Někteří sportovci mají cestu na závodní dráhu docela jednoduchou. Třeba takový běžec - do začátku mu stačí jen pořádné boty a chuť hýbat se stále rychleji, aby si to jednou mohl rozdat s podobnými vytrvalci pod olympijskými kruhy. Nadšenci, kteří se rozhodli napodobit bájného Viléma Tella, ale na cíl míří místo lukem těžkou středověkou kuší, jsou na tom nepoměrně hůře. Kdo se dostal do zajetí takového koníčka, musí mít kromě pevné ruky a ostřížího zraku ještě notnou dávku kutilské zručnosti.

Mezi naše nejlepší střelce z polní kuše patří vedoucí obvodního oddělení PČR Napajedla mjr. Roman Slovák, který je zároveň sekretářem Českého svazu polních kuší. K této málo rozšířené zbrani se dostal poměrně nečekaně:

"Bylo to krátce po vojně," vypráví. "Tenkrát před patnácti lety jsem nastoupil v Otrokovicích k policii a bavilo mě střílet ze všeho, k čemu jsem se dostal. Přibližně v té době se začali někteří ze střelců zabývat historickými kušemi a konstruovali kopie dobových zbraní. Jednou mě pozvali mezi sebe na trénink a já jsem si jen tak střelil. Hned napoprvé se mi to zalíbilo a náhoda mi přála: jeden ze střelců musel shodou okolností s tímhle sportem skončit, tak jsem od něj hned koupil flintu...," vzpomíná Roman Slovák.

V začátcích pomohla střelcům z polních kuší Jiskra Otrokovice, která jim zadarmo pronajímala na závody starý plácek za házenkářským hřištěm a později jim ho přenechala. Zarostlé prostranství proměnili nadšenci tohoto sportu vlastní pílí na krásnou travnatou střelnici, postavili záchytnou stěnu a dnes, kdy dostali od Jiskry celé házenkářské hřiště i s budovami, budou mít také novou klubovnu.

Kušisty nejprve dlouhý čas nechtěl vzít žádný sportovní oddíl k sobě, protože se od každého jiného sportu příliš liší. Nízká členská základna pak nedovoluje spadat pod ČSTV jako samostatná disciplína. Střelci proto nejdříve mezi sebou jen kamarádsky soutěžili, ale časem zjistili, že v zahraničí existuje světová federace tohoto sportu (IAU) se dvěma divizemi: polní kuše (field crossbow) a tak zvaná divize sportovek (match). IAU sdružuje národní federace kušistů a našim střelcům se podařilo stát se jejím členem, tedy otevřít si cestu na soutěže nejvyšší evropské i světové úrovně.

Střílení z polní kuše má svá přísná mezinárodní pravidla: střílí se v polních podmínkách, na výstroji není povoleno žádné upnutí kromě pásku ne širšího než povolené tři centimetry, závodníci musí mít tmavé sako, bílou košili a kravatu a na nohou lehké kotníkové boty. Na startu musí prostě každý vypadat jako ze škatulky.

Rozhodčí mezinárodních závodů mají velice přísná kritéria zejména na zbraň, ze které se střílí.

"Jak se dá opatřit dobrá kuše?" ptáme se. "V podstatě jsou jen dvě možnosti: buď ji člověk koupí v obchodě, ale pak se podle našich zkušeností netrefí ani do vrat od stodoly, anebo si ji střelec postaví sám. U kuše se kladou tvrdé nároky na kvalitu luku, což je obrovská věda, při které se musí dobře skloubit síla luku, nátahu a váha šípu. Kvalitní dakronový luk je poměrně drahý, ale my máme kontakty s výrobcem v Estonsku, kde nás stojí necelých tři sta marek, což je oproti jiným výrobcům zhruba polovina. Šípy vyrábějí pouze v USA a ty naše jsou vlastně na polovinu zkrácené šípy lukostřelců. Všechno ostatní si musíme zkonstruovat sami - od mířidel až po zámky, které nemohou odporovat speciálním požadavkům na jejich bezpečnost. Na mé flintě například není kromě luku nic kupovaného, všechno je vlastní konstrukce," vysvětluje Roman Slovák.

Samotné závody jsou psychicky i fyzicky velice náročné, dozvěděli jsme se. Z kuše vážící mezi osmi a deseti kilogramy vyšlou střelci na cíl desetkrát tři šípy ve tříminutovém limitu, to všechno na tři vzdálenosti. Každé natažení zbraně znamená ručně překonat váhu třiačtyřiceti kilogramů - když ji vynásobíme počtem šípů vystřelených v jednom závodě, vyjde nám velice slušný vzpěračský výkon. Kromě síly je na výsledcích znát i pevný postoj a soustředění střelce.

"U pušky nejsou vychýlení tak markantní jako u kuše, protože parabolická dráha střely je minimální. Naše střela se ale může odchýlit podle síly luku a váhy šípu až o jeden a půl metru," vysvětluje mjr. Slovák. Každý střelec má na své flintě libelu, protože každé nachýlení zbraně ke straně o pouhý milimetr znamená minout cíl o deset až patnáct centimetrů. Atributů pro přesnou střelbu z kuše je zkrátka tolik, že je střelec na konci závodů pořádně vyčerpaný. Náročnost tohoto koníčka však vyvažuje pocit nezapomenutelné atmosféry závodů. Střílí se ve volné přírodě a například na posledním mistrovství světa letos v červenci v Maďarsku stály terče na břehu krásného jezera, což je jistě báječný zážitek.

