Francie: Cités Titanic

"Dva mladíci utíkají před partou násilníků. Banda je vyzbrojena holemi a pitbully. Oběti utečou do čekárny policejní stanice, pronásledovatelé vniknou za nimi a zmlátí je. Přímo na policejní stanici a před očima policistů.... Policisté zde už dlouho nereprezentují nic a nihoho. Ani zákon, ani stát. To všechno se už dlouho ví, a tak už není považován za paranoika nebo nebezpečného fašistu, kdo hovoří o vzniku Francie málo bezpečné. Jenže slovo "vznik" platilo v roce l982. Dnes už ta jiná Francie, Francie násilí a nebezpečí nevzniká: už tady je. "Francie není Bronx," jsou lidé ujišťováni. To je pravda. V řadě francouzských předměstí je to ještě horší..."

Týdeník Marianne, Paříž   

Na rozhraní starého a nového roku vyšla ve Francii v nakladatelství Puf v edici "Co o tom vím?" studie "Violences et Insécurité urbaines" (volně přeloženo Násilí a malá bezpečnost obyvatel). Jejími autory jsou Xavier Raufer, spolupracovník Kriminologického institutu v Paříži, a Alain Bauer, předseda poradní skupiny zabývající se bezpečností obavatel. Protože jde ve Francii o žhavý problém, věnovala jí pozornost snad všechna významnější média, rozsáhle z ní citovala a přetiskovala grafy. My jsme se v následujícím textu soustředili na studii a na dva z nejvlivnějších týdeníků: Marianne a Le Figaro Magazin.

"Nebereme-li v úvahu vraždy střelnou zbraní, které jsou specialitou typicky americkou, situace, pokud jde o kriminalitu, je horší ve Francii než v New Yorku," tvrdí Xavier Laufer. "Každý jeden Francouz ze dvou žije nebo pracuje v blízkosti některé z jednoho tisíce čtvrtí s vysokou kriminalitou. Vyznačují se vysokým procentem nezaměstnanosti (15-30 %), rekordní toxikomanií, kriminalitou všeho druhu, záškoláctvím (30-80 % žáků tamních škol není francouzského původu). Obyvatelé těchto míst tvoří 1/4 všech nájemníků obecních a subvencovaných bytů a jsou zapomenuti i všemi veřejnými službami. Těm šťastnějším se podařilo odejít a jsou nahražováni vrstvami ještě chudších. 69 % nových příchozích má příjmy daleko pod hranicí normálně dovolující nárok na levný byt, a tak krok za krokem tyto čtvrti upadají do stále větší bídy. Party mladistvých původem ze severní nebo černé Afriky terorizují sousedy, ničí výtahy a poštovní schránky domů, v nichž bydlí. Téměř by se dalo řící °kolektivní sebevražda°."

Takové sídliště se řadí do jedné ze 751 zón klasifikovaných jako "násilné" (v roce l991 jich bylo pouze 300) a lidé se tu už necítí bezpeční, zacházejí si, aby nemuseli chodit kolem "bandy".

Když se některý z gangů někde trvale usídlí, čřtvrť klesne do kategorie 132 "zakázaných", jak je nazývá odborový svaz policistů. Jejich podzemní ekonomika je svázána s drogami, prostitucí a podobnými obchody a "posse" (bandy si daly tento anglický název pro "oddíl") malých dealerů tu nanutí svou autoritu. Policisté jsou považováni za něco jako soupeřící "posse", které by narušovalo provoz místa. V roce 1993 v nich bylo zaznamenáno 75 napadení policistů, v roce 1997 už 385 (házení kamením a nadávky se nezapočítávají). "Začalo to obžalováváním policistů z rasismu a z agresivity vůči mladým," říká vrchní komisařka Lucienne Buin Trongová, "dnes jsou však oběťmi rostoucích útoků také hasiči, normálně považovaní za hrdiny. Nepřítelem je všechno, co nosí uniformu. Řidiči městských autobusů (mezi lety 1994-96 vzrostl počet jejich napadení o 57 %) a také výběrčí poštovních schránek. Nedávno byl v Pau jeden málem zaživa upálen, když na něj skupina mladistvých hodila Molotovovův koktejl. Ani lékaři nebyli uchráněni bombardování kameny, když evakuovali zraněné ze rvaček rozpoutaných na konci Techno Parade. Jsou čtvrti, kam nikdo nizí nesmí vstoupit, nechce-li být napaden. Bojí se do nich chodit i ošetřovatelky a místní lékaři.

Plán rozmístění policistů v těchto čtvrtích pochází z roku 1941. Tehdy začal útěk z venkova a předměstí velkoměst opouštěli tzv. "námezdně pracující", stěhující se do nových sídlišť. Dnes jsou tam v noci, kdy je pácháno 50 % trestných činů, jen 4 % policistů a v nejobtížnějších čtvrtích policie vůbec nesídlí, pouze do nich zajíždí a její příchod je událostí.

Policistů je méně, ale zóny s rizikem rostou

Podle studie, kterou si v dubnu 1998 objednal předseda vlády Lionel Jospin, je v současné době rozdělení policistů a četníků na území Francie "obráceně k proporčním potřebám". Jinak řečeno, 50 % populace žije v oblastech předměstí, ale má pouze menšinu pořádkových sil. V Paříži je jeden policista na 113 obyvatel. Ale v oblasti Seine-Saint Denis, navzdory rekordní kriminalitě, je to jeden policista na 340 obyvatel. Odtud pramení pocit naprostého opuštění obyvatel těchto oblastí - a skutečně se postupně nechaly padnout. V roce 1993 bylo pravidelně hlídkováno 495 "citlivých" předměstských oblastí, v roce 1996, ačkoli jejich počet narostl, to bylo pouze 429.

