Policejní práce, více než jiné druhy činnosti, dává příležitost ke korupci, brutalitě, zneužívání pravomocí, porušování občanských práv a dalším formám protiprávního jednání. Vnitřní kontrola je z mnoha důvodů obtížná. K nezákonné činnosti obvykle dochází skrytě a většinou se na ní víceméně dobrovolně podílejí i mnozí občané. Oběti nezákonného jednání policie nejsou často ochotny zveřejnit případy zneužívání pravomocí, brutality apod., nebo je jim v tom různými způsoby bráněno.

Policisté většinou operují sami nebo v malých skupinách a mimo dohled svých nadřízených, proto je jejich přímá kontrola obtížná. Navíc je pro policejní organizace charakteristická určitá míra solidarity a utajování, která brání zveřejňování případů nezákonného postupu z vlastních řad.Příčiny tr.č. policistů lze rozdělit na primární a sekundární.

Primární příčiny je třeba hledat zejména ve špatném výběru, nedostatečném vzdělávání a nekvalitní sociální péči o pracovníky.

Metody používané při výběru policistů kladou dosud důraz na intelekt a určité charakteristiky osobnosti (např. odolnost proti stresu aj.). Málo je však postihována morálně volní stránka, jejíž zkoumání vyžaduje mnohem náročnější metody. Vzdělávání policistů se dosud soustřeďuje zejména na jejich "právní výchovu" a zvládnutí speciálních policejních znalostí a dovedností. Morální výchově a rozvoji sociálních kompetencí se však nevěnuje stále dostatečná pozornost. Výzkumy z poslední doby ukazují, že morální postoje policistů, které ovlivňují jejich reálné chování, do jisté míry závisí na uspokojení jejich základních lidských potřeb. Kde je toto uspokojení nízké, je zvýšená pravděpodobnost porušování profesionálních etických norem. Z toho vyplývá velký význam péče o pracovníky, která je v podmínkách PČR značně podceňována.

Sekundární příčiny, resp. podmínky, které spoluurčují tr. č. policistů, je možné hledat v nevyhovující legislativě, nedostatečné vnější i vnitřní kontrole policie a nízké profesionalizaci činnosti policie.

Pokud jde o legislativu, zákonodárné orgány mohou konkrétně ovlivňovat počínání policie prostřednictvím novelizace těch zákonů, které vytvářejí potenciál policejní korupce a násilí. Policejní korupce se obvykle vyskytuje u takových zákonů, které nemají oběti v pravém slova smyslu. Jedná se např. o zákony regulující prostituci, používání alkoholu, drog apod., ale i různé dopravní přestupky aj. Jestliže tedy chtějí legislativci začít s kontrolou chování policie, musí začít s dekriminalizací právě těchto trestných činů bez obětí.

Co se týče kontroly policie zvnějška, tedy občany, ta měla být v minulosti prováděna hlavně prostřednictvím tzv. občanských komisí, které disponovaly řadou pravomocí. Zkušenost u nás i v zahraničí ukázala, že toto není vhodné řešení. Existují však jiné možnosti kontroly policie občany, které jsou efektivnější, a proto se používají stále častěji. Patří sem např. provádění pravidelných anket a výzkumů veřejného mínění o práci policie v místě.

Vnitřní kontrola policie je dnes samozřejmou součástí jejího řízení, i když je prováděna různými formami. Může být rozdělena na preventivní a trestající.

Preventivní kontrola je založena zejména na aplikaci zásady vnitřní odpovědnosti za činy vlastní i ostatních pracovníků útvaru.Vychází se z jednoznačné formulace norem, za jejichž dodržování odpovídají řadoví i vyšší policisté a z přesné formulace toho, kdo za co odpovídá.

Tato vnitřní odpovědnost je však funkční pouze za předpokladu přísného dozoru nadřízených na činnost svěřených policistů. K dozoru patří i přímé sledování na pracovišti a pečlivé protokolování všech důležitých aktivit. Preventivní kontrola může odhalit rovněž postupy, které mají korumpující povahu. Např. se může jednat o vyžadování takové produktivity práce, které nelze dosáhnout zákonnými postupy, hodnocení práce podle počtu vyřízených případů bez ohledu na kvalitu provedení apod. Tyto potenciálně korumpující postupy je třeba nahradit jinými, efektivnějšími.

Trestající kontrola spadá do oblasti policejní práce nazvané "vnitřní sledování". Týká se zejména vyřizování stížností na policisty a jejich chování, ale i identifikace a šetření jejich trestných činů a přestupků, což je u nás úkolem zvláštní složky - inspekce ministra vnitra. Tato práce má své specifické problémy. Policisté mají většinou negativní vztah k těmto složkám, samotní pracovníci vnitřní kontroly mohou být korumpováni, občané neochotně podávají stížnosti a svědectví. Z toho vyplývá nízká efektivita práce vnitřní kontroly. Přesto je zřejmé, že je nezbytná, nemá-li policejní organizace upadnout do chaosu.

Předchozí postupy potlačování nezákonných postupů se týkají pouze symptomů, blíže ke kořenům jde zejména profesionalizace práce policie. Správně chápaný policejní profesionalismus znamená, že zneužívání pravomocí, korupce, brutalita aj. negativní jevy jsou neslučitelné s prací u policie. Příklad: zatímco jádrem policejní role je právo na použití síly, umění policejní práce spočívá ve schopnosti vyhnout se jí. Co se týče korupce, profesionalismus zde vytváří skupinovou normu důstojnosti a hrdosti na svou práci, díky níž policisté netolerují kolegům špinění jejich profese. V některých odděleních již tato představa profesionalismu převládá.

V poslední době u nás roste počet případů, kdy podněty k prošetření nezákonné činnosti policie podávají sami policisté. Nejde o specifikum ČR. Rovněž zprávy ze zahraničí uvádějí, že se zvyšuje podíl stížností, které podávají sami policisté na činnost policie. Ti již nejsou ochotni přikrývat takové praktiky svých kolegů, jako je přijímání úplatků, různé úsluhy, nepřiměřené použivání násilí apod.

Mjr. PhDr. Pavel Krejčí, CSc.  
Policejní akademie ČR