Pak mu Hospodin řekl: "Toto je země, o které jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi slovy: Dám ji tvému potomstvu. Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale nepřejdeš tam." I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi, a nikdo až dodnes nezná jeho hrob.
Dt34,4

Sníh křupal pod nohama a po hřebenech Krušných hor se hnal vítr. Hrázděný dům na protější straně mělké úžlabiny už patří Německu.

"Tady převaděči vyložili uprchlíky z auta, kde byli nacpaní jako sardinky," poznamenal vedoucí oddělení pohraniční policie na Cínovci poručík Jiří Nehyba. "Čerta se starali o to, že většina z nich je mizerně oblečená a že ve tmě a mlze můžou snadno zabloudit. Ukázali směr a řekli - běžte, za hranicí se vás zase někdo ujme..."

Neujal. Patnáctičlenná skupina zbědovaných Afghánců, byly mezi nimi i ženy a děti, se řadu hodin bezradně točila v kruhu. Když se objevila hlídka pohraniční policie, byli všichni naprosto vyčerpaní a omrzlí.

"Případy jsou si vzájemně velmi podobné a lavinovitě jich přibývá," řekl poručík. "V roce devadesát osm vzrostl ve srovnání s rokem předešlým počet pokusů o nelegální přechod hranice na našem úseku o sto procent. A všechno nasvědčuje tomu, že ten hlavní nápor uprchlíků nás ještě čeká."

Loni na Nový rok, těsně po půlnoci, zapípala vysílačka a místo přípitku a pestrých rachejtlí se jelo do studené tmy. Šlo o padesát devět zadržených, které bylo nutno nejdřív rozmrazit a nakrmit, teprve potom následovalo beznadějně zdlouhavé zjišťování totožnosti. Jenom přeprava uprchlíků z hor dolů do Teplic zabrala zbytek noci.

Jindy se zakusovala do serpentin skříňová avie a pár set metrů před ní nenápadná osobní škodovka. Klasická sestava, přední vůz čistí cestu, vzájemné propojení mobilními telefony má snížit riziko odhalení na minimum. Tentokrát to převaděčům nevyšlo. Byli zadrženi spolu se svými devětatřiceti pasažéry a bylo jim sděleno obvinění podle paragrafu 171, odstavec a, trestního zákona. Vyšetřování probíhalo na svobodě, takže o čtrnáct dní později byl jeden z obviněných zadržen s další uprchlickou skupinou přímo v Německu. Tam jsou ovšem postihy přísnější, proto putoval za mříže okamžitě.

"Náš problém," pokračoval Jiří Nehyba, "spočívá v tom, že uprchlík ze země, s níž máme bezvizový styk, je pro nás turista, kterého nelze zadržet, i kdyby bylo stokrát jasnější, kam míří. Můžeme zakročit teprve ve chvíli, kdy přejde hraniční čáru, ovšem na území sousedního státu jsou naše pravomoci nulové. Naštěstí máme velmi dobrou spolupráci s německými kolegy, a tak se naprostá většina sporných případů nakonec vyřeší.

Lidem odhodlaným k přechodu hranice se velmi těžko vysvětluje, že jejich emigrantský sen o hojné a pohostinné zemi za obzorem už dávno neplatí. Němci mají dost vlastních problémů a značnou nezaměstnanost, naděje, že se tam přistěhovalec bez řádných dokumentů uchytí, je nepatrná. Můžeme předkládat statistiky, policejní svodky i ilustrativní příklady, všechno je marné, další a další uprchlíci sázejí všechno na jedinou nejistou kartu a zpravidla prohrávají. Bohatnou převaděčské bandy, obchodovat s lidmi je dneska téměř stejně výhodné a přitom mnohem méně riskantní, nežli třeba pašování drog. My přijdeme do styku jen s obyčejnými pěšáky takových mezinárodních zločineckých organizací a s jejich nemilosrdně oškubanými klienty. Je to většinou dost smutné, zvlášť, když jsou u toho malé děti. Je to pár dní, co jsme tahali ze závějí rodinu, která dala převaděčům tisíce marek, a přesto ji vysadili bez dokladů a bez peněz půl kilometru od hranice. Co jsme mohli dělat? Místo pokuty jsme všem uvařili čaj, potom jim zaplatili večeři o dovezli je dolů do města. Domů už se nevrátí, nemají kam. Možná, ale to je v praxi celkem výjimečné, požádají a azyl v České republice. Nejspíš se ale o nelegální cestu do Spolkové republiky budou za pár dní nebo týdnů pokoušet znova."

