Devětadvacetiletý praporčík Miroslav Sedláček přišel k policii v roce 1989, hned po té, kdy se vyučil strojním mechanikem - elektrikářem a absolvoval dva roky vojny. Nějaký čas pracoval na místním oddělení na Praze 4 - Jižním Městě, brzy šel sloužit do Brna a absolvoval SPŠ, zakončenou maturitou. Podle jeho vlastních slov šel k policii za zajímavou prací, nechtěl dělat povolání, které by se za čas stalo monotónním. Sedět někde v kanceláři a psát stále stejná čísla nebo zaplňovat papíry byla pro něj hrozná představa, dalším, a asi tím hlavním důvodem, proč si vybral právě tuto práci, je jeho výjimečný smysl pro spravedlnost. "Mám v sobě smysl pro spravedlnost možná až přehnaný, vybuchnu i pro malou křivdu, která se někomu děje a snažím se to hned uvést na pravou míru. Jsou to často maličkosti, kterých by si druhý nevšiml, ale já jsem na takové věci citlivý," říká o sobě mladý policista.

        Během studia v Brně sloužil u PMJ, po škole se vrátil do Prahy na stejné místo, odkud před dvěma lety odešel. Začínal s hodností rotný a postupně získával vyšší a vyšší hodnosti. Sloužil jako dopravní inspektor, vyšetřoval nehody, řešil dopravní situace, zúčastňoval se sezení na místním úřadě a zabýval se dopravní problematikou Jižního Města. Nějaký čas dělal "spisáka", trestné činy v sazbě do 3 let připravoval ve spolupráci s vyšetřovatelem, postupně přešel až na Úřad kriminální policie.

        Dědeček Miroslava byl myslivec a svého vnuka brával často do přírody, ukazoval mu jak pozorovat různé živočichy, naučil ho nebát se jich a neštítit se žádného tvora. Maminka si s Mirkem také užila svoje. Od malička bral do ruky všechno živé, co se hýbalo honil, kde co přinesl domů, žížalou počínaje, myšmi, morčaty, želvou a všelijakou havětí konče. "Máma měla hrůzu, že se jednou vrátí z práce a doma bude slon," směje se Miroslav a pokračuje: "Z počátku jsem měl povolené rybičky, z rybiček jsem pře šel na mloky, pak na nějakého toho kraba, taky raka sladkovodního, kterého se mi podařilo i rozmnožit. Samozřejmě jsem dělal chyby jako snad každý. Bylo mi asi 10 let, kdy jsem měl raka v akvárku, ale dal jsem k němu i želvu. Byla zvědavá, strkala k němu čumák a on ji několikrát štípnul. Tak se naštvala, počíhala si na něj a přimáčkla ho kamenem. Teď už bych to samozřejmě neudělal," dodává dnes již zkušený chovatel.

        I na vojně choval v pětilitrovkách malé zmije, myši a vše, co se dalo. Po návratu z vojny přišla láska a manželství. V novém svazku měl opět povolené jen rybičky. Až jednou si nenápadně přinesl v krabici asi třiceticentimetrového hada spolu s pohádkou o kamarádovi, který si k němu plaza na čas dal. Pobyt hada v domácnosti Sedláčkových se prodloužil natolik, až si manželka zvykla a začala ho i nosit na ruce. A bylo vyhráno. Miroslav si vyrobil první, pak druhé terárko, až z nich byla celá stěna v je dnom ze tří pokojů jejich panelákového bytu. Jen na štíry a pavouky si žena nezvykla.

        "Co prý má broučí nožičky, to není pro ni," vysvětluje pan Sedláček a dodává, "manželka je ráda, že nechodím po hospodách nebo na fotbal, večery, víkendy i dovolené trávíme společně a přitom každý se svými koníčky. Hadi mě vždycky fascinovali tím, že je neměl nikdo rád. Představa, že každý had je jedovatý, kouše a je slizký - není vůbec pravdivá. Když ho člověk uchopí a nechá si ho přejíždět přes ruku, cítí souhru svalů, to tělíčko přenáší na člověka jakousi příjemnou energii, je to masáž, která uklidňuje," říká se zaujetím Miroslav.

        Jeho slova mohu potvrdit. Jako každá ženská jsem neměla k těmto tvorům nějaký zvláštní vztah, ale u pana Sedláčka jsem vzala hada prvně do ruky. Je to příjemné. Had, ještěrka i žába jsou sympatická zvířátka. Dokonce jsem si dala na dlaň i svlečenou kůži z pavouka, která měla rozměr asi 10x10cm a byla sametově hedvábná. Pravda, živého pavouka jsem se nedotkla, má totiž poměrně velká a silná kusadla. Vlastně jsem dodnes netušila, že i tito velcí pavouci rok co rok svoji bohatě ochmýřenou pokožku svlékají.

        A co všechno Miroslav Sedláček chová?

        Z pavouků jsou to převážně Brachypelmy. Brachypelma emilia, Brachypelma vagans. Ze štírů jsou to Pandemis imperator a escorpius, z ještěrek chová Galloti stehliny, což je ještěrka, jejíž samec dorůstá délky až 80 cm, samička asi 30 cm, Eublepharis macularius, to je gekončík noční. Názývá se tak pro svoji noční aktivitu, přes den totiž většinou odpočívá v chroští, pod kamenem, kůrou nebo padlým kaktusem. V jednom z terárií přebývá žába Rohatka brazilská. Paní Sedláčková jí říká Bubulína a je to rodinný mazlíček. Zrovna jako Pipina neboli samička z páru krajty královské - Python vagius. Mezi domácí hady se dají počítat také užovky Boaedon lineatus. V dalším z terárek bydlí i hroznýš královský, Boa constrictor. Pak korálovky, užovky s latinským názvem Lampropeltis triangulum sinaloae. Jejich zbarvení může mnohé laiky zmást. Zatímco jedovatí korálovci mají černé zbarvení na hřbetě ohraničené žlutě s červeným podkladem, u těchto neškodných užovek je tomu právě naopak. Typickým zachřestěním ocasních kůstek na sebe upozorňuje plaz Grotalus durissus známý pod názvem chřestýš.

