Tak začíná 1. list Úředního záznamu o obsahu vysvětlení Andrei Wágnerové podezřelé z trestného činu vraždy Vincenza RAFAELLA.

Vincenzo Rafaello byl člověk na naše poměry velmi movitý. Vlastnil tučné dolarové konto a slušné majetky ve své vlasti, slunné Itálii. Ale co jsou platné všechny poklady světa, k čemu jsou konta a pozemky, když neslouží zdraví. Vincenzo už od let, kdy se o mužích říká v nejlepším věku, trpěl velmi vleklou a zákeřnou nemocí, které se říká roztroušená skleróza. V době, kdy byl ještě dobře pohyblivý, začal jezdit do - tehdy ještě československých - lázní. Zhruba tak od roku 1980 jezdil pravidelně, minimálně jedenkrát do roka léčit své neduhy mimo jiné i do kraje hradišťského, do lázní Luhačovice. Tady se mu líbilo nejen léčení, ale jak se později ukázalo, i mnohé české ženy a dívky. A protože mu v tom po sametové revoluci už nic nebránilo, rozhodl se žít v Luhačovicích natrvalo. Ubytoval se prozatím jako lázeňský host v soukromém podnájmu a jal se hledat ženu, která by byla ochotná se o něj starat se vším všudy. Jeho zdravotní stav už byl natolik vážný, že se mohl pohybovat jen vsedě pomocí motorového invalidního vozíku, ve svém atraktivním bílém voze Opel Vectra a v nutném případě i několika málo, s námahou dosaženými kroky. Dlužno podotknout, že smrt ho potkala v jednašedesáti letech, tedy už nebyl žádný mladík.

Vincenzo žil způsobem, který lákal mnohé ženy a dívky většinou lehčího rázu, ale takovou, která by mu prala, vařila, uklízela a poskytovala i jiné služby, zkrátka se o něj starala v domě, který jí chtěl koupit, nenašel. Často projížděl svým vozem okolí Luhačovic, nabízel svezení stopujícím dívkám a dával jim slušné peníze za poskytnuté, často nechutné perverzní a neobvyklé sexuální služby. Brzy se v širokém okolí rozkřiklo, že zaplatí každé, a mimo to že si hledá hospodyni. A tak za ním docházela spousta nejrůznějších paní a děvčat, jezdily za ním i cikánky až z Uherského Brodu. Dívky mu nechávaly vzkazy za stěračem auta, chodily za ním do restaurace Oáza, kde rád vysedával, navštěvovaly ho v jeho pronajatém bytě.

Tak jeho život plynul, i když se nedá říct, že právě klidně, ale přece jen v rámci jeho omezené mobility celkem dobře, až do středy 4. prosince. Toho dne v odpoledních hodinách našla mrtvého Vincenza Rafaella jeho bytná ležet v kaluži krve nedaleko vstupních dveří do jeho pokoje. Děsivý nález okamžitě ohlásila místní policii, a tak se rozeběhlo pátrání po pachateli vraždy. Že se jednalo o vraždu, bylo patrné na první pohled. Ital Rafaello byl umlácen židlí, kolem jeho těla byly nalezeny trasologické stopy. Krvavé šlápoty po celém pokoji, bylo tedy na první pohled patrné, že se tam někdo pohyboval.

Na vyšetřování se podílela výjezdová skupina I. oddělení kriminální služby Okresního ředitelství Zlín, Krajský úřad vyšetřování a kriminalisté z Brna, pomáhala policie z Luhačovic a nakonec i ze Šumperka.

Rozběhla se tedy běžná práce na místě činu - zabezpečení stop, zajištění nalezených předmětů, zjišťování spojení na osoby, které měly k zavražděnému jakýkoli vztah. Souběžně se začaly prověřovat vytipované kriminálně závadové osoby, všechny osoby, na které se našlo v bytě oběti spojení, kriminalisté ověřovali v okolí bydliště pohyb zavražděného v posledních hodinách před smrtí.

Stopy nalezené na místě činu odpovídaly podle technika - na kterého je většinou vyvíjen značný nátlak ohledně okamžitého vyhodnocení - číslu bot 5. Sice bez záruky, ale kriminalisté měli z čeho vycházet. Na místě vraždy byl také kromě jiného nalezen přívěsek z umělé hmoty v podobě slona, jaký se dává pro štěstí. Ten sehrál svou roli v pozdějším důkazném řízení.

