomnosti nějaké jiné dospělé osoby. Někdy ale, jak se později ukázalo, další osoby tušily špatné chování pachatele vůči dítěti, i když mu přímo přítomny nebyly. Vysvětlovaly si případná zranění dítěte či nesrovnalosti v chování útočníka po svém ("dítě opravdu asi samo spadlo a udeřilo se", "výchova je přiměřená, ona přece, coby vlastní matka, nemůže dítěti ubližovat" atd.).
Třináct pachatelů (22 %) spáchalo své trestné činy v přítomnosti jiné osoby, která nic podstatného na obranu dítěte či mladistvého nestačila udělat.
Deset pachatelů (16,9 %) fyzicky napadalo své dítě v přítomnosti další osoby, která proti dítěti také razantně vystupovala a byla rovněž označena za pachatele trestného činu.
U šesti pachatelů (10,2 %) k napadání dítěte došlo nebo docházelo v přítomnosti druhé osoby a tato osoba dítě aktivně bránila. Při té příležitosti se obvykle také sama stala obětí útoku, často nejen verbálního, ale i fyzického. O třech pachatelích jsme v daném směru bližší informace nezjistili.
Pokud jde o dřívější trestnou činnost pachatelů, pak téměř celá polovina z nich (49,1 %) byla již dříve trestána (druh dříve spáchané trestné činnosti jsme blíže nespecifikovali). U 4 osob nebyl námi údaj o dřívější trestné činnosti získán.
Abusus alkoholu byl zjištěn u 22 % pachatelů (13 osob). Podle dostupných informací 44,1 % pachatelů alkohol nadměrně nekonzumovala. Asi u třetiny sledovaných jedinců se nám nepodařilo zjistit, zda alkohol zneužívali.
Zajímavé jsou v těchto souvislostech i údaje o osobnostních charakteristikách pachatelů fyzického násilí na dítěti. Získali jsme je o 59,3 % z nich (35 osob). Ačkoli se netýkají všech pachatelů, uvádíme je pro ilustraci. Pocházejí z odborných posudků.
Mezi uvedenými 35 pachateli se nejčastěji objevily psychopatické osobnostix/ (19 osob - 6 žen a l3 mužů). Za těžké neurotiky byli označeni tři pachatelé. Z normy nevybočující osobnost měli tři pachatelé. Dále mezi pachateli byly identifikovány odbornými posudky dvě impulzivní a výbušné osobnosti, tři jedinci s osobností, kterou lze charakterizovat sociální nevyzrálostí a citovou a mravní oploštělostí, čtyři slaboduché osoby. Za závažně psychicky nemocného byl označen jen jeden násilník.
Zajímavé pak jsou i motivy spáchaných trestných činů. Jejich dále uváděný přehled, ačkoli je neúplný, může naznačit, proč některými pachateli byla sledovaná sociálně nežádoucí činnost vůči dětem spáchána. Motivaci se nám podařilo zjistit u 55,9 % pachatelů (33 osob). Trestná činnost podle § 220 tr. zák.: byly pravomocně odsouzeny tři pachatelky. Ve dvou případech došlo k usmrcení dítěte při rozrušení způsobeném porodem a jednou z důvodu neakceptování těhotenství i samotného porodu.
Trestná činnost podle § 219 tr. zák.: byli pravomocně odsouzeni tři pachatelé. V jednom případě se jednalo o reakci na situaci, kterou pachatelka vnímala jako zásadní životní katastrofu, když ji opustil manžel. V druhém případě došlo k usmrcení dítěte ze strachu pachatele z prozrazení pokusu o další trestnou činnost. Ve třetím případě reakce vycházela podle odborného posudku z psychopatické osobnosti pachatele, který přenesl nenávist vůči své bývalé manželce na děti a usmrtil je také jako i ji velmi surovým způsobem.
Trestná činnost podle § 221 tr. zák.: bylo pravomocně odsouzeno l3 pachatelů. Motivaci jsme zjistili u sedmi z nich. Z těchto sedmi osob jich pět ublížilo dítěti v silném afektu (měl vztek, odreagoval si silnou emoci na dítěti, protože bylo poblíž, "ujely mu (jí) nervy" apod.). Jednou bylo ublížení na zdraví důsledkem aktualizace starého vleklého konfliktu s dítětem, podruhé to byla nezvládnutá výchova (dítě lhalo, aby se vyhnulo fyzickému trestu a rodič nepřiměřeně reagoval).