Fičící vítr cloumá větvemi bezlistých keřů, automobil pohraniční policie se prokousává neprojetou cestou a v horských chalupách se rozsvěcují okna. Mělká řada stop směřujících do Německa je téměř zavátá sněhem.

* * *

Majitelka ubytovny krčí rameny. "Prosím, proč ne. Ale nefotografovat. A žádná jména." Souhlasíme. Nevelký hotel na úpatí hor je přibližně stejně vzdálen od Teplic jako od hraniční čáry, dřív sem jezdívali lyžaři a školy v přírodě, jenže to bývalo víc sněhu a snad i legrace.

Prostorná jídelna připomíná čekárnu na nádraží, bágly podél stěn patří těm, co nemají na ubytování a přišli se jen ohřát. Skupinka chlapů u plynového krbu hraje karty, děti pobíhající mezi stoly se strašlivě nudí, matky se o něčem dohadují.

"Odkud jste?"
Pokoušíme se navázat rozhovor, motáme dohromady češtinu, němčinu i ruštinu, výsledek je strašlivý patvar, ale téměř si rozumíme. Na umakartové desce stolu se objevují fotografie, lesklé vzpomínky na domov, který už neexistuje. Patrový dům, v jehož oknech kvetly kytky, je dneska haldou rozvalin, kníratý bratr v rohu snímku skončil v jakémsi vojenském kriminálu, usmívající se patriarcha rodu se sklenicí vína v ruce byl zastřelen uprostřed ulice dávkou ze samopalu.

Kosovští Albánci. Útržkovitě vyprávěné osudy připomínají hrůzyplný film. "Co dál?"
"Do Německa."

Černovlasá máma dvou malých dětí hovoří a strýčkovi, kterému se báječně daří v jakési textilce nedaleko Frankfurtu a určitě se o příbuzné postará. "Jak je tam dlouho?"

Vztyčené prsty na pravé ruce neznamenají dva, ale dvacet let. V Kosově ta paní zaplatila převaděčům tři tisíce marek, myslela si, že je to něco jako cestovní kancelář a o nic víc se nebude muset starat. Po strastiplné cestě ji i s dětmi vysadili na pláních na Moldavě a bez rozloučení zmizeli. Dvakrát se pokusila přejít hranici pěšky, dvakrát ji hlídka zadržela a vrátila zpátky.

"Proč nepožádáte o azyl v Čechách?"
Vrtění hlavou, krčení ramen.

"Strýček všechno zařídí. Jde jen o to, dostat se tam."
Sen o zaslíbené zemi plné bohatství a úspěchu je pevný jako skála. Dlouhán, který se marně snažil usnout v nesmyslně mrňavém křesílku, býval prý předním albánským basketbalistou. Stoprocentně věří tomu, že stačí jen vzít míč do ruky, párkrát hodit na koš a svět se o něj popere. Potřebuje k tomu tak málo. Jen ve správný čas vstoupit do správné tělocvičny.

"Nebo do divadla," pravila dívka toužící stát se herečkou. Na cestě za slávou z rodné vesničky do Kosova ji znásilnila trojice opilých vojáků. Teď se bojí jenom jediného, aby nebyla těhotná. Nechtěné dítě dokázalo už zkazit kariéru i větším umělkyním.

Skupinka běženců v hotelové jídelně má i svého ideologa. Se žlutavě bílými vlasy i vousy připomíná biblického proroka, v Německu už byl, pracoval a dařilo se mu báječně. S tužkou a papírem v ruce vypočítává budoucí výdělky.

"Za přesčasy automaticky roste hodinová mzda o dvacet pět procent. Za práci v sobotu a v neděli o padesát, pokud se jde dělat ve svátek, je to ještě víc. Například o Vánocích nebo Velikonocích činí příplatek dvě stě padesát procent, což, dejme tomu u dvacetimarkového platu, dělá sedmdesát marek za jednu jedinou hodinu, tedy pět set šedesát za směnu..."

Chtěli jsme namítnout, že nejdřív nutno získat vízum, potom pracovní povolení a nakonec je nutné ještě nějaké místo sehnat. Navíc, Vánoce nejsou každý den a některý majitel firmy možná ani nestojí o to, aby mu zaměstnanci dělali přesčasy. Chtěli jsem to říct, ale nikdo nás neposlouchal.

"To víte," řekla majitelka hotelu skoro omluvně, "už tomu obětovali příliš mnoho."

Vyšli jsme ven. Na slalomovém svahu kopce jménem Bouřňák připomínali lyžaři mouchy přilepené na skle. Skupinka mladíků u vleku si podávala placatou láhev rumu. Dívky se chichotaly. Docela normální svět, který o starostech a nadějích lidí tiše trávicích čas v nedalekém hotelu neměl ani tušení.

