Městečko jako na dlani

Když se na Moravě řekne Černá Hora, tak se, upřímně řečeno, nejspíš ozve - pivo. V městečku, jež sice svým názvem svádí představám dramaticky jihoslovanským, ale leží od Brna na severovýchod, se totiž vaří znamenitý mok už po celá staletí: přesně počítáno, v archivech se našla zmínka o tamním panském pivovaru, jenž v Černé Hoře vařil a vzkvétal už v roce 1550. Dnešní podnik stejného zaměření, neřkuli přímo poslání, stojí pak v podhradí jen kousek od místního náměstí od roku 1896: vystavěn byl tehdy velkoryse, na místě pivovárku staršího a už nepostačujícího, i se sladovnou a příslušnou hospodou.

Osídlení míst, kde městečko Černá Hora stojí, je ovšem mnohem starší: první písemná zmínka o hradu "de Schirnehor", stojícím severozápadně od Blanska, pochází už z roku 1296: řeč není ovšem vedena o žádné novostavbě, takže vznik opevněného sídla dlužno datovat ještě časněji.

Hrad se pak v průběhu staletí několikrát přestavoval a postupně proměňoval v obydlí útulnější a čím dál půvabnější. Jeho pánové se ovšem střídali jak na běžícícím páse, přičemž mezi šlechtickými majiteli najdeme jména slovutná - od pánů z Dubé i Lipé přes Lichtenštejny, Auersperky až po Černíny - i málo známá.

Své cti dbalý hrad má ovšem mít nejen majitele, ale taky strašidlo: a dlužno podotknout, že od sedmnáctého století se jím pyšní i hrad černohorský. Tehdy - roku 1683 - se prý na panství zastavil mladý polský šlechtic jménem Zigmund Laski, táhnuv na Turka. Jak dlouho se zdržel, legenda cudně neuvádí: každopádně se zamiloval do půvabné místní dívčiny, a když kupodivu šťastně přežil tažení, vrátil se na Černou Horu pro ni, a s těmi nejpočestnějšími úmysly: aby ji pojal za choť a odvezl s sebou do Polska. Leč svatba se nekonala: v noci o svatém Stanislavu se změnil Laski ve vlkodlaka a jako takový byl v nedalekém hvozdu zastřelen. (Dodatečně se provalilo, že jeho předkové prý nectně zamordovali v Polsku kněze a za trest se pak všichni mužové z rodu měnili ve vlkodlaky po celé generace: až smrt zmíněného nebožáka zlomila kletbu...)

Anebo že by to bylo jinak? Že by ona sličná dívka měla i jiného nápadníka, jenž si vyřídil rázně účty s polským galánem a pověstí o vlkodlakovi parádně smyl stopy a krev ze svých rukou? Každopádně, jestli šlo o vraždu, tak se coby "pomníček" mezi resty černohorského policejního oddělení rozhodně nepočítá...

Druhou a neméně půvabnou dominantou městečka, jež z okolních návrší vypadá, že by se vešlo na dlaň, je barokní kostel svatého Vavřince. Pyšně se tyčí nad údolím od roku 1707. Za svůj rozkvět odedávna vděčilo městečko zemské silnici, jež tudy vedla od Brna na Litomyšl a dál, na polskou Vratislav, ale taky šikovnosti místních lidí: ve dvacátých letech našeho století se tu pilně točily tři mlýny, fungovala nábytkářská výroba, šily se tu oděvy a pálily cihly...
A taky tu pochopitelně sídlili už před válkou četníci a po nich policie...

*  *  *

Úhledná vilka na konci dlouhé ulice, na vršku táhlého stoupání, není obydlím početnější rodiny, ale policejním oddělením třetího typu: dnes a denně, dnem i nocí se tu střídá ve službě zhruba půl druhé desítky policistů. (Útulné sídlo se zahradou má ovšem i nevýhodu: neboť trávníky kolem domu nutno pravidelně pokosit, což je pro černohorské policisty úkol jaksi navíc a mimo službu). Ale ani jinak si zdejších útulných kanceláří moc neužijí, protože jejich obvod je setsakra rozlehlý a dvě služební auta - zánovní felicie a trochu obstarožnější, ale zachovalý forman - víceméně ustavičně v pohybu. "Máme sice papírově plný stav, ale čtyři mladí jsou toho času ve škole a ostatní se tím pádem musejí otáčet i za ně," říká ustaraně vedoucí černohorského oddělení major Josef Cveček.