Trestná činnost podle § 222 tr. zák.: byli pravomocně odsouzeni tři pachatelé. V jednom případě šlo o nezvládnutou výchovu dítěte pachatelem v době, kdy byl vystaven zvýšenému stresu. O motivaci zbývajících dvou pachatelů k trestnému činu se nám nepodařilo nic bližšího zjistit.
Trestná činnost podle § 215 tr. zák.: bylo odsouzeno 39 pachatelů. Motiv jsme zjistili přibližně u poloviny z nich (20 osob). Nejčastějším důvodem trestného činu byly nepřiměřené výchovné přístupy k dětem nebo nezvládnutá péče o ně (10 případů): snaha zlepšit školní prospěch (4 případy), dále reakce na neposlušnost dítěte, nezvládání přiměřené výchovy ročního dítěte, neschopnost zvládat najednou větší množství povinností k několika úplně malým dětem, neschopnost nahlédnout tvrdost výchovných zásahů apod. Mezi dalšími důvody se objevil ve třech případech alkoholismus pachatele, dvakrát byl zaznamenán absolutní nezájem o dítě a jeho potřeby. Po jednom případu se jednalo o: nenávist k dítěti, dále dítě překáželo aktivitám pachatele, o pachatelovu bezohlednost a necitlivost k dítěti, o pomstu pachatele dítěti za to, že se kontaktovalo s nenáviděným příbuzným (dědečkem) i přes to, že to mělo zakázané.
Na závěr je třeba ještě konstatovat, že v souvislosti s trestními případy pravomocně ukončenými v roce 1994 týkajícími se fyzického ubližování dětem v rodině bylo umístěno mimo rodinné prostředí (v průběhu trestního řízení a i po jeho ukončení) celkem 21 dětí a mladistvých (tj. 3O %). Nejčastěji se děti ocitly v dětském domově (12 osob). Čtyři oběti byly umístěny do diagnostického ústavu, čtyři do péče druhého rodiče či prarodiče. Jedno dítě bylo umístěno do kojeneckého ústavu.
O třech dětech jsme nezjistili, zda byly nějak, byť jen na nějaký čas, od pachatele násilí odděleny. U deseti dětí nějaká další pomoc při jejich smrti nepadala v úvahu.
Za tělesné ubližování dítěti v rodině byli pachatelé v roce l994 ve 23 případech (39 %) odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, v 34 případech (57,6 %) byli odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody. U jednoho pachatele bylo trestní stíhání zastaveno pro trestný čin týrání svěřené osoby (trestný čin byl překvalifikován a pachatel dostal nepodmíněný trest). V jednom případě pachatel dostal peněžitý trest.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ne všichni pachatelé byli alespoň na nějakou dobu oddděleni od svých obětí buď výkonem nepodmíněného trestu, či třeba umístěním dítěte mimo rodinu. Např. v případě podmíněného odsouzení (které má spíše výstražný charakter) pachatelé i nadále většinou společně žijí se svými dětmi-oběťmi a tvoří součást jejich každodenní sociální reality.
Je proto zřejmé, že by bylo vhodné v praxi (hlavně z hlediska prevence opakování trestných činů) diferencovat mezi různými typy rodičů-pachatelů fyzického či psychického násilí vůči dítěti - a to s ohledem na možnost dalšího výchovného působení na pachatele, pokud jde např. o utváření vhodných rodičovských dovedností a postojů. Je totiž nezbytné tam, kde u rodiče jde především o nezvládnuté výchové přístupy k dítěti projevující se i fyzickým násilím, snažit se vedle potrestání pachatele i o kultivaci vztahů k potomkovi. K tomu by mohl napomoci např. nácvik výchovných dovedností pachatele prostřednictvím pedagogicko - psychologického poradenství, či vybraných druhů terapie apod.
U některých typů rodičů-pachatelů však další působení směřující k vylepšení vztahů s potomkem, a to vzhledem k způsobu spáchané trestné činnosti proti dítěti či vzhledem k osobnostním charakteristikám pachatele, pravděpodobně nebude vůbec padat v úvahu. Oddělení rodiče-pachatele od dítěte, a to nejen prostřednictvím výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak bude asi v některých případech fyzického násilí na dítěti v rodině jediným řešením situace. Týkalo se to i některých případů, kterými jsme se výše podrobněji zabývali.
x/Psychopatickou osobnost lze např. podle Smolíka6/ charakterizovat lhostejností ke společenským pravidlům a závazkům, nedostatkem citu a chladným nezájmem o ostatní, velkým rozporem mezi chováním a převládajícími sociálními normami.