Kancelář vedoucího policejního oddělení v Napajedlích zdobí trofeje, které získal na soutěžích doma i v cizině.

"To je šíp vstřelený do šípu," podává nám střelec kuriózní šíp, nad kterým kroutíme hlavou. Trefit se nejen do středu terče, ale navíc i do šípu, který tam již před tím dopadl, to se prý povede jednou za život. Romanu Slovákovi se takový kousek vydařil asi před dvěma lety na Evropském poháru v Maďarsku.

Když se ptáme na mezinárodní trofeje, dostáváme jednoduchou odpověď. Tenhle střelec byl prý všude. Raději než o svých skvělých výsledcích ale hovoří o samotných závodech: o jejich skvělé organizaci, o tom, jak nás dřív ve světě brali jako venkovany, zatímco teď už mají respekt a snaží se sem tam něco odkoukat... O umístění na soutěžích se tedy zmíníme jen krátce: modrá stuha ve velitelově kanceláři je za druhé místo družstev na Evropském poháru v Belgii, jedna z visaček připomíná mistrovství světa na Taiwanu v roce 1996, kde skončilo naše družstvo mezi osmnácti státy deváté a Roman Slovák vystřílel mezi 190 střelci krásné osmatřicáté místo. Na letošním Mistrovství světa v Maďarsku, o kterém jsme se již zmínili, obhájilo naše družstvo deváté místo a střelec, který sedí před námi, vybojoval mezi 220 startujícími devatenácté místo. Výsledky našich střelců jsou o to cennější, že dnes už o umístění rozhodují tak zvané "kroužkové desítky", což znamená, že se šíp nesmí dotýkat okrajové čáry označující v terči střed.

"Běžci trénují za každého počasí, dobří vrhači dnes rozšířených šipek se strefují na střed cíle každý den několik hodin. Kolik si musí člověk odstřílet, aby se dostavily výsledky? ptáme se.

"Jsou střelci, kteří trénují dlouhá léta denně," říká Roman Slovák. Jsou ale také jiní, jako například já, kteří se takovou pílí chlubit nemohou. Já vezmu flintu do ruky tak den před závodem, víc se k ní nedostanu," přiznává svou malou píli několikanásobný mistr republiky. Vysvětlení je prý jednoduché. Zatímco Roman Slovák má svou flintu už dobrých pět let, takže je na ni stoprocentně zvyklý, snaží se někteří střelci měnit pažbu v domnění, že se to odrazí na jejich výsledcích. Pravý opak je prý pravdou. Každý závodník by měl mít pažbu postavenou přesně podle své postavy, aby mu padla stejně dobře jako sako od vyhlášeného krejčího. "Hlaveň střílí, pažba se strefuje," říkají prý střelci z čehokoli a praxe jim dává za pravdu.

Nad otázkou, kam se s kušemi naši chystají vyrazit, se majitel kuriózního šípu trochu usmál. V srpnu to bude mistrovství Slovenské republiky, po něm přijde naše republikové mistrovství pořádané na stadionu v Otrokovicích a v říjnu bude poslední závod sezóny v Ostravě. Zimní spánek překlenou střelci z polních kuší v hale, kde je čeká i halové mistrovství ČR. Ze vzdálenějších cílů by to mělo být napřesrok na Mistrovství Evropy v Belgii a v roce 2 000 mistrovství světa, o jehož pořadateli se rozhodně mezi Novým Zélandem, Anglií a Chorvatskem.

"Kuš je velice krásná, ale zřejmě poněkud nebezpečná zbraň? zajímá nás.

"Máte pravdu, může být nebezpečná - je tichá, dá se s ní přesně mířit a desku prostřelí i na vzdálenost pětašedesáti metrů. U nás zatím nepodléhá zbrojnímu zákonu, ale v některých zemích ano: Slovensko, Polsko, Švédsko, to jsou některé země, kde je již nutné mít na kuš zbrojní průkaz. Pro nás by bylo výhodné mít majitele této zbraně pod kontrolou, nejen jako možné budoucí členy našeho svazu, ale i z hlediska mé profese," říká mjr. Roman Slovák.

"O čem jsme ještě nehovořili?" zní naše poslední otázka. "Rádi bychom našli zájemce o tenhle krásný sport. Naše síly za chvíli skončí, protože už nebudeme mít tak bystrý zrak a začnou se ozývat záda, takže to už nebude ono," svěřuje se jeden z našich nejlepších střelců z polní kuše a nad námitkou, že poněkud přehání, se jen usmívá.

Získat pro tenhle sport mládež vlastně nejde, protože který kluk má sílu natáhnout několikrát za sebou třiačtyřicetikilovou váhu? Možná ale někde někdo z kuše zkouší střílet, nebo by rád začal či se jen podíval, co takový sport obnáší. Velitel policejního oddělení nabídl, že případným zájemcům podá informace na adrese: Roman Slovák, sekretář Českého svazu polních kuší, Janáčkova 1466, 763 61 Napajedla. Kolegové z profese pak najdou mjr. Slováka na obvodním oddělení PČR Napajedla.

Radvana ČERVENÁ  
Foto Jiří NOVÁK