Faktem je, že před lety se o území jeho dnešního rajonu dělila hned tři oddělení Veřejné bezpečnosti: početně sice byla všechna menší, ale když se jejich stavy sečtou dohromady, udělá to bezmála dvojnásobek dnešního černohorského policejního týmu.

"Upřímně řečeno, zhruba dvacet, pětadvacet lidí bych taky pro zdejší obvod považoval za ideální stav," usměje se vedoucí, "jenže o tom si můžeme jen nechat zdát..."

A tak se vždycky, když sestavuje plán služeb, pěkně zapotí, protože nepřetržitá služba je nutnost, ale na dovolenou mají jeho lidi zákonný nárok, nemoc si poroučet nedá a když se k tomu připočte třeba nenadálé dopravní nehoda, jejíž zajištění a zdokumentování zabere dvěma z policistů neplánovaně celé půldne, jež měli původně věnovat něčemu zcela jinému, aby začal znovu a zase od začátku...

Černohorský obvod čítá pětapadesát obcí a zhruba dvaadvacet tisíc obyvatel: a taky bludiště silnic a silniček a tisíce hektarů lesů a kopců, protože blanenský okres patří k nejlesnatějším na Moravě a s podzimem se stává rájem houbařů - a následně i zlodějů, co se na nich, respektive na jejich zaparkovaných autech, hodlají levně přiživit.

"Lidi jsou nepoučitelní," chmurně konstatuje major Cveček. "Kdyby aspoň cenné věci, které se jim pochopitelně nechce vláčet mlázím, schovali do kufru auta, ale kdepak..."

Zloději pak stačí jednou silnou ranou rozbít okénka a natáhnout ruku - a už má peněženku, kabelku, mobil, rádio či koženou bundu. A už mizí v dáli a uhání směrem na Brno, kde dnem i nocí fungují ochotné zastavárny, v nichž se podobný lup ztrácí jako kapka v moři...

"Totéž platí ale i o turistech, kteří přijedou třeba do Jestřebí na zámek," vzdychne major Cveček. "Tam je sice pochopitelně hlídané parkoviště, ale vždycky se najde nějaký šetřílek, co se rozhodne uškudlit pár korun. Auto nechá stranou u cesty nebo dokonce někde v oraništi - a když se vrátí z prohlídky, nestačí se divit a zlobí se. Pachatelé takových vloupání do vozidel se navíc chytají těžko, v jejich činech není systém, udeří jednou tam a jindy onde a zmizí jako pára, vlastně jen náhoda nám může pomoci - anebo stálé střežení, jenže na to nejsou lidi..."

Vzdor tomu se loni dva takové zloděje Černohorským lapit podařilo, ale dnešní své cti dbalý zloděj dozná jen to, při čem ho chytili za ruku, a eventuálně to, co mu policie nade vší pochybnost prokáže. A nejde-li zrovna o recidivistu, odejde od soudu s podmínkou - kdo by u nás za takové prkotiny zavíral! - a záhy už zase pilně krade dál...

Policisté z Černé Hory jsou povětšinou mladších ročníků, pět sedm let služby za sebou: na oddělení dojíždějí z nedalekých vsí, kde od dětství žijí. Takže každý zná svůj kus rajonu opravdu důvěrně - a lidi jakbysmet.

"Dobrá místní a osobní znalost je pochopitelně nutná, ale na straně druhé není vždycky ideální, když policista slouží v místě bydliště: lidi mají sklon si na něj víc dovolit, než by si troufli na cizího, a on jim zas může podvědomě leccos tolerovat..."

Těžko ovšem sousedům vykládat, že máte po službě a aby přišli v úředních hodinách na oddělení, když večer zazvoní u branky a chtějí poradit, co s řidičákem a jak požádat o pas: o takových návštěvách by každý venkovský policista mohl vyprávět na pokračování.