* * *

Podle neoficiálních odhadů čeká v nejrůznějších koutech Severočeského kraje přibližně pět tisíc lidí připravených při první možné příležitosti nelegálně přejít hranici. Zimní měsíce jsou pro emigranty nejtěžší, až roztaje sníh a oteplí se, bude jich rychle přibývat.

"Se stoupajícím počtem uprchlíků se také zlepšuje vybavení převaděčských organizátorů, běžně mají k dispozici vysílačky, mobilní telefony, terénní auta, občas jim můžeme jenom závidět," řekl poručík Nehyba. "Vzájemně se perfektně informují o pohybu policejních hlídek, když náš automobil nějaké stanoviště opouští, už tam míří převaděči se svými klienty. Několikrát se nám je podařilo zaskočit jednoduchým trikem, že se totiž odjíždějící hlídka po několika kilometrech z ničeho nic otočila a vrátila zpátky.

Pokud žádáme technické prostředky, které jsou na druhé straně hranice běžné, například termovizi, neděláme to jenom kvůli usnadnění práce, ale především proto, že záznam pohybu převaděče bývá zpravidla jediným důkazem, jímž ho můžeme usvědčit. Oni jsou totiž přesně připraveni a do detailu poučeni jak odpovídat na otázky, výpovědi dvou lidí zadržených v místech od sebe vzdálených třeba sto sto padesát kilometrů jsou si podobné jako vejce vejci. Nikoho jsem nepřeváděl, pár lidí mě požádalo o svezení, tak jsem zastavil a to je všechno...

Měli jsem tu chlapíka, který pravidelně vodil lidi přes čáru, ale byl nesmírně opatrný, vždycky, když jsme ho chytili, byl sám. Tvrdil, že chodí na houby. Ptali jsem se na nějakou tašku, na nůž, na pořádné boty, ale on jen mával rukou, že takové zbytečnosti nepotřebuje. Museli jsme ho pustit, jenže o pár dní později byl zadržen zase. Historku nezměnil, měl však už s sebou košík, kudlu i holinky.

Převaděči si skupinky běženců po určitých úsecích předávají, čímž je zajištěna jejich anonymita, vyšetřovatelé se proto málokdy dostanou dál než k základním článkům pyramidově sestavených organizací."

Teploměr ukazuje tři stupně pod nulou, silnice vedoucí k celnici je suchá a sjízdná, při pravé krajnici pomalinku popojíždí fronta kamionů. "Uprchlíci se vždycky stahují k oficiálním přechodům, patrně proto, aby mohl snadněji pokračovat v cestě na protější straně hranice."

Pokud přejdou. Loni bylo naší pohraniční policií v tomto úseku zadrženo víc než dva tisíce lidí, dalších devět set dopadla a vrátila mnohem lépe vybavená a téměř desetkrát početnější policie německá. Úspěšnost téměř sedmdesátiprocentní je v daných podmínkách obdivuhodná.

"Víte," pokrčil rameny poručík Nehyba, "v záležitostech uprchlíků se často dostáváme do situací, které jsou svým způsobem nové a nečekané. Například jak má malé oddělení se dvěma auty eskortovat šedesát či sedmdesát zadržených lidí najednou? A kam je umístit? Cela, kterou máme k dispozici, původně počítala s jedním, maximálně se dvěma dopadenými chatovými zlodějíčky. A tak to jde dál. Každý den se učíme a snažíme se tvářit optimisticky, i když proud dorážejících uprchlíků roste geometrickou řadou." Vysílačka odvolala hlídku do terénu a my sestupovali s kopce jako kdysi Sisyfos, kterému zase vypadl kámen z ruky. Pod strání, v korytě horského potoka, nedávno našli pohraniční policisté jednoho Afghánce zmrzlého tak, že mu už nešel ani nahmatat pulz. Zavolali rychlou záchranku, která se přiřítila z Teplic, doktor se tvářil velmi vážně a píchal do bezvládného těla jednu injekci za druhou. O tři hodiny později telefonovali z resuscitačního oddělení, ať policie rychle nějak zasáhne, pacient už se prý dvakrát pokusil utéct, aby se mohl znovu vydat na svou dobrodružnou pouť. Nestačilo mu zaslíbenou zemi pouze spatřit, pevně věřil, že když do ní vstoupí, všechno se změní jako mávnutím kouzelnickým proutkem.

Vítr na horách je mrazivý jako marný a neuskutečnitelný sen.

A. Jirotka  
Foto Václav Šebek