Při zjišťování pohybu oběti podal významné svědectví číšník z nedaleké restaurace Oáza, kam - jak známo - pan Rafaello často a rád docházel. Číšník vypověděl, že v den vraždy seděl pan Vincenzo v jejich restauraci s mladou štíhlou blondýnkou. Všiml si, že měla ruku v sádře a pamatoval si na kávu a nějaké víno, které spolu vypili. Pracovníci kriminálky prověřovali nespočet žen, dívek a známých italského lázeňského pacienta. Do popředí zájmu se dostala i skupina ukrajinských dělníků, kteří pracovali na rekonstrukci jednoho z lázeňských hotelů a byli ubytování v sousedství oběti. Tato šetření však nevedla k odhalení vraha, ani ona dívenka, viděná naposledy s postiženým, nebyla identifikována a ani šetření v Luhačovicích, které mělo objevit onu dívku s rukou v sádře, nevedlo ke zdaru. Kriminalisté se tedy rozhodli rozšířit okruh vyšetřování až do Zlína, a tak se začalo prověřovat ve všech zdravotnických zařízeních. Hledala se štíhlá mladá blondýnka s poraněním na ruce. A našla se. Na úrazovém oddělení ve Zlíně byla ošetřena podobná dívka s pohmožděninou prstu. Navíc zde byl záznam, že ona dívka pracuje ve firmě CLIP, výrobně lázeňských oplatků v Luhačovicích, a jmenuje se Andrea Wágnerová. Šetření ve firmě ukázalo, že jejich zaměstnankyně při práci ve výrobně upadla na dlažbu, pohmoždila si prst a byla odvezena do nemocnice ve Zlíně na úrazové oddělení.

V pondělí tedy byla známa pravděpodobná vražedkyně, Andrea Wágnerová, narozená v roce 1977, pocházející ze Šumperka, bydlící na ubytovně u Luhačovické přehrady a pracující v luhačovické výrobně lázeňských oplatek.

V jejím pokoji na ubytovně bylo nalezeno kromě jiného zakrvácené spodní prádlo a dopis od přítelkyně, potvrzující svým obsahem, že Andrea dostala inkriminovaný přívěsek od své přítelkyně. Navíc byl v dopise vedle podpisu přítelkyně namalován obrázek věrně napodobující přívěsek slona, nalezený v pokoji vedle mrtvého. Andrea se však v Luhačovicích už od soboty nezdržovala. Zajistila ji až policie ze Šumperka v bytě její matky a eskortovala ji do Zlína k dalšímu šetření. Tady podezřelá vypověděla následující:

Poučení mi bylo řádně vysvětleno, tomuto jsem porozuměla, zvláště mi pak byl vysvětlen § 100/2 tr. řádu o právu odepřít výpověď. Tohoto práva se zříkám a chci k případu vypovídat. Necítím se být unavena.

S panem Vincenzem Rafaellem, který je Ital, invalida-vozíčkář, jsem se seznámila v srpnu 1996 v Luhačovicích. Poprvé jsem jej viděla, když jsme společně s kamarádkou stopovaly auta z Luhačovic směrem na Uherský Brod. Chtěly jsme jet do Starého Města. Zastavil nám bílý Opel s cizí poznávací značkou. Muž byl ochoten nás svézt, kam budeme chtít. Při jízdě nás pozval na oběd. Obě jsme souhlasily a muž zastavil před restaurací Oáza v Luhačovicích. Všichni tři jsme šli společně na oběd, který ten pán potom zaplatil. Při rozhovoru nám řekl, že je Ital a že se jezdí do Luhačovic léčit. Pak nás odvezl do Starého Města a odjel.

Od té doby jsem jej náhodně potkávala při jeho projížďkách na vozíku po Luhačovicích. Vždy, když jsme se setkali, pozval mne na oběd do stejné restaurace, vždy to bylo v poledne. Sedávali jsme u stolku pro dva a on pokaždé útratu zaplatil. Takto jsem s ním byla asi 3x nebo 4x. Také jsme jednou jeli na pizzu do italské restaurace ve Zlíně. Když jsme se vraceli zpět, začal mi dělat návrhy sexuálního charakteru. Nejprve jsem odmítala, ale potom jsem mu poskytla sex orálního charakteru. Zaplatil mi 1 000 Kč, za týden se to opakovalo, a to už mi dal jen 500 Kč.