"Máme tu vesnice, kde se nějak sešlo víc lidí, se kterými bývají problémy, a naopak zase obce, které jsou klidnější," připouští major. "Ale to je normální. S někým se domluvíte snáz a s jiným to jde obtížněji. I když musím říci, že mnohem víc starostí máme s přespolními než s místními: pokud zadržíme pachatele, bývá spíš odjinud, blízkost velkoměsta dělá své... Lidé jsou dnes vesměs motorizovaní a zloději, bohužel, nejsou v tom ohledu výjimkou..."

*  *  *

Policejní ředitelství v Blansku sídlí v úhledném paneláčku na sídlišti a jeho šéf, podplukovník Bc. Radomír Diblík, se může oprávněně chlubit: vzestupný trend nápadu trestné činnosti, jenž od devadesátého roku vytrvale bobtnal (a někdy poskočil i o čtyřiadvacet procent za rok), se loni v okrese podařilo konečně nejen zastavit, ale dokonce hrozivá čísla o něco snížit.

"Letos sice máme zatím o trochu víc trestných činů než loni touhle dobou, ale při bližším pohledu zjistíte, že přibyly především hospodářské trestné činy - a to je vlastně dobře, protože jejich nárůst svědčí o tom, že se je kriminálka naučila líp vyhledávat. Dřív zůstávaly dost často skryté..." Blanenský ředitel si pochvaluje i fakt, že po letech má na okrese plný stav policistů: třebaže zatím jde jen o pomyslné naplnění tabulkových míst, protože řada mladých policistů je dosud ve škole, v březnu se poslední z nich vrátí a nastoupí opravdu do služby - na některém z obvodních oddělení, kde se jako všude musí udělat většina oné nenápadné policejní nádeničiny.

"V okrese máme čtyři oddělení: Blansko, Černá Hora, Boskovice, Letovice. Oddělení v Adamově jsme zrušili,uvažovali jsme o vybudování nového v Kunštátě - ale šlo by o velkou investici a na tu není a asi hned tak nebude," říká ředitel. "Ale dá se říci, že dnešní dislokace obvodů v jádru vyhovuje: okres dělí od jihu na sever řeka Morava a silnice z Brna do Svitav, od východu k západu silnice od Prostějova na Žďár - a v každé čtvrtině území jedno oddělení sídlí." Mládí v policejních uniformách, jež postupně nabývá vrchu, si ředitel chválí: mnozí mladí se dostali do vedoucích funkcí a příležitost nepromarnili. Což souvisí i s tím, že na Blanensku nemá pohyblivou složku mzdy nikdo předem zajištěnou a platí se za aktuální výkon, ne za někdejší zásluhy.

"Když jsem pracoval na krajské policejní správě, poznal jsem všech čtrnáct jihomoravských okresů," říká ředitel. "A odnesl jsem si dojem, že v těch chudších, na Blanensku, na Žďársku, jsou lidi nějak skromnější a víc si váží práce. A dovedou za ni vzít. Teď jsem v Blansku šestý rok a z dojmu je jistota."

V posledních letech se podařilo obnovit policejní autopark, takže čtyřkolé stařenky už na odděleních nestraší: obměna se ovšem nesmí zastavit, protože policisté v blanenském okrese najedou ročně úhrnem milion kilometrů. A to pak auta stárnou rychle.

"Potřebovali bychom mikrobus, tak pro sedm či spíš devět lidí," přizná ředitel. "Máme tu jen dvě cely pro zadržené, takže větší skupiny zadržených pachatelů musíme eskortovat do Brna. Předpisy na eskortování jsou přísné a kolikrát musí jet tři osobní auta - což se prodraží. A taky by se nám hodil nějaký off road automobil, terénní: v lesních masivech jsou tisíce chat a na některá místa se felicií prostě zajet nedá..."

Šedesátiprocentní objasněnost, které policie v okrese Blansko dosahuje, považuje ředitel za solidní výsledek, s nímž se ovšem nehodlá spokojit: nejlepší oddělení, Černá Hora, se totiž pyšní procenty sedmdesáti. Dobře ale chápe, že každé procento navíc - v celookresním měřítku - bude vykoupeno spoustou dřiny: to vědí všichni, ředitel v první řadě.