"V citlivých čtvrtích bylo vytvořeno hodně nových pracovních míst, ale hodně je jich neobsazených. Policisté se raději vzdávají povýšení, než aby pracovali v takovém prostředí," říká Lucienne Buin Tronfová. A tak vedle hrstky policistů majících skutečnou "uhlířskou víru" jsou to především mladí začínající policisté, kteří tu zajišťují pořádek. Jakmile jim to potřebná odsloužená doba umožňuje, odcházejí. Tato vysoká fluktuace neumožňuje opravdovou a uznávanou přítomnost, kterou lze vytvořit jen dlouhodobě.

Pokud je přítomnost policistů v oblasti skutečně cítit, zóna se uklidňuje. "Jenže tento klid může být druhou stranou mince," tvrdí Alain Bauer. "Kriminalita podobně jako finanční trhy sleduje i ty nejmenší vnější pohyby a přizpůsobuje se. V místě je příliš mnoho policistů: Kriminalita zaleze do podzemí. Prodej drog a nákup kradených věcí se odehrává v podzemí. Posse vydá nové nařízení: nepřitahovat policajty, aby neměli nejmenší záminku.. Byznys nesmí být ohrožován. Cizí člověk může vyplašit zákazníka. Soused u popelnice, kdy droga přechází z ruky do ruky, také. Vyvádějící děti? Bossové jim často dají peníze, aby šly řádit jinam. Žádné kravály, žádné loupeže nebo požáry aut nesmějí narušovat klid potřebný pro stínové obchody.

Stát je příliš daleko. Místní zvolení zastupitelé musí problémům čelit sami. Jejich dilema se dá shrnout takto: je lepší nechat žít podzemní ekonomiku a mít klidnější čtvrť, než ji narušit a riskovat kravály," konstatuje Alain Bauer.

o o o

Éra partyzánské války v předměstských čtvrtích jako by minula, ale útoky a akty pomsty se množí. Tak pět mladých lidí z Champigny a Aulmay ve věku 20-24 let uneslo jednoho svého souseda, zmlátili ho a scénu nafilmovali. Pak ho na jednom parkingu přinutili se svléknout a znovu ho zbili. V bytě jednoho z nich mu pak předváděli film a pálili ho žehličkou. Proč? Protože Mehdi jednomu z nich dlužil 800 franků a sestřenici druhého z nich neprojevil dostatečnou úctu...

Toto násilí, orientované muslimskými náboženskými fanatiky před několika lety vytvářelo skutečné "školky" teroristů, avšak ani islámští teroristé nyní mezi nimi nehledají své kandidáty: jsou příliš nekontrovatelní a není možné je zfanatizovat. Situace v Alžíru je jim lhostejná, jsou cynici a říkají "To je věc vás starých". Naproti tomu jsou přímo hypnotizováni americkými televizními akčními filmy, znají zpaměti symboly gangů a dokonce jména ulic v Los Angeles. To je jejich kultura, kultura ulice. Darebák, který plivne na policistu, pečlivě odhazuje na rohu ulice svůj tácek po hamburgeru u McDonalda, než jde vyloupit jednotkový ocbod v YX. McDonald není přísně střežen, ale je americký. Gangy v Los Angeles také nikdy neútočí na McDonaldy, tedy ani jejich obdivovatelé ve Francii.

Snem kluků z předměstí není dostat se k velkým penězům, ale stát se členem gangu, který má ve svém okolí úctu a kontroluje určité území. Jejich rodiče mají starost jen o rodinné finance a často jsou negramotní. A jejich děti už od svých šesti nebo osmi let tráví veškerý čas na ulici a integrují do místního gangu. Neexistuje u nich pocit trestnosti, ani u recidivistů ne... Abdel ve svých osmi letech poprvé házel kameny na policisty a zapaloval, v devíti se účastnil kapesních krádeží a začal prodávat drogy.

Rodiče byli znepokojenii, že nosí domů příliš mnoho peněz, zpohlavkovali ho a pohrozili, že půjdou na policii. Abdelovi kamarádi propíchli jejich autu všechny čtyři pneumatiky a od té doby mají před synem strach. Až bude Abdulovi 16, bude poprvé zatčen, souzen a prokurátor bude jménem společnosti žádat jeho odsouzení. Teprve tehdy vážně pochopí, že existuje zákon a že to, co dělal, bylo špatné.

"Jenže Abdel bude dobře oblečen, vzorně učesán, bude dobře vystupovat, nikoli jako člen bandy, a soudce pro mladistvé ho označí za oběť společnosti a odmítne jím přeplňovat vězení a nafukovat statistiku," hořce komentuje jeden policista. "Udělí mu napomenutí a Abdel odejde svobodný. Zde poprvé si uvědomí svou beztrestnost, reálnou."

o o o

Mladiství jsou odpovědni za 13,8 % loupežných přepadení, a když se do toho dají dnes dívky, jsou podle policistů horší než chlapci. "Ani jedni, ani druzí nespojují peníze s prací. Otec má peníze, protože dostává podporu. Starší brácha, protože prodává drogy." Úcta? "Ve své rodině je králem, ale když vyjde na ulici, je °černou hubou°, a tak odpovídá agresivitou," konstatují autoři knihy. "Fašistická Front Nationale má v citlivých zónách své krásné dny ještě před sebou a bandy v cités Titanic zdaleka ještě neztroskotaly," uzavírá týdeník Marianne.

(kuč)