Co se týče dorozumívání mezi mnou a Vincenzem, tak to bylo bez problémů, protože uměl dobře česky.

Naposled jsem se s ním setkala 4.12.1996, byla to středa. Šla jsem společně s jedním kamarádem na kávu do Oazy. Hned po vstupu jsem si všimla, že na obvyklém místě sedí Vincenzo, a šla jsem k němu. Kamarád se ve dveřích otočil a odešel. Přisedla jsem si k jeho stolu a dala si s ním oběd, protože jsme se už dlouho neviděli. Měla jsem na pravé ruce dlahu po úrazu v zaměstnání. V restauraci jsme seděli asi hodinu. Při tom jsme se dohodli, že si někam vyjedeme jeho autem, které měl zaparkované před bydlištěm. V Oaze byl na svém motorovém invalidním vozíku. Společně jsme odešli do jeho bytu, kam mě pozval na kávu. Nakonec jsem si dala víno, Vincenzo si nalil nějaký sirup s vodkou. Povídali jsme si a popíjeli. Vincenzo mi začal dělat návrhy. Vysvlékl se do nátělníku a slipů a chtěl, abych se také svlékla. Nechtěla jsem. Začal mi vyhrožovat, že to řekne mojí matce a že jsem kurva. Začal zvyšovat hlas. Nadávek bylo víc, a tak jsem chtěla odejít, ale bylo zamčeno. Vincenzo se zvedl z vozíku a začal mě tělem strkat zpět do pokoje a stále křičel, že jsem děvka, kurva apod. Vzala jsem lahev od vína, která stála na stolku, a udeřila ho do čela. Lahev se o jeho hlavu rozbila, sjel po dveřích na zem a zůstal v sedu. Z hlavy mu tekla krev. V té chvíli vzal hrdlo od rozbité láhve a chtěl vstát. Popadla jsem stoličku ze dřeva, která stála u topení a udeřila jsem jej několikrát do hlavy. Zůstal ležet poblíž skříně hlavou ke dveřím. Abych se na něho nemusela dívat, hodila jsem na něj polštář s peřinou. Sedla jsem si na postel a kouřila. Všude bylo strašně krve. Vincenzo se už nehýbal. Vykouřila jsem několik cigaret, potom jsem odešla do sprchy. Měla jsem ruce od krve. Potom jsem začala prohledávat skříně, police, postel i vozík v předsíni, hledala jsem nějaké peníze. Našla jsem klíče od bytu. Odemkla jsem dveře, klíče ponechala v zámku zevnitř a odešla.

Později jsem zjistila, že na krku mám pouze koženou šňůrku a chybí mi přívěsek slona z umělé hmoty, který jsem dostala od kamarádky. O celé události jsem se nikomu nesvěřila a v sobotu jsem odjela vlakem domů do Šumperka k matce. Závěrem bych chtěla uvést, že jsem Vincenza nechtěla zabít a svého jednání lituji.

Kriminalisté k celému případu uvádějí: vlastně jsme Andreu prověřovali už mezi těmi prvními, které jsme vytipovali z jeho známých. V té době už ovšem neměla na ruce sádru a hlavně její velikost bot byla sedm. To se ovšem stane. Kriminalisté potřebují co nejvíce informací okamžitě. Stopy na místě činu nebyly celé, technik je tedy odhadl na pětku.

Prokazatelné důkazy byly nalezeny v Šumperku v kontejneru nedaleko bydliště pachatelčiny matky. Byla zde objevena prázdná peněženka zvaná dolarka, prokazatelně patřící oběti, a také sádra se stopami krve oběti. Podezřelá se asi po třech hodinách vytěžování k vraždě doznala.

Andrea Wágnerová byla odsouzena pro vraždu s loupežným motivem ke dvanácti a půl letům vězení.

Jména osob jsem pozměnila s ohledem na příbuzné pachatelky.

Dagmar LINHARTOVÁ  
Foto Jiří NOVÁK