"Náš největší úspěch letošního roku? Dostali jsme dva pachatele, kteří si zřídili hotovou manufakturu na rozebírání kradených aut a obchod s náhradními díly. Napřed měli dílnu kousek od Blanska, pak se přestěhovali k Třebíči, když zjistili, že jim hoří koudel: pronajali si tam statek a jeli dál a ve velkém."

Mazaní grázlíci kradli převážně bílá auta: favority. Aby si lidé prostě nevšimli, že každou chvíli jedou v nějakém jiném... Vůz zavezli za tmy do dílny a ihned očesali všechno, co se dalo zpeněžit. Karoserie brutálně rozřezali rozbrušovačkou, nepoužitelné části odvezli na skládku, zbytek úhledně poskládali do regálů - a přes inzeráty a mobilní telefony se kšefty hýbaly jedna radost. Kdo by nekoupil náhradní díly, když jsou tak laciné?

"Šli jsme po nich dlouho a musím říct, že to byli těžcí soupeři," usmívá se ředitel. "Otec jednoho z nich v Blansku totiž sloužil do devětaosmdesátého jako šéf StB, a tak nelze vyloučit, že synkovi odborně radil, jak si na kriminálku dávat pozor... To, že zřejmě působil jako učitel a rádce - nebo jako metodik - se odráželo ve zločinecké činnosti obou pachatelů, kteří měli bohaté nejen teoretické, ale i praktické znalosti a dovednosti z oboru metod a forem policejní práce na úseku odhalovaní trestné činnosti, a zejména proto byli tak tvrdým oříškem. Řadu měsíců jsme o nich leccos věděli a ještě víc tušili, ale potřebovali jsme získat opravdu neprůstřelné důkazy, které nám u soudu žádný fikaný advokát nerozbije."

Počkali si tedy a trpělivost přinesla růže. Spadla klec. V tajné autodílně našli - vedle spousty pečlivě roztříděných náhradních dílů v regálech - posměšný nápis sprejem: Bejček - to byl kriminalista, jenž vedl tým, který po dvojici šel - je kokotí hlava vylízaná...

"No, to se spletli," usmívá se spokojený podplukovník. A tiše dodá, kterak měli v garážích na ředitelství složené haldy ukradených automobilových pozůstatků a poškození, byvší majitelé ukradených bílých favoritů, se chodili podívat, jestli něco svého nepoznají. Staří chlapi se prý nestyděli za slzy, protože leckterý z nich se už teď na další nové auto nezmůže (páni zloději si totiž vybírali vesměs vozy zánovní, aby jejich součásti nebyly moc opotřebované).

"Pane řediteli," říkali podplukovníkovi, "nejlepší by bylo, kdybyste nás nechal s těmi hajzly na chvilku o samotě..." Což jaksi nejde. Bohužel.

*  *  *

"Klidnější, alespoň z hlediska četnosti vloupání do objektů, je u nás paradoxně léto, protože na chaty a chalupy přijedou majitelé na dovolenou a zloději mají ztíženou práci," vysvětluje čenohorský šéf major Cveček. "Jejich sezona přichází s podzimem: bezdomovci hledají střechu nad hlavou a něco teplého na sebe, a taky se republikou vydávají na tah pachatelé, kteří se vloupáními živí."

Samozřejmostí je prý v obvodě dobrá spolupráce se starosty: obecní zastupitelstva vycházejí vstříc policii a ona zase jim. Koneckonců, všichni se navzájem znají, obvod je sice rozlehlý, ale zase ne tolik, aby se lidi navzájem nedokázali domluvit.

Major Cveček patří mezi policejní pamětníky: pomalu pomýšlí na důchod, ale většina jeho podřízených má za sebou teprve pár let služby.

"Policistou se člověk nestává ve škole, ani ze dne na den," říká major. "Trvá to roky: někomu pět, když má telent a chuť do práce, jinému i déle. A některý se policistou doopravdy nestane nikdy a líp, když odejde. Protože dělat tuhle práci jako jiné zaměstnání - to prostě nejde."

Jan J. Vaněk