| POLICISTA 11/1998 | ZE SVĚTA |
V Chicagu je jich na těch dvaceti kilometrech od severu k jihu několik a řidiči jedoucí opodál raději zrychlují a stop na křižovatce vidí neradi. Vyvrácená okna s rozbitými skly nebo bez nich, potrhanými žaluziemi mlátí vítr o zeď, vzduch v okolí je směsí moče a tlejících kuchyňským odpadků. Černošské slumy. Největší z nich se jmenuje Robert Taylor Homes, zabírá plochu 642 arů a tvoří jej 28 identických 16patrových věžáků červenoneurčité barvy. Jeho zdi dělají dojem, že jste v Sarajevu, ne sotva jednu míli od Michiganského jezera. Ghetto.
Před čtyřmi lety tu dva chlapci shodili z vysuté lávky pětiletého kluka. Zemřel na místě. O velikonocích téhož roku se tu třistakrát střílelo, tři mrtví nebyl až tak strašný následek. Rok na to Deborah Turnerová shodila z okna kuchyně svého šestnáctiměsíčního chlapečka, protože brečel. Letos v srpnu tu jeden sedmiletý a jeden osmiletý chlapec zavraždili jedenáctiletou dívku. V září se stala obětí přestřelky jedna žena. Den na to stovka policistů doprovázela rakev s ostatky svého kolegy Michaela Ciriale, zavražděného zdejšími drogovými dealery, protože jim šlapal na paty..
Původně mohlo toto sídliště pojmout až 13 000 rezidentů, teď je tu oficiálně hlášeno 75000 lidí. Bylo dokončeno v roce 1962 s velkou slávou a velkými nadějemi a také jméno, které dostalo, jeho obyvatele oslovovalo. Robert Taylor byl ve 40. letech prvním chicagským radním černé pleti a byla to doba, kdy mechanizace pěstování a sklizně bavlny na jihu Spojených států vyhnala desetitisíce plantážních dělníků a jejich rodin na sever, a tedy také do chicagských továren a na tamní železnici. Jenže Robert Taylor chtěl černé etnikum integrovat jak rasově, tak sociálně - a to byla ve své době pro magistrát i bílé Chicagany příliš revoluční myšlenka. Taylor pak v roce l950 na svou funkci rezignoval. Po něm pojmenované sídliště však vzniklo - i když v dobré víře - na zcela opačných principech a zvrhlo se rychle v ghetto a slum.
Příští nájemníci byli zpočátku přísně kádrováni: zdali mají trvalé zaměstnání, kolik vydělávají, zdali nebyli v minulosti trestáni. Teď ti, co tam zbyli (ponejvíce nezaměstnané opuštěné ženy s dětmi) mají průměrný roční příjem necelých 6000 dolarů. Násobeno třiceti korunami to zní pěkně, ale v Chicagu se to třiceti nenásobí a je to na umření.
Na čem ta dobrá víra ztroskotala? Už před 36 lety při stavbě sídliště skupina mladých architektů varovala, co bude následovat: ti trvale pracující se časem "vyšvihli", odstěhovali a integrovali do ostatní komunity. Sídliště zchudlo, ztratilo své přirozené morální vůdce a dostalo se do rukou nevybitých nezaměstnaných členů mládežnických gangů obchodujících s drogami. "Rocks! Rocks!" (kokain), "Chaos! Chaos!" (heroin) nabízejí hlasitě pouliční prodavači 24 hodin denně. Narkomani z celého města si tu podávají dveře a Chicagský bytový úřad odhaduje, že se tu prodá drogy za 45 000 dolarů - a to denně!
Letošního 18. května tu šest tisíc kilogramů vážící koule začala bourat první tři věžáky na nejhorším místě zvaném Hole - díra. (Gang Cobra: "Díra se tomu říká proto, že my, hadi, žijeme v díře a bez našeho svolení se nedostanete dovnitř ani ven.") Autor deníku New York Times popisuje údálost slovy: Rezidenti jásali, děcka si brala cihly na památku." Během deseti let to má být celé srovnáno se zemí a zahájena zcela nová výstavba, která má přilákat trvale vydělávající rodiny a nepřipustit, aby tu vzniklo nové ghetto. Plán bytového úřadu se jmenuje HOPE 6 (Naděje 6) a Clintonova administrativa na něj poskytla grant ve výši jedné miliardy dolarů. (Clinton tu dokonce byl osobně v souvislosti se zákonem "Třikrát a dost".)
Chicago, zdůrazňuje londýnský Observer, se touto demolicí stává prvním velkoměstem USA, které srovnává se zemí tak rozsáhlé ghetto a nahradí je, jak doufá, dvěma tisíci bytovými jednotkami, převážně rodinnými domky, a obyvateli s různě vysokými příjmy. Čtvrtina bude kontrolována městem, zbytek prodán soukromníkům. Jak říká příslušné federální ministerstvo, má to být "inkubátor pro reformu veřejné výstavby v USA". A jeho pracovníci v těchto týdnech jednají především s nájemníky s lepší pověstí, pokud jde o placení nájemného a rodinné poměry. Jestli se dohodnou, vydají jim poukazy financované ústřední vládou na doplácení nájemného, alespoň v prvních měsících adaptace, na bydlení někde jinde ve městě v soukromém sektoru. Ti, kdo již byli trestáni, drogově závislí anebo rodiny pozadu s placením činže jsou předem instruováni, jak se v komisi chovat a jak se obléknout, aby i oni obstáli.
Členové gangů tu ztrácejí svůj drogový supermarket, a tak stěhujícím ztrpčují život: zastrašováním, střelbou, zabavováním majetku. Ale členové komise hovoří i s nimi: "Musíme k nim přistupovat s respektem," říká Ron Carter, ředitel městské bytové výstavby. "Důsledky nerespektování mohou být velmi vážné. Máme 3900 zaměstnanců, kteří musí i s těmito skupinami spolupracovat." Jedním, kdo se už přestěhoval, je školník nedaleké základní školy Willy Kimmons. Svůj nový byt nazývá palácem. A co když i tam ho členové nějakého gangu dostihnou? "Teď už dokážu přežít. Co nyní mám, je nový začátek. A chci, aby to bylo lepší."
Úspěch tohoto plánu zavisí na tom, zda soukromí majitelé bytů nebudou tyto žadatele diskriminovat, zvláště velké rodiny v čele s mladými svobodnými matkami, zda začnou nový život, nebo bydlení na "sociálce" v jiném slumu. Jenže na listině žadatelů o finanční poukazy na bydlení je dnes v Chicagu na 48 000 lidí.
A propos: jedním z nejvážnějších zájemců o vyklizené pozemky a jejich novou zástavbu je East Lake Management Corporation, největší místní černošská stavební firma.
(kuč)