        Část svých miláčků má pan Sedláček, jak už bylo řečeno, přímo v panelákovém bytě v posledním poschodí, ostatní, a to zatím jen malou část, má v tzv. pěstírně. Ta vznikla po dohodě se sousedy přepažením části společné chodby a na jejím vybavení v současné době Miroslav intenzivně pracuje.

        Svoje znalosti, které nabyl při pěstování plazů, pavouků, ještěrů atd., využívá praporčík Sedláček i při práci policisty. Stane-li se, že se někde objeví had, kolegové k takovému případu volají právě Miroslava. Je považován mezi policisty za odborníka. On sám k tomu dodává:

        "V dnešní době, kdy cestování není žádným problémem, si mnoho lidí přiváží ze zahraničí nejrůznější tvory, děti si je dost často kupují na teraristických burzách, v obchodě apod. Tito lidé nejsou odborníky a domnívají se, že když dají plaza do akvária, přidají větev, misku s vodou, případně nějaký ten kámen a přiklopí sklem, že zvíře zaopatřili. Ale není to pravda. Had se protáhne i nejmenší škvírou, dovede se velmi zploštit, dokáže sklo nad akváriem odsunout. A rád uteče. Svoje terárko sice považu je za domov, ale je zvědavý. A tak se proplazí ven, proleze trubkami, stoupačkami, každým otvorem. Já sám jsem v našem bytě i v pěstírně vyplnil každý otvor novinami a zalil sádrou. Terária si vyrábím sám, mají zasunovací stěny zajištěné magnetem nebo háčkem. I u nás se již objevují výrobci kvalitních terárií a každému, kdo se chce chovem těchto tvorů zabývat, doporučuji opatřit si je," upozorňuje Miroslav Sedláček a své vyprávění doplňuje kokrétními případy, kdy zasahoval. "Stává se, že lidé volaj í na místní oddělení policie nebo na 158, že viděli v bytě hada. K takovým případům vyjíždím, kolegové o mých znalostech vědí a volají mě. Vozím s sebou háček na odchyt hada a pytlík, do kterého lapeného tvora uložím. Když přijdu do bytu, kde byl had spatřen, je už většinou někde v úkrytu. Bývá to v koupelně nebo kuchyni. Had to má od přírody dané, že se nejraději zdržuje tam, kde je voda a odpadky - zdroj obživy. Tak mě volala jedna paní z Jižního Města, že když luxovala v koupelně kobereček, uviděla hada. Po příjezdu na místo jsem zjistil, že had patřil klukovi bydlícímu o patro výš a maminka zjistila, že had není v akvárku. Podle typického pachu agresivního trusu a zbytků svlečky jsem usoudil, že to bude nejspíš užovka. Nakonec jsem užovku objevil u dotyčné paní v kuchyňské lince mezi kastroly. Když jsem ji háčkem tahal ven, byla pěkně vzteklá a prskala, zřejmě se jí tam líbilo," směje se Miroslav.

        "Jednou mě volali ze Zverimexu, že jim telefonoval člověk, který našel v Krčském parku barevného hada a zda bych se tam jel podívat. Jel jsem a uviděl pána, který hlídal hada přiklopeného kameny zatíženým kelímkem. Vypadalo to jako mohyla. Byla to korálovka, Lampropeltis, červeno-černo-žlutá, asi 30 cm dlouhá. Evidentně někomu utekla a pan nálezce si ji nakonec nechal. V přírodě by nepřežila zimu, kdy teploty klesají pod 0 °C," vysvětluje Miroslav a přidává ještě jednu konkrétní příhodu. "Bylo to v létě, zrovna taková vedra, snad něco kolem 32 °C, telefonuje mi operační domů a říká: hele, ty lidi z toho vedra nějak blbnou, volala sem paní, že viděla hada dva metry dlouhého. Je to možné? Jeď se tam podívat. Ale už prý jsou tam tři auta PMJ... Jel jsem k tomu paneláku, tam už byl celý dům auf a kolegové policisti připraveni hada zastřelit. To jsem jim rozmluvil, had má strašně malou hlavičku a kulka by mohla driblovat po místnosti. Had vykukoval za smontovanou kuchyňskou linkou. Lekl jsem se, že snad budeme muset linku rozšroubovat, tak jsem rychle popadl koště, kolega hada přidržel a já jsem ho pomocí háčku odchytil. Takových případů jsem zažil víc, chytal jsem i štíry a pavouky, ale k těm se většinou nikdo nepřihlásí," dodává mladý policista, který kromě herpetologie dělá rád do modelařiny, provozuje potápění, a to jak fishing, tak i s lahvemi. To jsou však trochu dražší koníčky. Největší jeho láskou zůstává herpetologie a v posledních měsících i další rodinný miláček, devítiměsíční fenka zlatého labradora Sisi.

Dagmar LINHARTOVÁ

Foto Václav ŠEBEK